Rabaš, článek 17, část 2 (1986): Pravidla shromáždění společnosti
V Masechet Berachot (str. 32) naši mudrci píší: " Rabi Šamlaj řekl: 'Člověk by měl vždy chválit Stvořitele a pak se modlit.' Odkud to máme? Od Mojžíše, jak je psáno: 'A já jsem prosil'." Baal HaSulam vykládal, že když chce člověk požádat druhého o laskavost, musí vědět, a) zda má to, co po něm žádá, protože pokud nemá, nemá smysl žádat, a b) že má laskavé srdce. Je tomu tak proto, že může mít to, o co žádá, ale ne takové srdce, které by dávalo.
Proto je třeba nejprve chválit Stvořitele, to znamená věřit, že Stvořitel má vše, o co člověk žádá, a že Stvořitel je milosrdný a každému splní jeho přání v tom nejlepším.
Ukazuje se, že když se přátelé shromáždí na jednom místě, je toto shromáždění jistě smysluplné, protože když člověk věnuje část svého času - který by použil pro své vlastní potřeby, zřekl se svých závazků a účastnil se shromáždění -, chce něco získat. Proto je důležité snažit se, aby každý z přátel, až půjde domů, viděl, s čím na shromáždění přišel a co získal nyní, když jde domů.
Někdy se při setkání přátel všichni cítí dobře. V té době je nenapadne uvažovat o tom, s jakým majetkem půjdou domů, tedy s tím, co mám v ruce, co jsem získal na shromáždění přátel a co jsem před příchodem do společnosti neměl. A pak vidí, že nemá nic.
Je to podobné tomu, co je napsáno (5 Mojžíšova 23,25): "Když přijdeš na vinici svého přítele, můžeš jíst hrozny, dokud nenasytíš svou duši, ale do svých nádob si nic nedávej." A tak se stane, že se na vinici svého přítele najíš hroznů, dokud se nenasytíš. Měli bychom si to vykládat tak, že když se přátelé sejdou, říká se tomu "vinice tvého přítele", když spolu sedíte, jíte a pijete, mluvíte o tom či onom a tělo si při tom užívá. Je to podobné jako "můžeš jíst hrozny, dokud nenasytíš svou duši".
Ale když jdete domů a chcete se podívat, co máte ve svých Kelim [nádobách], abyste si domů odnesli nějaké živobytí, když odcházíme ze shromáždění a chceme prozkoumat, co máme ve svých Kelim po všech těch večírcích, vidíme, že: "Ale do svých nádob si nic nedávejte." Jinými slovy, v Kelim není nic, čím bychom mohli po shromáždění oživit duši.
Když se však člověk namáhá, měl by dbát na to, aby to nebylo bez odměny. Je to tak, jak říkáme v modlitbě "A přišli na Sion": "Abychom se nedotýkali zbytečně." Když jde člověk do shromáždění, měl by tam spíše získávat potravu, aby se po návratu domů mohl podívat, zda má co dát do Kelim. Pak bude mít výživu, aby se nasytil do příštího shromáždění. A do té doby bude žít z toho, co bylo připraveno, to znamená z toho, co získal během shromáždění přátel.
Proto je třeba nejprve pochválit význam shromáždění a pak se podívat, co z této činnosti získat. Je to tak, jak říkali naši mudrci: "Člověk by měl vždy chválit Stvořitele, a pak se modlit." Jinými slovy, začátek shromáždění, tedy začátek diskusí, jimiž shromáždění začíná, by měl být o chvále společnosti. Každý se musí snažit uvést důvody a vysvětlení jejich zásluh a důležitosti. Neměli by mluvit o ničem jiném než o chvále společnosti.
Nakonec by její chválu měli prozradit všichni přátelé. Poté by měli říci: "Nyní jsme skončili s první fází shromáždění přátel a začíná fáze druhá." Poté každý z nich vyjádří svůj názor na to, jaké kroky můžeme podniknout, aby každý z nás mohl získat lásku přátel, co může každý udělat, aby získal ve svém srdci lásku ke každému ze společnosti.
A jakmile je dokončena druhá fáze - návrhy týkající se toho, co lze udělat ve prospěch společnosti - začíná fáze třetí. Ta se týká realizace rozhodnutí přátel o tom, co by se mělo udělat.
A pokud jde o chválu společnosti, v Matan Tóře (Darování Tóry), str. 137, uvádí záležitost lásky přátel, že spojením s přáteli může získat velikost Stvořitele. Celý svět je ponořen do sebelásky a on chce jít cestou odevzdávání. To je však v rozporu s běžným názorem, protože s takovou přirozeností jsme se narodili díky záměru stvoření, kterým je, jak bylo řečeno, "Jeho vůle činit dobro svým stvořením".
A veškerá naše síla bránit se tomu, jednat opačně - že nejen nechceme přijímat pro sebe, ale spíše chceme dávat, což se považuje za to, že veškeré naše jednání bude jen proto, abychom odevzdávali potěšení svému Stvořiteli - je proto, že v povaze odevzdávání je, že když člověk dává důležité osobě, těší se z toho. Ukazuje se, že bez potěšení člověk nemůže dělat nic, protože je to proti přirozenosti.
Potěšení však můžeme nahradit. To znamená, že namísto toho, abychom přijímali potěšení z činu přijímání, budeme si přát přijímat potěšení z činu odevzdávání. Tomu se říká "rovnocennost formy". Měli bychom říci, že tak jako Stvořitel má radost z dávání stvořením, my bychom měli mít radost z odevzdávání Stvořiteli.
V opačném případě, tedy pokud nemáme žádnou radost nebo potěšení, když odevzdáváme Stvořiteli, poškozujeme rovnocennost formy. Je to tak, jak říkají naši mudrci: "Nebylo před ním takové radosti jako v den, kdy bylo stvořeno nebe a země." Před Stvořitelem nebyla ode dne stvoření světa taková radost jako ta, z níž se má radovat se spravedlivými v budoucnosti (Zohar, 1, 115).
Pokud tedy nemáme radost, když plníme Stvořitelova přikázání, pak i když člověk usiluje o to, aby odevzdával, nepovažuje se to za rovnocennost formy, protože radovat se lze jen tam, kde je radost. Ukazuje se, že pokud nemá radost či potěšení z toho, že dává Stvořiteli, stále se to nepovažuje za rovnocennost formy, že má prostor pro přijetí Vyšší hojnosti, protože mu stále chybí to potěšení, které má Stvořitel, když dává stvořením.
Z toho vyplývá, že princip, na jehož základě můžeme přijímat potěšení a rozkoš a který je nám dovoleno užívat - a dokonce je to povinné -, je užívat čin odevzdávání. Existuje tedy jeden bod, na kterém bychom měli pracovat - ocenění duchovního. To se projevuje tím, že věnuji pozornost tomu, na koho se obracím, s kým hovořím, čí přikázání dodržuji a čí zákony se učím, což znamená, že hledám radu, jak si vážit Dárce Tóry.
A než člověk sám získá nějaké svícení shora, měl by vyhledat podobně smýšlející lidi, kteří se také snaží jakýmkoli způsobem zvýšit význam jakéhokoli kontaktu se Stvořitelem. A když ho podporuje mnoho lidí, může každý získat pomoc od svého přítele.
Měli bychom vědět, že "dva jsou nejmenší množství". To znamená, že pokud spolu sedí dva přátelé a přemýšlejí o tom, jak zvýšit význam Stvořitele, mají již sílu přijmout posílení velikosti Stvořitele v podobě probuzení zdola. A pro tento čin následuje probuzení shora a oni začnou mít určitý pocit velikosti Stvořitele.
Podle toho, co je psáno: "V množství lidí je sláva Krále," vyplývá, že čím větší je početnost kolektivu, tím účinnější je síla kolektivu. Jinými slovy, vytvářejí silnější atmosféru velikosti a důležitosti Stvořitele. V té době tělo každého člověka cítí, že vše, co chce udělat pro svatost - tedy odevzdávat Stvořiteli -, považuje za velké štěstí, že se mu dostalo výsady být mezi lidmi, kteří byli odměněni službou Králi. V té době ho každá maličkost, kterou udělá, naplňuje radostí a potěšením, že nyní má něco, čím může sloužit Králi.
V míře, v jaké společnost během shromáždění svými myšlenkami zohledňuje velikost Stvořitele, každý podle svého stupně v sobě zakládá důležitost Stvořitele. Může tak po celý den chodit ve světě radosti a veselí, což znamená, že se těší z každé maličkosti, která se týká Stvořitelova díla. Je tomu tak proto, že vzpomene-li si, že by měl byť jen na minutu rozjímat o duchovním, okamžitě si řekne: "Už jsem vděčný a chválím a velebím Stvořitele," neboť věří, že nyní ho Stvořitel povolal a chce s ním hovořit.
A když si člověk představí, že ho volá Král a říká mu, že si s ním chce hrát, jakou radost by pak prožíval a jakou by měl povznesenou náladu? Jistě by v takovém povzneseném stavu nemyslel na žádné malicherné myšlenky. Jen by byl trochu v rozpacích z toho, že nezná královy zákony a způsoby - jak se má chovat, když s ním král mluví.
Ale to, co umí pro krále udělat, považuje za velké štěstí, protože přesto zná některá pravidla, podle nichž má dodržovat králova přikázání, která se naučil ve škole, když byl mladý. A teď, když dospěl a chce sloužit králi, mu znalost králových zákonů bude jistě chybět.
Ukáže se, že jeho starostí je, že neví, co dělá králi větší radost, který čin nebo který záměr. A jinak žije ve světě, který je veskrze dobrý. Při setkání na shromáždění by si to měla společnost myslet, a mluvit o velikosti společnosti, jak je psáno: "Člověk by měl vždy chválit Stvořitele a pak se modlit."
Stejné je to se společností. Když chceme od společnosti něco požadovat, a tomu se říká "modlitba", musíme nejprve ustanovit zásluhy společnosti a pak se "modlit", tedy požadovat, aby nám společnost dala to, co od ní chceme.
Nejprve tedy musíme zjistit, co společnost má, jaké má statky, které od ní můžeme získat tím, že se s ní spojíme. Možná, že majetek, který společnost má, nepotřebujeme, ale navíc od něj utíkáme co nejdál.
V souladu s tím by člověk, když přijde do shromáždění přátel, měl vždy vidět, zda přátelé mají cíl, po kterém touží, zda každý z nich má nějaké uchopení tohoto cíle. A myslí si, že když se všichni spojí pro jeden cíl, bude mít každý svůj podíl, stejně jako podíly celé společnosti. Z toho vyplývá, že každý člen společnosti bude mít stejnou sílu jako celá společnost dohromady.
Každý by se měl vážně zamyslet nad cílem shromáždění - aby po shromáždění přátel vyvolalo pocit, že každý má v ruce něco, co může dát do svých nádob, a že není ve formě: "Ale do svých nádob nic nedávejte." A tak by se měl každý zamyslet nad tím, co je cílem shromáždění. Každý by měl uvážit, že pokud při shromáždění nesedí obzvlášť pozorně, nejenže sám ztrácí, ale kazí i celou společnost.
To je podobné tomu, co se píše v midraši (Vajikra raba, kapitola 4): "Dva lidé vstoupili do člunu. Jeden z nich začal pod sebou vrtat a udělal do lodi díru. Jeho přítel mu řekl: 'Proč vrtáš? A on odpověděl: 'Proč by tě to mělo zajímat, já vrtám pod sebou, ne pod tebou? A tak mu odpověděl: "Ty hlupáku! Oba se utopíme i s lodí!""
A poté, co se mluví o důležitosti a nezbytnosti společnosti, začíná řád nápravy - jak a čím můžeme posílit společnost, aby se stala jedním blokem, jak je psáno: "A tam se Izrael utábořil před horou" (Exodus 19), a bylo vysvětleno: "jako jeden člověk v jednom srdci". Pořádek by měl být takový, že každý, kdo má návrh, který může zlepšit lásku přátel, by měl být projednán, ale musí být přijat všemi přáteli, takže zde nejde o žádné donucování.
Doposud jsme hovořili o spojení mezi člověkem a člověkem, které nám má přinést spojení mezi člověkem a Bohem, jak se píše v Matan Tóře (Darování Tóry), str. 137. V tomto případě se jedná o spojení mezi člověkem a Bohem. Z toho vyplývá, že když se mluví o důležitosti lásky k přátelům a o tom, že celá její důležitost spočívá v tom, že nás vede k lásce ke Stvořiteli, měli bychom se také domnívat, že láska k přátelům nás má přivést k důležitosti lásky ke Stvořiteli.