Rabaš. Článek č. 31 (1987) Co je uzavření spojenectví v duchovní práci
Je psáno: "abys vstoupil do smlouvy s Hospodinem, svým Bohem, kterou s tebou dnes Hospodin, tvůj Bůh, uzavírá." Raši vykládá "abys mohl vstoupit do smlouvy" jako "postupně". "Tak by učinili tvůrci smlouvy: rozdělení odtud a rozdělení potud, a procházejí mezi tím". Tamtéž se také píše: "A ne s vámi samotnými uzavírám tuto smlouvu, nýbrž s těmi, kdo tu dnes s námi stojí před Hospodinem, naším Bohem, a s těmi, kdo tu dnes s námi nejsou."
Měli bychom tomu rozumět následovně: 1) Co znamená uzavírání smlouvy v duchovní práci? To znamená, co nám uzavírání smlouvy dává, díky čemu obdržíme v práci nápravu? 2) Proč Raši vykládal, že tvůrci smlouvy odtud učiní rozdělení? Co to pro nás v práci znamená? 3) Co pro nás v práci znamenají "ti, kteří tu dnes stojí s námi ... a ti, kteří tu dnes s námi nejsou"? Co jsou tyto dva časy v duchovní práci?
Baal HaSulam řekl: "Jaká je zásluha uzavření smlouvy"? Zdá se to být nadbytečné, neboť proč mezi sebou uzavírají smlouvu? Pokud se domnívají, že by se měli milovat, tak protože se milují, co nám uzavírání smlouvy přidává? Řekl, že někdy mohou dospět do stavu, kdy každý z nich vidí, že se k němu ten druhý nechová správně, a proto by měl toho druhého nenávidět.
Když s ním uzavírá smlouvu, je záměrem, aby i když vidí, že se k němu nechová správně, šel výše rozumu a řekl: "Protože jsem s ním uzavřel smlouvu, svou smlouvu neporuším."
Z toho vyplývá, že smlouva není určena pro přítomnost, ale pro budoucnost. Může se stát, že láska mezi nimi ochladne; proto uzavřou smlouvu, aby to v budoucnosti bylo tak, jak je tomu nyní v přítomnosti.
Práce v Tóře a Micvot [přikázáních] je především tehdy, když začínáme kráčet po cestě, která vede k Lišma [kvůli ní]. To znamená, že když člověk začíná pracovat, začíná v Lo Lišma [ne kvůli Ní], jak říkali naši mudrci: "Vždy je třeba se zabývat Tórou Lo Lišma a z Lo Lišma přicházíme k Lišma."
Z tohoto důvodu začínal svou práci s nadšením, protože viděl, že dodržováním Tóry a Micvot dosáhne v životě štěstí. Jinak by nezačal. Proto na začátku své práce, kdy stále pracuje Lo Lišma, což znamená, že když pracuje, neustále hledí na odměnu, kterou po své práci dostane, má sílu pracovat.
Stejně jako v tělesnosti je člověk zvyklý pracovat na místě, kde ví, že za svou práci dostane odměnu. Jinak člověk nemůže pracovat zadarmo, pokud to není pro jeho vlastní prospěch. Teprve když vidí, že z této práce bude mít prospěch sám pro sebe, má sílu pracovat s nadšením a ochotou, protože hledí na odměnu, a ne na práci.
Na práci nezáleží, jestli člověk pochopí, že zde od tohoto zaměstnavatele dostane dvakrát tolik, než by dostal z práce pro předchozího zaměstnavatele, než přišel do zaměstnání, kde platí dvakrát tolik. To znamená, že se tak podle platu práce stává jednodušší a menší.
Podle toho bychom si měli v práci vykládat, že uzavírání smlouvy znamená, že když člověk na sebe vezme práci, i když v Lo Lišma, musí uzavřít smlouvu se Stvořitelem, že Mu bude sloužit, ať chce, nebo nechce.
Přesto bychom měli pochopit, na čem toto nadšení závisí. Závisí pouze na odměně. To znamená, že když je velká odměna, touha po práci neustává. Když je však odměna pochybná, touha po práci mizí a člověk se přesouvá k odpočinku. To znamená, že v té době pociťuje jako příjemnější odpočinek.
Je to natolik, že si řekne: "Vzdávám se práce, a kdo chce, může tuto práci dělat, protože není pro mě." Uzavřením smlouvy však začíná pracovat i v Lo Lišma. A protože nyní chce práci, neboť kdo by ho nutil, aby se pustil do práce pro Stvořitele, musí nyní uzavřít smlouvu a říci: "I kdyby přišel čas sestupu," což znamená, že nebude mít touhu po práci, "přesto se zavazuji, že nebudu brát ohled na svou touhu, ale budu pracovat, jako bych měl touhu." Tomu se říká "uzavřít smlouvu".
Měli bychom však pochopit důvod, proč přichází do stavu sestupu. V tělesnosti vidíme, že když člověk pracuje, aby získal odměnu, přichází k vzestupům a sestupům? Proč tedy vidíme, že v práci pro Stvořitele jsou vzestupy a sestupy?
Tuto záležitost bychom měli chápat dvojím způsobem:
1) I ve stavu Lo Lišma, kdy člověk pracuje, aby obdržel odměnu, můžeme odměnu chápat pouze prostřednictvím víry, protože "odměna za Micvu [přikázání] není na tomto světě". To znamená, že odměna za Micvot se nedává v tomto světě, ale odměnu obdrží v příštím světě, jak je psáno: "Dnes je vykonat a zítra za ně obdržet odměnu," což znamená v příštím světě.
Protože základ odměny závisí na víře, jak je psáno (Avot, kapitola 2): "Můžeš věřit svému domácímu, že ti za tvou práci zaplatí, a věz, že odměna za spravedlivé se dává v budoucnu." Je známo, že co se týče víry, existují vzestupy a sestupy, neboť celá záležitost víry spočívá ve víře výše rozumu.
To znamená, že někdy může člověk vystoupit nad rozum, kde víra odporuje rozumu. Například dvacet procent víry je v rozporu s rozumem a on může dvacet procent překonat. Někdy však vidí, že došlo ke změně, protože nyní vidí, že víra odporuje třiceti procentům, a v takové míře není imunní, aby měl sílu překonat a jít s vírou. Proto v té době musí sestoupit ze svého stavu, v němž mu víra svítila.
To mu způsobuje sestupy a vzestupy, když se to neshoduje s jeho silou překonat. U tělesné odměny tomu tak není. Víra se nevztahuje na odměnu; proto v tělesnosti nelze říci, že má sestup v tělesné práci, protože odměna je na tomto světě a nepotřebuje víru.
2) Ve stavu Lišma nepotřebuje za svou práci nic jako odměnu. Příčinou pádu je také to, že celou svou práci zakládá na víře. Je zde však rozdíl: Nejedná se o odměnu, ale o hospodáře. Tedy do té míry, že věří ve svého hospodáře, že je tak důležitý, že se vyplatí mu sloužit, což znamená, že sloužit Králi králů, který mu za jeho práci zaplatí, je velkou výsadou.
To znamená, že odměna za práci se shoduje s mírou víry ve velikost Stvořitele. Protože z podstaty stvoření má člověk ze služby významné osobě velké potěšení, jako ve známé alegorii, že když přijde významný rabín a chce, aby mu někdo odnesl kufr do taxíku, nosič si za to jistě vezme peníze. Kdyby to však rabín dal studentovi, student by si za tuto práci jistě nevzal žádný poplatek, protože služba, kterou rabínovi poskytuje, je jeho odměnou a nic víc by nepotřeboval.
Podle toho věta "Svému pánu můžeš důvěřovat" znamená, že do té míry, do jaké míry věří, že věří ve velikost Stvořitele, do té míry je mírou odměny, která se měří mírou víry, kterou má ve velikost Stvořitele.
Ukazuje se, že když věří, že Stvořitel je vskutku veliký, jeho odměna je vskutku veliká. Pokud jeho víra ve Stvořitele není tak velká, nebude ani jeho odměna tak velká. Z toho vyplývá, že ať už pracuje Lišma nebo Lo Lišma, celý základ je pouze ve víře.
Rozdíl je však v tomto: V Lo Lišma se víra týká odměny, v Lišma se víra týká toho, komu sloužíme. Jinými slovy, množství potěšení závisí na velikosti Stvořitele, jak říkají naši mudrci (Avot, kapitola 2): "Rabi Elazar říká: 'Věz, před kým se namáháš a kdo je majitelem tvé práce, kdo ti za tvou práci vyplatí odměnu'."
Jak bylo řečeno výše, musíme věřit ve velikost vlastníka práce, neboť na tom závisí, zda nám za práci vyplatí odměnu. To znamená, že míra odměny závisí na velikosti vlastníka práce, kterým je Stvořitel. Jinými slovy, je rozdíl v potěšení ze služby největšímu ve městě, největšímu v zemi nebo největšímu na světě. Na tom závisí odměna, což znamená podle velikosti krále.
Protože základem je víra, existují zde vzestupy a pády, protože dokud člověk není odměněn trvalou vírou, musí existovat vzestupy a pády. Z toho vyplývá, že může nastat doba, kdy láska mezi nimi ochladne. Proto nyní, na začátku své práce, bere na sebe břemeno nebeského království, aby uzavřel smlouvu, takže ať už tělo souhlasí, nebo nesouhlasí s tím, že bude služebníkem Stvořitele, bere na sebe, že nic nezmění. Namísto toho řekne: "Jednou jsem promluvil a nezměním to." Místo toho půjdu nad rozum, jak jsem na sebe vzal při uzavírání smlouvy na počátku práce.
Tím pochopíme, co Raši vysvětlil: "abyste mohli vstoupit do smlouvy" mimoděk. Tak by učinili tvůrci smlouvy: rozdělení odtud a rozdělení odtud, a oni mezi tím projdou". Podle toho bychom měli vykládat, že uzavřením smlouvy by naznačili, že někdy nastane doba, kdy nastane přepážka odtud, což znamená přepážka, která odděluje tuto, a přepážka odtamtud, což znamená, že i ta druhá by měla oddělující přepážku.
Jinými slovy, i kdyby oba měli předěl, který zastaví lásku, jež mezi nimi byla, přesto nyní na sebe berou, že se od sebe neodloučí. Místo toho si budou připomínat smlouvu, kterou uzavřeli, a to jim umožní smlouvu neporušit. Přejdou mezi sebou, což znamená, že přejdou odloučení, které mezi nimi bylo uzavřeno, a to vše silou smlouvy, kterou uzavřeli.
V tomto díle to znamená, že člověk musí uzavřít smlouvu se Stvořitelem. Jak začal pracovat nyní a nyní má jistě lásku ke Stvořiteli, kdo by ho jinak nutil vzít na sebe břemeno nebeského království? Nyní tedy musí uzavřít smlouvu se Stvořitelem navždy. To znamená, že i když nastane doba, kdy bude mít pocit, že láska ke Stvořiteli v něm ochladla, bude pamatovat na smlouvu, kterou se Stvořitelem uzavřel.
Při práci si však musíme uvědomit, že ve věci uzavření smlouvy mezi Stvořitelem a člověkem se může stát, že láska ochladne pouze mezi člověkem a Stvořitelem. Ale jak lze říci, že láska ochladne ve Stvořiteli? Totiž vzhledem k tomu, že se smlouva vztahuje na oba, znamená to, že by mohlo dojít k sestupu mezi nimi ohledně uzavření smlouvy, ale jak můžeme mluvit o změnách či sestupu u Stvořitele?
Baal HaSulam řekl, že jak v člověku, tak ve Stvořiteli jde o to, že "jako se ve vodě odráží tvář, tak se v srdci člověka odráží člověk". Vykládal o tom, co je napsáno (Exodus 33,13): "A nyní, jestliže jsem nalezl milost v Tvých očích, dej mi poznat Tvou cestu, abych Tě poznal, abych nalezl milost v Tvých očích." (2 Mojžíšova 33,13). Zeptal se: Jak to Mojžíš poznal, když řekl: "Jestliže jsem nalezl milost v Tvých očích"? Odpověděl, že je to proto, že předem je psáno: "Řekl jsi: 'Znám tě jménem a také jsi nalezl milost v mých očích'." Podle toho Mojžíš poznal, že mu Stvořitel projevil přízeň, neboť Mojžíš projevil přízeň Stvořiteli podle pravidla: "Jako se ve vodě odráží tvář, tak se v srdci člověka odráží člověk" (Přísloví 27).
Podle výše uvedeného bychom si měli vykládat, že když říkáme, že láska v člověku ochladne a on cítí, že je ve stavu pádu, což znamená, že nyní nemá takovou lásku ke Stvořiteli, jakou měl na počátku svého působení, způsobuje to, že cítí, že ani Stvořitel ho nemiluje a nevyslyší jeho modlitbu, to, o co člověk Stvořitele žádá. To způsobuje člověku ještě větší pád, protože začíná pochybovat o tom, co je psáno: "Vždyť ty slyšíš modlitbu každých úst." V té době si myslí, že Stvořitel nemá žádné spojení se stvořeními, což mu způsobuje velký pád, protože jeho víra je pokaždé slabší.
Z toho vyplývá, že ačkoli se Stvořitel nemění, člověk se tak cítí, protože "jako ve vodě se odráží tvář", on se ta cítí. Z toho vyplývá pravidlo, že všechny změny, které poznáváme v duchovnosti, jsou podle přijímajících..
Nyní můžeme pochopit, na co jsme se ptali: Co znamená v díle "ti, kteří tu dnes s námi stojí před Pánem"? Uzavření smlouvy je o tom, zda dnes stojí před Stvořitelem, když je v době vzestupu. Bere však na sebe, že i kdyby přišel čas sestupu, zvaný "a ti, kteří tu dnes s námi nejsou", před Pánem, naším Bohem, kdy necítí, že stojí před Pánem, naším Bohem, přesto bere na sebe výše rozumu, že nebude na nic dbát, ale bude pamatovat na uzavření smlouvy, a to neochvějně.