Rabaš

Pojďme k Faraonovi - 2

Článek 13, 1986

Zohar se ptá, proč je psáno: ”Přijď k Faraonovi”, ale mělo by se říkat: “Jdi k Faraonovi”, atd. Když Stvořitel viděl, že Mojžíš byl bohabojný a ostatní jmenovaní emisaři se k němu nemohli přiblížit, Stvořitel řekl: “Hleď, přivedu tě k Faraonovi, králi egyptskému, ohromnému krokodýlovi, sedícímu uprostřed Nilu”. Sám Stvořitel musel vést válku proti němu a nikdo jiný, jak je psáno: “Já jsem Stvořitel”, což vysvětlili jako: “Já - a nikdo jiný ani žádný posel” (na začátku “Bo” - přijď).

Rozdíl mezi “přijít” a “jít” je, že “přijít” znamená, že bychom měli kráčet společně, jako ten, který říká svému příteli “pojďme”.

Měli bychom to pochopit, protože Zohar se ptá, proč musel Stvořitel jít s Mojžíšem. Je to proto, že samotný Mojžíš nemohl bojovat s Faraonem, pouze se Stvořitelem a s nikým jiným. Ale proč tedy potřeboval Mojžíše, aby s Ním šel? Koneckonců je řečeno: “Já a ne posel”. Tak proč Stvořitel šel k Faraonovi, nazývanému “krokodýlem” s Mojžíšem? Mohl jít k Faraonovi bez Mojžíše.

Také bychom měli pochopit, co naši mudrci řekli (Talmud, traktát Kidušim 30, str. 2), Rejš Lakiš řekl: “Sklon [přirozenost] člověka překonává každý den a snaží se ho zabít”, jak je řečeno: “Zlý sleduje spravedlivé” a kdyby mu Stvořitel nepomohl, nemohl by to překonat, jak je řečeno: “Ruka Stvořitele nás neopustí”.

Zde také vyvstává otázka: “Pokud člověk nedokáže zvítězit sám a potřebuje pomoc Stvořitele, proč toto zdvojení?” Jinými slovy, buď Stvořitel dá jednomu sílu k překonání nebo Stvořitel vykoná vše. Proč to tedy vypadá, že jsou zde potřeba dvě síly, jedna lidská a následně síla Stvořitele? Vypadá to, jakoby pouze ve dvou dokázali porazit zlo a jedna síla nestačí.

Je známo, že dokonalost člověka je taková, že musí dosáhnout účelu stvoření, aby obdržel účel, pro který byl stvořen svět, zvaný “činit dobro Jeho stvořením”. Jinými slovy, stvoření by měla dojít k tomu, že obdrží rozkoš a potěšení, které pro ně On zamýšlel.

A předtím nelze stvoření nazvat vhodným pro svého Stvořitele. Protože jak je známo, z dokonalé příčiny by měly nastat pouze dokonalé důsledky. To znamená, že všichni by měli cítit krásu tohoto stvoření natolik, aby ho každý mohl vychvalovat a obdivovat, a aby každý mohl děkovat a obdivovat Stvořitele za stvoření, které stvořil, a aby každý mohl říci: „Blahoslavený On, jehož slovem svět vznikl.“ To znamená, že všichni by děkovali Stvořiteli za stvoření krásného světa plného potěšení, a všichni by byli spokojení a šťastní a zažívali by radost ze všech potěšení přijatých na světě.

Když však člověk začne přemýšlet o tom, zda je skutečně spokojen se svým životem, dostává-li mnoho radostí ze sebe a ze svého okolí, on vidí, že všichni kolem naopak trpí, a každý - svým vlastním způsobem. A pokud by měl říci: „Blahoslavený Ten, jehož slovem svět vznikl,“ vidí, že nemluví upřímně.

Jak je však známo, potěšení a blaho nelze ve světě odhalit dříve, než budeme mít „touhu dávat“. Přeci naše „touhy přijímat“ stále jsou nečisté kvůli našemu sobeckému způsobu přijímání [„pro sebe samého“], který je nejen velmi omezený, ale také nás odděluje od Stvořitele. (To je důsledek skutečnosti, že v přijímajících nádobách funguje zákon Prvního zkrácení, který jim neumožňuje přijmout do nich světlo. Viz „Předmluva ke knize Zohar“, s. 138, „Sulam“)

Usilování získat „touhu dávat“ vede k válce a sporům, protože tyto touhy jsou v rozporu s naší povahou. A proto, abychom dosáhli úrovně „odevzdání “, je nám dána Tóra a přikázání - jak je řečeno: „Vytvořil jsem zlý počátek a vytvořil jsem Tóru, aby ho napravil“ (Talmud, Kidušin, s. 30).

Navíc jsme dostali přikázání „milovat svého bližního jako sebe samého “, o kterém rabi Akiva řekl, že toto je velký zákon Tóry. (Berešet raba, Paraša 24) Tj. zatímco si člověk zdokonaluje lásku ke svým přátelům, člověk se učí vystoupit z rámce lásky k sobě samému, a snaží se dosáhnout lásky k bližnímu.

Ale jak rozumět tomu, že lidé [pozorujeme je na vlastní oči], kteří ze všech sil usilují o lásku k přátelům, nejsou ani o krok blíže k lásce ke Stvořiteli, tj. k takovému stavu, kdy by mohli plnit Tóru a přikázání pouze z lásky k Němu. Přesněji, tito lidé říkají, že v lásce k bližnímu trochu pokročili, ale nevidí žádný pokrok v lásce ke Stvořiteli. Avšak v lásce k přátelům existují různé úrovně, které jsou také nezbytné.

A to lze přirovnat k třípodlažní budově, ve které žije Král ve třetím patře. Tomu, kdo chce vstoupit ke Králi, tj. tomu, jehož jediná touha je mluvit s Králem tváří v tvář, je řečeno, že nejprve se musí pozvednout do druhého patra, protože je nemožné se pozvednout do třetího patra, aniž by předtím byl na druhém.

A každý samozřejmě pochopí, že je tomu tak. Existuje však zvláštní důvod, proč je nutné se nejprve pozvednout do druhého patra zvaného „nápravy“. Protože pozvedáním do druhého patra se člověk může naučit mluvit tváří v tvář s Králem. A pak může prosit Krále o všechno, po čem touží jeho duše. Člověk, který slyšel, že nejprve se musí pozvednout do druhého patra a teprve pak se může pozvednout do třetího, to chápe velmi dobře, ale protože jeho jedinou touhou je vidět Krále a nic jiného ho nezajímá, pak pozvednout se do druhého patra je pro něj velkou zátěží.

Nemá však na výběr, a tak se pozvedá do druhého patra a vůbec ho nezajímá, co tam je, ačkoli slyšel, že ve druhém patře se lidé učí komunikovat s Králem. Nevěnuje však tomu pozornost, protože to není jeho cíl, ale jeho cílem je – přijít před Krále, a ne naučit se něco ve druhém patře, protože jeho cílem není studovat, ale setkat se tváří v tvář s Králem. A není třeba, aby ztrácel čas na prázdné činy, protože ve srovnání s Králem je vše zanedbatelné. A pokud ano, proč by měl mít zájem o to, co se učí ve druhém patře?

A proto, když se tam pozvedá, nemá nejmenší touhu tam zůstat, ale chce se okamžitě pozvednout do třetího patra, kde je samotný Král, protože pouze to je jeho přáním. Zde mu však říkají, že pokud se nenaučí zákony, které působí ve druhém patře, určitě urazí důstojnost Krále. Nemá tedy žádnou naději, že se pozvedne do třetího patra, dokud se nenaučí vše, co se učí ve druhém patře.

Stejné je to s láskou k bližnímu. Je nemožné získat lásku ke Stvořiteli, dokud nezískáš lásku k bližním. Jak řekl rabi Akiva: „Miluj bližního svého jako sebe samého“, to je velké pravidlo Tóry. Když se však člověk cvičí v lásce k přátelům, nepovažuje to za speciální důležitost, protože v ní vidí jen něco doplňkového, nepovinného.

A toto přikázání plní, protože nemá na výběr, ale každou minutu přemýšlí: kdy už budu hoden lásky ke Stvořiteli a budu se moct osvobodit od lásky k přátelům, která je pro mě tak těžkým břemenem? Je pro mě tak těžké vydržet své přátele, protože jak vidím, vlastnosti každého z nich se liší od mých a mezi námi není podobnost. A jen kvůli nutnosti sedím s nimi, protože nemám jinou možnost, protože mi řekli, že bez lásky k přátelům nemohu dosáhnout lásky ke Stvořiteli.

Ale mohu říci sám sobě, že jediné, co mám z toho, že s nimi sedím a trpím jejich řeči, které jsou mi nepříjemné a nelíbí se mi - to je náprava sebe sama pomocí utrpení. A nedá se nic dělat, protože mi říkají, že musím v tomto světě snášet utrpení, a proto trpím a sedím a čekám příchod té hodiny, kdy budu moci od nich utéct a nedívat se více na nízkost, kterou v nich vidím.

Je jasné, že takový člověk nebere z lásky k přátelům lék zvaný „láska k bližnímu“. Jedná pouze na základě toho, co mu řekli, že nemá na výběr, protože jinak nebude schopen dosáhnout lásky ke Stvořiteli. Proto plní přikázání lásky k přátelům tím, že plní všechny povinnosti předepsané přáteli. Ale to, čemu je třeba se naučit, prochází mimo něj. To znamená, že vyjít z lásky k sobě, ze svého egoismu on nemůže, a lásky k bližnímu nedosahuje. A toto přikázání neplní z lásky, ale ze strachu, protože je nemožné dosáhnout lásky ke Stvořiteli dříve, než dosáhne lásky k přátelům. Proto se bojí neplnit přikázání lásky k přátelům, protože jinak by nedosáhl lásky ke Stvořiteli.

Podobně v našem příkladu nemůže člověk vystoupit do třetího patra, kde je Král dříve, než vystoupí do druhého. A smysl toho je v tom, že se musí naučit neurazit důstojnost Krále. Zdravý rozum nám říká, že člověk, který vystoupí do druhého patra, se musí radovat, protože se nyní učí správně chovat za přítomnosti Krále, a když později vstoupí do královského paláce, neurazí královskou důstojnost. Proto pokud se nachází ve druhém patře, musí soustředit veškerou svou pozornost na zákony, které zde byly přijaty, a cvičit se v nich, protože chce předstoupit před Krále, aby mu sloužil, a ne urážel jeho důstojnost.

To se však týká pouze těch, kteří chtějí vejít ke Králi kvůli tomu, aby ho potěšili. Každý, kdo chce přijít ke Králi, aby získal něco pro sebe, považuje svůj pobyt ve druhém patře za zbytečný a nezajímavý. A do druhého patra vystupuje jen ze strachu, protože ví, že by jinak nemohl vstoupit do třetího patra. Necítí však potřebu studovat pravidla chování před Králem, která se tam učí. Protože veškeré jeho přání vejít ke Králi je založeno pouze na sebe-lásce, tj. na sobectví.

Proto se musíme naučit, že přikázání lásky k přátelům je nám dáno, abychom se skrze ně naučili neurážet důstojnost Krále. Jinými slovy, pokud „dávat potěšení Stvořiteli“ není jedinou touhou člověka, tento člověk určitě urazí důstojnost Krále. A proto bychom neměli opomenout lásku k přátelům, protože skrze ni se člověk naučí, jak vyjít z egoismu a vydat se na cestu lásky k bližnímu. A když člověk úplně dokončí celou svoji duchovní práci, která je spojena s láskou k bližnímu, bude moci být odměněn láskou ke Stvořiteli.

A musíte vědět, že v lásce k přátelům je zvláštnost, která tkví v tom, že se člověk nemůže klamat tím, že říká, že miluje své přátele, zatímco ve skutečnosti je nemiluje. Koneckonců, zde se člověk může kontrolovat – zda opravdu miluje své přátele nebo ne. A v lásce ke Stvořiteli člověk není schopen se kontrolovat: zda je jeho záměrem opravdu láska ke Stvořiteli, tj. zda chce dávat pouze Stvořiteli, nebo zda je jeho touha - přijmout pro sebe.

Musíte však vědět, že po všech nápravách, které je člověk schopen udělat bez pomoci Stvořitele, v duchovní práci ani o krok nepostupuje. A tady vzniká otázka: Proč by měl člověk dělat toto všechno, pokud si stejně musí zasloužit pomoc Stvořitele? Nebyl by Stvořitel schopen pomoci bez činu ze strany stvoření? V každém případě činnost člověka mu nepomůže v duchovním pokroku.

Faktem však je, že dokud člověk nezačne duchovní práci, neví, že není schopen poradit si se svým egoismem. Když však člověk začne duchovní práci a dělá vše, čeho je schopen, může povznést ke Stvořiteli pravou modlitbu, a požádat o pomoc.

Proč však Stvořitel chce, aby člověk k Němu pozvedl pravou modlitbu? Zdá se, že pouze lidé mohou chtít, aby na ně se obrátili se skutečnou žádostí. Pokud tedy člověk skutečně žádá o něco svého přítele, znamená to, že mu potom bude skutečně vděčný. A jak víte, respekt a uznání druhých je pro lidi velmi důležité, a protože vděčnost, jako by, ponižuje člověka před jeho přítelem, ten poslední [přítel] si to užívá. Ale pokud mluvíme o Stvořiteli, potřebuje On skutečně pocty, které Mu mohou dát lidé? Proč Stvořitel potřebuje, aby člověk k Němu pozvedl opravdovou modlitbu z hloubi srdce?

Však je to tak, že jak je známo, nemůže existovat žádné světlo bez touhy po něm, tj. je nemožné dát člověku něco, co by pro něj nemělo velký význam. Přeci člověk, který nemá skutečnou touhu mít nějakou věc, neocení ji a nebude ji chránit, a nakonec ta věc zmizí. A to proto, že lidská potřeba něčeho je úměrná tomu, jak moc mu tato věc chybí. A pouze tato potřeba mu dává smysl pro důležitost tohoto předmětu. A v poměru k důležitosti předmětu ho bude člověk chránit, pečovat o něj, aby nezmizel, jinak vše odejde k „silám zla“ [klipot].

A tento stav - když všechno přejde do sobeckých tužeb, které odejmou všechno „čisté“ [Kduša], které člověk zanedbává - to se nazývá „krmení klipot“. Odtud chápeme, proč by měl člověk začít duchovní práci. Proč však Stvořitel nedal člověku sílu k dokončení duchovní práce samému bez Jeho pomoci?

Jde ale o následující. Je známo, že v knize Zohar je řečeno ohledně slov mudrců: „Tomu, kdo se přichází očistit, pomáhají.“ V knize Zohar je otázka: „Jak?“ A odpověď: „Novou čistou duší“ [Nešmata Kadiša], tj. tento člověk získává osvícení [pochopení] Shora, které se nazývá „Duše“, zvané „Božské dosažení“, které je součástí Myšlenky stvoření potěšit celé Své stvoření.

Takže díky tomu, že člověk má touhu a přání jednat v zájmu odevzdání, bude schopen v nich přijmout Světlo, zvané Duše. Znamená to, že oba faktory jsou nezbytné. Díky tomu, že člověk začíná duchovní práci, získává nádobu. A protože člověk sám není schopen ji dokončit, a musí křičet ke Stvořiteli o pomoc, obdrží světlo.

A teď můžeme pochopit slova: „Pojďme k Faraonovi, protože Já jsem zatvrdil jeho srdce a srdce jeho služebníků, abych Já dokončil všechna tato Má znamení na nich.“ Přirozená otázka: Proč Stvořitel zatvrdil jeho srdce? Písmo vysvětluje: „Abych dokončil všechna tato Má znamení na nich.“ Skutečný význam této otázky je však: proč Stvořitel zatvrdil srdce člověka, že se sám nedokáže vyrovnat se zlem v sobě?

Odpověď tkví v tom, aby člověk křičel ke Stvořiteli. A díky tomu obdrží nádobu - Kli. A pak Stvořitel bude moci umístit písmena Tóry dovnitř této nádoby [„písmena dovnitř“ a „symboly na ně“ v hebrejštině zní stejně], a to se nazývá duše, kterou Stvořitel dává člověku na pomoc. Tento stav se nazývá „Tóra a Stvořitel – jsou jedno“, protože „Moje symboly“ znamenají „písmena Tóry“, tj. jména Stvořitele. To znamená „potěšit Jeho stvoření“, což je součástí Myšlenky stvoření. A to se může stát pouze tomu, kdo má pro to vhodnou touhu. A tato touha se projevuje skrze zatvrzení srdce, které pomáhá člověku křičet ke Stvořiteli o pomoc. A Jeho pomoc spočívá, jak bylo uvedeno výše, v udělení „nové čisté Duše“.

Nyní musíme pochopit slova „pojďme k Faraonovi“, tzn. "pojďme spolu." Člověk musí začít pracovat, aby zjistil, že to sám nezvládne. To je zřejmé ze skutečnosti, že se Mojžíš bál přistoupit k němu, a Stvořitel mu řekl: „Já tě přivedu k Faraonovi…“, a to byla pomoc Stvořitele. A v čem byla tato pomoc? V „nové čisté Duši“, jak je uvedeno v knize Zohar.

Zatvrzení srdce, jak se říká, „protože Já jsem zatvrdil jeho srdce“, bylo proto, aby člověk získal potřebu pro modlitbu. Navíc tato modlitba není modlitbou těch, kteří usilují o úctu okolí, přijímají tuto úctu od těch, kteří se na ně obrací s prosbami. Význam modlitby zde znamená, že člověk má nádobu (Kli), tj. aby byl nucen hledat pomoc Stvořitele. Neboť „není světlo bez nádoby“. A když člověk vidí, že to sám nezvládne, pak obdrží potřebu v pomoci Stvořitele.

A o tom říkají naši mudrci: "Stvořitel touží uslyšet modlitbu spravedlivých." A zde také vyvstává otázka: opravdu potřebuje Stvořitel, aby se člověk vzdal a požádal Ho o pomoc? Jak jsme již řekli, touhou Stvořitele je potěšit Svá stvoření a nakolik neexistuje světlo bez nádoby, On touží uslyšet modlitbu spravedlivých, s jejíž pomocí otevřou své nádoby a Stvořitel je může naplnit Svým světlem. Z toho vyplývá, že ve chvíli, kdy člověk vidí, že není ve stavu, aby se vyrovnal se svým zlem, je nyní čas prosit Stvořitele o pomoc.

A nyní pochopíme slova Stvořitele (Exodus 6): "Budete Mým národem a Já vám budu Stvořitelem a poznáte, že Já jsem váš Stvořitel, který vás vyvádí z utrpení Egypta (Tóra, Vajera). Ale v pojednání "Brachot" mudrci komentují slova "který vás vyvádí zpod egyptského jha": A řekl Stvořitel Izraeli: "Když vás vyvedu, budete Mně sloužit, protože jak víte, že jenom Já jsem vás vyvedl z Egypta - jak je řečeno: "Já jsem váš Stvořitel, vyvádějící vás....."

Nestačí tedy, že Stvořitel vyvedl národ Izraele z Egypta a oni se osvobodili od muk a strádání, která tam zažili. A když mluvíme o službě Stvořiteli, to znamená o duchovní práci, to nestačí? To, že se nyní osvobodili z egyptského otroctví, kde pod vládou Faraona nemohli sloužit Stvořiteli a kde všechno, co si vybudovali pro sebe - úroveň, které dosahovali v duchovní práci - to vše šlo na zem. Jak říkají naši mudrci (Talmud, Sota, str.11), "Pitom a Ramses". Zde jsou názory Rava a Samuela. První říká, že město se nazývalo Pitom, ale "Ramses" znamená, že se rozpadl [v hebrejštině slovo "mitroses" znamená "rozpadat se"]. Ale v interpretaci Raši je řečeno, že jakmile trochu stavěli, město se rozpadlo. A znovu stavěli a znovu padlo. A druhý říká, že město se jmenovalo Ramses, ale "Pitom" znamená, že ho pohltila propast [opět v souzvuku slov].

Jak vidíme, neshoda mezi Ravem a Samuelem není spojena s chápáním skutečnosti, ale s vysvětlením. A skutečnost je taková, že všechno, co budovali, padalo. To znamená, že bez ohledu na to, jaký dům stavěli pro sebe v duchovní práci, přicházeli Egypťané - tj. cizí myšlenky nazývané Egypťané - a zničili veškerou jejich práci. A také veškerou duchovní práci, kterou dělali, a ze všech sil se snažili sloužit Stvořiteli, to vše pohltila země. A každý den museli začít od začátku. A zdálo se jim, že vůbec nevykonávají duchovní práci. Navíc, kdykoli si mysleli, že by se teď měli posunout kupředu, viděli, že nejen že se nepohybují vpřed, ale také ustupují, protože pokaždé se u nich objevily nové otázky jako „komu“ a „proč“.

A teď musíme pochopit, v čem je Východ z Egypta zvláštní. Koneckonců, synové Izraele už mohli sloužit Stvořiteli bez cizích egyptských myšlenek. Jaké jsou tedy znalosti, o kterých je řečeno „a dozvíte se“? Co nám dají znalosti toho, že je to Stvořitel, kdo je vyvede z Egypta? A stále není jasné, když mluvíme o egyptském otroctví, že pracovali na „vyčerpávajících pracích“ a když byli odtud osvobozeni, co jim stále chybí?

A co je „vyčerpávající práce“? Naši mudrci (Talmud, Sote, dopis 11, čl. 2) říkají: „Celá jejich práce, kterou vykonávali pod útlakem…“. Rabi Samuel bar Nachmani řekl jménem rabína Jonatana, že mužskou práci dali ženám, a ženskou mužům. A Egypťané zatěžovali syny Izraele vyčerpávající prací. Rabi Eleazar řekl: „sladké řeči“ [v hebrejštině zní stejně jako „pod útlakem“].

Musíme pochopit, co znamená „pod útlakem“ ve smyslu duchovní práce. A zde je třeba rozlišovat dva aspekty:

1) Činy

To se nazývá otevřená část, tj. co je odhaleno člověku. A o tom nelze říci, že zde se člověk může mýlit nebo podvádět, protože je nemožné se mýlit v tom, co je odhalené pro oko. Plnění přikázání a studium Tóry jsou viditelné pro samotného člověka a ostatní mohou také vidět, zda člověk plní Tóru a přikázání.

2) Záměr

To se nazývá skrytá část, protože záměr, který člověk vkládá do činu, který vykonává, není viditelný pro nikoho jiného. Dokonce ani člověk nevidí záměr svého jednání, protože v záměru se člověk může mýlit nebo podvádět. Pouze v tom, co je viditelné okem a co se nazývá otevřená část, může každý vidět pravdu. Zatímco pokud jde o záměr srdce a rozumu, člověk se nemůže spoléhat sám na sebe. To znamená, že je to skryté jak před ním, tak před ostatními.

Nyní můžeme vysvětlit, co znamená „vyčerpávající práce“, jak je řečeno: zaměnili mužskou práci za ženskou“ atd. Mužskou prací se nazývá stav, kdy je člověk již mužem, který je schopen si poradit se svým zlem a zabývat se Tórou a přikázáními v činech. Proto, když už je nazýván mužem, tj. válečníkem, člověk musí bojovat se svým zlem činy. Nastal tedy pro něho čas, aby se věnoval duchovní práci ve druhém ze zmíněných aspektů - v jeho skryté části, záměru. To znamená, že od té chvíle by se měl snažit vytvářet záměr svých činů „aby potěšil Stvořitele“, a ne pro svůj vlastní egoismus.

A co udělali Egypťané, když viděli, že se Izrael stal mužem schopným odejít z jejich moci a vstoupit pod vládu světlých sil [Kduša]? Zaměnili jejich práci za ženskou, tj. způsobily, že se celá jejich práce jakoby stala ženskou. Jinými slovy, Egypťané je přiměli pochopit, že nikdo nepotřebuje jejich záměr, a hlavní je čin. A v činech můžeš uspět, protože vidíš, že jsi muž, dokážeš se vyrovnat se svým zlem a naplnit Tóru a přikázání ve všech jejich jemnostech a musíš vložit veškerou svou energii do přesného naplnění Tóry a přikázání.

Neměl by ses věnovat záměru, protože tato práce není pro tebe, ale pouze pro vyvolené. A pokud začneš pracovat „kvůli odevzdání“, tj. začneš usilovat o to, aby ve všem byl záměr „kvůli Stvořiteli“, už nebudeš mít sílu sledovat všechny jemnosti „otevřeného“ jednání, ve kterém se nemůžeš oklamat, protože sám vidíš, co děláš. A podle toho zde můžeš udělat více vykonáváním činů ve všech jejich jemnostech.

Na druhou stranu, pokud jde o záměr, nemáš zde opravdovou sebekontrolu. Proto ti radíme ve tvůj prospěch. A prosím, nemysli si, že tě chceme odvrátit od duchovní práce. Naopak, chceme, aby ses pozvedl na úrovni své duchovní čistoty [Kduša].

To se nazývá, že zaměnili mužskou práci za ženskou. Místo toho, aby Izrael vykonával mužskou práci, jim Egypťané vysvětlili, že je pro ně lepší dělat ženskou práci, tj. práci, která náleží ženám.

A ženskou práci na mužskou znamená, že tito muži nemají sílu bojovat, protože „jejich síla je vyčerpaná, jako u ženy“, tj. zeslábli při plnění Tóry a přikázání a neměli sílu udržet ani otevřenou část přikázání, zvanou čin. A veškerá jejich duchovní práce na překonání svého zla, byla pouze ve vztahu k činům, a nikoli ve vztahu k záměru.

Proto k nim přišli Egypťané a přiměli je, aby si mysleli, že jim nechtějí zasahovat do duchovní práce, ale naopak, chtějí, aby se stali opravdovými služebníky Stvořitele. Vidíme, že chcete vykonávat duchovní práci, a proto vás informujeme, že v duchovní práci není hlavní čin, ale záměr. Vy chcete vykonávat činy, tj. zkoušíte bojovat se svým tělem, studovat další hodinu nebo se tam modlit další půl hodiny. Nebo chcete projevit svou pilnost tím, že řeknete všechny požadované odpovědi během veřejné modlitby, aniž byste mluvili během veřejného opakování modlitby. A kdo to potřebuje? Nejdůležitější je záměr „kvůli Stvořiteli“. A právě zde by mělo být vynaloženo veškeré vaše úsilí. Proč byste měli plýtvat energií na „prázdné“ věci? I když z pohledu Halachy musíte pozorovat všechny tyto maličkosti, tato práce není pro vás. Toto je práce pro ženy a vy musíte dělat práci pro muže. A skutečnost, že chcete pracovat pouze v činech, není pro vás. Nakonec byste se měli soustředit na záměr, tj. nasměrujte všechny síly, které máte, na práci, abyste zajistili, že vše bude „kvůli Stvořiteli“. A v žádném případě si nemyslete, že vám chceme bránit ve vaší duchovní práci, protože naopak chceme, abyste se duchovně pozvedli a dosáhli dokonalosti, tj. stav, kdy „všechny vaše skutky budou pouze pro potěšení vašeho Stvořitele“.

A protože se všichni nachází na úrovni zvané „ženy“, nemají sílu odolat tomu ani v činech. A tomu se říká „jejich síla byla vyčerpaná jako u ženy.“ A potom jim Egypťané vysvětlili, že nejdůležitější je záměr „kvůli Stvořiteli“. A Egypťané byli přesvědčeni, že nemají dostatek síly na boj v duchovní práci.

A Rambam o tom napsal (Hilchot tešuva [Zákony pokání], Paraša č. 10): „Naši mudrci řekli: Nechť člověk neustále studuje Tóru, a to i s egoistickým záměrem, protože z egoistického záměru dospěje k altruistickému. A proto, když se učí děti, ženy a obyčejní lidé, učí se pracovat ze strachu a za odměnu, dokud se jejich znalosti nezvýší a nebudou naplněny moudrostí. Teprve poté jim je toto tajemství odhaleno velmi postupně a oni si na to zvykají beze spěchu, aby to mohli pochopit a poznat a začít z lásky sloužit Stvořiteli.”

A Egypťané radili těm na „ženské“ úrovni, aby nejednali podle Rambama, ale naopak, navzdory skutečnosti, že jsou na „úrovni žen a dětí“, okamžitě začít pracovat na záměru „kvůli Stvořiteli“. Egypťané si zároveň byli jisti, že oni zůstanou pod jejich mocí, mimo duchovní.

Tomu se říká „vyčerpávající práce“, jak řekl rabi Samuel bar Nachmani: „pod útlakem a zlomením“. A Raši vysvětlil: „Pod křehkostí a zničením těla a pasu.“ Faktem je, že když je mužská práce nahrazena ženskou a ženská mužskou, výsledkem je to, co je popsáno výše. Neboť mužskou prací bylo bojovat se sebou samým a jít kupředu a vytvářet záměr „kvůli Stvořiteli“. A Egypťané je při této práci oslabili, protože byli proti. A proto kromě toho, že překonali sami sebe, aby si vytvořili záměr „kvůli Stvořiteli“, měli ještě další práci, protože je Egypťané přesvědčili, že tuto jejich práci nikdo nepotřebuje. Práce na odevzdání není pro ně, ale pouze pro vyvolené. To se nazývá „dvojí práce“:

1) Práce v překonání sebe sama pro vytvoření altruistického záměru

2) Boj s Egypťany v ujištění, že toto není pravda, a oni [synové Izraele] budou schopni vybudovat altruistický záměr, a to, že Egypťané tvrdí, že by měli dělat ženskou práci, není pravda. Veškerým záměrem Egypťanů bylo zabránit Izraeli v tom, aby se přiblížil k altruistické práci.

Oni nahradili ženskou práci mužskou a řekli, že ženská práce za nic nestojí a prázdné je - plnit Tóru a přikázání pouze v činu, tj. kdy celý boj se zlem sám o sobě spočívá pouze v činu. A to je v rozporu se slovy Rambama, že ženy by měly konat pouze skutky a neměly by se učit budovat altruistický záměr.

A proto, když přišli Egypťané a řekli jim, že musí dělat mužskou práci, tj. vybudovat altruistický záměr, pak se jejich práce stala náročnou poté, co uslyšeli, že:

1) „kvůli Stvořiteli“ vůbec nejsou schopni pracovat;

2) Bylo pro ně obtížnější bojovat s tělem a plnit praktická Přikázání než před příchodem cizích - egyptských - myšlenek, které je inspirovaly k tomu, že praktické činy bez záměru jsou bezcenné, a tím snížily důležitost vyplnění Tóry a Přikázání s egoistickým záměrem. A proto nyní kvůli Egypťanům ženská práce pro ně ztratila veškerou hodnotu. A to vedlo k tomu, že se z ní stala „vyčerpávající práce“, „pod ničením a lámáním těla a kříže”.

Vidíme tedy, že slovo „vyčerpání“ lze vykládat třemi různými způsoby. Kromě toho neexistuje rozpor mezi všemi těmito interpretacemi, protože všechny tyto tři věci existují současně a každý si zvolí výklad, který je pro něho vhodný.

1) První výklad podává rabi Eleazar, který říká, co to znamená - „sladkými řečmi“.

2) Rabi Samuel bar Nachmani říká, co znamená „ničení“, „lámání“.

3) Rabi Samuel bar Nachmani hovoří jménem rabi Jonatana, že nahradili mužskou práci ženskou a ženskou práci mužskou.

Ale všichni souhlasí s tím, že „vyčerpávající práce“ je „lámáním těla“. Protože tato práce byla natolik tvrdá, že o ní říkají: „Práce lámající tělo a kříž.“ Protože nahrazovali práci mužů prací žen a naopak. A to vede k tvrdé práci.

Proč však poslouchali Egypťany? Protože s Izraelem hovořili „sladkými řečmi“, tj. „egyptské myšlenky“ přicházejí k Izraeli formou „sladkých řečí“ a rad, jejichž cílem v žádném případě není oddálit je od duchovní práce, ale naopak ukázat, jak mají následovat cestu Stvořitele, aby uspěli a nadarmo neztráceli čas tím, že nebudou mít pokrok v duchovní práci. A protože Izrael slyšel, že se na něj obracejí se „sladkými řečmi“, bylo pro ně obtížné se s těmito myšlenkami vyrovnat.

Je tedy jasné, proč poslouchali Egypťany, kteří nahradili mužskou práci prací ženskou a naopak. Je to opět proto, že Egypťané oslovili Izrael „sladkými řečmi“. Z výše uvedených dvou důvodů tedy synové Izraele vykonávali „vyčerpávající práci“, která je, jak říká rabi Samuel bar Nachmani, „lámala“, tj. byla prací, která lámala tělo.

A z toho je zřejmé, že nestačí, že Stvořitel vyvedl národ Izraele z Egypta, tj. zpod otroctví Egypťanů a oni mohli studovat Tóru a Přikázání, každý podle úrovně jeho postižení, a egyptská „klipa“, tj. nečisté touhy, nazývané Egypťané, již nemohly překážet jejich duchovní práci. Jak velký byl tento zázrak a kdo dokáže ocenit veškerou jeho velikost? Člověk si je vědom toho, kolik utrpení a strádání se stalo jeho údělem, když byl ve vyhnanství a otroctví u Faraona, egyptského krále, a oceňuje ve svém srdci hloubku temnoty během stavby Pitoma a Ramsese.

A nyní se v jednu chvíli otevřou brány nečistých egyptských „klipot“, a on vychází na svobodu a zůstává ve své vlastní moci. To znamená, že nyní má svobodu zabývat se Tórou a přikázáními nakolik si to přeje, bez jakýchkoli vnějších překážek. Jakou radost a povznesení ducha to člověku přináší, když srovnává stav temnoty se stavem světla! A to se nazývá „Oddělující světlo od tmy“.

A z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, proč je nutné vědět, že „pouze Stvořitel vás vyvede zpod trápení Egypťanů,“ podle výkladu našich mudrců, „když vás vyvedu, budete sloužit skutkem, protože jak víte, byl to právě On, kdo vás vyvedl z Egypta, jak je řečeno: „Já jsem váš Stvořitel, vyvádějící vás zpod egyptských muk.“

Vždy však musíme pamatovat na cíl, kterého se snažíme dosáhnout. A protože Cílem stvoření je přinášet potěšení všem tvorům, naším cílem je přijmout veškeré dobro a potěšení, které On pro nás připravil. Avšak pro nápravu, která se nazývá „splynutí se Stvořitelem“, tj. podobnost vlastností se Stvořitelem, musíme udělat práci, která nám pomůže získat „přání odevzdávat“. Jedná se však zatím pouze o nápravu stvoření a dokonalosti ještě není dosaženo. Koneckonců, dokonalost je „poznání Stvořitele“, tj. je nutné poznávat a chápat Tóru, která se nazývá „Jména Stvořitele“.

Nestačí tedy, že již máme sílu plnit Tóru a přikázání bez jakýchkoli překážek, protože toto je pouze náprava a ne dosažení dokonalosti. A dokonalost je dosažení poznání Tóry, když „Tóra, Izrael a Stvořitel - podstata je jedna.“ A naši mudrci o tom říkají: „A jak řekl Stvořitel Izraeli: Když vás vyvedu, budete mi sloužit skutkem, protože jak víte, že právě On vás vyvedl z Egypta, jak je řečeno:“ a poznáte, že Já jsem váš Stvořitel, vyvádějící vás z muk egyptských. Já, ne posel ... "". A to znamená, že každý musí přijít k postižení Stvořitele, nazvaného „Tóra“, která se nazývá „Jména Stvořitele“.