Ba'al HaSulam,“Článek k zakončení knihy Zohar"
Je známo, že požadovaným cílem je splynout se Stvořitelem, jak je řečeno: „a splynout s Ním“. A člověk by měl pochopit, v čem spočívá toto splynutí se Stvořitelem. Ale zdali může myšlení postihnout Stvořitele? A mudrci už mě v této obtížné otázce předběhli a ptali se na řečené „a splynout s Ním“: jak se s ním lze spojit? Není On „ohněm hltajícím“?
A oni odpověděli: splyň s Jeho vlastnostmi. Jako On je milosrdný, i ty jsi milosrdný, jako On je milostivý, i ty jsi milostivý atd. A na první pohled je těžké pochopit, z čeho mudrci učinili takový závěr. Není snad jasně řečeno: „a splynout s Ním“? Koneckonců, pokud by měli na mysli: „splynout s Jeho vlastnostmi“, pak by se mělo říci: „Přilep se k Jeho cestám.“ Proč se tedy říká: „A splynout s Ním“?
Faktem je, že když uvažujeme o materiálních objektech, které zaujímají místo v prostoru, splynutí chápeme jako prostorovou blízkost a oddělení chápeme jako oddělení v prostoru. Co se však týká duchovních objektů, které obecně nezaujímají vůbec žádné místo, sloučením a oddělením se u nich nemá na mysli prostorová blízkost a prostorové oddálení - vždyť obecně nezaujímají žádné místo. Sloučení chápeme jako podobnost vlastností dvou duchovních objektů a rozdílnost v jejich vlastnostech chápeme jako oddálení.
A stejně jako sekera rozsekne hmotný předmět, rozdělí ho na dvě části a oddělí je od sebe, také rozdíl ve vlastnostech vytvoří různost v duchovním objektu a rozdělí ho na dvě části. A pokud je rozdíl v jejich vlastnostech malý, pak se říká, že jsou od sebe trochu vzdáleny. Pokud je rozdíl v jejich vlastnostech velký, pak se říká, že jsou od sebe velmi daleko. A pokud mají opačné vlastnosti, pak se říká, že jsou od sebe polárně daleko (protikladné).
Například když se dva lidé navzájem nenávidí, říká se o nich, že jsou od sebe vzdálení, protože východ je daleko od západu. A pokud se navzájem milují, říká se o nich, že jsou navzájem spojeni jako jeden celek. A tady nemluvíme o prostorové blízkosti nebo prostorové vzdálenosti - máme na mysli podobnost vlastností nebo jejich rozdíl. Koneckonců, když se lidé navzájem milují, je to proto, že mají podobné vlastností. Jelikož člověk miluje vše, co miluje jeho přítel, a nenávidí vše, co jeho přítel nenávidí, spojí se do jednoho a milují se navzájem.
Pokud však mezi nimi existuje nějaký rozdíl ve vlastnostech, tj. když někdo něco miluje, ačkoliv to jeho přítel nenávidí, pak úměrně míře těchto rozdílů svých vlastností jsou navzájem odděleni, oddáleni jeden od druhého a přímo úměrná je i jejich nenávist. A pokud jsou protipólní natolik, že vše, co jeden miluje, druhý nenávidí, pak to znamená, že jsou od sebe tak odděleni, tak vzdáleni, jako východ od západu.
Vidíme tedy, že rozdílnost formy působí v duchovním jako odsekávající sekera v materiálním. A míra prostorové vzdálenosti a velikost jejich oddělení závisí na míře rozdílnosti vlastností mezi nimi. Míra jejich sloučení závisí na míře podobnosti jejich vlastností.
Chápeme tedy, nakolik pravdivá byla slova mudrců, objasňujících, že napsané „a splynout s Ním“ - to je splynutí s Jeho vlastnostmi: jako On je milosrdný, tak i ty jsi milosrdný, jako On je milostivý, tak i ty jsi milostivý. A nezkreslili smysl, ale naopak interpretovali doslovně to, co bylo napsáno, protože duchovní splynutí se nevykládá jinak než jako podobnost vlastností. A proto tím, že děláme svoje vlastnosti podobnými vlastnostem Stvořitele, spojujeme se s Ním.
A o tom je řečeno: „Jak On je milosrdný ...“ - to je, že stejně jako všechny Jeho činy směřují pouze k tomu, aby odevzdávaly a přinášely dobro bližnímu, a vůbec nejsou pro svůj vlastní prospěch (vždyť On nemá v ničem nedostatek, který by bylo třeba naplnit, a On nemá od koho přijímat), takže všechny naše činy by měly být konány kvůli tomu, aby odevzdávaly a přinesly užitek ostatním. A v tomto děláme naše vlastnosti podobnými vlastnostem Stvořitele, což je duchovním splynutím.
A v této podobnosti vlastností je stádium „mocha“ (mozek) a stádium „liba“ (srdce). Zabývání se kabalou kvůli Stvořiteli znamená přizpůsobení vlastností v mocha. Vždyť stejně jako Stvořitel nepřemýšlí o Sobě - zda On existuje, zda On řídí svá stvoření a nemá takové pochybnosti, také člověk, který touží získat podobnost vlastností, by o takových věcech neměl přemýšlet, protože je mu jasné, že Stvořitel o tom nepřemýšlí. Vždyť není větší rozdíl ve vlastnostech než tento. Každý, kdo o tom přemýšlí, je tedy bezpochyby odloučen od Stvořitele a nikdy s Ním nedosáhne rovnosti vlastností.
A o tom mudrci řekli: „Všechny tvé činy musí být pro Stvořitele, to znamená, že jsou zaměřeny na splynutí se Stvořitelem. A nedělej nic, co nevede k tomuto cíli.“ To znamená, že všechny činy musí člověk vykonat proto, aby odevzdával a poskytl užitek svému bližnímu. Potom dosáhne podobnosti vlastností se Stvořitelem: protože všechny Jeho činy jsou dávat a přinést dobro bližnímu, tak i všechny činy člověka budou směřovány pouze k tomu, aby odevzdával a prospíval bližnímu, což je úplné splynutí.
Je-li však možné, aby člověk vykonával všechny své činy ve prospěch druhého, vždyť on je povinen pracovat, aby uživil sebe a svou rodinu? Odpověď zní takto: všechny činy, které vykonává z nutnosti, to znamená, aby získal to málo, co je potřeba pro jeho existenci, nepodléhají ani odsouzení, ani schválení, nakolik se nepředpokládá, že dělá něco pro sebe.
A každý, kdo se ponoří do podstaty těchto slov, bude samozřejmě překvapen: jak může člověk dosáhnout absolutní rovnosti vlastností tak, aby všechny jeho činy byly odevzdáním bližnímu, když celá existence člověka není ničím jiným než přijímáním pro sebe? Na základě své přirozenosti, se kterou byl stvořen, člověk skutečně není schopen vykonat ani malý čin ve prospěch druhého, a když dává druhému, musí očekávat, že za to nakonec dostane důstojnou odměnu. A když je spokojený s odměnou, připravuje se o možnost vykonat jakýkoli čin. Je tedy možné, aby všechny jeho činy byly jen pro odevzdání druhým a nic pro jeho vlastní potřebu?
Skutečně připouštím, že je to velmi obtížné a není v lidských silách změnit svou přirozenost, kterou je přijímat pouze pro sebe. A není třeba si myslet, že můžeme změnit svou přirozenost v pravý opak, abychom nedostali nic pro sebe a všechny činy prováděli pouze kvůli odevzdání. Ale proto nám Stvořitel dal Tóru jako metodiku nápravy, abychom se s její pomocí mohli naučit vykonávat činy se záměrem kvůli Stvořiteli. A kdybychom se nezabývali Tórou kvůli Stvořiteli, tedy ne pro náš vlastní prospěch, pak by nám žádný trik na světě nepomohl změnit naši povahu.
Proto by měl člověk rozumět plné míře přísnosti při zabývání se Tórou kvůli Stvořiteli. Koneckonců, pokud záměr člověka nebude kvůli Stvořiteli, ale pro jeho vlastní prospěch, pak nejenže nezmění svou přirozenost přání přijímat, ale naopak, jeho přání přijímat se stane mnohem větším než to, které měl od přírody. Vysvětlil jsem to v Předmluvě ke komentáři Sulam, díl 1 (viz odstavce 30, 31), a není potřeba v tom zde pokračovat.
Jaké zásluhy má člověk, který se stal hodným splynutí se Stvořitelem? Toto není nikde výslovně popsáno a jsou uvedeny pouze jemné narážky. Abych však objasnil, co bylo řečeno v tomto článku, jsem povinen to v souladu s mírou nezbytnosti trochu odhalit. Vysvětlím to na příkladu. Tělo a všechny jeho orgány tvoří jediný celek.
A tělo jako celek si vyměňuje myšlenky a pocity s každým jednotlivým orgánem. Například, pokud si tělo jako celek myslí, že by mu měl jeden z jeho orgánů sloužit a těšit ho - tento orgán se o této myšlence okamžitě dozví a poskytuje tělu to potěšení, o kterém přemýšlí. Podobně pokud si nějaký orgán myslí a cítí, že jej to místo, ve kterém se nachází, omezuje, tělo jako celek se okamžitě dozví o jeho myšlenkách a pocitech a zaujímá pro něj pohodlnější polohu. Pokud se však stane, že je některý orgán oddělen od těla, pak se stanou dvěma oddělenými skutečnostmi a tělo již nezná potřeby tohoto odděleného orgánu. A orgán se nedoví o myšlenkách těla, aby mu mohl sloužit a být mu užitečný. Pokud však přijde lékař a spojí tento orgán s tělem tak, jak tomu bylo dříve, bude orgán znovu znát myšlenky a potřeby těla a tělo znovu pozná potřeby tohoto orgánu.
Z tohoto příkladu lze pochopit, jakou důstojnost má člověk, který se stal hodným splynutí se Stvořitelem. Vždyť jsem již ve své „Předmluvě ke knize Zohar“ č. 9 dokázal, že duše je zářením vycházejícím z podstaty Stvořitele. A tato záře je od Stvořitele oddělena tím, že ji Stvořitel oblékl do touhy přijímat, protože tento záměr stvoření - potěšit stvoření v každé duši - vytvořil přání přijímat potěšení. To znamená, že tato forma přání přijímat oddělila toto záření od podstaty Stvořitele a učinila ji částí oddělenou od Něho.
Z toho vyplývá, že každá duše byla před svým stvořením zahrnuta do podstaty Stvořitele. Ale během stvoření spolu s povahou touhy přijímat potěšení, vtisknutou do ní, duše získala rozdíl ve vlastnostech a oddělila se od Stvořitele, jehož veškerá podstata je pouze dávat. Vždyť jak bylo zmíněno výše, rozdíl vlastností v duchovním rozděluje stejně jako sekera v materiálním. A nyní je duše ve stavu zcela podobnému stavu popsanému v příkladu, jako orgán odříznutý od těla a oddělený od něj. A to nehledě na to, že před tímto oddělením byly orgán a organismus jeden celek a navzájem si vyměňovaly myšlenky a pocity. Avšak poté, co byl orgán odříznut od těla, vznikly dvě síly a jeden již nezná myšlenky a potřeby toho druhého. A ještě více, poté, co se duše oblékla do těla tohoto světa, všechna spojení, která měla před tím než se oddělila od podstaty Stvořitele, přestala. A každý začal používat jakoby svou vlastní sílu.
Podle toho je zřejmé, jakou důstojnost má člověk, který byl odměněn sloučením se Stvořitelem, což znamená, že byl odměněn podobností s vlastnostmi Stvořitele tím, že mocí Tóry, proměnil v opačnou touhu přijímat, vtisknutou do něj, což ho oddělilo od podstaty Stvořitele, a udělal z něj touhu dávat. A všechny jeho činy jsou nyní zaměřený pouze na odevzdání a prospěch bližnímu. A tím, že se vyrovnal vlastnostem Stvořitele, je podobný orgánu, který byl kdysi odříznut od těla, ale vrátil se a znovu se spojil s tělem. A znovu zná myšlenky těla tak, jak je znal, než se oddělil od těla. Stejně tak duše: poté, co získala podobu se Stvořitelem, vrací se a znovu zná Jeho myšlenky, jak to věděla před oddělením od Něho kvůli rozdílu ve vlastnostech touhy přijímat. A pak se splní to, co se v něm říká: „Poznej Stvořitele, otce tvého “, protože pak je odměněn dokonalým poznáním - dosáhne mysli Stvořitele a je odměněn odhalením všech tajemství Tóry, protože myšlenky Stvořitele jsou tajemstvím Tóry.
Jak řekl rabi Meir: „Každý, kdo studuje Tóru kvůli Stvořiteli, je odměněn mnoha věcmi. Odhalí mu tajemství a „chutě“ Tóry a stane se jako neustále se obnovující zdroj.“ To znamená, že zapojení se do Tóry se záměrem kvůli Stvořiteli, nikoli pro vlastní prospěch, zaručuje, že se člověk spojí se Stvořitelem. To znamená, že dosáhne rovnocennosti vlastností, takže všechny jeho činy budou ku prospěchu bližního, a nikoli kvůli sobě samému, tedy stejně jako Stvořitel, jehož činy slouží pouze k odevzdání a poskytování blaha bližnímu. A tím se člověk vrací ke splynutí se Stvořitelem, stejně jako byla duše před jejím stvořením. Proto je odměněn mnohým, a tajemství a „chutě“ Tóry jsou mu odhaleny. A stává se jako neustále se obnovující zdroj, protože bariéry, které ho oddělovaly od Stvořitele, byly odstraněny, protože se opět stal jednotný s Ním, jako před jeho stvořením.
Vskutku, celá Tóra (otevřená i skrytá) představuje myšlenky Stvořitele bez jakéhokoli rozdílu. Přesto je jako člověk, topící se v řece, když mu jeho přítel hodí lano, aby ho zachránil. Pokud topící se se chytí lana za nejbližší konec, pak ho jeho přítel může zachránit a vytáhnout z řeky. Podobně Tóra, která celá je myšlenkami Stvořitele, je jako provaz, který Stvořitel hodil lidem, aby je zachránil a vytáhl je z Klipot. A konec lana je každému blízký, což znamená otevřenou Tóru, která nepotřebuje žádný záměr a myšlenku. Navíc, i když se v jeho snaze o nápravu objeví zlověstná myšlenka, také je přijata Stvořitelem, jak se říká: „Člověk by se měl vždy zabývat kabalou, dokonce i kvůli sobě, protože od záměru pro sebe samého, člověk přijde k záměru kvůli Stvořiteli.“
Proto Tóra a Micvot jsou tedy tím koncem lana, a na světě není žádný člověk, který by to lano nemohl udržet. A pokud ho drží pevně, tj. je odměněn vykonávat práci kvůli Stvořiteli, a ne kvůli sobě, pak dosáhne podobnosti s vlastnostmi Stvořitele, což je význam toho, co bylo řečeno výše: „A splynout s Ním.“ A pak je člověk odměněn pochopením všech myšlenek Stvořitele, které se nazývají tajemství a „chutě“ Tóry a jsou zbylou části lana. Ale nebude za to odměněn, dokud nedosáhne, jak je uvedeno výše, plného splynutí.
A skutečnost, že porovnáváme myšlenky Stvořitele, tj. tajemství a „chutě“ Tóry s provazem, je to proto, že existuje mnoho úrovni k podobenství vlastností Stvořitele. Proto je v té části provazu, která je v Něm, tedy k pochopení tajemství Tóry, mnoho kroků. A míra podobnosti s vlastnostmi Stvořitele odpovídá míře pochopení tajemství Tóry, tj. znalost Jeho myšlenek, které obvykle představují 5 úrovní: Nefeš, Ruach, Nešama, Chaja, Jechida. A každá se skládá ze všech, a každá má 5 kroků, takže každý se skládá z nejméně 25 kroků.
A jsou také nazývány světy. Jak říkají mudrci: „Stvořitel předá jako dárek každému spravedlivému 310 světů.“ A úrovně dosažení Stvořitele se nazývají světy, protože pojem „svět“ se vyznačuje dvěma vlastnostmi:
1. Všem, kteří přichází na tento svět, je dán stejný pocit a vjem a vše, co vidí, slyší a cítí jednotlivec, vidí, slyší a cítí všichni ostatní, kteří přicházejí na tento svět.
2. Všichni, kteří přišli do tohoto „nepochopitelného“ světa, nemohou poznat a pochopit nic v jiném světě.
Pochopení má také dvě definice:
1. Každý, kdo byl hoden některé úrovně, ví a chápe v ní vše, čeho dosáhli ti, kdo vystoupili na tuto úroveň, ve všech generacích, které byly a budou, a je s nimi ve společném dosažení, jako by se nacházeli ve stejném světě.
2. Všichni, kteří se pozvedají na stejnou úroveň, nemohou rozpoznat a pochopit nic z toho, co je na druhé úrovni, stejně jako v tomto světě nemohou poznat nic z toho, co se nachází ve skutečném světě. Proto se úrovně nazývají „světy“.
V souladu s tím mohou ti, kdo dosáhli, psát knihy a zapisovat svá dosažení ve formě rad a podobenství, která jsou srozumitelná každému, kdo dosáhl stejných úrovni, o nichž se mluví v knihách, a mají společné dosažení. Ten, kdo si nezasloužil plně pochopit stejnou úroveň jako autoři, však nebude schopen porozumět jejich náznakům. A není třeba říkat, že ti, kteří nebyli odměněni dosažením, nepochopí nic z těchto úrovní, protože nemají společné dosažení.
A již bylo řečeno, že úplné splynutí a dokonalé dosažení jsou rozděleny do 125 obecných stupňů, a proto je nemožné dosáhnout všech 125 stupňů před příchodem Mesiáše. A generace Mesiáše se liší od všech ostatních generací v tom, že:
1. Pouze v generaci Mesiáše může člověk dosáhnout všech 125 stupňů, ale ne v jiných generacích.
2. Ve všech generacích je málo těch, kteří vystoupili a byli odměněni dosažením a splynutím, jak naši mudrci řekli o větě: „Našel jsem Já jednoho člověka z tisíce. Do síně vstoupí tisíce, jeden vychází na světlo“, to znamená, ke splynutí a dosažení, jak je řečeno: „A naplní se Země poznáním Stvořitele. A více nebude učit jeden druhého a bratr bratra, říkají: „Poznej Stvořitele“ – neboť všichni Mě poznají, od malého po velkého.“
To však neplatí pro Rašbiho a jeho generaci, tedy pro ty, kteří pochopili Zohar. Plně dosáhli všech 125 stupňů, a to navzdory skutečnosti, že to bylo před příchodem Mesiáše. Říká se o něm a jeho učednících: „Mudrc má přednost před prorokem.“ A proto se v knize Zohar mnohokrát říká, že až do generace Mesiáše nebude generace podobná Rašbiho generaci. Proto jeho skvělá kniha udělala na svět tak silný dojem, protože tajemství Tóry, která jsou v ní obsažena, zahrnuji výšku všech 125 stupňů.
Proto je v samotné knize Zohar řečeno, že „Zohar“ bude odhalen až na konci dnů, tj. ve dnech Mesiáše, protože, jak jsme řekli, pokud nejsou úrovně studentů shodné s úrovni autora, pak neporozumí jeho náznakům, protože nemají společné dosažení. A protože úroveň těch, kteří dosáhli „Zohar“, je všech 125 stupňů, je nemožné je pochopit před příchodem Mesiáše. Ukazuje se, že v generacích předcházejících příchodu Mesiáše neexistuje žádné společné dosažení s autorem knihy Zohar, a proto nemohl být „Zohar“ odhalen v těch generacích, které předcházely generaci Mesiáše.
A to je jasný důkaz, že naše generace se již přiblížila epoše Mesiáše, protože je zřejmé, že všechna předchozí vysvětlení ke knize Zohar nevysvětlila ani deset procent obtížných pasáží, se kterými se v něm setkáváme. A i v tom málu, co vysvětlili, jsou jejich slova nejasná, téměř jako slova samotného Zoharu. A v naší generaci jsme byli poctěni komentářem „Sulam“, což je úplný komentář ke všemu, co bylo řečeno v knize Zohar.
A kromě toho, že v celém Zoharu nenechává ani jednu nejasnost, aniž by ji vysvětlil, vysvětlení jsou také založena na prostém zdravém rozumu a každý student je může pochopit. A fakt, že Zohar byl odhalen v této generaci, je jasným důkazem toho, že se již nacházíme na začátku období Mesiáše a jsme generací, o které je řečeno: „A Země bude naplněna poznáním Stvořitele“.
A je třeba vědět, že v duchovním to není jako v materiálním, kde probíhají dávání a přijímání současně, protože v duchovním - je oddělený čas odevzdání a čas přijímání. Na začátku dává Stvořitel příjímajícímu, ale tím je mu dána pouze možnost přijmout. Příjímající dosud nic nedostal. Musí být očištěn na požadovaný stupeň a poté je hoden přijetí. Může tedy od odevzdání k přijímání proběhnout dlouhá doba.
A nehledě na to, že je o tomto pokolení řečeno, že již dosáhlo stavu: „A Země bude naplněna poznáním Stvořitele,“ je to řečeno pouze z pohledu obdarování. Ale přijetí jsme samozřejmě ještě nedosáhli. A až se očistíme, naučíme a vynaložíme úsilí v požadované míře, přijde čas přijetí a uskuteční se v nás to, co bylo řečeno: „A Země bude naplněna poznáním Stvořitele.“
Je známo, že osvobození a dokonalost dosažení jsou vzájemně propojeny. Znamením je, že každého, kdo touží po tajemství Tóry, přitahuje země Izrael. Proto je nám slíbeno, že „Země bude naplněna poznáním Stvořitele“ až na konci dnů, tj. v době osvobození.
Protože jsme se ve vztahu k dokonalosti dosažení ještě nestali hodnými času přijetí, ale jen času předání, na jehož základě jsme dostali možnost dosáhnout dokonalosti dosažení, také ve vztahu k osvobození - byli jsme odměněni pouze ve formě předání. Vždyť skutečnost, že Stvořitel osvobodil naši zemi od moci cizinců a vrátil nám ji, ještě neznamená, že jsme tuto zemi obdrželi, protože čas pro přijetí ještě nenastal, jak bylo vysvětleno i vzhledem k dokonalost dosažení.
Stvořitel tedy dal, ale my jsme to ještě nepřijali. Vždyť nemáme ekonomickou nezávislost a bez ní nemůže být stát nezávislým. Kromě toho nemůže existovat osvobození těla bez osvobození duše. A pokud je většina obyvatel této země v zajetí cizích kultur jiných národů a je zcela neschopná přijmout myšlenku usilování ke Stvořiteli, pak jsou také těla v zajetí cizích sil. A z tohoto pohledu je tato země stále v rukou cizinců, jak naznačuje skutečnost, že nikdo není zvlášť nadšený z osvobození, jak by to mělo být u osvobození po dvou tisících letech.
Kromě toho, vyhnanci k nám nejenže nespěchají, aby se potěšili vysvobozením, ale významná část těch, kteří se již zachránili a žijí mezi námi, netrpělivě čekají, aby se zbavili tohoto vysvobození a vrátili se do zemí rozptýlení. Vždyť nehledě na to, že Stvořitel osvobodil tuto zemi od moci jiných národů a dal nám ji, zároveň jsme ji dosud nepřijali a netěšíme se tím.
Tímto darem nám však Stvořitel poskytl možnost vysvobození, tj. očistit se a začít napravovat svou přirozenost, abychom získali vlastnosti Stvořitele. A pak bude chrám znovu postaven a my tuto zemi dostaneme ke svému příkazu. Potom ochutnáme a pocítíme radost z osvobození. Ale dokud toho nedosáhli, nic se nezměnilo a není tu žádný rozdíl mezi chováním na této zemi nyní i tehdy, když se ještě nacházela pod vládou cizinců: v zákonech, v ekonomice a ve vztahu k usilování ke Stvořiteli. A my máme jen možnost osvobození.
A z řečeného vyplývá, že naše generace je generací Mesiáše. Proto jsme se stali hodnými vysvobodit naši zemi od vlády cizáků. Také jsme byli odměněni odhalením knihy Zohar, což je začátkem naplnění řečeného: „A země bude naplněna poznáním Stvořitele“, „A nebudou více učit jeden druhého ... neboť každý Mě pozná, od malého po velkého“. Ale byli jsme tím odměněni pouze v kvalitě daru od Stvořitele, a my sami jsme zatím nic přijali. Tím nám byla pouze dána možnost zahájit duchovní vzestup a napravit svou přirozenost záměrem kvůli Stvořiteli, a poté budeme odměněni velkým úspěchem - obdržet vše, co bylo zaslíbeno generaci Mesiáše a co neznali všechny předchozí generace: „dokonalost dosažení“ a „úplné vysvobození“.
Zjistili jsme tedy, že odpověď mudrců na otázku, jak je možné splynout se Stvořitelem: „Splyň s Ním ve vlastnostech“, je správná ze dvou důvodů:
1. Protože duchovní splynutí nespočívá v prostorové blízkosti, ale v podobnosti vlastností;
2. Protože se duše oddělila od Stvořitele pouze kvůli přání přijímat, které do ní Stvořitel vtisknul, tedy poté, co se přání přijímat oddělilo od duše, ona se vrátila k původnímu splynutí s podstatou Stvořitele.
To vše je však pouze teoretické. V praxi ještě nebyl objasněn význam řečeného: „Splyň s ním ve svých vlastnostech“. To znamená - oddělit touhu přijímat, vtisknutou do podstaty stvoření, a dosáhnout touhy odevzdávat, která je protikladem jeho přirozenosti.
Ale jak již bylo řečeno, topící se v řece se musí pevně držet lana. A dokud se ještě nezabývá svou nápravou do takové míry, že se už více nevrátí ke své hlouposti, nepovažuje se za pevně se držícího provazu. Pak však znovu vzniká otázka: kde vezme energii, aby vynaložil veškeré úsilí pro vykonání činu pouze kvůli Stvořiteli? Vždyť člověk nemůže udělat žádný pohyb bez nějakého užitku pro sebe, stejně jako stroj nemůže pracovat bez paliva. Pokud tedy nebude mít pro sebe žádný užitek kromě potěšení Stvořitele, pak člověk nebude mít energii k práci.
A odpověď zní takto: pro každého, kdo správně chápe velikost Stvořitele, se odevzdání, které vykonává pro Něho, stává přijímáním, jak je řečeno v traktátu “Kidušin” o významné osobě, které nevěsta dává peníze, ale považuje se to za to, že ona přijímá a je mu oddána.
Podobně je to vzhledem ke Stvořiteli - pokud člověk postihuje Jeho velikost, pak neexistuje větší přijetí než potěšení Stvořitele, a to je bohatě dostačující energie pro práci a vynakládání úsilí celým svým srdcem, duší a celou svou bytostí, aby byl Stvořitel potěšen. Je však jasné, že pokud člověk dosud nepostihnul Jeho velikost jak se patří, pak odevzdání potěšení Stvořiteli není pro něj přijímáním v takové míře, aby Stvořiteli dal celé své srdce, duši a celou svou bytost.
A proto pokaždé, když bude jeho záměrem skutečně jen odevzdání Stvořiteli a ne přijímání pro sebe, okamžitě úplně ztratí síly a nebude moci nic udělat. A stane se podobným autu bez benzínu, protože člověk nemůže ani prstem pohnout, aniž by pro sebe získal jakýkoli užitek, a už vůbec ne vyvinout tak velké úsilí - dát celou svou duši a celého sebe, jak ho zavazuje Tóra. Není pochyb o tom, že to nedokáže, pokud pro sebe nedostane alespoň nějaké potěšení.
Ve skutečnosti však není vůbec obtížné pochopit velikost Stvořitele do takové míry, že se odevzdání promění v příjímání, jako v případě důležité osoby. Vždyť každý ví o velikosti Stvořitele, který stvořil všechno a dělá vše bez začátku a bez konce, a jehož velikost je neomezená.
Potíž spočívá ve skutečnosti, že hodnocení velikosti nezávisí na jednotlivci, ale na prostředí. Například, i když má člověk mnoho dobrých vlastností, ale prostředí ho nebude oceňovat a respektovat, bude mít vždy špatnou náladu a nebude schopen být na své vlastnosti hrdý, přestože o jejich pravdivosti nepochybuje. Naopak, člověk, který nemá vůbec žádné ctnosti, ale který je ctěn prostředím jako by měl mnoho ctností, bude naplněn hrdostí, protože hodnocení důležitosti a velikosti zcela závisí na prostředí.
Když člověk vidí, jak lehkomyslně se chová jeho prostředí k prací Stvořitele a Jeho velikost si neváží, jak se patří, nemůže tento postoj prostředí překonat sám. A pak také nemůže pochopit velikost Stvořitele a během své práce je stejně lehkomyslný jako oni. A protože nemá základ pro pochopení velikosti Stvořitele, pak samozřejmě není schopen pracovat pro Stvořitele, a ne pro sebe, protože nebude mít energii, aby vynaložil úsilí, ale jak je řečeno: „Nevynaložil úsilí a našel - nevěř." A v tomto případě nemá žádné východisko - buď musí přijmout pro sebe, nebo neudělat vůbec nic, protože potěšení Stvořitele pro něj nebude skutečným přijetím.
A měli byste pochopit frázi: „Ve velikosti národa – je velikost Krále.“ Vskutku, povědomí o velikosti je získáno z prostředí, při dodržení dvou podmínek:
• mělo by být významné pro prostředí;
• Prostředí by mělo být dostatečně velké. A proto - „Ve velikosti národa – je velikost Krále“.
A kvůli velkým obtížím, které jsou v tomto, nám mudrci radí: „Udělej si Rava a kup si přítele.“ To znamená, že člověk si musí vybrat důležitou a známou osobu, která by se stala jeho Ravem, díky čemuž by mohl přejít k vykonávaní činů pro Stvořitele, protože ve vztahu k Ravu existují dvě polehčující okolnosti.
Jelikož je Rav důležitým člověkem, může student ve vztahu k němu vykonávat činy odevzdání s ohledem na jeho velikost. V tomto případě se pro něj odevzdání mění na přijímání, což je přirozeným zdrojem energie. A pak bude schopen pokaždé znásobit činy odevzdání. A poté, co si zvykne na činy odevzdání u svého rava, může přejít k činům kvůli Stvořiteli, protože zvyk se stává přirozeností.
Druhou polehčující okolností je, že podobnost vlastností se Stvořitelem nepomáhá, pokud to není navždy, když o něm sám Stvořitel dosvědčí, že se již ke své hlouposti nevrátí. A podobnost vlastností s Ravem (protože Rav je v tomto světě a čase) pomáhá, navzdory skutečnosti, že je dočasná, a poté se vrátí na svou nesprávnou cestu.
A ukazuje se, že kdykoli dosáhne podobnosti vlastností se svým Ravem a na čas se k němu přilepí, tím v míře svého sloučení dosáhne znalosti a myšlenek svého Rava jako v příkladu s orgánem odříznutým od těla a spojeným s ním. Student proto může využít dosažení velikosti Stvořitele svým Ravem, který proměňuje odevzdání v přijímání a dává energii dostatečnou k tomu, aby vložil celou svojí duši a celou svojí podstatu. Poté bude žák schopen usilovat ke Stvořiteli celým svým srdcem, duší a celou svou podstatou. A toto je úžasný nástroj vedoucí k věčnému splynutí se Stvořitelem.
A z toho lze pochopit, co mudrci řekli: „Uplatňování kabaly je důležitější než její studium, jako v případě Eliši Ben Šafata, který nalil Eliášovi vodu. Není řečeno - studoval, řečeno - lil. “ A na první pohled je divné, jak mohou být jednoduché činy důležitější než studium moudrosti a získávání znalostí? Ale z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že sloužit svému Ravovi tělem a duší proto, aby mu bylo poskytnuto potěšení, vede ke splynutí s Ravem, tj. k podobnosti vlastností. A student tím získává poznání a myšlenky svého Rava „z úst do úst“, skrze splynutí duší. Tím se stává hodným dosažení velikosti Stvořitele do takové míry, že odevzdání se promění v přijímání a stane se dostatečnou energií pro to, aby investoval celou svou duši a celou svou přirozenost, aby dosáhl splynutí se Stvořitelem.
A studium s Ravem nutně probíhá kvůli sobě a nevede ke sloučení, a nazývá se „z úst k uším“. Služba tedy žákovi přináší myšlenky jeho Rava a studium - pouze Ravova slova. A výhody sloužení jsou větší než výhody studia, protože Ravovy myšlenky jsou důležitější než jeho slova, protože „z úst do úst“ je důležitější než „z úst k uším“. To vše však platí pouze v případě, že služba probíhá jen kvůli tomu, aby mu poskytovala potěšení. Pokud je služba - pro sebe samého, pak taková služba není schopna vést učedníka ke splynutí s jeho Ravem a studium s Ravem je pak samozřejmě důležitější než sloužit mu.
Stejně jako v případě s postižením velikosti Stvořitele (pokud si jej prostředí neváží tak, jak by mělo, pak to jednotlivce oslabuje a brání mu v postižení velikosti Stvořitele), přesně totéž platí ve vztahu k jeho Ravovi. Prostředí, které řádně neoceňuje Rava, brání studentovi správně pochopit velikost jeho Rava.
Naši mudrci řekli: „Udělej si pro sebe rava a kup si přítele.“ To znamená, že si člověk může vytvořit nové prostředí pro sebe. Toto prostředí mu pomůže získat velikost jeho rava prostřednictvím lásky k přátelům, kteří si cení jeho rava. Prostřednictvím přátel hovořících o velikosti svého rava, každý z nich obdrží pocit jeho velikosti. A tedy, odevzdání k jejich ravovi se tak stane přijetím a dostatečnou motivací do té míry, že přivede člověka k zapojení do Tóry a Micvot Lišma.
O tom bylo řečeno: „Tóra je získána čtyřiceti osmi ctnostmi, díky službě mudrců a pečlivostí přátel.“ Je tomu tak, protože kromě službě ravovi, je třeba pečlivě sledovat i přátele, myšleno vliv přátel, takže ho ovlivní, aby získal velikost svého rava. Je tomu tak proto, že získání velikosti závisí zcela na prostředí a jednotlivý člověk s tím nemůže vůbec nic udělat.
Při dosažení velikosti musí být splněny dvě podmínky:
• vždy poslouchejte a přijímejte hodnocení společnosti, v míře jejich snahy;
• prostředí by mělo být velké, jak se říká: „V počtu lidí - velikost krále.“
A aby se mohla přijmout první podmínka, musí každý student cítit nejmenším ze všech přátel. Potom bude moci od každého získat určitou míru velikosti, jelikož nemůže větší dostávat od menšího a navíc být naplněn jeho proslovy, ale pouze malý vnímá hodnocení velkého.
Podle druhé podmínky je každý student povinen vychvalovat ctnosti svých přátel a ctít je, jako by byli největšími lidmi generace. Pak na něho bude působit prostředí tak, jako by bylo opravdu velké, protože kvalita je důležitější než kvantita.