Ba’al HaSulam, článek Mír
Vědecký výzkum výhod a nezbytnosti tvorby Stvořitele na experimentálním základě
„Vlk bude pobývat s beránkem, tygr s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit…“ (Prorok Izajáš 11)
„A bude v ten den: Pán znovu, podruhé natáhne svou ruku, aby vrátil ty ze svého národa, kteří zůstali v Asýrii a Egyptě, v Patrosu a Kušai, v Eilamu a Sinarku, v Hamatu a na mořských ostrovech.“ (Babylonský Talmud, Traktát Ukcin)
Rabi Šimon ben Chalafta řekl: „Stvořitel nepovažoval za nutné dát Izraeli jiné požehnání než mír,” jak je řečeno: „A Stvořitel dal sílu svému národu a požehnal ho mírem.“ (Konec Traktátu Ukcin)
Poté, co jsem v předchozích článcích vysvětlil obecnou formu práce Stvořitele, jehož podstatou není nic jiného než láska k bližnímu, kterou lze prakticky definovat jako „odevzdávání bližnímu“.
A je možné říci, že poskytování dobra bližnímu je praktickou součástí projevu lásky k němu. Lásku k bližnímu lze tedy definovat jako „odevzdávání bližnímu“, co je nejblíže svému obsahu a je navrženo tak, aby nám pomohlo nezapomenout na‚ záměr.
A poté, co jsme se přesvědčili o správnosti této metody práce Stvořitele, musíme prověřit, zda je naše práce založena pouze na víře, bez jakéhokoli vědeckého základu, nebo zda pro to existuje i experimentální základ, co chci v tomto článku dokázat.
Na začátku samozřejmě musím správně představit samotné téma. Kdo je On, který přijímá naši práci?
Nejsem příznivcem formální filosofie a nenávidím jakýkoli výzkum prováděný na teoretickém základě, a jak je známo, většina lidí mé generace se mnou v tom souhlasí, protože jsme v této oblasti mnoho zkusili. A je známo, že pokud je vratký základ, pak se při nejmenším pohybu celá budova zhroutí. Proto zde nepíšu ani jediné slovo, které by neprošlo zkouškou zkušeností – počínaje jednoduchým uvědoměním, o kterém neexistuje žádný nesouhlas, poté přecházím k získání důkazů analytickým způsobem (rozdělením na součásti) až do poznání nejvyšších objektů. S od analýzy půjdeme zpět cestou syntézy (cestou sjednocení a interakcí metod, jako je analogie, srovnávání a praxe) a ukážeme, jakým způsobem nám jednoduché pochopení umožňuje potvrdit práci Stvořitele v praxi.
Kontrasty a protiklady v řízení
Každý rozumný člověk, který se dívá na realitu, která nás obklopuje, najde v ní dva protiklady. Když se díváme na stvoření z hlediska jeho existence a přežití, do očí nám bije neustálé řízení, hloubka moudrosti a stupeň talentu, který udivuje představivostí, 1) jak ve vztahu k utváření reality, tak 2) k zajištění její existence obecně.
Vezměme si jako příklad existenci lidské rasy. Láska k dětem a radost z toho být rodiči je hlavním důvodem, proč mají děti. A tento důvod je velmi zásadní pro to, aby celý systém Jím vytvořený dokonale zvládl svou roli.
Kapka-nositel povahy otce, je umístěná s velkou moudrostí na bezpečné místo pro narození života, kde ze dne na den dostává přesně to, co potřebuje. Příroda se také postarala o vytvoření úžasné kolébky v lůně matky, kde nemůže nikdo ublížit novému životu. A ona se o ni stará s mistrovskou dovednosti a nenechává ji bez dozoru ani na vteřinu, dokud nový život nezíská dost síly pro vstup do našeho světa, a pak jí příroda na krátkou dobu poskytne sílu a odvahu, která je dostatečná k tomu, aby zničila zdi, které ji obklopují, a pak jako zkušený hrdina, zvyklý na bitvy, zničí bariéru a narodí se.
Ale ani potom se od ní příroda neodvrátí, ale jako milosrdná matka ji opatrně předá svému milujícímu otci a matce, kterým nyní může být svěřena péče o nový život a kteří se o ni budou starat neustále, dokud bude slabá, dokud nevyroste a nedokáže se sama o sebe postarat a jednat svými vlastními silami.
A stejně jako o člověka, se příroda stará o všechny typy stvoření: živočichy, rostliny a neživou úroveň stvoření. A dělá to moudře a milosrdně, aby zajistila jejich samotnou existenci a plození.
Ale ti, kdo zkoumají tuto realitu z perspektivy zajištění a trvání existence, mohou jasně vidět velký nepořádek a zmatek, jako by neexistoval žádný vůdce a žádné vedení. Každý si dělá to, co chce, a každý si buduje svůj vlastní blahobyt na neštěstí jiného a hříšníci získali sílu a spravedliví jsou nemilosrdně pošlapání.
A věz, že tento rozpor, patrný každému vzdělanému a citlivému člověku, studovalo lidstvo již ve starověku. A existuje mnoho metod, jak vysvětlit tyto dva zdánlivé protiklady v řízení přírody, které existují v jednom světě.
První teorie: Příroda
Tato teorie je velmi stará. Protože nenašli způsob, jak sblížit tyto dva evidentní protiklady, dospěli k závěru, že Stvořitel, který toto všechno vytvořil a který plně ovládá svůj svět proto, aby nic z toho nebylo zrušeno, nemá rozum a nic necítí.
Proto, ačkoliv dohlíží na existenci reality s obdivuhodnou moudrostí, On sám je nerozumný a dělá to bez hlubšího smyslu. Kdyby měl nějaký důvod a cit, zcela jistě by nedopustil taková nedopatření v realitě bez lítosti a soucitu s trpícími.
Z toho důvodu Ho nazvali „přírodou“, to znamená nerozumným a bezcitným vládcem. Z toho důvodu věřili, že není nikoho, kdo by se na Něj zlobil, modlil se k Němu nebo se před Ním ospravedlňoval.
Druhá teorie: Dvě autority
Ostatní byli více sofistikovaní. Shledávali těžším přijmout předpoklad, že příroda na ně dohlíží, neboť viděli, že dohled nad realitou, sloužící k zabezpečení její existence, je mnohem hlubší moudrost než jakákoliv lidská dosažení. Nemohli souhlasit, že ten, který na vše dohlíží, je sám nerozumný, neboť jak může někdo dát to, co sám nevlastní? Může snad člověk učit své přátele, když je sám hloupý?
Jak můžete říct o někom, kdo před námi provádí takové promyšlené a moudré skutky, že on neví, co dělá, že on to dělá jakoby náhodou, protože je zřejmé, že žádná náhoda nemůže vykonat žádný promyšlený čin, postavený na moudrosti, a tím méně zajistit věčnou existenci? Proto dospěli k druhému předpokladu, že jsou zde dva dohlížitelé: jeden tvoří a udržuje to dobré a druhý tvoří a udržuje to špatné. Tuto metodu důkladně propracovali a doložili pomocí důkazů.
Třetí teorie: Mnohobožství
Tato metoda se zrodila z metody dvou autorit. Je to proto, že vyčlenili a rozdělili každý čin ze základních činů, jmenovitě sílu a bohatství, moc a krásu, hlad, smrt, chaos a tak dále, a každé přidělili vlastního správce a rozšířili tu záležitost tak, jak potřebovali.
Pátá teorie: Opustil Své dílo
Poslední dobou, když lidé získali moudrost a viděli silnější spojení mezi všemi částmi Stvoření, zcela opustili myšlenku polyteismu, a proto opět vyvstala otázka protikladů pociťovaných ve Vyšším řízení.
Proto byla předložena nová teorie, která spočívá v tom, že ve skutečnosti je Stvořitel a Vládce reality moudrý a zná pocity. Avšak z výšky Jeho velikosti, s níž nelze nic srovnávat, je náš svět vnímán jako hořčičné semínko a v jeho očích nic nestojí. Nebylo pro něj vhodné zabývat se tak malichernými záležitostmi, a proto je naše existence tak náhodná, a každý dělá, co chce.
Spolu s výše uvedenými teoriemi existovaly také náboženské nauky o Božské Jedinečnosti, které zde nezohledňuji, protože jsem chtěl jenom ukázat zdroje různých nesprávných teorií a překvapivých předpokladů, které, jak je známo, dominovaly a byly rozšířeny v různých časech na různých místech.
Tedy základ, na kterém jsou postaveny všechny výše uvedené teorie, se zrodil a vznikl z protikladů a rozporů mezi dvěma typy řízení, které jsou v našem světě pociťovány.
A všechny tyto teorie byly určeny pouze k překonání této hluboké mezery a sjednocení částí do jednoho celku.
Svět však stále funguje jako obvykle a tato obrovská a hrozná propast se nejen nezužuje, ale naopak, před našima očima se rozšiřuje a mění se v strašlivou propast, bez viditelného východiska a naděje na spásu.
A při pohledu na všechny výše popsané neúspěšné pokusy, k nimž se lidstvo uchylovalo během několik tisíciletí až dodnes, a které nepřinesly užitek, si pokládám otázku: možná nemá smysl prosit Stvořitele, aby tuto mezeru napravil, spíše přijmout, že tato velká náprava je v našich vlastních rukou.
Povinnost pečlivého přístupu k zákonům přírody
Všichni chápeme, i když si to uvědomujeme na jednoduché úrovni, že člověk musí žít ve společnosti. Jinými slovy, bez společnosti nemůže člověk existovat a vydělat si prostředky na živobytí.
A v souladu s tím si představte takovou situaci, když například vidíme, že se nějaký jednotlivec odstěhuje ze společnosti na pusté místo a tam žije život plný smutku a utrpení, protože kvůli své slabosti nemůže sám uspokojit své vlastní potřeby. Koneckonců nemá právo zlobit se na svůj osud a na Vyšší řízení. A pokud to přesto učiní, to znamená, že je rozhořčený a proklíná svůj hořký úděl, tím jen odhaluje a prohlašuje svou vlastní hloupost. Neboť v době, kdy pro něj Vyšší řízení připravilo vhodné a žádoucí místo ve společnosti, není žádná omluva pro jeho útěk na pusté místo. A takový člověk není hoden soucitu, protože jde proti povaze stvoření, navzdory skutečnosti, že má návod žít podle pokynů Vyššího řízení. A proto pro něj není slitování. A celé lidstvo, bez výjimky, s tím souhlasí.
Mohu to doplnit a přesunout na náboženský základ a zformulovat takto: protože řízení stvoření pochází od Stvořitele a bezpochyby ve všech Jeho činech je cíl (koneckonců není nikdo, kdo jedná bez cíle), pak každý, kdo překračuje jeden z přírodních zákonů, které jsou nám dány, ničí cíl, ke kterému spějeme. Cíl je bezpochyby postaven na všech zákonech přírody, bez výjimky. Pro inteligentního pracovníka je vhodné, aby ani neubíral ani nepřidával ve svých činech, které jsou nezbytné k dosažení cíle.
A proto příroda potrestá ty, kdo poruší i jeden zákon, protože toto porušení poškozuje a ničí celý cíl, který Stvořitel stanovil. My, stvoření Stvořitele, bychom ho tedy neměli litovat, protože ničí zákony přírody a snižuje cíl Stvořitele. To je můj názor.
Myslím si, že není třeba, aby se kdokoli hádal ohledně formy, do které jsem zahalil svá slova, protože podstata zákona je stejná. Koneckonců, v čem je rozdíl? Ať už je Vládce nazýván přírodou, odpírající poznání a cíl, nebo říkají, že je neuvěřitelným mudrcem, znalým a citlivým a že v Jeho činech je cíl, nakonec každý uznává a souhlasí s tím, že na nás leží tato povinnost – dodržovat přikázání Vyššího řízení, jinými slovy – zákony přírody. A každý uznává, že ten, kdo poruší přikázání Vyššího řízení, je hoden trestu, který mu byl uložen přírodou, a trest je pro něj dokonce žádoucí, a nikdo by ho za to neměl litovat. To znamená, že podstata zákona je stejná a mezi námi není rozpor, s výjimkou motivu – někteří ho přijímají jako nutný, ale podle mého názoru je účelný.
A abychom v budoucnu nemuseli používat tato dvě jména: příroda a Vládce, protože, jak jsem již dokázal, neexistuje žádný rozdíl v plnění jejich zákonů, pak bychom měli dospět k hlubšímu srovnání a přijmout názor kabalistů, že číselné vyjádření slov „HaTeva“ („příroda“) a „Elokim“ (jedno ze jmen Stvořitele) je stejné a činí 86. A pak lze zákony Stvořitele nazvat přikázáními přírody a naopak, protože jsou stejné. A není třeba o tom více mluvit.
Nyní je velmi důležité, abychom se podívali na přikázání přírody, abychom zjistili, co od nás vyžaduje, abychom nebyli bezohledně potrestáni. Už jsme říkali o tom, že příroda nutí člověka žít společenský život, a je to jednoduché. Měli bychom se však podívat na přikázání, která nás příroda zavazuje plnit v tomto ohledu, tj. z pohledu života společnosti.
Podíváme-li se na vše vcelku, pak jsme ve společnosti pověřeni plněním pouze dvou přikázání, která lze definovat jako „Kabala“ – přijímání a „Hašpa’a“ – odevzdávání. To znamená, že je každý člen společnosti přirozeně povinen dostávat vše, co potřebuje od společnosti, ale také se zavazuje dávat společnosti a pracovat pro její dobro. A pokud nesplní alespoň jedno z těchto dvou přikázání, bude nemilosrdně potrestán.
Pokud jde o přikázání přijímání, nepotřebujeme ho přehnaně zkoumat. Jelikož trest následuje okamžitě, nemůžeme se k tomu chovat pohrdavě. Pokud jde o druhé přikázání „odevzdávání společnosti“, když trest nejenže nepřijde okamžitě, ale ovlivní nás nepřímou vedlejší cestou, pak toto přikázání není řádně splněno.
A proto se lidstvo smaží na ohni v ohavné pánvi a meč a hlad a jejich následky nás dosud neopustily. A je obdivuhodné, že příroda nás jako profesionální soudce trestá v souladu s naším vývojem, protože je zřejmé, že s vývojem lidstva a dosahováním hospodářského a technologického pokroku se zvyšuje utrpení a neštěstí.
To je vědecký a praktický základ pro skutečnost, že vláda Stvořitele nám přikazuje plnit přikázání „odevzdávat bližnímu“ s naprostou přesností. A navíc, aby nikdo z nás nesnižoval své úsilí a pracoval v plném rozsahu nezbytném pro prosperitu a blaho společnosti. A dokud budeme líní to vykonávat naplno, do té doby nás příroda nepřestane trestat a mstít se nám.
A na základě úderů, které dostáváme v naší době, musíme vzít v úvahu meč, který je pozvednutý nad naší budoucností. A z toho lze vyvodit správný závěr, že nás příroda nakonec porazí, a my budeme nuceni společně, jako jeden, plnit její přikázání v plném rozsahu, který se od nás vyžaduje.
Experimentální důkaz služby Stvořiteli
Člověk, který kriticky vnímá moje slova, by se mohl ptát: vždyť jsem zatím prokázal pouze nutnost pracovat pro lidi, ale kde jsou praktické důkazy o tom, že je nutné plnit přikázání kvůli Stvořiteli?
Historie se však o to postarala a připravila pro nás nevyvratitelná fakta, která nám stačí, abychom mohli plně posoudit a vyvozovat závěry, které nevyvolávají žádné pochyby. Protože všichni vidíme, jak se obrovská milionová společnost v zemi jako je Rusko, která zabírá plochu větší než celá Evropa, se zásobami nerostných surovin, téměř nesrovnatelnými po celém světě, se rozhodla uvést do praxe kolektivní život a prakticky vyloučit veškerý soukromý majetek.
A protože nikdo kromě zájmu o blaho společnosti neměl žádný jiný zájem, pak, na první pohled, oni již pochopili všechno blaho přikázání „odevzdávání svému bližnímu“ v plném smyslu, pokud ho lidská mysl dokáže pochopit. A zároveň se podívejte, co se s nimi stalo!
Místo toho, aby překonávali a dostávali se před buržoazní země, klesali stále níž, až nebyli schopni poskytnout svým dělníkům ani životní úroveň pracovníků buržoazních zemí, nemohli jim ani zajistit každodenní chléb a oblečení. Tato fakta nás ve skutečnosti velmi udivují, protože soudě podle bohatství této země a obrovského počtu obyvatel by se lidské mysli zdálo, že se neměli dostat tak nízko.
Tento národ však spáchal jeden hřích a Stvořitel jim neodpustí. Faktem však je, že cenná a vznešená práce, která jim byla svěřena, která spočívá v „odevzdávání svému bližnímu“, jež začali plnit, by měla být pro Stvořitele, a nikoli pro lidstvo. A vzhledem k tomu, že svou práci nevykonávali pro Stvořitele, z hlediska samotné přírody neměli právo na existenci.
Pokud si můžeme představit, že by se každý z této společnosti pokusil plnit přikázání Stvořitele, jak je psáno: „Miluj svého Stvořitele celým svým srdcem, celou svou duší a celým svým bytím,“ a v souladu s tím by se postaral o naplnění potřeb a požadavků svého bližního a jeho přání v plné míře, založené v člověku k naplnění svých vlastních potřeb, jak je psáno: „Miluj bližního svého jako sebe samého“ a cílem každého během jeho práce pro dobro společnosti by byl sám Stvořitel – to znamená, že pracovník by od své práce pro společnost očekával, že by se tím spojil se Stvořitelem, zdrojem veškeré pravdy a dobra, veškeré radosti a potěšení – pak by bezpochyby za pár let předčili v blahobytu všechny země vesmíru dohromady. Neboť pak by měli příležitost využít přírodní zdroje, na které je jejich země tak bohatá, a skutečně by se stali příkladem pro všechny země a byli by považováni za požehnané Stvořitelem.
Když je celá práce pro odevzdávání bližnímu založena pouze na prospěchu společnosti, je to nejistý základ, neboť kdo a co přinutí jednotlivce k pohybu, usilovat o dobro společnosti? Koneckonců, ze suchého principu, postrádajícího vitalitu, člověk nikdy nemůže očekávat motivaci (hnací sílu), dokonce ani vyspělí lidé, nemluvě o lidech nerozvinutých.
A vyvstává otázka: Kde získá pracovník nebo rolník dostatečnou sílu, aby ho přiměla k práci? Koneckonců, míra jeho každodenního chleba se nesníží ani nezvýší kvůli tomu, že vydává svou sílu a nevidí před sebou žádný cíl ani odměnu. Ti, co studují přírodu, vědí, že člověk nemůže udělat ani nejmenší pohyb bez hnací síly – to znamená, aniž by nějak zlepšil svou pozici.
Například, když člověk přesune ruku ze židle na stůl, stane se to proto, že se mu zdá, že položením ruky na stůl se bude cítit pohodlněji, ale pokud by to neočekával, nechal by ruku na židli po celých sedmdesát let svého života, a to nemluvím o větším úsilí.
A pokud řekneš, že na to existuje rada – postavit nad nimi dozorce, aby byl někdo, kdo je ve své práci líný, potrestán, a byl mu odebrán jeho každodenní chléb, přesto se zeptám: „Řekni mi, kde budou sami dozorci brát motivaci k práci?“ Koneckonců, zvláštní postavení a dohled nad lidmi s cílem přimět je k pohybu a pracovat, je také velké úsilí, možná ještě větší než práce samotná. A proto se to podobá člověku, který chce nastartovat auto, aniž by ho naplnil palivem.
Jsou tedy přírodou odsouzeni k záhubě. Koneckonců, zákony Přírody je trestají, protože se neučí řídit jejími příkazy, tj. provádět tyto činnosti pro odevzdání bližnímu ve formě práce ve prospěch Stvořitele, aby naplnili a prošli skrze ně ke konečnému cíli stvoření, tj. splynutí se Stvořitelem, jak je vysvětleno v článku „Darování Tóry“, odstavec 6. Vždyť toto splynutí přichází k pracujícímu člověku v podobě příjemného dobra, které je bohaté na potěšení, které se stále více pro něj znásobuje do míry, kterou si přeje pozvednout k realizaci pravdy Stvořitele, stále se rozvíjí, dokud nezíská velký rozsah, na který [mudrci] upozornili ve verši: „Oko nevidělo Všemohoucího, kromě tebe.“
A představ si, že kdyby si rolník a dělník stanovili tento cíl pro sebe, zatímco by pracovali pro dobro společnosti, nepochybně by ani nepotřebovali nad sebou dozorce. Neboť by již měli motivaci, což je naprosto dostačující pro velké úsilí až k tomu, aby pozvedli společnost na vrchol štěstí.
A pravda je taková, že pochopení vyžaduje vážné studium a obrovské úsilí ve správném pořadí. Neboť každý vidí, že v žádném jiném případě nemá právo na existenci kvůli tvrdohlavé přírodě, která nezná ústupky. A to je vše, co jsem tady chtěl dokázat.
Jak jsem již dokázal výše, spoléhám se na ověřená data - na historickou praxi, která se objevuje před našima očima - na světě neexistuje žádný jiný prostředek nápravy, s výjimkou přijetí zákona Vyššího řízení - „odevzdávání bližnímu pro Stvořitele“, což zahrnuje, jak je psáno, dva aspekty.
První z nich je „Miluj bližního svého jako sebe“, což je vlastnost samotné práce. To znamená, že míra úsilí v odevzdání bližnímu ve prospěch společnosti by neměla být menší než míra vlastní člověku, aby se postaral o své vlastní potřeby. A nejen to, je také třeba stavět potřeby bližního nad své vlastní potřeby, jak se ukazuje v článku „Darování Tóry“, odstavec 4.
A druhý verš zní: „Miluj Stvořitele Všemohoucího svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou podstatou,“ což je cíl, který musí mít všichni před očima, když pracují pro potřeby druhého. A ukazuje na to, že člověk dělá a pracuje jen proto, aby se zalíbil Stvořiteli, který řekl, a [všichni] vyplňují Jeho vůli.
„Pokud budete chtít a poslechnete, ochutnáte požehnání země“, protože už nebude více chudého, mučeného a utlačovaného na zemi. A štěstí každého se pozvedne na vrchol a převýší každou hodnotu a míru.
Ale pokud odmítnete a nebudete chtít vstoupit do spojení, abyste vykonávali práci Stvořitele v rozsahu výše popsaném, pak bude příroda a její zákony připravená pomstít se na nás a nedá nám odpočinek, jak bylo prokázáno výše, dokud nás neporazí a nepodřídíme se jejímu řízení ve všem, co nám říká.
A tak jsem dal čtenáři vědeckou a praktickou studii založenou na analýze ověřených dat, která dokazuje absolutní nutnost, aby všichni lidé převzali na sebe práci Stvořitele „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou podstatou“.
Vysvětlení Mišny: „Všechno je zastaveno a past je připravena na celý život.“
A poté, co jsme se naučili vše výše uvedené, můžeme porozumět nejasnému úryvku Mišny z „Traktátu Avot, kap. 3, Mišna 16“: „On (rabi Akiva) řekl, že všechno je zastaveno, a past je připravena na všechny živé [na celý život]. Obchod je otevřený a obchodník dává na dluh. Kniha [pro zápis dluhů] je otevřená a ruka píše. A každý, kdo si chce [něco] půjčit, nechť přijde a vezme si to. Výběrčí daní se však vracejí každý den a vyžaduje se daň od člověka, ať si to uvědomuje nebo ne. A mají se o co opřít. A soud je spravedlivý a vše je připraveno k hostině.“
Není divu, že Mišna zůstávala před námi skrytá, bez náznaku vodítka na řešení, což nám ukazuje na to, že je v ní bezedná hloubka, která musí být ještě pochopena. Nicméně je dokonale vysvětlena na základě znalostí, které jsme získali dříve.
Koloběh měnící se formy
Nejprve uvedu, co mudrci řekli o sestupu generací světa. Když vidíme, jak se těla mění a přecházejí z generace na generaci, platí to pouze pro těla. Duše, které tvoří podstatu těla, však v procesu výměny těla nemizí, ale jsou vtisknuty a přeneseny z těla na tělo, z generace na generaci. A ty duše, které byly v generaci potopy, byly otisknuty a přešly do generace stavitelů Babylonské věže, pak do egyptského vyhnanství, poté do generace těch, kteří opustili Egypt atd., až do naší generace, a tak až do Konečné nápravy.
V našem světě tedy neexistují žádné nové duše, které se obnovují jako těla, ale existuje pouze určitý počet duší, které se vrací v koloběhu měnící se formy, oblékají se pokaždé v nové tělo, v nové generaci. A proto, při posouzení z pohledu duší, jsou všechny generace od počátku Stvoření do Konečné nápravy definovány jako jedna generace, která pokračovala v životě několik tisíc let, dokud se nevyvinula a nedosáhla stavu, v jakém musí být. A z tohoto hlediska vůbec nezáleží na tom, že během této doby každý několikrát vyměnil své tělo, protože duše – podstata těla těmito změnami netrpěla.
A existuje o tom mnoho důkazů a hluboká moudrost, nazývaná „tajemství koloběhů duší“. I když není na místě to vysvětlovat, vzhledem k velké důležitosti věci stojí za to upozornit neznalé, že tajemství koloběhů duší se vztahuje i na nejmenší citelné částice reality, z nichž každá se pohybuje po své vlastní cestě věčného života. A navzdory skutečnosti, že v souladu s našimi smyslovými orgány, všechno existující zmizí, je to pouze podle našeho názoru. Ve skutečnosti však existují pouze koloběhy a žádná částice nemá ani chvilku odpočinku, protože je v neustálém pohybu koloběhů měnící se formy, aniž by ztratila cokoli ze své podstaty na této cestě, jak potvrdili vědci-fyzici.
A nyní se obracíme k vysvětlení toho, co bylo řečeno v Mišně, že „všechno je zastaveno (v kauci)“. A je to jako by někdo půjčil příteli jistou částku peněz pro vlastní podnikání, aby se stal společníkem při dosahování zisku. A aby si byl jistý, že své peníze neztratí, dává je na kauci, což ho zbavuje všech obav.
Stejně tak je stvoření světa a jeho existence. Stvořitel jej vytvořil pro lidi tak, aby s jeho pomocí dosáhli tohoto vznešeného cíle sloučení se Stvořitelem, jak je uvedeno v článku „Darování Tóry“. Mělo by však být pochopeno – kdo přinutí lidstvo, aby dělalo práci pro Stvořitele, aby nakonec dosáhlo tohoto vznešeného a velkolepého cíle? To nám říká rabí Akiva: „vše je zastaveno“. To znamená, že vše, co Stvořitel předurčil ve stvoření a dal lidem, není dáno jako osiřelé vlastnictví. On Sám Sobě poskytl zálohu. A když se zeptáte, jaká záloha je Mu dána?
K tomu je odpověď: „a past je nastavena po celý život.“ To znamená, že Stvořitel připravil tak velkolepou past pro lidstvo, že nikdo z ní neunikne, a bude muset strávit celý svůj život v této pasti a bude nucen převzít práci Stvořitele, dokud nedosáhne velkolepého cíle. Toto je právě záloha Stvořitele, která Mu zaručuje, že nebude podveden stvořením.
A dále se vysvětluje podrobněji: „obchod je otevřený“ znamená, že i přes skutečnost, že v našich očích vypadá tento svět jako otevřený obchod bez majitelů, kde každý kolemjdoucí může vzít zboží a vše, co si srdce přeje, zdarma a bez ohlédnutí, – Rabi Akiva trvá na tom a varuje nás, že „obchodník půjčuje“. T.j., nehledě na to, že zde nevidíte žádného vlastníka, vězte, že vlastník existuje, a to, že nevyžaduje platbu, je proto, že vám poskytuje půjčku. A pokud se zeptáte: jak je můj účet znám, odpověď zní: „kniha je otevřená a ruka píše.“ To znamená, že existuje obecná kniha, do které se zaznamenává každý čin, bez výjimky. A to má význam v tom, že v lidstvu existuje zákon založený Stvořitelem, který nás vždy tlačí vpřed.
To znamená, že špatné činy v chování, které je obvyklé pro lidstvo, je samo o sobě příčinou dobrých podmínek, to znamená, že je sami vytvářejí. A každý dobrý stav není ničím jiným než plodem práce předchozího špatného stavu.
Posouzení dobrého a zlého by nemělo být provedeno hodnocením stavu jako takového, ale v souladu s obecným cílem stvoření, když je každý stav, který přibližuje lidstvo k cíli, nazýván „dobro“, a stav, který oddaluje od cíle, je nazýván „zlo“. Pouze na tomto se zakládá „zákon vývoje“, podle kterého nenapravenost a hřích, zapojené do stavu, jsou příčinou vzniku a procesem budování dobrého stavu.
A doba existence každého stavu – je přísně definovaná jako doba potřebná pro růst zla obsaženého ve stavu na takovou míru, že v něm společnost již nemůže být. A pak bude společnost nucena shromáždit se, zničit jej a přejít k nejlepšímu stavu, z hlediska nápravy této generace. A doba existence nového stavu také trvá, dokud se v něm nevyvolají jiskry zla a neuzraje do té míry, že ho bude nemožné vydržet. A pak budou muset tento stav znovu zničit a místo toho postavit pohodlnější.
A tak, jeden po druhém, se stavy střídají a jsou vyjasňovány jeden po druhém, krok za krokem, až do stavu, který je tak napraven, že v něm není absolutně žádná jiskra zla.
Zjistili jsme tedy, že podstata všech semen a zrn, z nichž dobré podmínky rostou a pocházejí, není ničím jiným než samotnými nenapravenými stavy. To znamená, že všechny zlé činy, která se odkrývají a vycházejí z rukou hříšníků generace, se shromáždí jeden k druhému a váží se, dokud nezískají takovou váhu, že společnost již nebude moci je snést. A pak se [to znamená členové společnosti] bouří a ničí ji, čímž vytvářejí žádoucí stav. To ukazuje, že každé jednotlivé zlo se stává podmínkou pro [působení] síly oddálení, díky níž se musí rozvinout správný stav.
A zde jsou slova Rabi Akivy: „Kniha je otevřená a ruka píše“, což znamená, že každý stav, ve kterém se nachází tato nebo jiná generace, je jako kniha a každý, kdo dělá zlo, je jako ruka, která píše. Jelikož každé zlo se zapisuje a zaznamenává se v knize, dokud se nenahromadí do té míry, že v něm společnost nemůže existovat. A pak zničí tento špatný stav a přechází, jak bylo řečeno, do požadovaného stavu. A každý čin je vzaty v úvahu a zaznamenán v knize, tj. v tom stavu, jak bylo řečeno výše.
A říká: „Každý, kdo si chce půjčit, ať přijde a půjčí si.“ To znamená, že každý, kdo věří, že svět není jako otevřený obchod bez majitele, ale (věří v to, že) existuje obchodník, který stojí ve svém obchodě a od každého kupujícího požaduje, aby mu zaplatil požadovanou cenu za zboží, které si z obchodu vezme, což znamená, že by se měl snažit dělat práci Stvořitele po dobu, zatímco používá tento obchod, jak by měl; aby bylo zaručeno dosažení cíle Stvoření, jak si Stvořitel přeje. Takový člověk je považován za „ochotného si půjčit“, protože ještě předtím, než se natáhne, aby něco v tomto světě – obchodě vzal, bere to jako půjčku, aby zaplatil stanovenou cenu.
To znamená, že přijímá povinnost pracovat a dosáhnout cíle Stvořitele v době, kdy používá obchod, a zaručuje, že dluh zaplatí, a zaplatí jej dosažením požadovaného cíle. Proto se nazývá tím, kdo si chce půjčit, protože se váže na slib splatit dluh.
Rabi Akiva nám popisuje dva typy lidí. Prvním typem jsou ti, kteří věří, že „obchod je otevřený“ a že se chovají k tomuto světu jako k otevřenému obchodu bez majitele – obchodníka. A on o nich říká: „Kniha je otevřená a ruka píše.“ To znamená, že přestože nevidí žádné účetnictví, všechny jejich záležitosti jsou zaznamenány v knize, jak bylo uvedeno výše. Takhle jedná zákon vývoje, vtištěný do stvoření proti vůli lidstva, když činy hříšníků nevyhnutelně vedou k dobrým skutkům.
Druhý typ lidí se nazývá „ochotný si půjčit“. To jsou ti, kteří počítají s majitelem, a když něco v obchodě vezmou, neberou to jen tak, ale půjčují si to a slibují majiteli, že zaplatí stanovenou cenu, to znamená, že bude odměněn půjčkou konečného cíle. A on o nich říká: „Každý, kdo si chce půjčit, ať přijde a půjčí si.“
A pokud se ptáte, jaký je rozdíl mezi lidmi prvního typu, kteří jsou povinni dosáhnout konečného cíle prostřednictvím zákona vývoje, a lidmi druhého typu, kteří dosahují konečného cíle prostřednictvím sebe zotročení v práci Stvořitele, protože nakonec jsou si oba v dosahování cílů rovni, na to v pokračování odpovídá: „Ale výběrčí daní se neustále vracejí a každý den od člověka vybírají platbu, ať už si to uvědomuje nebo ne.“
A pravda je taková, že každý z nich každý den splácí své dluhy podle míry dluhu. A protože zvláštní síly, které se objevují během práce Stvořitele, jsou definovány jako věrní výběrčí daní, kteří každý den vybírají přesnou částku dluhu až do úplného splacení, stejně jako silné, neotřesitelné síly vtisknuté do zákona o rozvoji se každý den považují za spolehlivé výběrčí daní a ve stálé výši, vybírá dluh, dokud není splacen v plné výši. A proto říká: „A výběrčí daní se vracejí každý den a vyžadují od člověka platbu.“
Avšak mezi nimi existuje rozdíl a obrovská vzdálenost, a to konkrétně: „Zda si to uvědomují nebo ne.“ Vždyť lidé prvního typu, jejichž dluh je vybírán výběrčími rozvoje, vracejí svůj dluh „nevědomě“ – vlny zuří a valí se na ně, poháněné silným větrem vývoje, tlačí je zezadu a nutí stvoření, aby kráčelo kupředu. Dluh je tedy vybírán, ať si to přejí nebo ne, ve velkém utrpení odhalením sil zla, které je tlačí „Vis-a-tergo“ (síla tlačící objekt zezadu), údery zezadu.
Lidé druhého typu však vracejí svůj dluh, tedy „vědomé“ dosažení cíle, podle svého vlastního přání, neustále vykonávají zvláštní práci, která urychluje rozvoj pocitu uvědomění zla, jak se to vyjasňuje v článku „Podstata náboženství a jeho účel“, a prostřednictvím této práce získávají dvě věci.
Prvním ziskem je, že tyto síly, které se odhalují v práci Stvořitele, se před nimi objevují ve formě přitažlivé síly, podobné magnetické vášni (ve formě „Vis-a-fronte“ [síla táhnoucí objekt zepředu]), protože oni spěchají a usilují o ni svým vlastním způsobem přání a touhy, založené na lásce. Není třeba dodávat, že jsou ušetřeni veškerého zármutku a utrpení, jako je to u prvního typu.
Druhým přínosem je, že oni pro sebe urychlují [dosažení] požadovaného cíle. Neboť jsou to spravedliví a proroci, kteří jsou poctěni a dosahují cíle v každé generaci, jak bylo objasněno výše v článku „Podstata moudrosti kabaly“, podtitul „Z čeho vychází tato věda“.
A nyní můžete vidět obrovskou vzdálenost mezi těmi, kteří vědomě splácejí svůj dluh a kteří ho splácejí nevědomě – jako výhoda světla blaženosti a potěšení nad temnotou muk a krutého utrpení.
A on [r. Akiva] říká: „A musejí se o něco opřít. A soud – je spravedlivý soud.“ To znamená pro ty, kdo dluh vědomě a ze své svobodné vůle splácejí, slibuje, že „se mají na co spolehnout“. To znamená, že práce Stvořitele obsahuje mnoho síly [schopné] je přivést k vznešenému cíli. A měli by přijmout otroctví pod jhem Stvořitele.
A o těch, kteří odevzdají svůj dluh nevědomě, říká: „A soud – je spravedlivý soud.“ A na první pohled je možné se divit řízení Stvořitele, které umožňuje a dává rozhodnutí, aby se všechny tyto nenapravenosti a utrpení odhalily ve světě a lidstvo by se na nich bez milosti smažilo.
A proto on říká, že tento soud je „spravedlivý soud“. Protože: „A všechno je připraveno k hostině,“ tj. ke skutečnému konečnému cíli a nejvyšší blaženosti, která bude muset být odhalena společně s odhalením cíle Stvořitele ve stvoření. A veškerou práci a úsilí a utrpení, které se k nám neustále vracejí v různých časech a generacích, přirovnává k hospodáři, který pracuje a namáhá se, a vyvíjí velké úsilí kvůli pozvaným hostům. A požadovaný cíl, který by měl být nakonec odhalen, přirovnává k hostině, které se hosté účastní s velkým uspokojením a potěšením. A proto říká: „A soud je spravedlivý soud a vše je připraveno k hostině,“ jak se ukázalo výše.
A podobnou [alegorii] najdete také v Berešit Raba, kap. 8, v příběhu o stvoření člověka. Je tam řečeno, že se andělé zeptali Stvořitele: „Co je člověk, že Ty na něho pamatuješ, a syn člověka, že si na něj vzpomínáš, proč potřebuješ toto neštěstí?“ Stvořitel jim řekl: „Proč tedy existuje „malý a velký dobytek“ k čemu? … Čemu se to všechno podobá? Králi, který měl zámek plný všeho dobrého, ale neměl žádné hosty. V čem je potěšení krále, který jej naplnil? Najednou Mu řekli: „Stvořiteli, Pane náš! Jak velkolepé je Tvé jméno na celé zemi! Udělej to, co Ti přinese potěšení!“
Význam toho je v tom, že andělé, kteří předvídali veškerou bolest a utrpení, které dopadne na úděl lidstva, byli překvapeni a zeptali se: „Proč potřebuješ toto neštěstí, k čemu?“
A Stvořitel jim odpověděl, že ačkoli má zámek plný veškerého dobra, nemá kromě tohoto lidstva žádné jiné pozvané hosty. A není pochyb o tom, že andělé zvažovali ve svých myslích potěšení obsažená v tomto zámku, který stojí a čeká na pozvané, vzhledem k utrpení a neštěstí, která budou muset padnout na úděl lidstva, a poté, co viděli, že lidstvu stojí za to trpět kvůli námi očekávanému dobru, souhlasili se stvořením člověka. To je v plném souladu se slovy rabi Akivy, že „soud je spravedlivý soud a vše je připraveno k hostině,“ protože všechna stvoření byla od počátku stvoření zapsána jako pozvaní hosté, které záměr Stvořitele zavazuje přijít na hostinu – vědomě nebo nevědomě, jak se vyjasnilo výše.
A z výše vyjasněného se všem odhalí pravdivost slov proroka v proroctví o světu, počínaje slovy: „A vlk bude žít s beránkem a leopard bude ležet vedle dítěte.“ A vysvětluje význam toho všeho: „Neboť země bude plná poznání Stvořitele, jako je moře plné vod.“
Tímto způsobem prorok spojuje mír na celém světě s naplněním celého světa poznáním Stvořitele. Tvrdá egoistická konfrontace člověka s jeho bližním spolu se zhoršujícími se vztahy ve společnosti, to vše neopustí svět při použití jakýchkoliv lidských metod a triků, bez ohledu na to, co se bude dít.
Na vlastní oči vidíme, jak se v důsledku nesnesitelného utrpení nešťastný postižený vrtí a přetáčí ze strany na stranu, protože lidstvo již upadlo do krajně pravicových (hnutí), jaké zasáhlo v minulosti Německo, nebo extrémně levicových (hnutí), jako v Rusku, a nejenže nezlepšili svůj stav, nýbrž ještě zhoršili nemoc a utrpení a křik je slyšet až do nebe, jak všichni víme.
A neexistuje pro ně lepší rada, než vzít na sebe břemeno Stvořitele, poznat Ho. To znamená, měli by směřovat všechny své činy k přání Stvořitele a Jeho cíli, jak pro ně plánoval [dokonce] ještě před samotným stvořením.
A když to udělají, bude všem jasné, že s [naplněním] práce Stvořitele dojde k vymazání vzpomínek lidstva na závist a nenávisti, jak jsem jasně ukázal výše. Opravdu, pak se všichni lidé spojí do jednoho organismu s jedním srdcem naplněným poznáním Stvořitele. Mír ve světě a dosažení Stvořitele jsou tedy jedno a totéž.
A hned poté prorok říká: „A bude toho dne: Stvořitel znovu [natáhne] svou ruku, aby přivedl zpět zbytek Svého národa,“ „a shromáždí ty, kteří byli vyhnáni z Judska, ze čtyř konců země.“ Ukazuje se tedy, že mír ve světě předchází shromáždění vyhnanců.
A odtud pochopíme slova našich mudrců na konci traktátu Ukcin: „Stvořitel nenašel jinou nádobu schopnou udržet požehnání Izraele, s výjimkou míru, jak je řečeno: „Stvořitel dá Svému národu sílu, Stvořitel požehná Svůj národ mírem.“
Na první pohled se tento výraz může zdát zvláštní: „Nádoba schopná udržet požehnání Izraele.“ A kromě toho, jakým způsobem oni učiní takový závěr z tohoto verše?
Tento verš je jim však objasněn, podobně jako Izaiášovo proroctví – že mír ve světě předchází shromáždění vyhnanců. A proto Písmo říká: „Stvořitel dá Svému národu sílu.“ To znamená, že v budoucnu, když Stvořitel dá Svému národu Izrael sílu, to jest věčnou existenci, pak: „Stvořitel požehná Svůj národ mírem.“ Jinými slovy, požehná svému lidu Izraele nejprve požehnáním míru na celém světě, a poté: „Stvořitel znovu [natáhne] Svou ruku, aby přivedl zpět zbytek Svého národa.“
A proto naši mudrci říkali o smyslu tohoto verše, že požehnání světovým mírem předcházelo síle, tj. Vysvobození, protože: „Stvořitel nenalezl jinou nádobu schopnou udržet požehnání Izraele, kromě míru.“ Jinými slovy, po celou dobu, kdy mezi národy bude panovat láska k sobě a sobectví, nebudou ani synové Izraele moci sloužit Stvořiteli v čistotě, ve formě odevzdání bližnímu, jak je řečeno v objasnění verše: „A vy mi budete královstvím koenů (kněží)“ v článku „Arvut“.
A vidíme to z vlastní zkušenosti, protože návrat do země [Izrael] a stavba Chrámu nemohly vydržet a přijmout požehnání, která Stvořitel přísahal našim předkům.
Je řečeno: „Stvořitel nenalezl Kli schopné pojmout Jeho požehnání.“ Jinými slovy, synové Izraele ještě neměli Kli, které by uchovalo požehnání praotců, a dosud nebyla naplněna přísaha, že mohou žehnat zemi navěky. Protože pouze mír v celém světě je jediným Kli, které nám umožňuje přijímat požehnání praotců, jak je uvedeno v proroctví Izaiáše.