24. To hlavní, co potřebujeme

To hlavní, co potřebujeme a pro co nám chybí palivo pro práci, je, že nám chybí důležitost cíle. To znamená, že nevíme, jak ocenit naši službu, abychom věděli, komu odevzdáváme. Také nám chybí uvědomění si velikosti Stvořitele, abychom věděli, jak jsme šťastní, že máme privilegium sloužit Králi, protože nemáme nic, čím bychom mohli pochopit Jeho velikost.

Slovy Zoharu se tomu říká „Šchina [Božství] v prachu“, což znamená, že odevzdávání Jemu je pro nás stejně důležité jako prach. Přirozeně tedy nemáme palivo k práci, protože bez potěšení není žádná energie k práci.

Tam, kde svítí sebeláska, tělo z toho čerpá vitalitu. Ale v práci odevzdání v tom tělo necítí žádné potěšení a musí přirozeně „padnout pod svou tíhou“.

Naopak, když člověk cítí, že slouží důležitému Králi, v míře důležitosti Krále je také jeho rozkoš a potěšení ze služby Jemu. Proto v tu chvíli má palivo, které mu dává sílu pokaždé pokračovat vpřed, protože cítí, že slouží důležitému Králi.

Pak, když ví a cítí, komu odevzdává, v té míře, v jaké měl sílu pracovat se záměrem pro sebelásku, má nyní sílu pracovat ve prospěch odevzdání, protože ten, kdo odevzdává důležité osobě, je považován, jako by od ní přijímal. A protože tělo má sílu pracovat pro přijímání, aby dostalo odměnu, stejně tak v odevzdávání důležitému Králi z toho čerpá potěšení.

Tímto pochopíme, co je napsáno v „Úvodu do studia Deseti Sfirot“ ohledně toho, že pokud ona dává a on je důležitá osoba, je posvěcena kvůli potěšení z přijímání od něj. Vidíme zde něco nového: Odevzdávání důležité osobě je rovnocenné přijímání, ačkoliv tam odkazuje na esej o manželství v kontextu přijímání pro odevzdání, kdy přijímání znamená odevzdání.

Z toho můžeme pochopit druhou stranu mince – že odevzdání se nazývá přijímání, a díky tomu již má palivo, protože pokud odevzdává důležité osobě, je to pro něj, jako by přijímal. Proto již má sílu pracovat.

Z toho vyplývá, že vše, co potřebujeme, je věřit ve velikost Stvořitele, a pak budeme mít energii pracovat v odevzdání.