Jaká je odměna za práci odevzdání?
Článek č. 20, 1988
Naši mudrci řekli (Avot, kapitola 2:21): „Pokud ses naučil mnoho z Tóry, dostaneš velkou odměnu a můžeš se spolehnout, že ti tvůj pán za tvou práci zaplatí.“ Vidíme tedy, že musíme pracovat pro odměnu. Navíc existuje zvláštní přikázání, že musíme věřit, že Stvořitel nám naši odměnu vyplatí. Avšak tam, v kapitole 1, řekli pravý opak: „Říkal: ‚Nebuďte jako otroci, kteří slouží Ravovi [velkému], aby dostali odměnu. Buďte spíše jako otroci, kteří slouží Ravovi ne proto, aby dostali odměnu.‘“ Měli bychom pochopit, jak mohou být obě tato tvrzení platná.
Je známo, že každá větev se chce podobat svému kořeni. Jelikož náš kořen, jímž je Stvořitel, se nachází ve stavu úplného klidu, stvoření nemohou učinit ani jediný pohyb, pokud to nezlepší stav klidu člověka. V opačném případě si člověk zvolí klid, jak je psáno v Studii deseti sefirot (část 1, Histaklut Pnimit, bod 19): „Je známo, že povaha každé větve je stejná jako povaha jejího kořene. Proto je každé chování v kořeni žádoucí, milované a toužebně očekávané i větví, a od všeho, co v kořeni není, se i větev distancuje. …Například milujeme klid a vroucně nenávidíme pohyb, a to do té míry, že neprovedeme ani jediný pohyb, pokud to není za účelem nalezení klidu.“
Jinými slovy, neprovedeme ani jediný pohyb, pokud nevíme, že tento pohyb zlepší náš odpočinek. To znamená, že tento vylepšený odpočinek, který získáme, se nazývá „odměna“. To znamená, že pokud nám pohyb umožní více si užít odpočinek, můžeme se hýbat. V opačném případě zůstáváme nehybní.
Ohledně odměny se v Tóře nachází jasné prohlášení: „Budete-li se řídit mými zákony a dodržovat má přikázání a plnit je, dám vám déšť v pravý čas a země vydá svou úrodu.“ Proč tedy naši mudrci říkali, že bychom měli pracovat bez odměny, tedy „ne za účelem získání odměny“? To je naprostý opak toho, co je napsáno v Tóře. Navíc jedním ze základních principů je víra v odměnu a trest. Jak tedy naši mudrci mohli říci, že člověk by měl pracovat ne za účelem získání odměny?
Měli bychom pochopit, proč naši mudrci řekli: „Buďte jako otroci sloužící rabínovi ne za účelem získání odměny.“ To se zdá být v rozporu s účelem stvoření, neboť účelem stvoření je konat dobro Jeho stvořením, a proto Stvořitel stvořil stvoření s nádobami pro přijímání, což znamená mít touhu a touhu přijímat radost a potěšení.
Proč tedy musíme se vzdát touhy po rozkoši a potěšení a snažit se pouze dávat Stvořiteli, a neuspokojovat touhu po rozkoších, když On sám nás stvořil s takovou přirozeností? A jak nám pak mohou říkat: „Ne, ačkoli nás stvořil s přirozeností pro přijímání rozkoší, přesto je v současné době zakázáno používat tyto Kelim [nádoby], nazývané ‚vůle přijímat pro sebe‘.“
Odpověď zní: jelikož každá větev chce připomínat svůj kořen, jak bylo řečeno výše, a jelikož Stvořitel je dárcem, tam, kde člověk potřebuje přijímat pro sebe, vzniká problém studu. Aby se tento stud napravil, došlo k nápravě zvané „přijímání za účelem rozdávání“. Z toho tedy vyplývá, že tvrzení, že je zakázáno přijímat pro sebe, neznamená, že je zakázáno těšit se. Jde spíše o nápravu: Když člověk přijímá potěšení, protože je během přijímání potěšení ve formální nerovnosti s dárcem, pociťuje při přijímání potěšení nepříjemný pocit.
Pokud však přijímá potěšení proto, že chce potěšit toho, kdo je výše, dosahuje tím formální rovnosti. V tu chvíli má při přijímání potěšení dvě věci: 1) Při přijímání potěšení se nevzdaluje od Stvořitele.
2) Při přijímání potěšení necítí žádný nedostatek.
Z toho vyplývá, že zákaz přijímat pro sebe je v zájmu stvořených bytostí, a ne proto, že by Stvořitel potřeboval být obdarován nebo milován. Vše je pouze v zájmu stvořených bytostí, které od Něho přijímají potěšení, a aby v tom potěšení dosáhly úplnosti.
Pokud jde o nápravu světa, byly vytvořeny dva systémy: 1) ABYA de [z] Kedusha [svatosti], kde existuje pouze řád přijímání za účelem rozdávání, 2) ABYA de Tuma’a [nečistoty], kde dochází k přijímání za účelem přijímání.
Proto než člověk napraví své činy tak, aby byly za účelem dávání, je živen tím, co čerpal z ABYA de Tuma’a. Nyní můžeme pochopit to, na co jsme se ptali: že bychom měli věřit v odměnu a trest, avšak je nám řečeno, abychom nepracovali za účelem získání odměny, což znamená pracovat zcela bez odměny. Odpověď zní, že Stvořitel chce dávat, neboť to byl Jeho záměr – konat dobro svým stvořením. Došlo však k nápravě: „aby vynesl na světlo dokonalost svých skutků“, abychom nepracovali za účelem získání odměny. Právě kvůli této opravě, abychom neusilovali o odměnu, musíme vynaložit velké úsilí a vykonat mnoho práce, neboť to je proti naší přirozenosti. Pouze skrze Segulu [sílu/zásluhu] Tóry a Mitzvot [přikázání/dobré skutky] můžeme být odměněni těmito Kelim, nazývanými „nádoby rozdávání“.
Naší odměnou je, že bychom měli věřit v odměnu a trest. To znamená, že pokud dodržujeme Tóru a micvot, budeme odměněni nádobami rozdávání. Pokud Tóru a micvot nedodržujeme, zůstaneme v nádobách přijímání, které v kedušě nemohou nic vykonat. Jak tedy bude možné přijmout radost a potěšení, které jim Stvořitel chce dát?
Proto jakmile se vydáme na cestu rozdávání, tělo začne klást odpor a my musíme věřit našim mudrcům, kteří řekli: „Tomu, kdo přichází, aby se očistil, je poskytnuta pomoc,“ a také tomu, co naši mudrci dále řekli, že Stvořitel prohlásil: „Stvořil jsem zlou sklonnost; stvořil jsem Tóru jako koření,“ neboť skrze Tóru „světlo v ní ho napravuje.“ Měli bychom věřit, že Stvořitel nám tuto odměnu dá jako protihodnotu za naši práci v Tóře a micvot. Tak nebude žádný rozpor mezi tím, co říkají, že musíme věřit v odměnu a trest, a tím, co říkají na druhé straně, že musíme být jako „otroci sloužící rabínovi ne proto, abychom dostali odměnu“.
Odpověď zní: jelikož bychom neměli pracovat za účelem získání odměny, což je proti naší přirozenosti a v tomto ohledu se nedokážeme sami napravit, proto řekli: „Skloňnost člověka ho každý den přemáhá. Nebýt pomoci Stvořitele, nepřemohl by ji.“ Pouze Stvořitel mu tedy může pomoci tím, že mu dá nádoby pro rozdávání. To je odměna, o kterou by se člověk měl modlit, aby mu ji dal, neboť sám o sobě nemůže nádoby dávání získat.
Navíc je třeba věřit, že nám Stvořitel tuto sílu dá, protože člověk se mnohokrát namáhá a usiluje o získání nádob dávání, ale z pohledu nápravy, kterou člověk nedokáže pochopit, se někdy stane, že člověk tuto práci dávání zahájí, ale vidí opak – že se vrací zpět. To znamená, že nyní, když zahájil práci dávání, stal se materialističtějším, což znamená, že v něm působí vůle přijímat pro sebe mnohem intenzivněji.
Z toho vyplývá, že vidí, jak v něm vůle přijímat působí pokaždé intenzivněji, až člověk propadne zoufalství a řekne, že nevidí žádnou šanci, že by někdy byl odměněn touhou dávat. V tu chvíli řekne: „Pracoval jsem nadarmo. To znamená, že jsem si myslel, že díky své práci v Tóře a micvot budu odměněn a že pro mě bude darem získat to, v co jsem celou dobu doufal – být odměněn tím, že přinesu Stvořiteli spokojenost a vymaním se z lásky k sobě samému. Ale teď vidím, že to pro mě není, protože jsem materialističtější než ostatní lidé. Na začátku své práce jsem si myslel, že nejsem tak ponořen do sebelásky, a tak jsem si myslel, že tato práce na dosažení cíle dávání bude trvat stejně dlouho jako jakékoli povolání, které se učíme. Není snadné naučit se povolání a vyžaduje to mnoho učení, než člověk toto povolání, které se učí, osvojí, bez ohledu na řemeslo – ať už jde o tesařství, zámečnictví, nebo dokonce medicínu a tak dále. Všechna tato povolání vyžadují čas. Některá povolání se naučíte za tři roky, jindy za pět, ale člověk má trpělivost čekat, až ten čas uplyne. Tam může člověk pracovat, protože vidí, že každý den dělá pokroky, a tak chápe, že přijde čas, na konci těch tří či pěti let, kdy obdrží diplom a bude si moci najít práci ve svém oboru.“
V práci zasvěcování však vidí, že každý den upadá. Může uplynout rok či dva a on vidí, že se ani o kousek nepohnul. V tu chvíli propadá zoufalství a říká si, že nikdy nebude schopen získat diplom, že pracuje za účelem zasvěcování. Přirozeně nebude schopen přijmout Tóru, neboť tam jsou přijímáni pouze věrní lidé, kteří nepošpiní Tóru, která jim je dána. Jelikož vidí, že nemůže získat diplom, o který usiluje lišma [pro Ni], nikdy nebude odměněn tajemstvími Tóry, jak řekli naši mudrci: „Tomu, kdo studuje Tóru lišma, jsou zjevena tajemství Tóry.“
Z tohoto důvodu chce z této cesty utéct. Naši mudrci o tomto stavu řekli, že se člověk musí vzchopit a věřit, že „můžeš věřit svému pánovi, že ti za tvou práci zaplatí.“ To znamená, že pokud se člověk věnuje Tóře a micvot s cílem získat odměnu, aby mu byla dána síla rozdávání, neměl by věnovat pozornost svému zastavenému pokroku. Musí věřit, že pokud se člověk snaží být odměněn nádobami rozdávání, Stvořitel mu je jistě dá. Z toho vyplývá, že toto je odměna, o kterou prosíme za svou práci: být schopen pracovat bez odměny, ale proto, že „On je veliký a vládne“.
V souladu s tím bychom měli vykládat to, co je napsáno (v modlitbě „Ať se Ti zalíbí“ před Žalmy): „Dej mi poklad bezplatného daru.“ To znamená, že se modlíme a recitujeme žalmy s úmyslem, že neprosíme pouze o odměnu, ale také chceme, abys nám dal z pokladu bezplatného daru. Měli bychom to pochopit, neboť je známo, že člověk musí vše činit nikoli za účelem získání odměny.
Měli bychom to však vykládat tak, že chceme, abys nám dal hojnost z pokladu bezplatného daru, protože pokud odtud obdržíme hojnost, budeme schopni pracovat zadarmo, nikoli za účelem získání odměny. Podobně, když někdo potřebuje uzdravení, prosíme Stvořitele, aby seslal uzdravení z pokladu uzdravení. Nebo pokud někdo potřebuje sílu, prosí, aby mu byla seslána síla z pokladu sil.
Proto ten, kdo chce obdržet sílu shůry, aby mohl pracovat zdarma, bez jakékoli odměny, prosí Stvořitele, aby mu dal sílu „z pokladu bezplatného daru“, což znamená, že mu má být dána síla, která je pro něj velkým darem, tedy možnost konat věci zdarma. Považuje to za dar, jak je psáno: „Jako jsem já pro nic, tak i ty jsi pro nic.“
Nyní můžeme vyložit, co je napsáno (Žalm 121): „Zvednu své oči k horám; odkud mi přijde pomoc? Má pomoc je od Hospodina, Stvořitele nebe a země.“ Měli bychom pochopit Davidovu otázku: „Odkud mi přijde pomoc?“ a poté jeho zjištění, že „má pomoc je od Hospodina“. Každý věřící Žid však říká, že člověk nemá jiné místo, kde by mohl přijmout pomoc, než od Stvořitele, v čem tedy spočívá novost?
Měli bychom výše uvedené vykládat tak, že nám to sděluje, že k tomu, abychom mohli přijímat radost a potěšení, nám nechybí nic jiného než nádoby pro rozdávání, neboť pak budeme mít rovnocennost formy se Stvořitelem, jak je řečeno: „Jak On je milosrdný, tak i ty jsi milosrdný.“ Teprve pak budeme způsobilí přijímat radost a potěšení.
Z tohoto důvodu bychom měli interpretovat podle známého pravidla, že celé stvoření, které označujeme pojmem „stvoření“, je pouze vůle přijímat pro sebe, která stvořila existenci z neexistence. To znamená, že pokud jde o Stvořitele, měli bychom říci, že On je dárcem a rozdávajícím. Přijímání je však nová věc, kterou Stvořitel stvořil z ničeho. To znamená, že „nic“ znamená, že tam žádné přijímání není. Proto je psáno „z neexistence“, což znamená, že to, co ve Stvořiteli existuje, je pouze to, že On uděluje. Pokud člověk dokáže dosáhnout tohoto stavu, nazývaného „nic“, pak „přijde mi pomoc“. V tu chvíli je člověk připraven přijmout radost a potěšení.
To je význam slov: „Moje pomoc je od Hospodina, Stvořitele nebe a země.“ Zde vykládá význam slova „nic“, což znamená opak přijímání, tedy spíše rozdávání. To je význam slov „Stvořitel nebe a země“. Znamená to, že On stvořil nebe a zemi, tedy že On je rozdával a zplodil nebe a zemi. Když člověk dosáhne stavu „nepřítomnosti“, nazývaného „síla dávání“, bude způsobilý přijímat radost a potěšení, neboť z pohledu Stvořitele nic nechybí, kromě Kelim – aby ten nižší byl schopen přijímat.
To je význam slov: „Odkud mi přijde pomoc?“ Je psáno, že člověk by neměl myslet, že mu chybí něco velkého, aby mohl přijmout tuto radost a potěšení, které Stvořitel chce dát stvořeným bytostem. To znamená, že když se člověk snaží naplnit účel, pro který byl stvořen, a přesto vidí, že se stále nevznesl výše než na úroveň, na které byl, když mu bylo devět let, a chápe dílo Stvořitele tak, jak mu to bylo jasné v devíti letech, a když zkoumá důvod, řekne: „Musel jsem se narodit bez talentu a nemám sílu to překonat. Kdybych byl talentovanější, byl bych ušlechtilejší a dosáhl bych celistvosti.“
Z toho vyplývá, že si myslí, že mu mnoho věcí chybí. Ve skutečnosti však člověku nechybí nic jiného než rovnocennost formy, nazývaná „nádoby rozdávání“, jak je psáno: „Jak je On milosrdný, tak i ty buď milosrdný,“ neboť rozdávání je považováno za „nepřítomnost“.
To je to, co nám chce sdělit, když říká: „Odkud mi přijde pomoc?“, že nám chybí pouze toto, a nikoli nějaký talent či ušlechtilost. Spíše: „Moje pomoc pochází od Hospodina,“ neboť Stvořitel stvořil nebe a zemi, aby lidem dával. To je to, k čemu potřebuji, aby mi Stvořitel pomohl dosáhnout, neboť toto je Kli [nádoba]. Jakmile člověk získá toto Kli, zvané „nádoba dávání“, světlo přijde samo od sebe, neboť takový byl účel stvoření – konat dobro svým stvořením.