Pasáž vysvětluje "hraní" v kabale jako vědomé úsilí představit si a připravit se na vyšší duchovní stav před jeho dosažením. Stejně jako dítě roste skrze hru, člověk roste duchovně tím, že si představuje větší spojení s přáteli a Stvořitelem a jedná směrem k tomuto budoucímu stavu.

Ústřední částí tohoto procesu je opakované prožívání odpojení, zmatení a ztráty duchovní orientace. Tyto stavy nejsou považovány za špatné. Poskytují příležitost znovu vybudovat svůj vztah s realitou od začátku. Základním kotvou je desítka. Tím, že se znovu spojí s desítkou, člověk obnovuje spojení se Stvořitelem, účelem stvoření a nakonec s celým světem.

Duchovní pokrok tedy spočívá v opakovaných cyklech odpojení a obnoveného spojení. Skupina musí poskytnout stabilní prostředí, na které se člověk může spolehnout během stavů zmatení, jako dítě držící známou hračku. Každý návrat k desítce se stává novým a hlubším spojením se Stvořitelem.

Vidíme, že v moudrosti Kabaly existují definice, které nejsou úplně stejné jako ty, které používáme v tomto světě. Hraní je v podstatě přechod. Je to skutečně hra. Je to jako kočka, která chce skočit: dívá se, kontroluje se, zvažuje, jak skočí, a pak skočí. Takže veškerá tato příprava, všechno, co si představuje, všechno, co dělá, je hra. Hraje si to, co se chystá udělat.

Hraní je způsob, jak si představujeme další stav. Proto by celý náš život měl být vlastně hrou, ve které usilujeme o spojení mezi námi, a v tomto spojení odhalit Stvořitele, dosáhnout účelu naší existence, věčného a úplného života. To vše je dosaženo prostřednictvím hraní. Stejně jako v tomto životě hrajeme, když jsme dětmi, a tím rosteme, tak je tomu i v našem duchovním životě. Jen tam musíme tuto hru vzít do vlastních rukou, pochopit, co se děje, a naučit se, jak se účastnit hry ve spolupráci se Stvořitelem. Bez hraní se nemůžeme přiblížit k Němu a stát se Jeho partnery. A do té míry, do jaké si představujeme, že se přibližujeme ke Stvořiteli, začínáme chápat, co hraní skutečně je.

Z toho vyplývá, že musíme neustále hrát: člověk se sebou samým, člověk se skupinou, člověk se Stvořitelem. A Stvořitel také hraje s Leviatanem, což znamená s celým stvořením, jak je psáno: "Tohoto Leviatana jsi stvořil, abys s ním hrál." Tímto způsobem, skrze hraní, dosáhneme stavu nazývaného "Hostina Leviatana", kde všichni, celé lidstvo, sedíme společně kolem velkého stolu se Stvořitelem, a jsme na Hostině Leviatana. Jíme ho, toho Leviatana, se kterým jsme hráli, což znamená, že jsme ho využili k tomu, abychom pokročili a stali se více a více Adamem, člověkem, podobným Stvořiteli. A když se staneme podobnými Stvořiteli, my a On se skutečně spojíme jako jedno, a celý Leviatan, celé stvoření, je námi správně využito. To se nazývá Hostina Leviatana, konec nápravy.

Proto pokaždé potřebujeme jen stále správněji si představovat tuto záležitost. Hlavní věcí ve správném představování našeho světa a našeho života je, že se neustále nacházíme v zmatku a vidíme, jak je svět sám zmatený. Z toho, že jsme v takovém stavu, opakovaně začínáme od nuly, z formy zmatku, ve které nám nic nezůstává. Pokud se chci spojit se zdrojem stvoření, s účelem stvoření, držet se kotvy, lana nebo něčeho, co mě může zachránit na cestě, je to možné pouze tehdy, když jsem spojen se skupinou. Protože skrze skupinu mám spojení se Stvořitelem.

Proto, když se ráno probudím, například, někdy dostávám otázky jako: Co mám dělat, když se probudím zmatený, nechci nic, chci všechno opustit, chci dál spát a tak dále? Toto je správný stav. Přesně tak by to mělo být a nestane se to zvykem. Pokud se stane zvykem, že vyskočím a běžím k nějaké duchovní práci, pak to nejsem já, ale někdo mě probouzí shora. Vždy si cením těch stavů, ve kterých se sotva mohu zvednout, jsem v mlze, nevím, kdo jsem nebo co jsem, kde jsem nebo co potřebuji dělat.

Z takových stavů, z mlhy a odpojení, pomalu začínám přemýšlet, jako v tom příběhu Baal Šem Tova, který se ptal svého sluhy, svého studenta: Pokud nevíš, co říct, řekni "Alef, Bet." A skrze to, kousek po kousku, z dálky, začíná probouzet se, zotavovat se a dospívat k přilnutí.

Takhle je to s námi. Každé ráno se musíme probouzet jako ze smrti, z úplného odpojení, a všechno obnovit. Proto, když se probudím a nemám žádné spojení s ničím v životě, jako zvíře, sotva se dokážu představit jako zvíře, jsem velmi šťastný, že jsem v takovém stavu, protože všechno, co jsem měl předtím, mi bylo skutečně odebráno: mé spojení s Tvůrcem, studium, všechno. A začínám pouze tím, že si vzpomenu, že potřebuji zjistit, kdo jsem, co jsem, co je můj život, kam jsem směřován a s kým potřebuji být spojen.

Pak si vzpomenu, že všechny tyto věci závisí na nějakém Stvořiteli, ale Stvořitel je daleko. Kdo je vůbec On? Co je On? Nemám k Němu žádný pocit a žádný směr myšlenek k Němu. Ale pak si vzpomenu, že On se nachází ve středu desítky. Co je tedy desítka? Kdo je desítka? A tímto způsobem začínám cítit svou cestu a zdánlivě je shromažďuji před sebou, abych si je představil, dokud nedospěji k tomuto druhu práce nejprve v mysli a poté v pocitu: že nakonec vše, co potřebuji, je najít spojení s nimi, a skrze ně jsem spojen se Stvořitelem a se světem.

Proto je veškeré mé úsilí, celé mé "já," měřeno tím, do jaké míry jsem v desítce, spoléhám na ně, a poté dokonce tím, jak na ně působím, a skrze ně na Stvořitele, a skrze Něj na celý tento svět. Pak se přede mnou probudí celý obraz: jak existuji v realitě, kde jsem, a jak ovlivňuji celou realitu skrze desítku, skrze Stvořitele a skrze svět. To vše se realizuje v desítce, v mé malé skupině.

Proto je toto odpojení, které dostávám od okamžiku, kdy se probudím, když se vidím zcela odpojeného od všeho, skutečně méně než zvíře, pro mé dobro. Tímto způsobem obnovuji svůj postoj k stvoření, ke Stvořiteli a především k desítce.

Takhle bychom se měli snažit vidět tyto stavy. Proto neexistuje žádný špatný stav a žádný dobrý stav v člověku. Je to vždy nový stav. Hlavní věc je, aby ve skupině byla určitá atmosféra, která nedovolí člověku úplně padnout. Může se cítit odpojený, opuštěný, jako by ho nesl nějaký proud, který ho odnáší od všeho, od samotného života a tak dále. Je v pořádku, že to všechno existuje a ovlivňuje nás, ale přesto musíme předem připravit nějaké spojení s desítkou, se skupinou, abych se cítil, že se k ní vracím.

Skrze něj, malý systém Adama HaRišona, v nejnižší formě, v tělesné formě, která mi byla dána, mám něco, čeho se mohu držet. Je to jako dítě držící se milované hračky. Pevně se jí drží a víme, že se uklidní, když ji má v ruce. Měsíce takto roste, neschopen ji pustit. Takto také postupujeme, protože jen skrze to nacházíme svůj směr a správně se probouzíme k životu pokaždé.

To se může stát, když se doslova probudíme ze spánku, nebo se to může stát uprostřed dne, když ztratíme spojení s duchovností kvůli různým vnějším vlivům, v práci, na ulici, v rodině, a poté se k tomu vrátíme. Proto, když se objevíme zmatení a odpojení od podstaty života a od cíle života, je to proto, abychom navázali nové spojení ve skupině a skrze ni s Stvořitelem.

Je dobré mít co nejvíce takových odpojení a znovu navázání. Jak Baal Šem Tov vyprávěl, stalo se mu to mnohokrát.