Rabaš

Spor Jákoba s Lábanem

Článek 11, 1985

Vidíme, že debata mezi Jákobem a Lábanem se lišila od debaty mezi Jákobem a Ezauem. O Jákobovi a Lábanovi se píše (Genesis, 31): A Lában Jákobovi odpověděl: "Dcery jsou mé dcery a synové jsou moji synové, stáda jsou má stáda a všechno, co vidíš, je moje." U Jákoba a Ezaua je psáno (Genesis, 33): Ezau řekl: “Mám dost, bratře můj, ponech si, co máš.”

Měli bychom pochopit, proč Lában tvrdil, že všechno je jeho, a Ezau naopak řekl: "Ponech si, co máš."

Ba’al HaSulam to vysvětlil takto: Je známo, že pro Klipot [skořápky/šupiny] existuje sevření a pro Klipot existuje sání. Řekl, že sevření znamená, že Klipa [jednotné číslo od Klipot] člověka drží a nedovoluje mu dělat nic v Keduši [svatosti].

Například když člověk potřebuje vstát před svítáním a jít do synagogy, aby se věnoval Tóře, přijde Klipa a řekne mu: "Proč se trápíš? Jsi unavený, venku je zima," a další podobné argumenty, že nemá cenu vstávat a věnovat se práci. On mu na to odpoví: "Jak říkáš, ale stojí za to tvrdě pracovat na tomto světě, abychom byli odměněni světem příštím." Pak mu zlý sklon odpoví: "Myslíš si, že za svou práci na tomto světě dostaneš příští svět. To je možné, pokud se člověk věnuje Tóře a Micvot [přikázáním] pro Stvořitele. Já však vím, že ty neděláš vše pro Stvořitele. Komu tedy sloužíš? Pouze mně." Díky této alegorii můžeme jeho slovům porozumět. To je význam sevření Klipy, které mu nedovoluje zabývat se Tórou a Micvot.

To byl Lábanův argument: "Dcery jsou moje dcery a všechno, co vidíš, je moje. To znamená, že pracujete pro mě, a ne pro Stvořitele. A protože tomu tak je, nemá smysl doufat v budoucí svět. A proč by ses měl trápit zbytečně?" Touto silou člověka sevře a on se nemůže vymanit z jejího vlivu a udělat cokoli proti její vůli. To byl Lábanův argument, protože si myslel, že tímto způsobem dostane sílu ho sevřít a on se nebude moci věnovat Tóře a Micvot.

Avšak jakmile překonal Lábanův argument, řekl: "Není to pravda, angažuji se pro Stvořitele, ale musím věřit, že jsi ke mně byl poslán se všemi spravedlivými argumenty jen proto, abys mě odvedl od Keduše. Já však chci jednoduše sloužit Stvořiteli a ty nemáš žádný vliv na mou Tóru a Micvot. Proto se nad tebe pozvedám a jdu se věnovat Tóře a Micvot, a ty ve mně nemáš vůbec žádnou oporu."

V té době Klipa přistupuje jiným způsobem. Říká mu: "Podívej, je tu ještě někdo jako ty, kdo dokáže překonat zlý sklon? Podívej se na nízkost ostatních lidí; nemají sílu zvítězit, zatímco ty jsi, díky Bohu, nejsilnější mezi lidmi. Rozhodně není dobré, aby ses k nim přidal." V tu chvíli do Klipy spadne veškerá jeho práce, protože ho to uvrhne do pýchy.

Tehdy by se měl člověk překonat a říci Klipě: "Není to pravda, nejsem o nic lepší než ostatní lidé. Všechno, co jsem dělal v Tóře a Micvot, nebylo pro Stvořitele, všechno to bylo pro tebe, takže teď jsem ve stavu, jak říkali naši mudrci: 'Ten, kdo se učí Tóru Lo Lišma [ne kvůli Ní], by na tom byl lépe, kdyby se mu placenta obrátila naruby. Takže teď jsem na tom hůř než ostatní lidé.'" To byl Jákobův argument, když řekl Ezauovi: “Vezmi si můj dar, ale já se chci znovu začít zabývat Tórou a Micvot, jako bych doposud ještě nic neudělal pro Stvořitele."

Ale co se tam píše? Ezau řekl: "Mám dost, bratře můj, ponech si, co máš." Nechtěl od něj nic přijmout, dokud se nebude snažit a nevynaloží velké úsilí. Pak si od něho 'vzal', jak je psáno: "Prosil ho a on si vzal."

Z toho je zřejmé, že zde najednou došlo ke zvratu. Lában tvrdil: "Vše, co vidíš, je moje". To znamená, že vše patří Klipě. Zde Jákob tvrdí, že vše poslal Ezauovi jako dar. To znamená, že říká, že je to majetek Klipy. Ale to, co Jákob tvrdil Lábanovi, bylo, že na prvním místě je čin a že vše patří ke Keduši, a ne ke Klipě. A to nyní tvrdí Ezau, jak je psáno: „Ponech si, co máš".

Verš "Tábor, který zůstane, vyvázne" Raši vyložil tak, že se Jákob připravil na tři věci: dar, modlitbu a válku. Dvě věci se týkají Ezaua: dar a válka; a jedna věc se týká Stvořitele: modlitba.

V kontextu duchovní práce je třeba to vysvětlit takto: všechny tyto tři věci se vztahují ke Stvořiteli. Je to tak, jak řekl Ba’al HaSulam o verši: "Hle, u mne je místo, postav se na skálu" (Exodus 33), že Mojžíš řekl Stvořiteli: "Ukaž mi svou slávu." Na to přišla odpověď: A Hospodin řekl: “Hle, u Mne je místo”, kde slovo u mne [אתי, iti] představuje zkratku slov víra [אמונה, emuna], modlitba [תפילה, tefila] a úsilí [יגיעה, jegia].

Řekl, že aby byl člověk odměněn slávou Stvořitele, musí v něj věřit a pak se modlit, aby ho Stvořitel přivedl blíž k němu. Poté se člověk musí snažit potlačit své sklony a chtít se anulovat kvůli Stvořiteli. Po těchto třech činech je odměněn Stvořitelovou slávou. To je odpověď, kterou dal Stvořitel Mojžíšovi na to, co Mojžíš řekl Stvořiteli: "Ukaž mi svou slávu."

Stejným způsobem bychom si měli vykládat to, co vykládal Raši, že se připravil na dar, na modlitbu a na válku. "Na válku" znamená válku sklonů; modlitba znamená, že ho Stvořitel přiblíží, aby dosáhl své úplnosti - stupně, kterého by měl dosáhnout. Dar znamená víru, pro toho, kdo v někoho věří, je to považováno za darování, jak je psáno o Abrahamovi: "A uvěřil v Hospodina a on mu to uznal za spravedlnost" (Genesis, 15). Raši to vykládá tak, že Stvořitel to považoval pro Abrama za zásluhu a spravedlnost za víru, kterou v něj měl.

Z toho vyplývá, že všechny tři věci - dar, modlitba a válka - jsou určeny k tomu, aby s jejich pomocí Ezaua porazil. Všechny tyto tři věci jsou také mezi člověkem a Stvořitelem. Neměli bychom říkat, že pouze modlitba je mezi člověkem a Stvořitelem, ale dar a válka že se vztahují k Ezauovi. Spíše že vše vztahuje ke Stvořiteli.

Hlavně bychom však měli vědět, jaký stav Ezaua musíme napravit. Je známo, že naproti Keduše stojí Klipa. Obecně se jí říká "Ezauova Klipa". V Klipě je však mnoho stupňů a každý má svůj vlastní název. Také Keduša má mnoho stavů a každý má své vlastní jméno.

Obecně se Keduša nazývá Sfirot a Parcufim [množné číslo od Parcuf] a světy. A obecně Keduša znamená "za účelem odevzdávání", zatímco Tuma'a [nečistota] znamená "za účelem přijímání", což je sebeláska.

Když člověk dodržuje Tóru a Micvot, aby za to dostal tento nebo příští svět, jsou tyto dva stavy považovány za Lo Lišma. Pouze ten, kdo dodržuje Tóru a Micvot proto, že "On je velký a vládne", tedy kvůli velikosti a důležitosti Stvořitele, to se nazývá Lišma (viz Kniha Zohar, bod 190). Tomu se říká "proto, aby odevzdával, a ne proto, aby za svou práci dostal nějakou odměnu", a nazývá se to "čistá práce".

Pracovat, abychom odevzdávali, lze jen do té míry, do jaké si člověk váží příjemce své práce. V té chvíli má člověk motivaci. Pokud však člověk nedokáže zvýšit význam Toho, komu slouží, nemá energii k práci. Je tomu tak proto, že v přírodě vidíme, že malé se anuluje před velkým jako svíčka před pochodní. Veškerá velká práce však spočívá ve vyzdvihování příjemce práce, což znamená uznání Jeho důležitosti. Nemá-li nic, čím by Ho mohl v rámci rozumu uctívat, pak je naše práce taková, jak řekl Ba’al HaSulam, když vykládal verš: "Zde je místo u Mne", že písmeno alef [א] ve slově se Mnou [אתי, iti] označuje víru [אמונה, emuna] nad rozumem.

Z toho vyplývá, že hlavní prací člověka je pracovat nad rozumem, oceňovat Stvořitele. Obecně platí, že všechna stvoření cítí Kdušu jako Šchinu [božství] v prachu. Proto se ve všech knihách píše, že každý člověk by se měl snažit před tím, než se začne věnovat Tóře a Micvot, pozvednout Šchinu z prachu. Nemá smysl pracovat na tom, aby se malý anuloval před velkým, protože to je pro malého přirozené, že se anuluje před velkým. Práce člověka spočívá spíše jen v tom, aby si uvědomil velikost a důležitost Stvořitele.

Člověk se totiž domnívá, že vše, co mu chybí, stojí za to, aby na tom pracoval - s výjimkou velikosti a důležitosti Stvořitele. Zde nechápeme, že je to jediná věc, kterou potřebujeme.

A to lze vysvětlit na verši: "Spravedlivý se ztratil a nikdo si to nebere k srdci." Stvořitel je nazýván "spravedlivým", jak je psáno: "Hospodin je spravedlivý." Ztratil svou důležitost a nikdo si nebere k srdci, že musíme pracovat, abychom Jeho důležitost získali.

Koneckonců, když se člověk cítí poněkud povzneseně, chápe, že má smysl pracovat jen pro duchovno. A je nutno říci, že důvodem je to, že cítí důležitost duchovnosti natolik, že se vyplatí vynakládat úsilí pro duchovnost, a ne pro tělesnost, protože v té chvíli pro něj tělesnost ztrácí hodnotu a roste význam duchovnosti.

Proto se v té době rozhodne, že má cenu pracovat pouze na duchovnosti, a ne na tělesnosti. Ukazuje se, že všechny výstupy a sestupy se netýkají člověka, ale Kduše. To znamená, že někdy význam Kduše stoupá, což znamená, že se pro něj stala důležitější, a někdy význam Kduše klesá až do bodu, kdy nestojí za to o ní ani přemýšlet.

Pokud jde o malého, který se anuluje před velkým, nařizujeme, aby bylo citováno (Jalkut Chadaš, kapitola 1). Že poté, co Stvořitel povýšil Abrahamovu pověst, protože všichni viděli Abrahamovu velikost, dal faraon Sáře dívku, která byla jeho dcerou, aby se stala služebnou v Abrahamově domě. I když služebná je velmi podřadný stupeň, protože v té době neměli sluhové a služky vůbec žádná lidská práva a byli jako zvířata. Přesto dal svou dceru za služebnou Sáře a uklidnil ji slovy: "Dcero moje, je pro tebe lepší být služebnicí v domě požehnaného Abrahama než královnou v mém domě."

Rozdíl mezi tím, zda člověk koná svatou práci za odměnu, nebo proto, že chce sloužit králi kvůli jeho důležitosti a velikosti, spočívá v tom, že pokud člověk pracuje v tělesnosti, aby získal tělesnou odměnu, vidíme, že pokud má člověk možnost být odměněn, aniž by musel pracovat mnoho hodin, pokud by bylo něco takového možné, ihned si tuto cestu zvolí. Protože člověk miluje odpočinek a vzdá se tohoto potěšení, aby dostal zaplaceno.

Pokud tedy najde způsob, jak se obejít bez práce, považuje to za štěstí. Ale ten, kdo pracuje kvůli velikosti krále, a jeho potěšením je jeho velká výsada sloužit králi, nemůže říci, že dostane odměnu, aniž by si ji odpracoval. Protože jeho odměnou je služba králi. To je jasné znamení, podle něhož člověk vidí pravý účel své práce - zda je to za odměnu, nebo kvůli velikosti Stvořitele.