Svoboda

„Vepsáno na deskách“1. Nemělo by se číst „vepsáno“ „charut“, ale „svoboda“ „cherut“, což znamená, že se stali svobodnými od anděla smrti 2.

Tento výrok je třeba objasnit, vždyť co má přijetí Tóry společného s osvobozením člověka od smrti? A navíc, poté, co díky přijetí Tóry získali věčné tělo, které nepodléhá smrti, jak o něj opět přišli? Cožpak se věčné může stát pomíjivým?

Svobodná vůle

Abychom však pochopili vznešený pojem svobody od anděla smrti, musíme nejprve pochopit pojem svobody v jeho běžném smyslu, jak jej chápe celé lidstvo.

Obecně řečeno, svobodu je třeba vztahovat k přirozenému zákonu, který platí pro všechny živé tvory – jak vidíme, když zvířatům vezmeme svobodu, pod vlivem naší moci umírají. A to je jistým důkazem toho, že se Řízení staví proti zotročení jakéhokoli stvoření. A ne nadarmo lidstvo v posledních staletích bojovalo, dokud nedosáhlo určité míry osobní svobody.

Přesto je však tento pojem vyjádřený slovem „svoboda“ mezi námi velmi neurčitý, a pokud se ponoříme do vnitřního významu tohoto slova, nezůstane z něj téměř nic. Vždyť dříve než začneš žádat osobní svobodu, jsi povinnen připustit, že tuto vlastnost zvanou svoboda má každý jedinec jako takový, to znamená, že může jednat podle své volby, veden svou svobodnou vůlí.

Potěšení a utrpení

Když však zkoumáme jednání samotného jedince, shledáme jej vynucené, zjistíme, že jej nečiní ze své svobodné vůle, že vlastně vůbec nemá možnost volby. A tím se podobá pokrmu stojícím na plotně, který nemá na výběr a je nucen se vařit, protože Řízení spoutalo všechny živé bytosti dvěma otěžemi, a to potěšením a utrpením. Zvířata nemají žádnou svobodnou volbu, aby si vybrala utrpení nebo odmítla potěšení. A výhoda člověka oproti zvířatům spočívá v tom, že může vidět vzdálený cíl, jinými slovy souhlasit s tím, že nyní přijme známou míru utrpení, a vybere si potěšení nebo prospěch, který získá v budoucnu, po určité době.

Ve skutečnosti zde však nejde o nic jiného než o kalkulaci, která je na první pohled komerční. To znamená, že dotyční zhodnotí, že očekávaný požitek nebo prospěch je lepší a výhodnější než bolest, kterou prožívají z utrpení, s jehož přijetím souhlasili nyní. A zde dochází jenom k bilančnímu výpočtu, kdy se od očekávaného potěšení odečte bolest a utrpení a zbyde jim nějaký zůstatek. Koneckonců je nutné, aby zůstalo pouze potěšení.

Ale přesto se někdy stává, že se jim dostane utrpení, protože v dosaženém potěšení neobjevili, že představuje očekávaný přebytek ve srovnání prožitým utrpením. A proto se ocitají v deficitu – vše přesně jako u obchodníků.

A po tom všem zde není žádný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, a proto vůbec neexistuje vědomá svoboda volby, nýbrž síla přitažlivosti [a odpuzování], která je přitahuje k potěšení, jež se jim jeví ve svobodné formě, a odpuzuje je od příčin schopných [jim] způsobit bolest. A využitím těchto dvou [faktorů] je Řízení vede tam, kam chce, aniž by se ptalo na jejich názor.

A nejen to, dokonce ani určení charakteru potěšení a přínosu nezávisí zcela na volbě a svobodné vůli jedince, nýbrž je určováno přáními druhých, tím, co chtějí oni, nikoli on. Například: sedím, oblékám se, mluvím, jím. To vše ne proto, že si přeji takto sedět a takto se oblékat, takto mluvit a takto jíst, ale proto, že si druzí přejí, abych takto seděl, oblékal se, mluvil a jedl. To vše je dáno přáním a vkusem společnosti, nikoliv mou svobodnou vůlí. Navíc to všechno většinou dělám proti své vůli, protože by pro mě bylo pohodlnější se chovat prostě a nezatěžovat se, ale jsem zotročen v každém svém pohybu a spoután železnými okovy vkusem a zvyklostmi ostatních lidí, kteří tvoří společnost. A v tom případě mi, prosím, řekněte, kde je moje svobodná vůle?

A na druhé straně, pokud předpokládáme, že žádná svobodná vůle neexistuje a že každý z nás není nic jiného než jakýsi stroj, který pracuje a produkuje [něco] pod vlivem vnějších sil, které ho nutí takto pracovat, znamená to, že každý z nás je uvězněn Řízením, které nás pomocí svých dvou otěží, potěšením a utrpením, podle své vůle táhne a popostrkuje tam, kam se mu zachce. Na světě tedy neexistuje žádný „egoismus“, protože zde není ani jeden svobodný jedinec, který by řídil sám sebe. Nejsem pánem činu a konám nikoli proto, že chci konat, ale proto, že mne někdo ovládá bez ohledu na mou vůli a bez mého vědomí. Z toho tedy vyplývá, že mu nepřísluší žádná odměna ani trest.

A to se zdá nesmírně podivné nejen věřícím, kteří věří v Řízení Stvořitele a každopádně musí důvěřovat Stvořiteli a spoléhat na Něho v tom, že má ve všem tomto chování dobrý a žádoucí cíl. Ale ještě podivnější to připadá těm, kdo věří v Přírodu, neboť podle toho, co bylo řečeno, je každý spoután otěžemi slepé Přírody, která nemá ani názor, ani propočet. A my, nejlepší ze všech stvoření, disponující poznáním a rozumem, jsme se stali jakoby hračkou v rukou slepé Přírody, která si nás omotává kolem prstu. A kdo ví, kam [nás vede]?

Zákon příčinnosti

Měli bychom si dopřát čas na to, abychom pochopili tak důležitou věc – jak z hlediska podstaty egoismu ve světě existujeme tak, že se každý z nás cítí jako samostatný jedinec, který jedná samostatně a nezávisle na neznámých, cizích, vnějších silách, a jak se tato podstata egoismu projevuje ve vztahu k nám?

Ve skutečnosti existuje společné pouto mezi všemi prvky skutečnosti, která se před námi objevuje. A tato skutečnost se neustále vyvíjí podle zákona kauzality, postupuje od příčiny k následku, a to jako celek, tak i každý prvek zvlášť. Jinými slovy, každé stvoření ze všech stvoření světa, patřící ke čtyřem druhům: neživému, rostlinnému, živočišnému a mluvícímu, podléhá zákonu kauzality, působícímu od příčiny k následku. A navíc – i každá jednotlivá forma osobního chování, kterou toto stvoření přijme během okamžiků své existence na světě, je způsobena předcházejícími faktory, které ho donutily přijmout tuto změnu daného chování, a v žádném případě ne jinak. A to je jasné a zřejmé každému, kdo se na přírodní procesy dívá z hlediska čisté vědy a bez příměsi osobního zájmu. Tento jev však musíme zanalyzovat, abychom se na něj mohli podívat ze všech stran a ze všech hledisek.

Čtyři faktory

 Věz, že při každém vzniku [čehokoli nového], k němuž dochází ve stvořeních světa, je třeba chápat, že se to neodehrává v podobě existujícího z ničeho, nýbrž v podobě existujícího z existujícího – jinými slovy prostřednictvím reálné podstaty, která svlékla svou minulou formu a oblékla si tu formu, jež vzniká nyní.

Proto bychom si měli uvědomit, že se na každém vzniku [nového] ve světě podílejí čtyři faktory a ze všech čtyř dohromady k tomuto vzniku došlo a nastal. A nazývají se těmito jmény: (1) základ, (2) kauzální vztahy, které patří k vlastnostem samotného základu a nemění se, (3) jeho vlastní vnitřní kauzální vztahy, které se mění v důsledku styku s vnějšími silami, (4) kauzální vztahy vnějších objektů, které na něj působí zvenčí. A každý z nich objasním zvlášť.

První faktor: základ, primární hmota

Prvním faktorem je „základ“, což znamená primární hmotu vztahující se k tomuto vzniku, neboť „pod sluncem není nic nového“3. A jakýkoli vznik, který může v našem světě nastat, nepatří k „existujícímu z ničeho“, ale k „existujícímu z existujícího“ – nějaká podstata prostě svlékla svou minulou formu a oblékla si jinou formu odlišnou od minulé. A tato podstata, která ze sebe svlékla svou minulou formu, je definována slovem „základ“ a je v ní uložena síla, která se bude muset odhalit a utvořit při dokončení formy daného vzniku. A proto je pro něj jistě považována za nejdůležitější faktor.

Druhý faktor: vlastní příčina a následek

Druhým faktorem je řád příčin a následků vztahujících se k vnitřní vlastnosti samotného základu, který je neměnný. Například pšenice, která shnila v zemi a změnila se ve stav zasetých semen. Tento shnilý stav se nazývá slovem „základ“. To znamená, že zde je třeba pochopit, že podstata pšenice ze sebe sňala svou předchozí formu, kterou měla dříve, tedy podobu pšenice, a přijala novou kvalitu v podobě shnilé pšenice, tedy semene zvaného „základ“ zbaveného veškeré formy. A nyní, poté co shnila v zemi, stala se schopnou na sebe obléci jinou formu, čili formu pšeničných zrn, schopných vyrůst a zrodit se z tohoto základu, který je semenem.

 Všem je dobře známé a zřejmé, že tento základ si na sebe nevezme ani formu ječmene, ani formu ovsa, nýbrž pouze formu ve shodě s tou minulou formou, která z něho sestoupila, tedy jednoho pšeničného zrna. A ačkoliv se může do jisté míry změnit, a to jak v kvantitě, tak i v kvalitě – vždyť v minulé formě bylo jedno pšeničné zrno a nyní je jich deset – a také v chuti a kráse, podstata formy pšenice však zůstává nezměněna.

 Tudíž zde existuje kauzální řád, který se týká vnitřní vlastnosti samotného základu a nikdy se nemění – neboť z pšenice, jak jsme si vyjasnili, nevyroste ječmen. A to se nazývá druhým faktorem.

Třetí faktor: vnitřní příčiny a následky

Třetím faktorem jsou vnitřní kauzální vztahy základu, které se mění vlivem kontaktu a střetu s vnějšími silami působícími v jeho prostředí, s nímž přichází do styku. To znamená, že vidíme, že z jednoho pšeničného semene, které shnilo v zemi, vyrůstá a rodí se mnoho semen, přičemž jsou někdy lepší a větší, než bylo toto semeno před zasetím.

 Nutně se zde tedy podílejí dodatečné faktory, které se účastní a spojují se silou založenou v „základu“ – a díky tomu vznikly a nastaly všechny ty doplňky v kvantitě a kvalitě, které v minulé formě pšeničného zrna vůbec nebyly přítomny. A těmito [dodatečnými faktory] jsou látky a soli v půdě, déšť a slunce. A všechny na něj působily tím, že mu poskytly své síly a spojily se se silou založenou v samotném základu, podle řádu příčiny a následku, a způsobily zmíněný výskyt nárůstu kvantity a kvality.

A je třeba pochopit, že tento třetí faktor se spojuje se základem v jeho vnitřních vlastnostech, neboť je [tj. tyto činitele] řídí síla vlastní základu, vždyť koneckonců všechny tyto změny patří k pšenici jakožto druhu, a nikoli k jinému druhu. A proto je definujeme jako vnitřní faktory, které se však liší od druhého faktoru, jenž se nemění v žádném aspektu, na rozdíl od třetího faktoru, který se mění v kvantitě a kvalitě.

Čtvrtý faktor: příčiny a následky z vnějších jevů

Čtvrtým faktorem jsou kauzální vztahy, které pocházejí z vnějších jevů a působí na něj zvenčí. To znamená, že nemají přímý vztah k pšeničnému zrnu, jako například soli, déšť a sluneční svit, ale [pocházejí] z jevů, které jsou vůči němu vnější, jako například sousedé v okolí nebo vnější události, jako je krupobití nebo vítr atd.

A tak vidíš, že se tyto čtyři faktory v pšeničném zrnu spojují po celou dobu jeho růstu a každý jednotlivý stav, kterým zrno během této doby prochází, je podmíněn všemi čtyřmi faktory. Vždyť kvantita a kvalita stavu jsou určeny právě jimi.

A jak jsme nastínili u pšenice – stejný zákon platí pro všechny druhy nových jevů [vyskytujících se] ve světě, dokonce včetně myšlenek a znalostí. Představíme-li si například určitý stav znalostí jakéhokoli člověka, a to stav člověka náboženského nebo světského, ať už je ultraortodoxní, nebo neultraortodoxní, nebo uprostřed, uvědomíme si také, že tento stav vznikl a zformoval se v člověku pod vlivem výše uvedených čtyř faktorů.

Dědictví po předcích

Prvním faktorem je základ, který je jeho primárním materiálem. Vždyť člověk je stvořen jako existující z existujícího, to znamená z plodu mozku svých rodičů, a proto je do jisté míry jako kopie přenesená z jedné knihy do druhé. Jinými slovy, téměř vše, co přijali a pochopili jeho otcové a otcové jeho otců, přechází i na něj.

Rozdíl je však v tom, že oni [tj. tito lidé] jsou ve stavu „odstraněné formy“, podobně jako zasetá pšenice, která může být semenem teprve poté, co zetlela a sňala ze sebe svou minulou formu. Podobně je tomu i s kapkou semene, z níž se rodí člověk – již v ní není nic z forem jeho předků, ale pouze skryté síly.

Vždyť pochopení, která měli jeho předkové v podobě [nabytých] znalostí, se u něj staly pouhými sklony, jež se nazývají vlastnostmi nebo zvyky, aniž by vůbec věděl, proč tak jedná. A přesto jsou to skryté síly, které zdědil po svých předcích – po našich předcích tedy nedědíme jen hmotné, ale i duchovní poznatky. A všechny znalosti [získaním] kterých se zabývali naši předkové, k nám přecházejí jako dědictví z generace na generaci.

A z toho pramení a projevují se nejrůznější sklony různého druhu, které u lidí nacházíme, jako například: sklon věřit nebo kritizovat, sklon spokojit se s hmotným životem nebo touha pouze po duchovní, mravní dokonalosti a nenávist k bezcennému životu, lakomost, marnotratnost, drzost, ostýchavost.

Vždyť všechny tyto podoby, ve kterých se [nám] lidé jeví, nepocházejí z jejich vlastního nabytí, jehož dosáhli, ale pouze z prostého dědictví, kterého se jim dostalo od jejich předků a předků jejich předků. Jak je známo, v lidském mozku je zvláštní místo, kde se nacházejí tyto zděděné vlastnosti, a nazývá se „prodloužená mícha“ neboli podvědomí, a tam se projevují všechny tyto sklony.

Protože se však znalosti našich předků, které jsou výsledkem jejich zkušeností, v nás stávají pouhými sklony, považují se za něco podobného jako zasetá pšenice, která se ze sebe sňala svou minulou formu a zůstala holá, a jsou v ní pouze skryté síly schopné nabývat nových forem. A v předmětu, o němž hovoříme, jsou sklony schopny přijímat formy poznání, které jsou proto považovány za prvotní materiál. A to je první faktor, který je hlavní a nazývá se „základ“, v němž jsou uloženy všechny síly pro ty zvláštní sklony, které člověk zdědil po svých rodičích. A ty se nazývají „dědictví po předcích“.

A věz, že ze všech těchto sklonů jsou takové, které se projevují právě negativním způsobem, tedy obráceně, než jak byly přítomny u jeho předků. Odtud pochází výraz, že cokoli je v tajných myšlenkách otce, projevuje se v synovi zjevně.

A to proto, že „základ“ přebývá ve stavu, kdy sňal minulou formu, aby si oblékl novou. A proto má blízko k negaci forem vědění svých předků, podobně jako pšenice, která zetlela v zemi a ztratila všechnu tu formu, kterou mělo zrno. A zároveň to závisí na třech ostatních faktorech, jak jsem už napsal výše

Vliv prostředí

Druhým faktorem je přímá posloupnost příčin a následků vztahující se k vlastní vlastnosti základu, která se nemění. Jinými slovy, jak bylo zjištěno u zetlelé pšenice vložené do země, kde prostředí, v němž je umístěn základ, jako je země, soli, déšť, vzduch a slunce, jak bylo vysvětleno výše, působí na semena v souladu s dlouhým řetězcem příčin a následků v procesu pomalého a postupného vývoje od jednoho stavu ke druhému, dokud nedozrají a základ se opět neoblékne do své původní formy, tj. formy pšenice – ovšem se změnami v kvantitě a kvalitě. Kde se společná část nijak nemění, neboť [z pšenice] nevyroste ječmen nebo oves, ale v dílčí části dochází ke změnám v kvantitě, tj. z jednoho zrna vyroste deset nebo dvacet zrn, a také v kvalitě, tj. jsou lepší nebo horší vzhledem k minulé formě zrna.

Podobně tomu, jak zde bylo popsáno, člověk jako „základ“ je obklopen prostředím, tj. společností, a povinně podléhá jejímu vlivu, stejně jako je ovlivňována svým prostředím pšenice. Vždyť základ je pouze prvotní formou, a proto v důsledku kontaktu a neustálé interakce s prostředím a společností podléhá jejich postupnému vlivu v pořadí stavů následujících po sobě v řetězci příčin a následků.

A v této době se v něm mění sklony obsažené v jeho základu a nabývají vlastností znalostí. Pokud například zdědil po předcích sklon být lakomý, jak dospívá, postupně si vytváří vysvětlení a teorie, které mu všechny vyvozují pravdivé závěry, že je pro člověka dobré být lakomým. A jak už víš, nehledě na to, že byl jeho otec štědrý, může po něm zdědit negativní sklon být lakomý. Ostatně negativita se také zcela dědí naprosto stejně jako pozitivní realizace. Nebo může po svých předcích zdědit sklon k volnomyšlenkářství – postupně si vytváří teorie a vyvozuje z nich závěry, že pro člověka je skutečně dobré být svobodný. Odkud však bere tyto zákony a způsoby vytváření analogií a úsudků? To vše nevědomky přebírá od svého prostředí, neboť to [tj. jeho okolní prostředí] mu předává své názory a vkus v podobě postupné řady příčin a následků. A to tak, že je člověk považuje za své vlastní vlastnictví, které získal prostřednictvím svobodného zkoumání. Ale i zde, stejně jako u pšenice, existuje určitá společná neměnná část týkající se „základu“, neboť sklony, které zdědil, v něm nakonec zůstávají nezměněny, stejně jako tomu bylo u jeho předků. A tomu se říká druhý faktor.

Vnější faktory

Čtvrtým faktorem je řád příčin a následků působících na základ, vyvolaných zcela vnějšími příčinami, které na něj působí zvenčí. To znamená, že tyto faktory nemají žádný vztah k řádu vývoje základu, aby jej ovlivňovaly přímo, ale působí na něj nepřímo. Například zabezpečení existence, péče, úspěchy atd., které mají samy o sobě celý, postupný a pomalý, řetězec stavů od příčiny k následku, který vede ke změnám představ člověka k lepšímu či horšímu.

A tak jsem představil čtyři přirozené faktory a každá myšlenka a každé pochopení, které v nás vzniká, jsou pouze jejich plodem. A i když bude člověk sedět a studovat nějaký předmět dokonce čtyřiadvacet hodin, nedokáže přidat ani změnit to, co mu daly tyto čtyři faktory. A vše, co může přidat, bude pouze kvantitativní, v závislosti na tom, zda je jeho rozum velký nebo malý. Kdežto v kvalitě nepřidá ani o píď, protože právě ony nám určují povahu a podobu rozumu a závěrů, ať chceme, nebo ne, aniž by se nás na to vůbec ptaly. Takže jsme odevzdáni do rukou těchto čtyř faktorů přesně jako hlína v rukou hrnčíře.

Svoboda volby

Když se však podíváme na tyto čtyři faktory, vidíme, že ačkoli jsou naše síly slabé, abychom čelili prvnímu faktoru, tedy „základu“, zároveň máme možnost a svobodu volby ochránit se před ostatními třemi faktory, díky nimž se základ mění v jednotlivé a někdy i ve společné části – konkrétně prostřednictvím zvyku, který se stává druhou přirozeností, jak bylo vysvětleno výše.

Prostředí jako faktor vlivu

A tato ochrana znamená, že můžeme vždy přidat ve výběru svého prostředí, které představuje přátele, knihy, učitele a podobně. Podobně jako člověk, který zdědil po otci metr krychlový4 pšenice, tuto malou míru může proměnit v mnoho desítek – [pouze] tím, že si zvolí za svůj „základ“ obklopující prostředí, tedy úrodnou půdu obsahující všechny soli a další látky, které plně a v hojnosti vyživují pšenici. Podobně i v práci – je třeba zlepšovat podmínky prostředí tak, aby byly vhodné pro růst a prosperitu, neboť chytrý bude jednat moudře, když si pro sebe vybere všechny dobré podmínky, a dostane se mu požehnání, zatímco hlupák si vezme všechno, co mu přijde pod ruku, a proto se pro něj setba stane prokletím, a nikoliv požehnáním.

Veškeré zlepšení a veškerý zisk tedy závisí na výběru prostředí pro setbu pšenice. Jakmile je však pšenice zaseta na zvoleném místě, je její konečná podoba již určena tou mírou, kterou je toto prostředí schopno poskytnout.

Podobně je tomu i s naším subjektem, neboť po pravdě řečeno, žádná svobodná vůle neexistuje a [člověk] je podřízen vlivu čtyř jmenovaných faktorů a je nucen myslet a analyzovat tak, jak mu ukazují, aniž by měl sílu cokoli kritizovat nebo měnit, stejně jako pšenice, která již byla umístěna do prostředí.

Existuje však svobodná vůle si od počátku vybrat takové prostředí, takové knihy a takové rádce, kteří mu předávají dobré myšlenky. A pokud tak neučiní, ale je ochoten přijmout jakékoli prostředí, které se mu naskytne, a číst jakoukoli knihu, která se mu dostane do rukou, nepochybně spadne do špatného prostředí nebo ztratí čas zbytečnými knihami, kterých je více, a jsou pro něj pohodlnější. A tak se dostane pod vliv špatných a zlých představ, které ho přivedou ke zločinu a hříchu, a bude jistě potrestán – ne kvůli špatným myšlenkám a činům, v nichž nemá na výběr –, ale proto, že si nevybral dobré prostředí, neboť v tomto nepochybně existuje volba, jak bylo objasněno výše.

 Proto ten, kdo se po všechny dny svého života snaží, aby si vybíral nejlepší prostředí, je hoden chvály a odměny. A i zde – nikoliv kvůli jeho dobrým myšlenkám a skutkům, které k němu přicházejí chtě nechtě, nikoliv podle jeho volby, ale kvůli jeho úsilí o získání dobrého prostředí, které ho k těmto myšlenkám a skutkům vede. A právě proto rabi Jehošua ben Prachija5 řekl: „Udělej si učitele a kup si přítele.“6

Nezbytnost zvolit dobré prostředí

Nyní můžete porozumět slovům rabína Josiho Ben Kismy (Avot 86), který odpověděl člověku, který mu nabídnul žít ve svém městě a chtěl mu za to dát tisíce zlaťáků: "Dokonce i když mi dáš všechno zlato a stříbro a drahokamy na světě, budu žít jen v místě Tóry." Tato slova se zdají příliš vznešená, aby je naše prosté mysli uchopily, neboť jak se mohl vzdát tisíců zlaťáků pro tak malou věc, jako je žití v místě, kde nejsou učedníci Tóry, zatímco on sám byl velikým mudrcem, který se nepotřeboval učit od nikoho? Vskutku mystérium.

Ale jak jsme viděli, je to prostá věc a měla by být sledována jedním každým z nás. Neboť ačkoliv má každý "svůj vlastní zdroj," síly jsou otevřeně odhaleny jen skrze prostředí, ve kterém je. To je podobné pšenici, zaseté v zemi, jejíž síly se stanou patrnými jen skrze její prostředí, což je půda, déšť a světlo slunce.

Tak rabín Josi Ben Kisma správně předpokládal, že kdyby opustil dobré prostředí, které zvolil, a padl do škodlivého prostředí ve městě, kde není Tóra, nejen že by byly poškozeny jeho původní koncepty, ale všechny ostatní síly, skryté v jeho zdroji, které ještě neodhalil v činu, by zůstaly skryty. To protože by nebyly podrobeny správnému prostředí, které by je bylo schopno aktivovat.

Jak jsme objasnili výše, pouze v záležitosti volby prostředí je měřena vláda člověka nad sebou a za toto by měl přijímat buď odměnu nebo trest. Proto se jeden nesmí divit mudrci, jako byl rabín Josi Ben Kisma, že zvolil dobré a odmítl špatné, a že nebyl pokoušen materiálními a tělesnými věcmi, jelikož zde vyvozuje: "Když jeden zemře, nevezme si s sebou stříbro, či zlato, či drahokamy, ale pouze Tóru a dobré skutky."

A tak naši mudrci varovali, "Udělej si rava a kup si přítele." A je zde také volba knih, jak jsme zmínili, neboť pouze v tom je jeden kárán či chválen - ve své volbě prostředí. Ale poté, co prostředí zvolil, je v jeho rukou jako hlína v rukou hrnčíře. 

Kontrola mysli nad tělem

Někteří vnější současní mudrcové, poté co zvažovali výše uvedenou záležitost a viděli, jak mysl člověka není než ovocem, které vyrůstá z událostí života, usoudili, že mysl nemá nad tělem vůbec žádnou kontrolu, ale že člověka kontrolují a aktivují pouze životní události, vtištěné ve fyzických šlachách mozku. A mysl člověka je jako zrcadlo, odrážející podoby před ním. A ačkoliv je zrcadlo přenašečem těchto tvarů, nemůže aktivovat nebo pohybovat podobami, které jsou v něm odražené.

Taková je i mysl. Ačkoliv jsou životní události ve všech jejich rozlišeních příčiny a následku viděny a rozpoznávány myslí, mysl je nicméně zcela neschopná kontrolovat tělo, uvádět jej do pohybu, myšleno přivádět jej blíže k dobrému a vzdalovat jej od špatného. To protože duchovní a fyzické jsou jeden druhému zcela vzdáleny, a není mezi nimi zprostředkovatelský nástroj, aby umožnil duchovní mysli aktivovat a řídit hmotné tělo, jak o tom bylo dlouze diskutováno.

Ale kde jsou chytří, tam přerušují. Představivost člověka používá mysl stejně, jako mikroskop slouží oku: bez mikroskopu by neviděl nic škodlivého kvůli malosti (té věci). Ale poté, co skrze mikroskop uviděl škodlivé bytí, se člověk od neblahého faktoru vzdálí.  

Tak je to mikroskop, co člověka přivádí k tomu, aby se vzdálil škodě, a ne smysl, protože smysl neodhalil neblahý faktor. A do té míry mysl plně kontroluje tělo člověka, aby jej odvrátila od špatného a přivedla jej blíže dobrému. Tak na všech místech, kde atribut těla nedokáže rozpoznat prospěšné či škodlivé, potřebuje pouze důvtip mysli.

Navíc jelikož člověk zná svou mysl, která je pravým závěrem životních zkušeností, může proto přijmout poznání a porozumění od důvěryhodného člověka a vzít to jako zákon, ačkoliv mu jeho životní události tyto koncepty ještě neodhalily. Je to jako člověk, který žádá o radu doktora a poslouchá ho, dokonce i když ničemu svou vlastní myslí nerozumí. Tak jeden nepoužívá mysl ostatních méně, než používá svou vlastní.

Jak jsem objasnili výše, jsou zde pro Prozřetelnost dvě cesty, aby se ujistila, že člověk dosáhne dobrého, závěrečného cíle:

A. Cesta bolesti.

B. Cesta Tóry.

Všechna jasnost v cestě Tóry pramení jen z tohoto. Pro tyto jasné koncepce, které byly odhaleny a rozpoznány po dlouhém řetězu událostí v životech proroků a mužů Božích, zde přichází člověk, který je plně využívá a má z nich prospěch, jako by tyto koncepty byly událostmi jeho vlastního života. Tak vidíte, že je osvobozen od všech soužení, které by musel prožít, než by mohl tuto jasnou mysl vyvinout sám. Tak jeden šetří jak čas, tak bolest.

Může to být přirovnáno k nemocnému člověku, který nechce poslouchat doktorovy příkazy, dokud sám neporozumí, jak by jej tato rada mohla vyléčit, a tak začne studovat medicínu. Mohl by od své nemoci zemřít, než se medicínu naučí.

Taková je i cesta bolesti vs. Cesta Tóry. Ten, kdo nevěří konceptům, které mu Tóra a proroctví radí přijmout bez vlastního pochopení, k těmto konceptům musí z životních událostí přijít sám tím, že bude následovat řetěz příčiny a následku. Tyto jsou zkušenosti, které velice urychlují a mohou v nich, jak jsme viděli, vyvinout pocit rozpoznání zla bez vlastní volby člověka, ale kvůli jeho snahám získat dobré prostředí, které vede k těmto myšlenkám a činům.  

Svoboda jednotlivce

Nyní jsme přišli k důkladnému a preciznímu porozumění svobody jednotlivce. Avšak to se vztahuje pouze k prvnímu faktoru, „zdroji,“ což je první podstatou každého člověka, myšleno všechny charakteristiky, které od našich praotců dědíme a jimiž se jeden od druhého lišíme.  

To protože dokonce i když tisíc lidí sdílí stejné prostředí takovým způsobem, že je zbylé tři faktory ovlivňují rovnoměrně, stále nenajdete dva lidi, kteří by sdíleli stejný atribut. To protože každý z nich má svůj vlastní unikátní zdroj. To je jako zdroj pšenice: ačkoliv se třemi zbývajícími faktory velmi mění, stále si ponechává podobu pšenice a nikdy na sebe nevezme formu jiného druhu.  

Obecná podoba předchůdce není nikdy ztracena

Je tomu tak, že každý „zdroj,“ který svlékl svou předběžnou podobu předchůdce a vzal na sebe novou podobu výsledkem tří faktorů, které k němu byly přidány, a které jej podstatně mění, původní podoba předchůdce stále zůstává a nikdy nepřevezme podobu jiného člověka, který jej připomíná, stejně jako nebude oves nikdy připomínat pšenici.

Tomu je protože jeden každý zdroj je v sobě dlouhou sekvencí generací, složených z několika stovek generací, a zdroj zahrnuje koncepce jich všech. Avšak nejsou v něm odhaleny stejnými cestami jako se objevily v předchůdcích, tedy ve formách idejí, ale pouze jako abstraktní formy. Proto v něm existují ve formě abstraktních sil, zvaných „tendence“ a „instinkty,“ aniž by znal jejich důvod, nebo proč dělá, co dělá. Tak zde nikdy nemohou být dva lidé se stejným atributem.

Nezbytnost zachování svobody jednotlivce

Vězte, že toto je jediné pravé vlastnictví jednotlivce, které nesmí být poškozeno či změněno. To protože koncem všech těchto tendencí, které jsou zahrnuty ve zdroji, je materializovat se a přijmout formu konceptů, když ten jednotlivec roste a získává svou vlastní mysl jako výsledek zákona evoluce, který ten řetěz kontroluje a pohání jej vždy dopředu, jako bylo vysvětleno ve článku „Mír.“ Také se učíme, že jedna každá tendence je zavázána se proměnit v ušlechtilý a nezměřitelně důležitý koncept.

Tak kdokoliv, kdo vyhladí tendenci jednotlivce a vykoření ji, způsobuje světu ztrátu tohoto ušlechtilého a podivuhodného konceptu, zamýšleného se vynořit na konci řetězu, neboť tato tendence se nikdy znovu v žádném jiném těle nevynoří. Shodně s tím musíme pochopit, že když určitá tendence nabere formu konceptu, nemůže být nadále rozlišena jako dobrá či špatná. To protože taková odlišení jsou rozpoznávána jen když jsou stále tendencemi nebo nedospělými koncepty, a žádným způsobem není jakýkoliv z nich rozpoznán, když zaujmou podobu pravých konceptů.

Z výše uvedeného se dozvídáme, jakou strašnou křivdu způsobují ty národy, které nutí svou vládu menšinám, zbavujíce je svobody, aniž by jim umožnily žít jejich životy podle tendencí, které zdědily od svých předků. Není na ně pohlíženo jako na více než na vrahy.

A dokonce i ti, kteří nevěří v náboženství či v smysluplné vedení, mohou porozumět nezbytnosti zachovávat svobodu jednotlivce sledováním systému přírody. Neboť můžeme vidět, jak všechny národy, které kdy během generací padly, k tomu přišly jen díky svému útlaku menšin a jednotlivců, kteří proto proti nim rebelovali a zničili je. Proto je jasné všem, že ve světě nemůže existovat mír, pokud nebudeme brát v potaz svobodu jednotlivce. Bez ní by mír nebyl udržitelný a zkáza by převládla.

Tak jsme s nejvyšší přesností jasně definovali esenci jednotlivce, po odečtení všeho, co si bere od veřejnosti. Ale nyní čelíme otázce: „Kde je nakonec jednotlivec samotný?“ Vše, týkající se jednotlivce, co jsme dosud řekli, je vnímáno pouze jako vlastnost jednotlivce, zděděná od jeho předků. Ale kde je jednotlivec samotný, následník a nositel té vlastnosti, který požaduje, abychom jeho vlastnost chránili?

Ze všeho, co bylo dosud řečeno, teprve musíme najít bod „já“ v člověku, který před námi stojí jako nezávislá jednotka. A proč potřebuji první faktor, který je dlouhým řetězem tisíců lidí, jednoho po druhém z generace na generaci, jimiž pokládáme obraz jednotlivce jako následníka? A pro co potřebuji zbylé tři faktory, jimiž jsou tisíce lidí, stojící jeden vedle druhého ve stejné generaci? Nakonec není každý jednotlivec než veřejným strojem, navždy připraveným sloužit veřejnosti, jak uzná za vhodné. Myšleno, stal se podřízeným dvěma typům publika:

A. Z perspektivy prvního faktoru se stal podřízeným velkému publiku z minulých generací, stojících jedna za druhou.

B. Z perspektivy tří ostatních faktorů se stal podřízeným svému současnému publiku.

Toto je vskutku univerzální otázkou. Pro tento důvod mnozí odporují výše zmíněné přirozené metodě, ačkoliv důkladně znají její platnost. Místo toho volí metafyzické metody nebo dualismus, nebo transcendentalismus, aby pro sebe vyobrazili nějaký duchovní objekt, a jak sedí uvnitř těla, v duši člověka. A je to ta duše, která se učí, a která řídí tělo, a je to esence člověka, jeho „já.“

A možná by tyto interpretace mohly ulehčit mysli, ale problémem je, že nemají žádné vědecké řešení toho, jak může mít duchovní objekt nějaký kontakt s fyzickými atomy, aby je uváděl do jakéhokoliv druhu pohybu. Veškerá jejich moudrost jim nepomohla najít most, po které by šlo překročit tuto širokou a hlubokou trhlinu, která se roztahuje mezi duchovní entitou a hmotným atomem. Tak z těchto metafyzických metod nezískala věda nic.

Touha přijímat – existence z neexistence

Abychom zde vědeckým způsobem udělali krok dopředu, vše, co potřebujeme, je moudrost kabaly. Tomu je protože v moudrosti kabaly jsou zahrnuta všechna ostatní učení ve světě. Co se týče duchovních světel a nádob, učíme se, že z perspektivy Tvorby, kterou On stvořil jako existenci z absence, primární inovace platí jen pro jeden aspekt, definovaný jako "vůle přijímat." Všechny ostatní záležitosti v celé Tvorbě nejsou vůbec inovacemi; nejsou existencí z absence, ale existencí z existence. To znamená, že se šíří přímo z Jeho esence, jako se světlo šíří od slunce. Tam také není nic nového, protože to, co se nachází v jádru slunce, se šíří na povrchu.

Avšak vůle přijímat je úplnou novinkou. Myšlenou, před Stvořením taková věc v realitě neexistovala, jelikož On nemá aspekt touhy přijímat, jelikož On předchází všechno, takže od koho by přijímal?

Z tohoto důvodu je tato vůle přijímat, kterou extrahoval jako existenci z absence, úplnou novinkou. Ale veškerý zbytek není považován za inovaci, která by mohla být nazývána "Tvorba." Proto jsou všechny nádoby a těla, jak z duchovních světů, tak z fyzických světů, považována za duchovní nebo hmotnou podstatu, jejíž přirozeností je vůle přijímat.

Dvě síly v touze přijímat: přitahující síla a odmítající síla

Dále potřebujete zjistit, že v té síle, nazývané "vůle přijímat," rozlišujeme dvě síly:

A. Přitahující síla.

B. Odmítající síla.

Důvodem je, že každé tělo nebo nádoba, definovaná vůlí přijímat je vskutku omezená, myšleno kvalitou, kterou přijme, a kvantitou, kterou přijme. Tudíž se všechny kvantity a kvality, kterou jsou mimo její hranice, jeví být proti její přirozenosti; proto je odmítá. Tak je tato "vůle přijímat," ačkoliv je považována za přitahující sílu, nucena stát se také odmítající silou.

Jeden zákon pro všechny světy

Ačkoliv moudrost kabaly nezmiňuje nic z našeho hmotného světa, stále je zde jen jeden zákon pro všechny světy (jako je psáno v článku „Esence moudrosti kabaly“ v sekci „Zákon kořene a větve“). Tak všechny hmotné entity v našem světě, tedy vše, uvnitř toho prostoru, ať je to nehybné, vegetativní, pohyblivé, duchovní předmět nebo hmotný předmět, pokud chceme u každého z nich rozlišit unikátní, vlastní aspekt, jak se dokonce jen v nejmenších částicích jedno od druhého odlišují, nečiní to více než „vůli přijímat.“ To je z perspektivy vytvořené Tvorby celá specifická forma, omezující ji v kvantitě a v kvalitě. Výsledkem je v ní přitahující síla a odpuzující síla.

Avšak cokoliv dalšího, co v ní kromě těchto dvou sil existuje, je považováno za štědrost z Jeho esence. Ta štědrost je pro všechny bytosti rovná a nepředstavuje v ohledu ke Tvorbě žádnou inovaci, jelikož se šíří existencí z existence.

Také nemůže být připsána žádné specifické jednotce, ale pouze věcem, které jsou společné všem částem Tvorby, malým či velkým. Každý z nich z této štědrosti přijímá podle své vůle přijímat, a toto omezení definuje každého jednotlivce a jednotku.

Tak jsem evidentně – z čistě vědeckého hlediska – dokázal „já“ (ego) každého jednotlivce vědeckou, zcela kritice vzdornou metodou, dokonce i podle systému fanatických, automatických materialistů. Odteď nemáme potřebu pro tyto kulhající metody, nasáklé metafyzikou.    

A samozřejmě to nečiní rozdíl, zda je tato síla, jež je vůlí přijímat, výsledkem a ovocem materiálu, který ji vytvořil skrze chemii, nebo je ten materiál výsledkem a ovocem té síly. To protože víme, že hlavní věcí je, že pouze tato síla, vtištěná v každém bytí a atomu „vůle přijímat,“ je uvnitř jeho hranic jednotkou, kde je oddělována a rozlišována od svého prostředí. A to je pravdou jak pro jediný atom, či pro skupinu atomů, nazývaných „tělo.“  

Všechna ostatní rozlišení, ve kterých je nadbytek té síly, se žádným způsobem nevztahují k té částici či skupině částic s ohledem k sobě, ale pouze s ohledem k celku, což je štědrost, šířená k nim od Stvořitele, která je společná všem částem Tvorby pospolu, bez rozlišování specificky vytvořených těl.

Nyní porozumíme záležitosti svobody jednotlivce podle definice prvního faktoru, který jsme nazvali „zdroj,“ kde všechny předchozí generace, které jsou předchůdci toho jednotlivce, vtiskly svou přirozenost. Jak jsme objasnili, význam slova „jednotlivec“ není než hranicí vůle přijímat, vtištěné v jeho skupině molekul.

Tak vidíte, že všechny tendence, které zdědil od svých předků, skutečně nejsou ničím víc než hranicemi jeho vůle přijímat, vztahující se buď k přitahující síle v něm, nebo k odmítající síle v něm, a které se před námi jeví jako tendence k lakotě nebo štědrosti, tendenci se družit nebo zůstat odloučen, a tak dále.

Kvůli tomu jsou tyto opravdu jeho já (egem), bojujícím o svou existenci. Tak pokud od toho jednotlivce vymýtíme jen jedinou tendenci, je to považováno, jako bychom od jeho esence odřezávali skutečný orgán. A je to také považováno za opravdovou ztrátu pro Tvorbu, protože není žádná jiná jako tato, a ani už nikdy v celém světě nebude.     

Poté, co jsme podle přírodních zákonů důkladně objasnili oprávněné právo jednotlivce, obraťme se podívejme se, jak praktické to je, aniž bychom kompromitovali teorii etiky a státnictví. A co je nejdůležitější: jak je toto právo používáno naší svatou Tórou.

Následování kolektivu

Naše svaté písmo říká: „Následuj kolektiv“ (Pusť se za kolektivem). To znamená, že kdekoliv je zde spor mezi kolektivem a jednotlivce, jsme povinni vládnout podle vůle kolektivu. Tak vidíte, že kolektiv má právo zbavit jednotlivce svobody.

Ale čelíme zde obtížné otázce, vážnější než ta první. Zdá se, jakoby toto pravidlo lidstvo způsobovalo úpadek, místo aby jej podporovalo. Tomu je protože zatímco je většina lidstva nerozvinutá, a ti rozvinutí jsou vždy malou menšinou, pokud budete vždy určovat podle vůle kolektivu, jež jsou nerozvinutí a nezodpovědní, nebudou pohledy a touhy moudrých, kteří jsou ve společnosti vždy menšinou, nikdy slyšeny a brány v potaz. Tak odsoudíte osud lidstva k regresi, neboť nebude schopné udělat ani jediný krok dopředu.

Avšak jak bylo vysvětleno v článku „Mír,“ sekce „Nezbytnost zachovávat se zákony přírody opatrnost,“ jelikož je nám Prozřetelností přikázáno žít společenský život, stali jsme se zavázanými dodržovat všechny zákony, týkající se udržení společnosti. A pokud jsme poněkud nedbalými, příroda se na nás pomstí, nehledě na to zda chápeme či nechápeme důvody zákonů.      

A můžeme vidět, že zde není jiné uspořádání, jímž ve společnosti žít, kromě následování zákona „Následování kolektivu,“ který uvádí do pořádku každý rozpor a strast ve společnosti. Tak je tento zákon jediným nástrojem, který dává společnosti udržitelnost. Z tohoto důvodu je považován za jednu z přirozených Micvot (přikázání) Prozřetelnosti, a musíme jej přijmout a pečlivě strážit, nehledě na naše porozumění.

To je podobné všem ostatním Micvot v Tóře: všechny z nich jsou zákony přírody a Jeho Prozřetelnosti, které k námi přichází Shora dolů. A již jsem popsal („Esence moudrosti kabaly,“ Zákon kořene a větve), jak je veškerá zatvrzelost, kterou ve vystupování přírody v tomto světě objevujeme, pouze kvůli tomu, že se šíří a jsou převzaty ze zákonů a vystupování Vrchních, Duchovních Světů.

Nyní můžete pochopit, že Micvot v Tóře nejsou více než zákony a vystupováními, stanovenými ve Vrchních Světech, jenž jsou kořeny veškerých vystupování přírody v tomto našem světě. Zákony Tóry vždy odpovídají zákonům přírody v tomto světě jako dvě kapky v tůni. Tak jsem dokázali, že zákon „Následování kolektivu“ Je zákonem Prozřetelnosti a přírody.

Cesta Tóry a cesta bolesti

Avšak naše otázka o regresi, která z tohoto zákona povstala, ještě není těmito slovy vyřízena. Toto je vskutku naším zájmem – nalézt cesty, jak to napravit. Ale Prozřetelnost sama kvůli tomu neztrácí, neboť vyvíjela lidstvo dvěma cestami – „Cestou Tóry“ a „Cestou Bolesti“ – způsobem, který zaručuje vědomý vývoj lidstva a postup vstříc cíli bez jakýchkoliv omezení („Mír,“ Vše je uloženo). Poslouchání tohoto zákona je vpravdě přirozeným, nezbytným závazkem.

Právo kolektivu zabavovat jednotlivcovu svobodu

Musíme se ptát dále: věci jsou ospravedlněny, když se záležitosti točí kolem problémů mezi lidmi. Pak můžeme přijmout zákon „Následování kolektivu,“ skrze závazek Prozřetelnosti, která nám nařizuje, abychom vždy pečovali o blahobyt a štěstí přátel. Avšak Tóra nás zavazuje následovat zákon „Následování kolektivu“ také v debatě mezi člověkem a Bohem, ačkoliv se tyto záležitosti zdánlivě vůbec nevztahují k existenci společnosti.

Proto zde stále stojí otázka: Jak můžeme ospravedlnit tento zákon, který nás zavazuje přijmout názory většiny, která, jak jsme řekli, není rozvinutá, a odmítat a anulovat názory rozvinutých, kteří jsou vždy malou menšinou?

Ale jak jsme ukázali („Esence náboženství a jeho účelu,“ Vědomý vývoj a nevědomý vývoj), Tóra a Micvot byly dány pouze k očištění Izraele, aby v nás vyvinuly pocit rozpoznání zla, vtištěného v nás při narození, které je obecně definováno jako sebeláska, a přijít k čistému dobru, definovanému jako „láska k ostatním,“ které je jedním jediným průchodem k lásce k Bohu.

Souhlasně s tím jsou předpisy mezi člověkem a Bohem považovány za nástroje, které člověka oddělují od sebelásky, která je pro společnost škodlivá. Je tedy zřejmé, že témata debaty, týkající se Micvot mezi člověkem a Bohem se vztahují k problému udržitelnosti společnosti. Tak také spadají do rámce „Následování kolektivu.“

Nyní můžeme porozumět postoji diskriminování mezi Halachou (židovským zákonem) Hagadou (legendami). To protože pouze v Halachot (plurál pro Halacha) se uplatňuje zákon „jednotlivec a kolektiv, Halacha (zákon) jako kolektiv.“ Tak tomu není s Hagadou, jelikož záležitosti Hagady stojí nad záležitostmi, které se týkají existence společnosti, neboť mluví právě o záležitosti vystupování lidí v záležitostech, týkajících se člověka a Boha, v té stejné části, kde existence a fyzické štěstí společnosti nemá následek.

Tak zde není ospravedlnění, aby kolektiv anuloval názor jednotlivce a „každý muž dělal to, co bylo v jeho vlastních očích správné.“ Ale s ohledem na Halachot, které pracují s dodržováním Micvot Tóry, všechny z nichž spadají pod dohled společnosti, jelikož zde nemůže být žádný jiný řád, než skrze zákon „Následuj kolektiv.“           

Pro společenský život zákon „následuj kolektiv“

Nyní přicházíme k jasnému porozumění ortele, týkajícího se svobody jednotlivce. Vskutku je zde otázka: „Kde vzal kolektiv právo zabavit svobodu jednotlivce a upřít mu nejdražší věc v životě, svobodu?“ Zdánlivě zde není nic víc než hrubá síla.

Ale jak jsme jasně vysvětlili výše, je to přírodním zákonem a výnosem Prozřetelnosti. A protože Prozřetelnost nutí každého z nás vést společenský život, přirozeně následuje, že je každý člověk povinen zabezpečovat existenci a blahobyt společnosti. A to nemůže existovat než skrze zavedení přístupu „Následování kolektivu,“ ignorujíce názor jednotlivce.

Tak evidentně vidíte, že toto je původ každého práva a ospravedlnění, které má kolektiv, aby zabavoval svobodu jednotlivce proti jeho vůli a umisťoval ho pod svou autoritu. Proto je chápáno, že co se týče všech těch záležitostí, které se netýkají existence materiálního života společnosti, není zde ospravedlnění, aby kolektiv jakýmkoliv způsobem kradl a zneužíval svobody jednotlivce. A pokud to dělají, jsou pokládáni za lupiče a zloděje, kteří ve světě preferují hrubou sílu nad jakýmkoliv právem a spravedlností, jelikož povinnost, aby jednotlivec poslouchal vůli kolektivu, zde neplatí.       

V duchovním životě „následuje jednotlivce“

Ukazuje se, že co se týče duchovního života, není zde přirozená povinnost, aby se jednotlivec jakýmkoliv způsobem řídil společností. Naopak, zde se přirozený zákon uplatňuje nad kolektivem, aby se podřídil jednotlivci. A v článku „Mír“ je objasněno, že jsou dvě cesty, jimiž nás Prozřetelnost obalila a obklopila, aby nás přivedla ke konci:

A. Cesta Bolesti, která se tímto způsobem vyvíjí nevědomky.

B. Cesta Tóry a moudrosti, která nás tímto způsobem vyvíjí vědomě bez jakékoliv trýzně a nátlaku.

A jelikož je v generaci jistě rozvinutější jednotlivec, následuje, že když se veřejnost chce zbavit strašné trýzně a převzít vědomý a dobrovolný vývoj, což je cesta Tóry, nemají volbu než podřídit sebe a svou fyzickou svobodu disciplíně jednotlivce, a poslouchat nařízení a léky, které jim nabídne.

Tak vidíte, že v duchovních záležitostech je autorita kolektivu převrácena a je uplatňován zákon „Následování jednotlivce,“ to jest rozvinutého jednotlivce. Neboť je lehké vidět, že rozvinutí a vzdělaní v každé společnosti jsou vždy malou menšinou. Následuje, že úspěch a duchovní blahobyt společnosti je stočen a zazátkován v rukách menšiny.

Proto je kolektiv povinen úzkostlivě strážit pohledy těch několika, aby ti na světě nezanikli. To protože musí najisto a s úplnou důvěrou vědět, že pravější a rozvinutější názory nejsou nikdy v rukách kolektivu u moci, ale místo toho v rukách těch nejslabších, tedy v rukách nerozeznatelné menšiny. To protože každá moudrost a vše drahocenné přichází do světa v malých množstvích. Proto jsem varováni, abychom zachovávali názory jednotlivců, kvůli neschopnosti kolektivu rozeznat mezi nimi chybné od správného.    

Kritika přináší úspěch; nedostatek kritiky způsobuje degradaci

Musíme dále dodat, že realita našim očím představuje extrémní protiklady mezi fyzickými věcmi a koncepty a ideami, vztahujícími se k výše uvedenému tématu.  Neboť záležitost společenské jednoty, která může být zdrojem každé radosti a úspěchu, se uplatňuje specificky mezi těly a tělesnými záležitostmi v lidech, a rozdělení mezi nimi je zdrojem každého neštěstí a kalamity.

Ale s koncepty a ideami je to úplně naopak: jednota a nedostatek kritiky jsou považovány za zdroj každého selhání a překážka veškerému postupu a didaktickému zúrodnění. To protože vyvozování správných závěrů závisí právě na množství nesouhlasů a rozdělení mezi názory. Čím více rozporů mezi názory a čím více kritiky tu je, tím více se poznání a moudrost zvětšují a záležitosti se stávají vhodnějšími ke zkoumání a objasnění.

Degenerace a selhání inteligence pramení pouze z nedostatku kritiky a nesouhlasu. Tak pro fyzický úspěch je zřetelně veškerým základem míra jednoty společnosti a pro úspěch inteligence a poznání je základem rozdělení a nesouhlas mezi nimi.

Ukazuje se, že když lidstvo s ohledem na úspěch těl dosáhne svého cíle tím, že je přivede do stupně úplné lásky k ostatním, všechna těla na světě se sjednotí v jedno tělo a jedno srdce jako je psáno v článku „Mír.“ Pouze pak se veškeré pro lidstvo zamýšlené štěstí stane odhaleným v celé své slávě.

Ale proti tomu musíme být ostražití, abychom nepřivedli názory lidí tak blízko, že by nesouhlas a kritika mohla být mezi moudrými a učenými ukončena, neboť láska těla s sebou přirozeně přináší blízkost pohledů. A kdyby se kritika a nesouhlas ztratily, veškerý postup v konceptech a idejích by ustal též a zdroj poznání ve světě by vyschl.

To je důkazem povinnosti pro opatrnost se svobodou jednotlivce, která se vztahuje ke konceptům a idejím. Neboť na té svobodě jednotlivce je založen celý vývoj moudrosti a poznání. Tak jsme varováni ji velmi opatrně zachovávat, aby jedna každá forma vnitř nás, kterou nazýváme „jednotlivcem,“ tedy určitou sílu jednotlivého člověka, obecně nazývanou „vůle přijímat.“

Dědický odkaz

Všechny detaily obrazů, které zahrnuje tato vůle přijímat, kterou jsem definovali jako „zdroj,“ neboli První Důvod, jehož význam zahrnuje všechny tendence a zvyky, zděděné od jeho předků, které zobrazujeme jako dlouhý řetěz lidí, kteří byli kdysi naživu, a kteří stojí jeden na druhém. Každý z nich je esenciální kapkou jeho předků, a tato kapka přináší každému člověku veškerá duchovní vlastnictví jeho předků do jeho „meduly oblongaty“ (prodloužené míchy, zvané „nevědomí.“ Tak má jedinec před námi ve svém nevědomí tisíce duchovních dědictví od všech jednotlivců, reprezentovaných v tom řetězu, kteří jsou jeho předky.

Tak stejně jako se liší tvář jednoho každého člověka, liší se též i jejich pohledy. Na zemi nejsou dva lidé, jejichž názory jsou identické, protože každý člověk má veliké a ušlechtilé vlastnictví, zděděné od jeho předků, a z kterého nemají ostatní nemají ani kousek.

Proto jsou všechna tato vlastnictví považována za jedincův majetek a společnost je varována, aby uchovávala jeho příchuť a ducha, aby svým prostředím nebyl zkalen. Místo toho by každý jednotlivec měl udržovat celistvost svého dědictví. Pak mezi nimi zůstane rozpor a protiklad navěky, aby navěky zabezpečoval kritiku a pokrok moudrosti, což je výhodou lidstva a jeho pravou věčnou touhou.      

A poté, co jsme přišli k určité míře rozpoznání v sobeckosti člověka, kterou jsem určili za sílu a „vůli přijímat,“ jsouce esenciálním bodem holého bytí, také jsme se ze všech stran jasně a důkladně dozvěděli o původním vlastnictví každého těla, které jsme definovali jako „dědický odkaz.“ To se týká všech potenciálních tendencí a kvalit, které dědictvím přišly do jeho „zdroje,“ což je první podstata každého člověka, to jest původní semeno jeho praotců. Nyní ve vůli přijímat objasníme dvě rozlišení.

Dvě rozlišení: a) potenciální, b) aktuální

Nejprve musíme pochopit, že ačkoliv je tato sobeckost, kterou jsme definovali jako „vůle přijímat,“ samotnou esencí člověka, nemůže v realitě existovat ani na sekundu. Neboť to, co nazýváme „potenciální,“ myšleno než se to vynoří z potenciálního v aktuální, existuje pouze v naší myšlence, myšleno že to může určit pouze myšlenka.

Ale ve skutečnosti ve světě nemůže být ve světě žádná reálná síla, která by byla nečinná a neaktivní.To protože síla v realitě existuje pouze zatímco je odhalena v akci. Podle stejného znaku nemůžete o dítěti říct, že je velmi silné, když nemůže zvednout ani nejlehčí zátěž, ale můžete říct, že v tom dítěti vidíte, že když vyroste, projeví velikou sílu.

Avšak říkáme, že ta síla, kterou v člověku nacházíme, když vyrostl, byla v jeho orgánech a v jeho těle přítomná, dokonce když byl dítětem, ale že ta síla byla skryta a nebyla zřejmá. Je pravda, že v našich myslích jsme mohli určit (síly, předurčené se manifestovat), jelikož to tvrdí mysl. Avšak v aktuálním těle dítěte jistě není vůbec žádná síla, jelikož se v činech dítěte žádná síla neprojevuje.

Tak je tomu s apetitem. Tato síla se v těle člověka neobjeví v aktuální realitě, když orgány nemohou jíst, myšleno když je nasycen. Ale dokonce i když je jeden nasycen, síla apetitu existuje, ale je skryta v těle člověka. Po určité době, když bylo jídlo stráveno, se znovu objeví a projevuje se z potenciální v aktuální.

Avšak takové pořadí určování potenciální síly, která ještě nebyla odhalena v aktuálním faktu, náleží postupům, jimiž myšlenka vnímá. Ale neexistuje v realitě, jelikož když jsme nasyceni, cítíme velmi jasně, že síla apetitu je pryč, a pokud po ní pátráte, nikde ji nenaleznete.

Ukazuje se, že nemůžeme zobrazit potenciál jako předmět, který existuje sám o sobě, ale pouze jako predikát. Tak když se v realitě vyskytne čin, v tom okamžiku se v činu manifestuje síla. 

Avšak nezbytně zde v procesu vnímání nacházíme dvě věci: předmět a predikát, tedy potenciální a aktuální, jako je síla apetitu, což je předmět, a obraz jídla, což je predikát a čin. V realitě ovšem přicházejí jako jedno. Nikdy nenastane, že by se síla apetitu v člověku objevila, aniž by si vyobrazil jídlo, které chce jíst. Tak to jsou dvě půlky stejné věci. Síla apetitu se musí odívat v tom obrazu. Vidíte tedy, že jsou předmět a predikát přítomny současně a současně se ztrácí.

Nyní chápeme, že vůle přijímat, kterou jsme představili jako sobeckost, neznamená, že tak v člověku existuje, jako žádostivá síla, která si přeje přijímat ve formě pasivního predikátu. Místo toho náleží subjektu, který se odívá do obrazu jedlého objektu, a jehož působení se objevuje ve formě věci, která je jedena, a ve které se odívá. Nazýváme ten čin „touhou,“ myšleno sílu apetitu, odhalenou v činu představivosti.

A tak je tomu s našim tématem – obecnou vůlí přijímat, která je samotnou esencí člověka. Objevuje se a existuje pouze skrze odívání se v podobách objektů, u kterých je pravděpodobné, že budou přijaty. Neboť pak to existuje jako subjekt a žádným jiným způsobem. Nazýváme ten čin „život,“ myšleno živobytí člověka, což znamená, že se síla vůle přijímat odívá a jedná uvnitř žádaných objektů. A míra odhalení tohoto činu je mírou jeho života, jak jsme vysvětlili v aktu, který nazýváme „touha.“      

Dvě stvoření: a) člověk, b) žijící duše

Z výše uvedeného můžeme jasně porozumět verši: „A Pán Bůh zformoval člověka z prachu země, a vdechl do jeho chřípí dech života; a člověk se stal žijící (Chajah) duší (Nefeš)“ (Genesis 2:7). Zde nacházíme dva výtvory:

A. Člověka samotného;

B. Žijící duši samotnou.

A verš říká, že na počátku byl člověk vytvořen jako prach ze země, složení molekul, ve kterých přebývá esence člověka, myšleno jeho vůle přijímat. Tato síla, vůle přijímat, je přítomná v každém elementu reality, jak jsme vysvětlili výše. Též se z nich vynořily všechny čtyři typy: nehybný, vegetativní, pohyblivý a mluvící. V tom ohledu nemá člověk nad jakoukoliv částí tvorby žádnou přednost, a to je významem verše ve slovech: „prach ze země.“

Avšak již jsme viděli, že tato síla, nazývaná „vůle přijímat,“ nemůže existovat bez odění a jednání v žádaném objekt, a tento čin se nazývá „život.“ A souhlasně nacházíme, že než člověk dorazil do lidských forem přijímání potěšení, které se liší od forem jiných zvířat, je stále považován za neživého, mrtvého jedince. To protože jeho vůle přijímat nemá místo, ve kterém by odívala a projevovala jeho činy, které jsou projevy života.

To je významem verše „a vdechl do jeho chřípí dech života,“ což je obecná forma recepce, vhodná pro lidi. Slovo Nišmat (dech) pochází ze slova Samin (umístění) povrchu (země), což je jako „hodnota.“ A původ slova „dech“ je pochopen z verše (Job 33:4): „Duch Boží mě udělal a dech Všemohoucího mi dal život,“ a pohleďte tam na komentář MALBIMa. Slovo „duše“ (Nešama) má stejnou syntaktickou strukturu jako slova „chybějící“ (Nifkad), „obviněný“ (Ne’esham), a „obviněná“ (Ne’eshama).

A význam slov „a vdechl do jeho chřípí“ je, že ON zasadí duši (Nešama) do jeho niternosti a ocenění života, což je součtem forem, které jsou hodny přijetí do jeho vůle přijímat. Pak tato síla, vůle přijímat, uzavřená v jeho molekulách, nalezla místo, ve kterém se odívat a jednat, myšleno v těch formách přijímání, které od Stvořitele obdržel. A tento čin se nazývá „život,“ jak jsme vysvětlili výše.

A verš končí „a člověk se stal žijící duší.“ To znamená, že jakmile začala vůle přijímat jednat skrze měřítka těchto forem recepce, okamžitě se v ní projevil život a „stala se žijící duší.“ Avšak před dosažením těchto forem recepce, ačkoliv v něm byla síla vůle přijímat vtištěna, stále je to považováno za neživé tělo, jelikož nemá místo, ve kterém by se objevila a projevila v činu.    

Jak jsem viděli výše, ačkoliv je esencí člověka pouze vůle přijímat, stále je brána jako polovina celku, jelikož musí v realitě odívat to, co k ní přijde. Z tohoto důvodu je ona a obraz vlastnictví, který vyobrazuje, doslova jedno, neboť jinak by nebyla schopna existovat ani na okamžik.

Proto, když je stroj těla na svém vrcholu, tedy do jeho středního věku, jeho „ego“ stojí vzpřímené v celé své výšce, vtištěné v něm při narození. Kvůli tomu uvnitř sebe cítí velkou a mocnou míru vůle přijímat. Jiným slovy je žádostiv velikého bohatství a cti, což přitahuje podoby struktur a konceptů, které to odívá a skrze něž se to udržuje.   

Ale když je polovina jeho života pryč, začínají dny úpadku, jež jsou svým obsahem jeho ke konci se chýlícími dny. To protože člověk neumírá v okamžiku, stejně jako v okamžiku nepřijal svůj život. Místo toho jeho svíčka, jíž je jeho ego, vadne a umírá kousek po kousku a spolu s ní umírají obrazy vlastnictví, které si přeje přijmout.

Začíná se vzdávat mnoha vlastnictví, o kterých v mládí snil, a postupně se během let v souladu se svým poklesem vzdává velikých vlastnictví. Nakonec, v opravdu starých dnech, kdy se stín smrti vznáší nad celým jeho bytím, se člověk nachází v „časech bez žádostí,“ jelikož jeho vůle přijímat, jeho ego, odumřelo. Zůstává ho pouze nepatrná, oku skrytá jiskra, aby oděla nějaké vlastnictví. Proto v těchto dnech není žádná žádost či naděje po jakémkoliv obrazu přijetí.

Tak jsme dokázali, že je vůle přijímat spolu s obrazem objektu, očekávaného, že bude přijat, jednou a tou samou věcí. A jejich manifestace je rovnoměrná, jejich vzrůst je rovnoměrný, a tak i délka jejich životů.

Avšak je zde závažný rozdíl ve formě vzdání v čase úpadku života. Toto vzdání se není výsledkem nasycení jako u člověka, který se vzdá jídla, když je nasycen, ale výsledkem zoufalství. Jinými slovy, když ego začíná umírat během dnů úpadku, vnímá svou vlastní slabost a blížící se smrt. Proto člověk propouští a vzdává se snů a nadějí svého mládí.

Sleduje pozorně rozdíl mezi tímto a vzdáním se kvůli nasycení, které nezpůsobuje žádný zármutek a nemůže být nazýváno „částečnou smrtí,“ ale je jako pracovník, který dokončil svou práci. Zřeknutí se ze zoufalství je vskutku plné bolesti a zármutku a může být tedy nazýváno „částečnou smrtí“

Svoboda od anděla smrti

Nyní, po všem, co jsme se naučili, nacházíme cestu, jak opravdu porozumět slovům našich mudrců, když řekli, „’Harut (vytesáno) na kamenech,’ nevyslovuj to jako Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť byli osvobozeni od anděla smrti.“

Bylo vysvětleno ve článcích „Matan Torah“ a „Arvut,“ že před předáním Tóry přijali zřeknutí se jakékoliv osobní vlastnosti do míry, vyjádřené slovy „Království Kněží,“ a účel celku Stvoření – přimknout se k Němu v rovnocennosti formy s Ním: jako On odevzdává a nepřijímá, oni budou také odevzdávat a ne přijímat. To je posledním stupněm Dvekut (adheze), vyjádřené slovy „Svatý národ,“ jako je psáno na konci článku „Arvut.“

Již jsem vás přivedl k uvědomění si, že esence člověka, myšleno jeho sobeckost, definovaná jako vůle přijímat, je pouze poloviční věcí, a může existovat jen, když je oděna v nějakém obrazu vlastnictví či naději po vlastnictví. Neboť pouze pak je naše látka úplná a může být nazývána „esencí člověka.“

Tak, když byly při té svaté příležitosti  děti Izraele odměněny úplným Dvekut, jejich nádoby přijímání byly zcela vyprázdněny od jakéhokoliv světského vlastnictví a přimkly se k Němu v rovnocennosti formy. To znamená, že neměly žádnou touhu po jakémkoliv sebe-vlastnictví, ale pouze do míry, do jaké mohly odevzdávat potěšení, aby se v nich jejich tvůrce těšil.

A jelikož se jejich vůle přijímat oděla v obraze toho objektu, oděla se v něm a spojila se s ním do úplné jednoty. Proto byly jistě osvobozeny od anděla smrti, neboť anděl smrti je nezbytně nepřítomnost a negace určitého objektu. Ale pouze zatímco je zde jiskra, která si přeje existovat pro své vlastní potěšení, je o ní možné říct, že tato jiskra neexistuje, protože se stala nepřítomnou a zemřela.

Avšak pokud v člověku není žádná taková jiskra, ale všechny jiskry jeho existence se odívají v odevzdání spokojenosti jeho Tvůrci, pak není ani nepřítomná, ani mrtvá. Neboť dokonce i když je tělo anulováno, je anulováno pouze co se týče sebe-uspokojení, ve kterém je vůle přijímat oděna, a jen ve kterém může existovat.

Avšak když dosáhne záměru Stvoření a Stvořitel od něj přijímá potěšení, jelikož je Jeho vůle vykonána, esenci člověka, která se odívá v Jeho spokojenosti, je udělena úplná věčnost jako Jemu. Tak byl odměněn svobodou od anděla smrti. Toto je význam slov Midraše (Midraš Raba, Šemot, 41, položka 7): „Svoboda od anděla smrti.“ A v Mišně (Avot 86): „Harut (vytesáno) na kamenech; nevyslovuj to Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť žádní nejsou volní, pokud se nezabývají studiem Tóry.“