Rabaš

A usadil se Jákob

Článek 12, 1985

"A usadil se Jákob v zemi, kde žil jeho otec, v zemi Kanaán." V Knize Zohar je řečeno (Vajšev, bod 11): Rabi Chija zahájil svou řeč: “Potíže spravedlivého jsou četné a Stvořitel ho od všech zachraňuje.” Avšak spravedlivý, který cítí chvění před svým Stvořitelem - kolik potíží snáší na tomto světě, aby nevěřil zlému počátku a nebyl s ním zajedno. A Stvořitel ho od všech zachraňuje. O tom je řečeno: „Potíže spravedlivého jsou četné a Stvořitel ho od všech zachraňuje.“ Není řečeno: „mnoho potíží má spravedlivý,“ ale je řečeno: „potíže spravedlivého jsou četné." To znamená, že ten, kdo trpí četnými potížemi, je spravedlivý, protože Stvořitel po něm touží, aby potíže, kterými trpí, ho vzdálily od zlého počátku. A proto Stvořitel po tomto člověku touží a od všech ho zachraňuje.”

Těmto slovům je třeba rozumět:

1. Ukazuje se, že ten, kdo trpí „četnými potížemi“, je spravedlivý, a kdo netrpí „četnými potížemi“, není spravedlivý?

2. Proč, chce-li člověk, aby s ním nebyl zlý počátek zajedno, je povinen snášet „četné potíže“?

3. Je řečeno: "a proto Stvořitel po tomto člověku touží a od všech ho zachraňuje”. Znamená to, že Stvořitel nezachrání jiného člověka? Je to možné?

4. Ještě těžší otázka: na jedné straně je řečeno, že potíže, kterými člověk trpí, ho vzdalují od zlého počátku, a na druhé straně ho prý Stvořitel od všech zachraňuje. To znamená, že ho zachrání před "četnými potížemi". Ale v tomto případě se člověk opět přiblíží ke zlému počátku, protože zmizel důvod, který ho od něj vzdaloval?

Vysvětlíme slova rabiho Chiji. 'Je řečeno (Kidušin 30b): Rabi Šimon Ben-Levi řekl:

“Každý den převládá nad člověkem zlý počátek, který ho chce zničit”, jak je řečeno: “Hříšník bdí nad spravedlivým, chce ho zničit, a kdyby mu Stvořitel nepomohl, člověk by si sám neporadil.” O tom je řečeno: “Stvořitel ho nenechá v rukou zlého počátku."'

V pojednání “Suka” (Masechet Sukka, str. 52) se hovoří o tom samém: „Zlý počátek má sedm jmen.” Král Šalamoun ho nazýval nenávistníkem, jak je řečeno (Přísloví, 25): „Je-li tvůj nenávistník hladový, nakrm ho chlebem. Má-li žízeň, napoj ho vodou. Neboť na jeho hlavu skládáš žhavé uhlíky a Stvořitel tě odmění.” Čti ne odmění [ישלים], ale doplní ho [ישלימנו].

RAŠI vysvětlil: „Pokud má tvůj zlý počátek hlad a lační po narušení, nakrm ho chlebem - zatíži ho válkou Tóry”, jak je řečeno (Přísloví, 9): „Jděte, jezte můj chléb. Napoj ho vodou Tóry”, jak je řečeno (Isaiah, 25): „Všichni, kteří žízníte, jděte k vodám. A doplní tě - tvůj zlý počátek bude doplněn tebou, bude tě milovat a nebude tě tlačit k hříchu a odchodu ze světa.”

Abychom pochopili výše uvedené, měli bychom vědět, že podstatou zlého počátku, jinými slovy, podstatou stvoření vytvořeného Stvořitelem jako existenci z ničeho - je touha přijímat, která představuje něco nového, co nebylo předtím, než Stvořitel stvořil stvoření. A celá práce člověka spočívá v jediném – změnit svou přirozenost, aby veškerá jeho touha směřovala pouze k odevzdávání. Ale to je proti jeho přirozenosti, protože člověk, ze své podstaty, se musí starat pouze o požadavky sebelásky a nemá žádné přání konat pro dobro svých bližních.

A i když někdy vidíme, že člověk stále něco dělá pro druhé, je to možné pouze tehdy, když vidí, že za svou práci dostane odměnu a jeho touha přijímat bude tím uspokojena. Jinými slovy, odměna uspokojí jeho sobectví. Jinak ve své podstatě člověk nemá sil opustit nádobu přijímání.

Je však nepřirozené, aby člověk mohl vykonávat činy kvůli odevzdávání, aniž by obdržel jakoukoliv odměnu. A přestože vidíme, že existují lidé, kteří jsou připraveni položit své životy za svou vlast a nic za to nechtějí, důvodem je, že vlast je pro ně velmi důležitá a tato důležitost je v souladu s přírodou.

Mudrci o tom řekli: “kouzelné místo pro ty, kteří v něm žijí.” Míra okouzlení je samozřejmě různá a ne všichni to cítí stejně. Proto je mnoho dobrovolníků, kteří jdou do armády, protože jejich vlast je pro ně důležitá, a zároveň v tom nevidí velké nebezpečí, na kterém závisí veškerý život, protože vidí, že mnozí se vracejí z válka celí a zdraví.

Pokud se někdy objeví nevyhnutelná smrtelná hrozba, pak už nejsou připraveni jít na jistou smrt, s výjimkou jednotlivců, pro které je vlast důležitá. Ale i zde jde o odměnu: člověk si myslí, že po jeho smrti bude každý vědět, že byl vynikajícím člověkem, oddaný společné věci a starající se o obecné dobro.

Pokud však jde o duchovní práci, když člověk kráčí cestou pravdy, je povinen pracovat skromně, aby se vnější síly neměly za co chytit. Ve službě Stvořiteli by člověk neměl mít tyto možnosti zachycení, když pracuje pro vnější síly - jinými slovy, když lidé kolem něj vědí o jeho práci. Vždyť v tom případě skutečně věrně vykonává svou práci, aby ho ostatní viděli jako vynikajícího člověka. Navíc mu to pomáhá pracovat bez odměny, takže si jeho okolí myslí, že nezištně slouží Stvořiteli. Sám Stvořitel dal tuto sílu Svým stvořením, protože od egoistického záměru “Lo-lišma”, člověk dospěje k altruistickému záměru “Lišma“, a pak nebude mít žádnou vnější pomoc. Toho může dosáhnout, pokud měl na začátku záměr “Lo-lišma”. V tomto záměru by se však nemělo setrvávat.

Mudrci o tom řekli (Sukka, 45): 'Každý, kdo spojuje práci pro odevzdání s něčím jiným, je vykořeněn ze světa, protože je řečeno: “Pouze pro Stvořitele.”' Jinými slovy, nemá docházet k žádnému vměšování sebelásky – záměr je jediný - pouze pro Stvořitele. To je význam slova pouze.

V každém případě je zde třeba pochopit původní. Musí se rozlišovat: je-li člověk oddaný práci, aby něčeho dosáhl, i když obdrží odměnu pro všechny. To je samozřejmě velmi cenné, protože odměnu obdrží nikoli pro sebelásku, ale z lásky k bližním. Miluje své bližní a pro ně se vydává na smrt, aby všem přinesl dobro.

Pokud by však člověk měl způsob, jak dosáhnout stejný výsledek bez sebeobětování, samozřejmě by si zvolil druhou možnost. Jde mu přece hlavně o to, aby obdržel odměnu pro všechny a cílem není práce, ale užitek, který může přinést své vlasti - to mu dává sílu pracovat. Proto člověk nehledí na prostředky, jak toho kvůli vlasti dosáhnout. A pokud vidí, že vlasti přinese dobro právě sebeobětováním pro ní, pak je připraven i na to.

Na druhou stranu, v duchovní práci, jak jsme řekli, člověk musí pracovat „pouze pro Stvořitele“ – jinými slovy „bez jakékoli odměny“. Jde o to, že je připraven na sebeobětování bez jakéhokoli ocenění, bez jakékoli odměny, kterou by toto sebeobětování mohlo způsobit. Naopak, z toho vyplývá, že toto je cílem člověka. Chce anulovat svou podstatu před Stvořitelem, tj. anulovat svou touhu přijímat, která je realitou stvoření. To je to, co chce anulovat před Stvořitelem. A to je jeho cílem. Jinými slovy, jeho cílem je předat svou duši Stvořiteli.

Na druhou stranu, pokud jde o lásku k bližním v hmotném světě, i když jde o vysokou úroveň a ne všichni lidé jsou schopni konat pro obecné dobro, každopádně je sebeobětování pouze prostředkem, nikoliv cílem. Člověk by byl spokojenější, kdyby mohl všechny zachránit, aniž by se obětoval.

Položme otázku všem, kteří půjdou dobrovolně do války pro dobro vlasti. Co kdyby jim někdo poradil, jak zachránit vlast, aniž by se obětovali? Samozřejmě by měli radost. Pokud však neexistuje jiné východisko, jsou připraveni jít (bojovat) pro dobro všech, aby odměna připadla společnosti. Výsledkem je, že člověk dělá co může, a přestože to vytváří velkou sílu, nemá to nic společného se sebeobětováním kvůli Stvořiteli. Vždyť tam je sebeobětování cílem a to, co z toho potom vzejde, není cílem, protože člověk měl na mysli něco jiného. Duchovní sebeobětování tedy nemá žádnou hodnotu ve srovnání s hmotnou obětí. Pro lidi žijící v hmotném světě je sebeobětování prostředkem, nikoliv cílem. V duchovním je tomu naopak: sebeobětování je cílem.

Je tedy jasné, co znamená přijímat pro odevzdání. Cílem člověka je pouze odevzdávat Stvořiteli, protože to je podobnost vlastností podle zásady: „Jak je On milosrdný, tak i ty buď milosrdný.” Když člověk dosahuje úrovně sebeobětování kvůli Stvořiteli, protože se chce anulovat, aby poskytl potěšení Stvořiteli, pak vidí cíl Stvořitele, který byl vložen do plánu stvoření - přinést dobro Jeho stvořením. A pak chce člověk přijmout dobro a potěšení, které jsou cílem stvoření – přinášet dobro Jeho stvořením.

To se nazývá „přijímat kvůli odevzdání“. V opačném případě může člověk chtít získat dobro a potěšení, a proto odevzdává každému - aby měl možnost se radovat. Znamená to „odevzdávat kvůli přijímání“. Pokud je jeho cílem odevzdání a necítí sebemenší touhu přijímat něco pro svůj vlastní prospěch, ale jedná „pouze pro Stvořitele“, pak může dosáhnout úrovně přijímání pro odevzdání.

Pokud jde o sebeobětování, slyšel jsem od Ba’al HaSulama, že by si ho měl člověk představit tak, jak ho popsal rabi Akiva, který řekl svým žákům (Berachot 61b): „Všechny své dny jsem litoval této sloky: 'Z celé své duše - i když On ti vezme duši.' Kdy, zeptal jsem se, to dokážu udělat? A teď, když to jde, já to neudělám?”

Samozřejmě s takovou touhou odevzdávat, když člověk říká, že chce přijímat dobro a potěšení, protože to je cílem stvoření. Samozřejmě jeho záměr směřuje pouze k přijímání kvůli odevzdání.

Z toho pochopíme čtyři výše uvedené otázky:

Otázka 1.

Ze slov knihy Zohar vyplývá, že spravedliví jsou pouze ti, kteří trpí „četnými potížemi“, a ti, kteří netrpí strádáním, nemohou být spravedliví. Je to možné? Faktem je, že pojem potíže [רעות] označuje zlý počátek [יצר הרע]. Jinými slovy, právě člověk, který cítí zlý počátek, který mu způsobuje “četné potíže” a nedovoluje mu přiblížit se ke Stvořiteli, ten se nazývá „spravedlivý“. Na druhou stranu, pokud člověk necítí, jak ho zlý počátek vzdaluje od Stvořitele a působí mu potíže v tomto smyslu, pak není považován za spravedlivého, protože ještě nedospěl k uvědomění si zla tak, aby tímto poznáním trpěl.

Otázka 2.

Proč, chce-li člověk, aby s ním nebyl zlý počátek zajedno, je povinen snášet „četné potíže“? Tedy neexistují jiné možnosti a on je nucen snášet potíže? Na základě výše uvedeného to lze vysvětlit velmi jednoduše: potíže znamenají zlý počátek. Pokud člověk necítí, že mu zlý počátek působí “četné potíže”, pak to v jeho očích není považováno za zlý počátek, se kterým by nechtěl být zajedno. Naopak se to člověku jeví jako dobrý počátek, který mu přináší jen dobro. Tak proč s ním nebýt? Pokud člověk vidí potíže, které mu způsobuje zlý počátek, pak s ním není zajedno.

Otázka 3.

O tom, kdo trpí „četnými potížemi” kniha Zohar říká, že Stvořitel touží po tomto člověku. Znamená to, že kdo netrpí od strádání, toho Stvořitel nechce? Je to možné? Odpověď zní, že pokud člověk pociťuje zlý počátek, který mu způsobuje “četné potíže” a prosí Stvořitele o pomoc, po takovém člověku Stvořitel touží. Na druhou stranu, pokud člověk necítí, že mu zlý počátek působí potíže, Stvořitel ho nechce, protože nemá žádnou nádobu – tedy touhu, aby ho Stvořitel zachránil.

Otázka 4.

Pokud Stvořitel zachrání člověka od potíží, v tomto případě se člověk znovu spojí se zlým počátkem? Odpověď: záchrana, která přichází od Stvořitele, se liší od záchrany v materiálním smyslu. Faktem je, že zlo působí v období odvrácené strany - v období skrytí tváře, kdy člověk vidí, že je pod maskou. Vždyť je známo, že malý se anuluje před velkým. A samozřejmě zde, ve službě Stvořiteli, se člověk musí anulovat před Stvořitelem, „jako svíčka před pochodní“. Člověk však vidí, že jeho tělo se neanuluje, a je pro něj těžké ho přinutit, a vzít na sebe víru výše rozumu. Člověk pak vidí, že tělo mu dělá potíže tím, že nechce na sebe brát břemeno duchovní práce, v důsledku čehož se vzdaluje všemu duchovnímu.

Výsledkem je, že místo toho, aby člověk věřil, že Stvořitel stvořil svět jako Dobrý a Konající dobro, ale zlo v jeho těle ho vzdaluje od všeho dobra - když člověk přichází studovat, nenachází ve studiu žádnou chuť. Podobně, když se snaží vykonat jakoukoliv činnost odevzdání, necítí v tom žádnou chuť, protože zlý počátek, který se skrývá v jeho těle, mu silou nedovoluje věřit vírou výše rozumu ve Stvořitele, a tím ho zbavuje veškeré chuti. Pokaždé, když se člověk obrací k něčemu duchovnímu, cítí, že je vše suché bez kapky života.

Když však člověk začínal pracovat, bylo mu řečeno – a on tomu věří, že studium kabaly je podstatou života. Jak je řečeno: „To je váš život a prodloužení vašich dnů“ a také (Žalmy 19): „Jsou žádanější než zlato, než mnoho ryzího zlata a sladší než med z plástev.”

Když se na to člověk podívá, vidí, že za všechno může zlý počátek a že zlo, které mu způsobuje, cítí jako dobro. A pak 'na sobě' pocítí to, co je řečeno (Žalmy 34): „Potíží spravedlivého je mnoho.” 'Na sobě' – jinými slovy, to se mluví o něm.

A pak se člověk podívá na to, co tato sloka říká dále: „... A Stvořitel ho od všech zachraňuje.” A pak začne prosit Stvořitele o pomoc. Neboť všechno, na co si mohl vzpomenout už udělal, a nic nepomohlo. Člověk si už myslí, že o něm bylo řečeno: „vše, co můžeš udělat, udělej.” A pak přichází čas záchrany, spásy, kdy ho Stvořitel zachrání od zlého počátku do té míry, že od nynějška je mu zlý počátek již podřízen a nemůže ho vyprovokovat k žádnému porušení.

V „Předmluvě k Učení Deseti Sfirot“ je řečeno (bod 54): „Avšak poté, co Stvořitel vidí, že člověk dokončil míru svého úsilí a dokončil vše, co měl udělat silou své volby a posílením víry ve Stvořitele, pak mu Stvořitel pomáhá a člověk si zaslouží pochopení zjevného řízení, tedy odhalení tváře. A pak si zaslouží úplný návrat (pokání), což znamená, že znovu splyne se Stvořitelem celým svým srdcem, celou svou duší a celým svým bytím, jak je samozřejmé z pochopení zjevného řízení.”

Píše se tam také (bod 56): '„Co znamená návrat? - Dokud Ten, kdo zná tajemství, nedosvědčí o člověku, že se už ke své hlouposti nevrátí”...„Co znamená návrat”- jinými slovy, kdy si bude člověk jistý, že si zaslouží dokonalý návrat? K tomu mu dali jasné znamení: „až o něm Ten, kdo zná tajemství dosvědčí, že se už ke své hlouposti nevrátí.” Tedy, když si zasloužil odhalení tváře. A pak vysvobození člověka samotným Stvořitelem svědčí o tom, že se již nevrátí ke své hlouposti.”'

To je odpověď na čtvrtou otázku: “Co když Stvořitel zachrání člověka před zlým počátkem, aby mu nepůsobil potíže? Kniha Zohar říká, že spravedlivý snáší potíže, aby nebyl zajedno se zlými počátkem. Pokud ho tedy Stvořitel zachrání a člověk vidí, že mu nepřivodí potíže, bude opět zajedno se zlým počátkem? Ostatně příčina, proč mu zlý počátek působí potíže, je jen proto, aby s ním nebyl zajedno. A protože důvod pominul, vrátí se člověk do předchozího stavu? Z toho, co jsme vysvětlili, však vyplývá, že záchrana ze strany Stvořitele je odhalením tváře, dokud Stvořitel nevydá svědectví, že člověk nezhřeší. A potíže, které spravedlivý člověk snáší, jsou povolány k tomu, aby měl příležitost prosit Stvořitele. O tom je řečeno: „není-li odvrácená strana, pak není ani tvář.” Když tedy dojde k odhalení tváře Stvořitele, vše je tak, jak má být.