Ve všem je třeba rozlišovat mezi světlem a nádobou

ČLÁNEK 25 (1985):

Ve všem je třeba rozlišovat mezi světlem a nádobou. Jinými slovy mezi Dávajícím - Stvořitelem a přijímajícím - stvořením.

Neexistuje světlo bez nádoby. To znamená, že pokud není nikdo, kdo by porozuměl světlu, kdo o něm může mluvit? Proto můžeme mluvit pouze o světle, které je oděno do nádoby. Jinými slovy o bohatství, které Dávající dává tělu, tedy o tom, nakolik je tělo ohromené bohatstvím, které je mu dáno.

A člověk musí věřit, že vše, co přijímá do těla, pochází od Stvořitele - jak materiální, tak duchovní. Koneckonců, jak je známo, ve světě není jiná síla, která by mu dokázala odevzdávat.

Proto když člověk přistupuje k duchovní práci, měl by Stvořiteli poděkovat a velebit ho, protože to je začátek jeho vstupu do práce. Pořadí práce začíná tím, o čem řekli mudrci: „Ať člověk vždy vzdává chválu Stvořiteli a potom se bude modlit.” Jak to víme? Od Mojžíše, jak je řečeno: „Tehdy jsem prosil Stvořitele.” A také je řečeno: „Stvořiteli, Ty jsi začal..." A také je řečeno: "Dej, abych přešel a podíval se na tuto dobrou zemi.”

Proto když člověk začíná děkovat Stvořiteli, musí Mu především poděkovat za to, že On stvořil svět. Jak říkáme v modlitbě: „Požehnaný je Ten, jehož slovem vznikl svět.” A pak začíná práce, a to v té míře, nakolik je člověk schopen vzdát díky Stvořiteli za to, že On stvořil svět. Proto je stupeň vděčnosti podle stupně potěšení.

Zde začíná rozkrývání pravdy a lži. A zde spočívá rozdíl mezi osobní a společnou prací. Zdali je studium Tóry (vědy kabala) pro člověka jeho „řemeslem”, nebo ne. Ba’al Sulam vysvětlil: „Tóra jako řemeslo (omanut - אומנות)”  znamená, že člověk chce prostřednictvím Tóry získat víru (emuna - אמונה). Jinak následuje ty lidi ze společnosti, kteří studují Tóru proto, aby si zasloužili budoucí svět, tedy kvůli přijímání, a ne lidi, kteří se vztahují k osobní práci, kteří studují kvůli odevzdání.

Když člověk začíná velebit Stvořitele, měl by také oddělovat pravdu od lži. Když má člověk poděkovat tomu, kdo mu pomohl, je zpravidla vděčný do té míry, v jaké tuto pomoc pociťuje. Když tedy člověk začíná děkovat Stvořiteli za to, co On mu dal, tělo začíná vážit přijatá dobrodiní a míra tohoto dojmu určuje míru vděčnosti.

Když tedy člověk říká: „Požehnaný je Ten, jehož slovem vznikl svět”, závisí to také na tom, v jaké míře on prožívá uspokojení od světa. Tělo pak začne člověku ukazovat, že mu chybí materiální a duchovní blaho, a nedovolí mu vzdávat chválu před Stvořitelem. A zde je třeba vynaložit velké úsilí. Člověk musí jít výše rozumu a věřit, že mu Stvořitel prokazuje pouze dobro. A také je zde místo pro vyjasnění pravdy a lži.

Společné jméno Stvořitele je Dobrý a Tvořící dobro. A věřit výše rozumu, že Stvořitel je Dobrý a Tvořící dobro, vyžaduje velké úsilí. Když tedy člověk začíná velebit Stvořitele, má již za co se modlit, aby se mohl povznést výše rozumu. Do té doby neměl zvláštní potřebu věřit ve Stvořitele výše rozumu. Ale nyní cítí nedostatek víry, a proto potřebuje studovat Tóru tak, aby ho světlo, ukryté v ní, vrátilo ke Zdroji.

Přání chválit Stvořitele v člověku v něm vyvolává pocit nedostatku. A když má tuto potřebu zvanou nádoba, tak jen do té míry, nakolik cítí, že je daleko od dokonalosti, má příležitost k práci a potřebu modlitby a Tóry.

Existuje však ještě jiná potřeba. Někdy, když člověk vidí svou nízkost, zoufá si a utíká z bojiště. Všechna potěšení pak přijímá jen tehdy, když zapomíná na svůj stav a nepřemýšlí o duchovním. Buď může spát a zažívá velké potěšení ze spánku, ale ne proto, že by mu spánek přinášel zvláštní potěšení, prostě si během spánku nevzpomíná na duchovní práci, a v tom je jeho uspokojení. Když si totiž vzpomene na práci, tělo v něm okamžitě probouzí pocit nízkosti a zoufalství.

Proto by se měl člověk vždy vyvarovat toho, aby nepropadl zoufalství, když k němu přichází utrpení a on vidí, že není v jeho silách pokračovat v duchovní práci. Proto Ba’al Sulam řekl, že člověk by si měl dávat pozor a provádět sebekritiku pouze v době k tomu určené, a ne když ho tělo nutí dělat závěry. Ať řekne tělu: „Mám zvláštní čas určený k sebezkoumání. Zda se držím linie, která mi byla dána, nebo jsem sešel ze správné cesty. Právě teď se věnuji Tóře a modlitbě. A jsem si jistý, že mi Stvořitel pomůže, stejně jako pomohl všem, kteří se snaží pracovat pro odevzdání, a přeji si jít správnou cestou, aby dosáhli cíle, pro který byli stvořeni.”

Jak jsem napsal v předchozím článku a také v článku 11 (1985), člověk by měl zaujmout opačný postoj vůči tomu, co říká tělo.

Odtud pochopíme otázku Zoharu a odpověď na ni. Je řečeno: „Budete-li dodržovat Mé zákony, plnit Mé příkazy a zachovávat je…” Otázka zní: poté, co již řekl „následovat" a „dodržovat", proč tedy také „dělat"? Odpověď: „Ten, kdo uplatňuje principy Tóry a následuje Jeho cesty, jako by Ho dělal nahoře”. Stvořitel řekl: „Jako by Mě vytvořil.” A potvrzuje Ho. Proto: „Učiňte je zákonem a ustanovením.”

Na první pohled to vypadá jako velmi zvláštní odpověď. Jak můžeme říci, že uplatňováním Tóry a principů odevzdání děláme Stvořitele nahoře? Není snad „celá země plná Jeho slávy" i předtím, než stvoření realizují Tóru a její principy? A pokud ano, jaký je smysl slov "jako byste Mě dělali"?

Jak je však uvedeno výše, nemluvíme o světle bez nádoby. Neboť ve vztahu ke komu se určuje, že existuje světlo? Pouze pokud existuje nádoba, pak ona pochopí světlo. Když tedy říkáme, že cílem stvoření je potěšit stvoření, to se mluví pouze ve vztahu k samotným stvořením, když se jim dostává dobra a potěšení. Tomu se říká, že existuje nádoba, která Ho chápe tak, že oni dostávají od Stvořitele jen dobro a potěšení. Na druhou stranu, když od Něho stvoření nepřijímají dobro a potěšení, vzniká otázka: ohledně koho se projevuje jméno Stvořitele „Dobro a Tvořící dobro"?

Proto, aby bylo zjeveno společné jméno Stvořitele  „Dobrý a Tvořící dobro", zahrnující všechna Jeho jména, a aby při přijímání dobra a potěšení od Stvořitele mohla stvoření přijímat toto dobro v dokonalosti, a ne jako dar, bylo provedeno zkrácení a skrytí. Stvoření tedy nemohou chápat a zakoušet dobro, pokud se nepřipraví pomocí nádob odevzdání, které znamenají podobnost vlastností. V důsledku toho jméno Stvořitele ‚Dobrý a „Tvořící dobro" není odhaleno, a to vede k tomu, že stvoření nepociťují Stvořitele. Proto na světě existují hříšníci, kteří nevěří ve Stvořitele.

K tomu, aby se jméno Stvořitele odhalilo ve světě přede všemi, chybí jen nádoby podobných vlastností. Ale nádoby odevzdání, které jsou nádobami podobnosti vlastností, můžeme získat pouze realizací Tóry a jejích principů.

To znamená, že vyplňováním Tóry a jejích principů je třeba udržovat záměr, aby se díky tomu pozvedla sláva Izraele. A „Izrael" (ישראל) znamená „přímo k Vyššímu" (ישר-אל)  tak, aby naše skutky směřovaly přímo ke Stvořiteli, a ne k našemu vlastnímu prospěchu. Tomu se říká podobnost vlastností. A v jazyce Zoharu se to nazývá: „pozvednutí Šchiny z prachu". Vždyť mi si nevážíme duchovního natolik, aby bylo možné říci svému tělu, že to je velkým úspěchem, když můžeme sloužit Stvořiteli. Načež by se tělo podřídilo a anulovalo se před duchovním.

A v tom je smysl slov Zoharu, že „dodržováním Mých zákonů a zachováváním Mých příkazů", tím „je vytváříte". To znamená, jako byste Mne dělali nahoře. Jinými slovy, tím děláte to, aby se odhalilo jméno Stvořitele v kvalitě „Dobrý a Tvořící dobro". To znamená, aby všichni mohli pociťovat dobro, protože jste si zasloužili podobnost vlastností.