Rabaš

Pojďme k faraonovi - 1

Článek 19, 1985

V Tóře je řečeno: „Pojďme k faraonovi.“ Nemělo být řečeno: „Jdi k faraonovi?” Kniha Zohar vysvětluje (Bo, bod 36): 'Nicméně On vedl Mojžíše do vnitřních komnat, k jednomu mocnému, vyššímu netvorovi. Když Stvořitel uviděl, že se Mojžíš bojí, řekl: „Hle, Já jsem proti tobě, Faraon, Král Egypta, velký netvor ležící uprostřed mých řek“. To znamená, že s ním musel vést válku Stvořitel a nikdo jiný, jak je řečeno: „Já, Stvořitel.“ A mudrci to vysvětlili: „Já a ne posel.“ Tedy „pojďme“ znamená: my oba, spolu.'

Vysvětleme si to v kontextu duchovní práce. V první řadě je třeba vědět, co požadujeme za realizaci principů odevzdávání. Jakou odměnu za to požadujeme? Odměna musí být jasná, abychom pochopili, že je třeba se vzdát tělesných potěšení, pokud vidíme, že nám brání dosáhnout cíle, kterým je naše odměna. Realizaci principů odevzdávání dosáhneme tohoto vznešeného cíle, kterým je odměna za to, že se vzdáme hmotných požitků.

Proto je třeba vědět, že podstatou odměny, kterou chceme získat za realizaci principů Tóry, je splynutí se Stvořitelem, tedy podobat se Mu ve vlastnostech. To se nazývá: „splynout s Ním“. Mudrci o tom řekli (Baba Batra, 16): „Stvořitel stvořil zlý počátek a stvořil pro něj Tóru, jako koření.“ Ona je tou nádobou, do které můžeme obdržet cíl stvoření – „přinášet dobro stvořením Stvořitele“, co se nazývá „odhalení Stvořitele Jeho stvořením v tomto světě“.

Je známo, že hlavní práce je vytvořit nádobu. Naproti tomu naplnění – hojnost daná nádobě – pochází od Vyššího a představuje touhu Stvořitele přinést dobro Svým stvořením. Z Jeho strany samozřejmě neexistují žádné překážky, které by nám bránily v odevzdávání. A všechny nedostatky, které cítíme, jsou způsobeny tím, že nemáme nádoby pro přijetí hojnosti. Vždyť naše nádoby pocházejí z rozbití. Kvůli rozbití nádob, ke kterému došlo ve světě Nekudim, se objevily Klipot - egoistické touhy přijímat kvůli přijímání. „Rozbití“ v duchovním se podobá tomu, jak se nádoba rozbije ve fyzickém světě: když se do rozbité nádoby nalije nějaký nápoj, vyteče. V duchovním je to stejné: pokud do nádoby vstoupí myšlenka související s egoistickou touhou, pak k vnějším silám, které jsou vně duchovního, vyteče hojnost.

„Duchovním“ se nazývá záměr „kvůli odevzdávání“. A to, co je mimo tento záměr, se nazývá „sitra achra“ – jinými slovy - odvrácená strana duchovního. Proto říkáme, že duchovní je „odevzdávání“ a špína je „přijímání“. A protože my, narození po rozbití, každopádně chceme jen přijímat, proto nám nemohou dát hojnost – neboť všechno půjde samozřejmě na druhou stranu.

To je celý důvod, proč jsme tak vzdálení od přijetí požehnání a potěšení, které pro nás Stvořitel připravil. Neboť vše, co nám On dává, nezůstane s námi, ale bude ztraceno.

Mudrci o tom řekli: „Kdo je hloupý? Ten, kdo ztrácí, co je mu dáno.“ Důvod jeho ztrát proto pramení z toho, že je „hloupý“. Proč je „hlupák“ odsouzen ke ztrátě, zatímco „moudrý“ si zachovává a neztrácí to, co mu dali?

Je třeba vysvětlit, že „hlupákem“ je nazýván člověk, pokud zůstává se svou přirozeností – egoismem – a nesahá po prostředcích, které mu umožní vyjít z touhy přijímat. Přestože

existuje mnoho způsobů a prostředků, jak vyjít ze své přirozenosti, zůstává nahý jako v den svého narození, bez dalšího oděvu, který se nazývá „touha odevzdávat“. Mezitím, do tohoto oděvu odevzdávání, by mohl oblékat dobro a potěšení, které musí přijmout.

Na druhou stranu se stává, že člověk začne pracovat pro odevzdávání a vysvětlí tělu, že cílem této práce je získat nádobu odevzdávání, ale po všech sporech s tělem mu ono řekne: „Ty nemůžeš změnit podstatu, kterou stvořil Stvořitel. Stvoření bylo stvořeno jako 'existence z ničeho' – pouze v touze přijímat. Jak se opovažuješ tvrdit, že můžeš změnit podstatu, kterou stvořil Stvořitel?”

O tom je řečeno: „'Pojďme k faraonovi'. Jinými slovy, půjdeme spolu. Já jdu také s tebou, abych změnil tvou podstatu. A Já jen chci, abys Mě poprosil, abych ti pomohl změnit povahu – přeměnit ji z touhy přijímat, na touhu dávat”. Mudrci o tom řekli (Sukka, 52): „Zlý počátek se zmocňuje člověka každý den, a kdyby nebylo pomoci Stvořitele, sám by to nezvládl.“

Tomu je však také třeba porozumět: proč Stvořitel potřebuje, aby Ho prosili? To je vlastní člověku z masa a krve, který touží po uznání: ať ho prosí, a pak budou vědět, že on pomohl. Ale jak lze říci totéž o Stvořiteli? Existuje však pravidlo: „není světla bez Kli.“ Jinými slovy, je nemožné dát někomu naplnění, pokud on nemá potřebu. Pokud totiž člověku něco nechybí, když je mu tato věc dána, bude pro něj bezvýznamná. V důsledku toho ji nebude schopen ocenit a neuchrání ji před krádeží, když mu ji vezmou jiní lidé, kteří chápou důležitost této věci.

Proto by měl člověk prosit Stvořitele o pomoc. Když mu bude dáno nějaké svícení shora, bude si ho moci udržet, aby se ho nezmocnily vnější síly, které znají cenu duchovního svícení. Proto v době, kdy člověk prosí Stvořitele o pomoc, vzniká skutečná prosba,

když vidí, že sám si nedokáže poradit. Pak s jistotou ví, že je jen jedna cesta – prosit Stvořitele o pomoc. Jinak zůstane oddělený od duchovního, bez možnosti vymanit se z egoismu. V takovém případě, kdy mu Stvořitel pomáhá, si již člověk uvědomuje, že jde o důležité jmění, které je třeba chránit, aby se ho nezmocnily vnější síly.

ARI o tom řekl (Studium Deseti Sefirot, 7. část, str. 495): „Toto je význam pronásledování od zlého počátku a druhé strany - svést spravedlivé na scestí a přisát se k duchovnímu. Bez toho jsou totiž zbaveni životní síly a rozmnožováním dobra a duchovního se znásobuje i jejich život. Nedivte se nyní, proč zlý počátek člověka pronásleduje a svádí ho na scestí. A pochop to.“

Proto, aby se člověk mohl vyvarovat ztrátě toho, co mu dají, musí nejprve vynaložit velké úsilí. Vždyť to, co získá s úsilím, ho nutí být ostražitým, aby to neztratil. Nicméně, když

člověk vidí, že práce zdaleka nekončí, někdy uteče z bojiště a propadne zoufalství. A pak potřebuje další posílení – uvěřit ve Stvořitele, tomu, že mu Stvořitel pomůže.

A pokud pomoc ještě nepřišla, je to proto, že ještě nevynaložil takové množství a kvalitu úsilí, které je nezbytné k přípravě nedostatku a přijetí naplnění. O tom je řečeno ("Úvod do studia Deseti Sefirot", bod 18): „Pokud někdo pracoval na odevzdávání a nedokázal od sebe odstranit zlý počátek, je to proto, že z nedbalosti nevynaložil potřebné úsilí a práci, jak je řečeno: „Nepracoval a našel - nevěř.“ Nebo možná vynaložil požadované množství úsilí, ale zanedbal kvalitu.“

Zásada „Pojďme k faraonovi“ tedy vyžaduje, abychom tomu odevzdali srdce, věřili tomu ve všech stavech. V těch nejhorších, jaké jen můžou být. Neutíkali od práce, ale vždy spoléhali na Stvořitele, který může člověku pomoci a dát mu nezbytné, ať potřebuje malou nebo velkou pomoc. A popravdě řečeno, ten, kdo chápe, že potřebuje od Stvořitele velkou pomoc, protože je horší než ostatní lidé, si více zaslouží, aby byla jeho modlitba přijata. O tom je řečeno: „Stvořitel má blízko k těm, kteří mají zlomené srdce a zachraňuje ty, jejichž duch je soužen“.

Člověk proto nemá důvod připouštět, že není hoden toho, aby ho Stvořitel přiblížil. Ale důvodem je, že je ve své práci líný. Člověk by měl neustále překonávat a nedovolit, aby

do jeho mysli pronikly myšlenky zoufalství. O tom je řečeno (Berachot, 10): „I když je na jeho krk položen ostrý meč, ať neztrácí víru v milosrdenství“. Jak bylo řečeno (Job, 13), „Nechť mě srazí – v Něho doufám.“

A výraz „meč je položen na krk“ znamená následující. I když zlo člověka, tj. sebeláska, je „položeno na jeho krk“ a chce ho oddělit od duchovního, když mu ukazuje obraz, v souladu se kterým neexistuje způsob, jak se zbavit této vlády – člověk musí říci, že obraz, který se před ním nyní objevuje, je pravdivý, ale on „neztratí víru v milosrdenství“. Tehdy musí věřit, že Stvořitel mu může dát milosrdenství – „vlastnost odevzdávání“. Je pravdou, že člověk není schopen se sám vymanit z moci egoismu, ale pokud mu Stvořitel pomůže, pak ho samozřejmě dokáže zachránit. O tom je řečeno: „Já jsem váš Stvořitel, který vás vyvedl z Egyptské země, abych byl pro vás Všemohoucím.“

Mluvíme o tom při čtení modlitby Šma, o přijetí břemene vlády Stvořitele. Musíme vědět, že je to Stvořitel, kdo vyvádí člověka z moci egoismu, což znamená oddělení, a přivádí ho do duchovního. A pak se slova „být pro vás Všemohoucím“ naplní. Koneckonců, pak se člověk zařadí do kategorie „národ Jisra’el“, a nikoli do kategorie „národy světa“.

Mudrci o tom řekli (Pesachim, 118): 'Rabi Jehošua Ben Levi řekl: když Stvořitel řekl Adamovi: „Naroste ti trní a bodláčí,“ jeho oči se zalily slzami. A řekl Mu: „Pane světa, skutečně mám já a můj osel jíst z jednoho koryta?“ Když mu Stvořitel řekl: „v potu své tváře budeš jíst chléb,“ okamžitě se uklidnil'.

Měli bychom pochopit důvod Adama, který se zeptal na jednání Stvořitele: proč by měl jíst s oslem z jednoho koryta? Stížnost byla oprávněná a na potvrzení toho mu Stvořitel dal radu, aby jedl chléb. Kdyby nárok nebyl oprávněný, Stvořitel by ho nepřijal.

Je však těžké pochopit tento argument: '„Skutečně já a můj osel budeme jíst z jednoho koryta?” Na co se vztahuje? Mudrci ostatně řekli (Sanhedrin, 38): „Člověk byl stvořen v sobotu večer, a když zpychne, řeknou mu: „Dokonce i komár tě předběhl v díle stvoření.“'

I kdyby ho tedy komár předběhl, jaký smysl má tvrzení, že „já a můj osel budeme jíst z jednoho koryta“? Zde by mělo být vysvětleno, že Adam po hříchu upadl do sebelásky, a

proto byl podobný oslu, který nerozumí ničemu jinému než sobectví. Proto se 'jeho oči zalily slzami a řekl: „Skutečně budeme já a můj osel jíst z jednoho koryta?“' Jinými slovy, z jedné vlastnosti – egoismu? A tak mu Stvořitel dal radu: „V potu své tváře jez chléb.“ A chléb je lidská potrava. Díky úsilí podle zásady „v potu své tváře jez chléb“ – pokrm člověka – opouští tedy kategorii „národy světa“ a nazývá se pak „národem Jisra’el“ [ישראל], usilující přímo k Vyššímu [Jašar-El -ישר-אל].

Jinak tomu bylo, když byl národ Izraele v egyptském vyhnanství. Egypťané se nazývají „národ podobný oslu“ – tedy obrácený pouze k sobectví. Záchrana Izraele tedy spočívala v tom, že je Stvořitel vyvedl z Egypta. Na tom musíme postavit záměr a přijmout břemeno Jeho vlády: „Já jsem váš Stvořitel, který vás vyvedl z egyptské země, abych byl pro vás Všemohoucím.“ Právě mocí Stvořitele můžeme „vyjít z Egypta“ a zasloužit si, aby” On byl pro nás Všemohoucí“.