Co je den a noc v duchovní práci

Rabaš, článek 34, 1988

Je napsáno: „A Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí.“ Je třeba pochopit, čemu nás to má naučit v duchovní práci. Co nám přidává toto poznání, že světlo nazval dnem a tmu nazval nocí? Vyplývá z toho totiž, že Stvořitel pojmenoval světlo a tmu kvůli nějaké nápravě. Co tedy díky tomu, že jim dal jména, chápeme navíc? Co nám to přidává v práci na dosažení přilnutí ke Stvořiteli?

Dále Písmo říká: „A byl večer a bylo jitro, den jeden.“ I tomu je třeba porozumět. Poté, co řekl, že tma se nazývá nocí a světlo se nazývá dnem, jak se obojí stalo jedním dnem? Noc přece není den. Jak tedy mohou oba společně tvořit jeden den? Čím se potom staly jedním dnem, jako by mezi dnem a nocí nebyl žádný rozdíl?

O dni a noci Písmo říká (Žalmy 19): „Den dni předává řeč a noc noci sděluje poznání.“ V souvislosti s tím také nacházíme v Hagadě, v liturgické básni „Tehdy množství zázraků“: „Přibliž den, který není ani dnem, ani nocí. Vznešený, dej poznat, že Tobě patří den a Tobě patří i noc. Rozjasni noční temnotu jako denní světlo.“ Musíme tedy pochopit, co je den, co je noc, co je světlo a co je tma.

Abychom tomu všemu porozuměli, musíme se vrátit k tomu, o čem jsme již mnohokrát hovořili. Musíme si stále připomínat, co je cílem stvoření a co je nápravou stvoření, aby člověk věděl, co se od něj požaduje. Tedy do jakého stavu má dospět, aby mohl říci, že již došel ke svému dědictví a odpočinku.

Je známo, že cílem stvoření je činit dobro Jeho stvořením. Jak již bylo řečeno, naši mudrci vyprávějí, že Stvořitel přirovnal cíl stvoření ke králi, který má věž plnou všeho dobrého, ale nemá hosty. Proto stvořil člověka, aby mu mohl dát dobro a potěšení.

Z toho vyplývá, že člověk dospívá ke své dokonalosti právě tehdy, když dosáhne stavu, v němž přijímá od Stvořitele dobro a potěšení. To se nazývá dosažením dokonalosti. Pokud však ještě nedosáhl stavu, v němž mu dobro a potěšení nepřestávají proudit, považuje se za toho, kdo ještě dokonalosti nedosáhl. To je cíl stvoření.

Náprava stvoření spočívá v následujícím: přirozeností stvoření je, že se větev chce podobat svému kořeni. Stvořitel však odevzdává a stvoření přijímá, takže mezi nimi není shoda formy. Proto také v tělesném světě, ve vztazích mezi lidmi, vidíme působení tohoto pravidla: když člověk něco přijímá od svého přítele, stydí se. Jak řekli naši mudrci k verši „Když se nízkost vyvyšuje mezi lidmi“: když je člověk odkázán na druhé, jeho tvář mění barvy jako krum. Proto byla provedena náprava nazývaná Cimcum ve vyšších světech, díky níž Vyšší Světlo nevstupuje do Kelim, které přijímají pro sebe.

Světlo svítí pouze do Kelim, které mají nápravu Masachu, jenž pozvedá Or Chozer. To znamená, že nižší přijímá od Vyššího proto, že Vyššímu přináší potěšení, když může nižšímu odevzdávat. Samotná skutečnost, že má velkou touhu přijímat požitek a potěšení, jej tedy ještě nevede k tomu, aby je přijal. Důvodem je potěšení ze shody formy s Vyšším, která se nazývá přilnutím. Nakolik je to možné, snaží se alespoň neoddělit kvůli rozdílnosti formy. Proto nepřijímá. Přestože totiž touží přijímat požitek a potěšení, současně má větší potěšení z toho, že bude přilnutý ke Stvořiteli. Proto nepřijímá.

Člověk tehdy bere v úvahu dvě věci:

1. Nechce být oddělen od Stvořitele. I když si myslí, že ještě nedosáhl přilnutí, přinejmenším se nechce vzdálit ještě více, než je vzdálen ve svém současném stavu. Každým přijímáním pro sebe se totiž člověk od Stvořitele vzdaluje, a proto nechce přijímat pro sebe.

2. Činnost, kterou vykonává tím, že se vzdaluje přijímání, vede k jeho přilnutí ke Stvořiteli. A přestože člověk tato rozlišení ještě nepociťuje, říká, že věří ve víru v mudrce, kteří řekli, že tomu tak je. Proto se na ně spoléhá a dává si pozor na přijímání pro sebe.

Člověk se proto snaží vykonávat činy, které mu přinesou tuto sílu: aby měl touhu jednat tak, že z jeho činů vyroste síla, s jejíž pomocí dokáže ke každému činu připojit záměr pro odevzdávání. Tehdy se stává způsobilým přijímat dobro a potěšení, protože nyní jsou všechny jeho činy pro Stvořitele.

Z výše uvedeného můžeme pochopit, co je světlo a co je tma. Světlem se nazývá stav, kdy člověku svítí, aby kráčel po cestách Stvořitele. „Cesty Stvořitele“ znamenají, že chce jít cestou, po níž kráčí Stvořitel, jehož cestou je odevzdávání. Když má člověk světlo a život z toho, že se nyní zabývá prací na odevzdávání a nestará se o vlastní prospěch, nazývá se to světlem.

Tomu se říká „doba vzestupu“. Znamená to, že člověk vystoupil na vyšší stupeň. Místo aby sloužil nízkému člověku na nižším stupni, slouží nyní Stvořiteli. To se nazývá vzestupem na vyšší stupeň, protože slouží Králi, zatímco předtím sloužil obyčejnému člověku.

Je samozřejmé, že opakem světla je tma. Je to stav, kdy člověk nenachází chuť v práci na odevzdávání, protože se znovu začal starat pouze o vlastní prospěch. V práci na odevzdávání nenachází žádnou chuť a opět nemá žádné jiné tužby. Stačí mu pouze naplňovat touhy, které požaduje jeho tělo. To se nazývá pádem, protože chce sloužit tělu, a ne Stvořiteli. A tomu se říká tma.

Je třeba vědět, že den ukazuje na něco celistvého, co se skládá ze světla a dne, ze tmy a noci. Jak je napsáno: „A byl večer a bylo jitro, den jeden.“ Je třeba pochopit, jak lze říci, že večer a jitro tvoří jeden celek. Neříkáme přece, že se večer a jitro společně nazývají jednou nocí. Oba se nazývají „jedním dnem“. Co nám to naznačuje v práci, že se právě oba nazývají „jedním dnem“? Jako by celistvost dne nemohla existovat bez tmy.

Odpověď zní: když člověk říká: „A Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí,“ znamená to, že věří, že mu Bůh dal jak světlo, tak tmu. Proč mu však dal tmu? Ohledně světla, které mu dal, lze věřit a říci, že jej Stvořitel chce přiblížit, jak řekli naši mudrci: „Tomu, kdo se přichází očistit, je poskytována pomoc.“ Člověk tedy může věřit, že jeho vzestupy přicházejí od Stvořitele. Ale k čemu jsou mu pády?

Proto když člověk věří i ohledně tmy, jak je napsáno: „A Bůh nazval… a tmu nazval nocí,“ znamená to, že i tma je nocí, která je součástí dne. Den tedy nemůže být bez noci. Tma, která se nazývá nocí, nás učí, že stejně jako nemůže být den bez noci, nemůže být světlo bez tmy. Tma je totiž Kli a světlo je naplněním Kli.

Platí pravidlo: „Není světla bez Kli.“ To znamená, že nelze ocenit Jeho záchranu bez pocitu utrpení a bolesti ze stavů, v nichž se člověk nachází. Stejně je tomu mezi lidmi: nakolik člověk cítí, jak moc mu přítel pomohl v jeho tísni, natolik cítí radost z pomoci, kterou od něj přijal. Není totiž stejné, když mu přítel pomůže s něčím nadbytečným, bez čeho lze žít, a když příteli pomůže tím, že jej zachrání před smrtí.

Pomoc přicházející shora jsou Světla svatosti, jak říká svatý Zohar: „Tomu, kdo se přichází očistit, je poskytována pomoc.“ A svatý Zohar se ptá, čím je mu pomáháno, a odpovídá: „Svatou duší.“ Pokud člověk nedokáže ocenit duši, kterou přijal shora, protože si myslí, že není tak důležitá, ztratí ji a vše přejde ke Klipot. Právě utrpení, které člověk zakouší ve stavech pádu, mu totiž dává schopnost pocítit a ocenit důležitost pomoci shora. Z toho vyplývá, že mu tma pomáhá: dává mu možnost vědět, jak ocenit důležitost svatosti, aby ji kvůli nedostatku poznání neztratil.

To naši mudrci vyjádřili slovy: „Kdo je pošetilý? Ten, kdo ztrácí to, co mu dávají.“ Nemá totiž poznání, aby pochopil důležitost přiblížení, jímž jej Stvořitel přibližuje k Sobě. Tato tma se nazývá Kli, tedy „místo“, v němž se hojnost může udržet. Jak je napsáno: „Kdo vystoupí na horu Stvořitele a kdo obstojí?“ I když totiž člověk vystoupí, ale nedokáže zachovat hodnotu a důležitost přiblížení, Sitra Achra jej převezme do své moci, a světlo se proto musí vzdálit. Člověk se tak nemůže udržet a každý musí podle svého stupně sestoupit.

Je v tom několik náprav:

1. Aby Klipot nepřijaly to, co člověk má. Nemají pak od něj co přijmout, protože již nemá žádnou svatost, kterou by od něj mohla Sitra Achra přijmout.

2. Poté, co člověk dospěje k pádu, začne se vzpamatovávat a vidět, do jakého stavu se dostal. Poté, co vložil tolik práce do toho, aby získal něco ve svatosti, náhle vidí, že zůstal nahý a zcela bez prostředků. Nachází se ve stavu nízkosti, který neodpovídá člověku, jenž vložil práci a úsilí do toho, aby dosáhl stavu „Vy se nazýváte člověkem“. Je naopak mnohem horší než obyčejný člověk. Jeho touha přijímat pro sebe se rozvinula do takové míry, o jaké se mu nikdy ani nesnilo. Bolest a zármutek, které kvůli tomu cítí, v něm vytvářejí potřebu ocenit a vážit si chvíle, kdy je shora alespoň trochu přiblížen. Nyní ví, že má být opatrný a tohoto stavu si vážit. Chrání se před vším, co by do tohoto stavu mohlo vnést cizí příměs, a ví, že je třeba se obávat, aby do něj nevstoupilo něco cizího.

Z výše uvedeného vyplývá, že pády se nazývají nápravami, které umožňují prodloužit dny, kdy se člověku dostane určitého přiblížení od Stvořitele. Tím lze vysvětlit slova: „A Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí.“ Jak bylo řečeno, pokud člověk říká, že světlo i tma přicházejí od Boha, což vyjadřují slova „A Bůh nazval“, pak se z obou, ze světla i ze tmy, stává jeden den. Stejně jako nemůže být úplný den bez večera a jitra, plní světlo i tma jeden úkol a společně se nazývají dnem.

Tím lze vysvětlit slova: „Požehnaný je náš Bůh, který nás stvořil ke Své slávě.“ Je třeba pochopit, jak můžeme říkat: „Požehnaný je náš Bůh, který nás stvořil ke Své slávě,“ když jsme ponořeni do sebelásky a naše tělo by bylo spokojenější, kdybychom mohli říci a velmi děkovat za to, že nás stvořil k naší slávě. Když Ho tedy velebíme za to, že nás stvořil ke Své slávě, jistě neříkáme pravdu. Je to tedy naprostá lež.

Avšak podle výše uvedeného věříme, že „tomu, kdo se přichází očistit, je poskytována pomoc“. Stvořitel tedy dává člověku sílu pocítit důležitost této věci. Když člověk cítí, že slouží Králi, má to pro něj nesmírnou cenu a nemá slova, jimiž by tuto důležitost vyjádřil. Z velikého potěšení, které cítí, a z velikého pohnutí říká: „Požehnaný je náš Bůh,“ protože nám dal pocítit důležitost toho, že sloužíme Králi, a vyvedl nás ze sebelásky, do níž jsme byli ponořeni.

Ani nás nenapadlo, že by někdy bylo možné z ní vyjít. Náhle však vidíme, že nám dal tento pocit: nacházíme chuť v tom, že můžeme sloužit Králi. Tehdy říkáme: „Požehnaný je náš Bůh, který nás stvořil ke Své slávě.“ Velebíme Ho za tento dar, který nám dal. Je to něco na světě důležitého, čeho nelze dosáhnout vlastními silami, ale co je darem Božím. Proto Ho za to velebíme. To je význam slov: „Požehnaný je náš Bůh, který nás stvořil ke Své slávě.“

Jak to však může člověk říkat ještě předtím, než toho dosáhl, tedy než pocítil chuť v tom, že nás stvořil ke Své slávě? Lze říci, že je to jako se všemi požehnáními a poděkováními, která pronášíme s ohledem na budoucnost. Jak řekli naši mudrci k verši „Tehdy zazpívá Mojžíš“. Svatý Zohar se ptá: „Není řečeno ‚zpíval‘, což by ukazovalo na přítomnost, ale je napsáno ‚zazpívá‘, což je budoucí čas.“ Odpověď zní, že spravedliví zpívají píseň pro budoucnost. Věří totiž, že dosáhnou dokonalosti. Proto zpívají píseň ještě předtím, než dokonalosti dosáhli. Na tomto základě tedy již říkáme: „Požehnaný je náš Bůh, který nás stvořil ke Své slávě.“

V komentáři Sulam, v „Úvodu ke Knize Zohar“, na straně 140, vysvětluje slova: „Den dni předává řeč a noc noci sděluje poznání.“ Toto jsou jeho slova:

„Před konečnou nápravou, tedy předtím, než jsme naše Kelim přijímání připravili k tomu, aby přijímaly pouze se záměrem přinášet potěšení našemu Tvůrci, a nikoli pro vlastní prospěch, se Malchut nazývá stromem dobra a zla. Malchut je totiž řízením světa podle lidských činů. A jelikož nejsme z výše uvedeného důvodu způsobilí přijmout veškeré potěšení a dobro, musíme od Malchut přijímat řízení dobra a zla. Toto řízení nás nakonec připraví k nápravě našich Kelim přijímání se záměrem pro odevzdávání a k dosažení potěšení a dobra, které pro nás zamýšlel. Řízení dobra a zla nám mnohokrát způsobuje vzestupy a pády, jak bylo uvedeno výše. Proto je každý vzestup považován za zvláštní den a stejně tak je každý pád považován za zvláštní noc.

To znamenají slova ‚Den dni předává řeč‘. Při konečné nápravě dosáhnou návratu z lásky a tehdy bude zjevně vidět, že všechny tresty, které přicházely ve dnech pádu, až jsme dospěli k pochybnostem a litovali předchozího, nás očišťovaly a byly přímými příčinami veškerého štěstí a dobra. Nebýt oněch strašných trestů, nikdy bychom k tomuto potěšení a dobru nedospěli. Tehdy se tato úmyslná provinění skutečně promění v zásluhy.“

A dále je napsáno:

„‚Den dni předává řeč‘, neboť všechny tyto noci, tedy pády, utrpení a tresty, které přerušovaly přilnutí ke Stvořiteli, takže vznikalo mnoho jednotlivých dnů následujících po sobě, se nyní, poté, co se i noci a tma mezi nimi proměnily v zásluhy a dobré skutky, spojí bez přerušení. Noc bude zářit jako den a tma bude jako světlo.“

Na základě výše uvedeného pochopíme naši otázku: co nás učí slova „A Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí“? Význam odpovídá tomu, co říká komentář Sulam: stejně jako vidíme, že „jeden den“ vzniká právě spojením dne a noci, nemůže být ani světlo bez tmy. Stvořitel nám tedy dal tmu, aby se jejím prostřednictvím odhalilo světlo. To se nazývá „A Stvořitel nazval“. Znamená to, že nám Stvořitel uspořádal řád práce tak, aby měl právě tuto podobu. Přestože musíme věřit, že mohl mít i jinou podobu, vždyť On je všemohoucí, proč nám tedy stanovil právě tento řád?

Na to musíme říci, že ve Stvořiteli nemáme žádné dosažení, abychom mohli pochopit Jeho myšlenky. Vše, co studujeme, vychází pouze ze zásady „Z Tvých činů Tě poznáváme“. Tedy z toho, že pozorujeme Stvořitelovy činy poté, co je stvořil. Teprve tehdy začínáme hovořit. O otázce, zda to mohl učinit jinak, však naši mudrci řekli, že je zakázáno ptát se, co je nahoře a co je dole.

Podle výše uvedeného vyložíme slova z Hagady: „Přibliž den, který není ani dnem, ani nocí.“ Tím se míní konečná náprava, kdy nastane den, který již nebude složen ze dne a noci, ale bude dnem sám o sobě. A to se uskuteční prostřednictvím slov: „Vznešený, dej poznat, že Tobě patří den a Tobě patří i noc.“

Při konečné nápravě totiž bude všem známo, že „Tobě patří den a Tobě patří i noc“. Jeho touhou je činit dobro Svým stvořením a dobro se nazývá dnem. Jak tedy můžeme říci, že Stvořitel dává tmu? Vždyť je to v rozporu s Jeho cílem. Jistě tedy i tma, tedy noc, je dnem, přestože člověk cítí přerušení přilnutí ke Stvořiteli, které se nazývá tmou a nocí.

Při konečné nápravě však bude poznáno, že i tmu dal On, a jistě je tedy i ona světlem. Důkazem je, že se tehdy úmyslná provinění promění v zásluhy. Tehdy tedy poznáme, že „Tobě patří den a Tobě patří i noc“, protože obojí patří Tobě. Obojí pochází od Tebe, tedy Stvořitel dal obojí jako den.

Před dokončením práce však nelze přerušení přilnutí ke Stvořiteli, která člověk zakouší, připsat tomu, že mu je poslal Stvořitel, protože je to v rozporu s cílem stvoření. To je význam slov: „Rozjasni noční temnotu jako denní světlo.“ Jelikož se tehdy úmyslná provinění promění v zásluhy, vše se tím stane dnem.

Z výše uvedeného pochopíme, co je den a noc v práci. Člověk musí vědět, že přestože musí pocítit, co je tma, protože jinak není schopen mít potěšení ze světla, musí se tomu učit z jednoho i druhého. Tak je tomu se vším, co chce člověk okusit, aby poznal, zda má cenu to používat. Jak je napsáno: „Přednost světla se poznává ze tmy.“ Stejně tak člověk není schopen mít potěšení z odpočinku, pokud neví, co je únava.

Proto musí člověk projít procesem vzestupů a pádů. Neměl by se však nechat pády vyvést z míry, ale musí se snažit neutéct z bojiště. Přestože tedy během práce musí vědět, že jde o dvě různé věci, na konci práce vidí, že světlo a tma jsou jako dvě nohy, které člověka přivádějí k cíli.