Rabaš

Na mém loži po nocích

Článek 23, 1985

V knize Zohar (Tazria, bod 1) je ve sloce „na mém loži“ otázka: 'Rabi Eleazar promluvil: „Na mém loži jsem po nocích hledala toho, koho má duše miluje.“ A zeptal se: tady je napsáno „na loži“, ale bylo by třeba říct „v lůžku“. Co znamená „na mém loži“? A odpověděl: Shromáždění Izraele mluvilo před Stvořitelem a ptalo se Ho na vyhnanství, neboť i se svými syny musí žít mezi jinými národy a ležet v prachu. A o tom, že leží v jiné, nečisté zemi, je řečeno: „Na mém loži prosím, poněvadž ležím ve vyhnanství.“ A vyhnanství se nazývá „po nocích“. A proto: „Hledala jsem toho, koho má duše miluje“, aby mě odtamtud vyvedl.“ '

Je známo, že shromáždění Izraele je Malchut, která v sobě zahrnuje všechny duše. Je také známo, jak je řečeno v Knize Zohar, že každý člověk je malý svět. Jinými slovy, uvnitř člověka se nachází sedmdesát národů světa, což odpovídá sedmi Sfirot, z nichž se každá skládá z deseti – tedy celkem sedmdesáti kategorií. Ty jsou opakem duchovního, neboť existuje sedm duchovních Sfirot a sedmdesát národů, z kterých je člověk složen. To znamená, že každý národ má svou zvláštní touhu, která souvisí s jeho kategorií – a člověk zahrnuje všech sedmdesát tužeb, které celkem existují v národech světa.

Podstatou člověka je vlastnost „Jisra‘el“, která se nazývá „bod v srdci“. „Bodem“ je myšlena temnota, protože v něm nesvítí vlastnost Jisra‘el a bod patří k protikladné straně. A to proto, že se tento bod nachází ve vyhnanství tj. pod vládou „sedmdesáti národů“, které jsou v člověku.

Na základě čeho mají tyto národy sílu vládnout nad „vlastností Jira‘el“? Na základě otázek, které pokládají vlastnosti Jisra‘el [לארשי], když chce pracovat pro Stvořitele – což se nazývá „přímo k Vyššímu“ [לא-רשי]. Tehdy „národy“ dají jasně najevo, že stojí za to pracovat jen kvůli sebelásce. Pokud jde o práci kvůli odevzdávání, ptají se: „Co pro vás tato práce znamená? A to, jak víme, je „otázka nepoctivců“. Když už chce člověk překonat tento argument, přichází k němu „otázka Faraona“: „Kdo je Stvořitel, abych ho poslechl?

Pokud tyto otázky nezapůsobí na člověka napoprvé, pak se opakovaně vracejí po celý den. O tom je řečeno (Žalmy, 42:11): „Lámáním mých kostí, mě zneuctívají moji nepřátelé a celý den mi říkají: „Kde je tvůj Stvořitel? A člověk nemá sil odejít z pod jejich vlády a ony ponižují do prachu „vlastnost Jisra‘el“, která je uvnitř něho, jak je řečeno (Žalmy 44): „Neboť naše duše je uvržena do prachu, naše lůno přilnulo k Zemi.“ Je třeba vysvětlit: když je „naše duše uvržená do prachu“, vede nás to k tomu, že „naše lůno lne k zemi“. „Lůno“ je u člověka nádobou přijímání. Tedy „bod v srdci“ je „v prachu“, kvůli tomu naše nádoby ulpívají pouze na pozemském – na „sebelásce“.

A naopak, pokud by bylo uctíváno duchovní, pak by samozřejmě příležitost posloužit něčím Stvořiteli byla pro nás ctí a i sebemenší službu bychom považovali za velkou výhodu. Kvůli této cti by stálo za to vzdát se všech potěšení, které přináší sebeláska. O tom mluvíme v modlitbě ke třem poutním svátkům: „Otče náš, Králi náš, zjev nám neprodleně slávu království Tvého.“ Jinými slovy, obracíme se na Stvořitele s prosbou, protože duchovní je poníženo a představuje „Božství v prachu“, a proto chceme, aby nám On ukázal svou důležitost a slávu. Pak budeme považovat za velkou zásluhu, že obdržíme příležitost vymanit se ze sebelásky a získat lásku ke Stvořiteli.

Právě to vysvětluje kniha Zohar: „A proto 'hledala jsem toho, koho má duše miluje', aby mě odtamtud vyvedl.“

Je známo, že člověk má tři duše:

Čistou duši.

Duši Klipat Noga.

Duši tří nečistých Klipot.

Čistá duše, jak bylo řečeno výše, září pouze jako bod. V souladu s tím se duše Klipat Noga musí připojit k čisté duši, jak jsme vysvětlili v předchozích článcích od Ba‘ala HaSulama. Současně se hlavní činnost odehrává v duši Klipat Noga, protože duši tří nečistých Klipot nelze napravit, a čistou duši není nutné napravit, neboť je i tak čistá. Výsledkem je, že veškerá práce je prováděna s duší Klipat Noga.

Když člověk vykonává činy pro odevzdávání, Klipat Noga se připojí k duchovnímu. Pokud se dopustí přestupků, duše Klipat Noga se připojí k duši tří nečistých Klipot a čistá duše zůstane na opačné straně a nebude svítit, bude ponížena. V důsledku toho nechceme vyvíjet úsilí kvůli dobrým skutkům, aby se Klipat Noga nepřipojila k duchovnímu.

Proto „jsem po nocích na mém loži hledala toho, koho má duše miluje, aby mě odtamtud vyvedl“. Čistá duše patřící ke Shromáždění Izraele se nachází „v jiné, nečisté zemi“ a prosí „toho, koho má duše miluje, aby mě odtamtud vyvedl“ – z nečisté země. Jinými slovy, jelikož je čistá duše ponížena, duše Klipat Noga provádí ty činy, po kterých touží tři nečisté Klipot. Čistá duše je tedy nucena snášet vládu nečistých Klipot, které v tom čase vládnou. A proto čistá duše prosí, aby ji vyvedli z tohoto vyhnanství zvaného „noci“.

V Knize Zohar je řečeno (bod 9 v komentáři Sulam): 'Rabi Acha řekl: “jak víme, Stvořitel rozhoduje o kapce semene, zda to bude chlapec nebo dívka”. Říkáš: „Když první počne žena, porodí chlapce.“ V tomto případě se nevyžaduje rozhodnutí Stvořitele? Rabi Josi řekl: “Samozřejmě, že Stvořitel rozlišuje mezi mužskou a ženskou kapkou, a když to rozliší, rozhodne o ní, zda to bude chlapec nebo dívka”.'

Toto vysvětlení není jasné. Co znamená „rozliší, že kapka je mužská“, rozhodne? Proč se On musí rozhodovat? Nebyl by to stejně chlapec nebo dívka?

Je to vysvětleno v komentáři „Sulam“: „Na zrození člověka se podílejí tři: Stvořitel, otec a matka. Otec dává bělost, matka dává červeň a Stvořitel dává duši. Je-li kapka mužská, dává Stvořitel mužskou duši, a je-li ženská, dává Stvořitel ženskou duši. Když tedy první počala žena, kapka ještě ve výsledku nebyla mužskou, pokud do ní Stvořitel neposlal mužskou duši. A to je rozlišení, které Stvořitel činí ohledně kapky – zda je hodna duše mužské nebo ženské – to je považováno za Jeho nařízení. Kdyby to On nerozlišil a neposlal by mužskou duši, kapka by se nakonec nestala mužskou. Tudíž si tato dvě tvrzení neodporují.

Abychom to pochopili v kontextu duchovní práce, vysvětlíme si, že na zrození jednoho člověka se podílejí tři. „Otec a matka“ vedou k narození syna. „Otec“ je mužská vlastnost, „muž“, „dokonalost“, protože mužská vlastnost představuje dokonalost. Otec dává bělost, protože „bělost“ je „dokonalost“, kde není nečistota. A „matka“ je ženská vlastnost [nekevá], žena, nedostatek, protože otvor [nekev] je pocit nedostatku, „červenání“. Doslova jako by tam hořelo „červené světlo“ a není možné projít – to se nazývá bariéra, kvůli které není možné jít vpřed. A Stvořitel dává duši, protože člověk je schopen všeho, ale duch života patří Stvořiteli.

A pořadí práce je takové, že člověk musí rozdělit pracovní den na dvě části: den a noc. „Den“ je dokonalost a „noc“ je nedostatek. Aby se narodil syn, který bude mít „dlouhověkost“, musí se narodit z otce a matky. Otec mu dává bělost, tedy dokonalost, mužskou vlastnost, a matka mu dává nedostatek, ženskou vlastnost. Dokonalost i nedostatek jsou nezbytné, protože člověk musí přijímat jídlo na živobytí – a až pak může pracovat. Stejné je to v práci pro Stvořitele: člověk musí přijímat duchovní potravu, aby byl schopen vidět, co je třeba napravit. V opačném případě nemá sílu pracovat bez výživy. A jídlo získáváme pouze z dokonalosti.

Proto jsme obdrželi příležitost dosáhnout dokonalosti plněním principů odevzdávání. V tomto případě nemusíme prověřovat, kolik úsilí jsme vynaložili, abychom jednali co nejlépe a bez jakýchkoliv nedostatků. Jinými slovy, nepotřebujeme se prověřovat – zda ​​postupujeme správně nebo ne. Naopak, pak je třeba se podívat na samotné principy Tóry – čí principy naplňujeme. To znamená, že bychom měli myslet na Dávajícího Tóru jako při požehnání: „Požehnaný jsi Ty, Stvořiteli, který dáváš Tóru…“ A o jejích principech říkáme: „...který nás posvětil Svými přikázáními“ – abychom věděli, že plníme příkazy Stvořitele.

Proto musíme přikládat důležitost Dávajícímu, přijímat život a radost z toho, že si zasloužíme plnit, co On přikázal, byť jenom to nejmenší. A pak musíme říci, že i když tento čin ještě není skutečnou realizací zcela pro odevzdávání, přesto musíme všichni věřit: jsou lidé, kteří jsou prostí tužeb a myšlenek o naplnění principů Tóry i v nejmenší míře, a nám dal Stvořitel touhu a záměr něco málo udělat – i když jen v míře našeho malého porozumění, ale přesto něco děláme, zatímco ostatní jsou o to ochuzeni. Když tomu přikládáme důležitost, dostáváme život a obživu.

To se nazývá: „Otec dává bělost.“ Ostatně, jak již bylo řečeno, dokonalost je bělost, kde není nečistota. Výhoda je dvojí:

Díky tomu člověk obdrží vzestup ducha, protože splynul s Dokonalým, se Stvořitelem. Je třeba věřit, že to, co On dává, je dokonalost. A doplňuje to člověka tak, aby se i on cítil dokonalým. Pak si z toho samozřejmě bere výživu, aby mohl žít a zaopatřit se, a aby měl později sílu pracovat na odevzdávání.

Do té míry, do jaké si člověk uvědomí důležitost dokonalé práce, pak bude mít možnost pocítit nedostatek ve své práci, která není skutečně čistá. Jinými slovy, tehdy si člověk bude umět představit, co vše ztrácí nedbalostí v práci, a porovnat důležitost Stvořitele s vlastní nízkostí – což mu dá sílu k práci.

Člověk však musí napravovat i sám sebe. Jinak zůstane ve tmě a neuvidí pravé světlo, které svítí na nádoby k tomu připravené, zvané „nádoby odevzdávání“. A náprava nádob je ženská vlastnost, nedostatek. Jinými slovy, člověk pracuje na nápravě svých nedostatků. To se nazývá: „matka dává červeň.“ A pak člověk vidí „červené světlo“ – bariéry, které mu stojí v cestě a nedovolí mu dosáhnout cíle.

A tehdy je čas na modlitbu. Člověk přece ve své mysli a srdci vidí rozsah úsilí, které se od něj vyžadují, vidí, že nepokročil v práci odevzdávat. Také vidí, že jeho tělo je slabé a že nemá moc síly překonat svou přirozenost. Proto vidí, že pokud mu Stvořitel nepomůže, je ztracen. O tom je řečeno (Žalmy 127): „Nestaví-li Stvořitel dům, marně se namáhají jeho stavitelé.

V důsledku těchto dvou stavů, dokonalosti a nedostatku, které představují „otce a matku“, Stvořitel pomáhá člověku – dává mu duši, ducha života. A pak se narodí novorozenec. To je to, co řekli mudrci: „Na zrození člověka se podílejí tři.“ Tento novorozenec je životaschopný – je mu dán dlouhý život. V opačném případě, pokud mu Stvořitel nedá duši, ukáže se, že je potratem, to znamená, že je zbaven práva na existenci a padá ze své úrovně.

Je třeba vědět: Stvořitel ze Své strany chce dávat. Na několika místech je vysvětleno, že Vyšší Světlo nepřestává svítit, leč potřebujeme nádoby k přijímání.

Tudíž v tom, co závisí na přípravě člověka, je třeba rozlišovat dvě kategorie, neboť v člověku existují dva druhy sil:

Síly přijímání.

Síly odevzdávání.

A tyto dva druhy sil je třeba napravit tak, aby pracovaly pro odevzdávání. Síla odevzdávání v člověku se nazývá „mužem“ a síla přijímání v člověku se nazývá „ženou“, „ženská vlastnost“. A „početí“ znamená, že člověk pracuje na tom, aby něčeho dosáhl. Když například potřebuje pšenici, zaseje ji – a díky své práci obdrží pšenici. A když potřebuje brambory, zasadí brambory. Jinými slovy, podle druhu, který potřebuje, vykoná určitou práci – a obdrží patřičný výsledek.

V duchovní práci je to stejné: chce-li člověk napravit nádoby odevzdávání, „mužskou vlastnost“, o tom je řečeno: „pokud počne první muž“. Jinými slovy, člověk zpočátku plánuje napravit nádoby odevzdávání – a tehdy „porodí dceru“. Je známo, že mezi nádobami a světly je obrácené pořadí a světlo ženské vlastnosti se nazývá malý stav.

„Počne-li první žena“, tedy chce-li napravit nádoby přijímání na záměr pro odevzdávání, pak „porodí syna“ – světlo mužské vlastnosti, velký stav.

A „Stvořitel dává duši“. A „Stvořitel rozlišuje mezi kapkami“ – rozlišuje práci člověka: jaký to byl druh „početí“, to jest příprava. Pokud člověk chce, aby nádoby přijímání pracovaly pro odevzdávání, pak mu Stvořitel dává mužskou duši, která se nazývá duší velkého stavu. A pokud člověk patří do kategorie „mužů“ a chce, aby nádoby odevzdání pracovaly na odevzdání, pak dostává od Stvořitele světlo malého stavu, které patří k ženské vlastnosti.