Vykladači se ptají na verš: “ A stane se, až přijdeš do země, kterou ti Hospodin ,tvůj Bůh, dává za dědictví, ovládneš ji a usadíš se v ní." Ptali se, co znamená upřesnění: "kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává?” Vždyť ji izraelský lid dobyl válkou. Vysvětlili, že člověk by měl ve svém srdci vědět, že ne vlastní mocí a silou přichází k dědictví země. Je to spíše dar Stvořitele, jak řekli, "který ti Hospodin, tvůj Bůh, dává jako dědictví, a nikoliv moje síla a moc mojí paže".

Abychom porozuměli výše uvedenému v duchovní práci, musíme vědět, že Eretz [země] znamená Ratzon [touha], což znamená, že touha v srdci člověka se nazývá země. V této zemi, která se nazývá srdcem člověka, žijí národy světa a žije v ní lid Izraele. Měli bychom však vědět, že v ní nemohou žít pospolu. Lid Izraele a národy světa nemohou vládnout společně. Buď je tam vláda národů světa, nebo vláda Izraele.

Abychom pochopili skutečný důvod, proč nemohou být oba na jednom místě, je známo, že svět byl stvořen kvůli Jeho touze činit dobro Jeho stvořením. Z tohoto důvodu stvořil touhu přijímat rozkoš a potěšení. To znamená, že vytvořil ve stvořeních nedostatek, aby vždy toužila po potěšení, neboť vidíme, že stvoření pociťují potěšení podle své touhy.

To je Kli [nádoba], která byla stvořena Stvořitelem, a je to první rozlišení, které u stvoření rozeznáváme. Pokud stvoření tuto touhu nemají, nejsou stále ještě považována za stvořené bytosti. Ukazuje se, že nelze mluvit o žádném rozlišování, pokud v něm není žádná touha přijímat. A to je celé stvoření, o němž mluvíme, což je Kli pro přijímání potěšení.

Ale kvůli hanbě, kterou naši mudrci nazývají "chlebem hanby", bylo dáno omezení nepřijímat pro přijímání, pokud by člověk nemohl přijímat se záměrem pro odevzdání, což se považuje za podobnost vlastností. To znamená, že pokud člověk může přijímat potěšení se záměrem těšit Stvořitele, pak může přijímat. V opačném případě přijímat nechce. Tomu se říká Izrael, což znamená Jašar-El [přímo ke Stvořiteli], což znamená, že vše, na co myslí, je pouze to, aby vše přišlo ke Stvořiteli, a sám sebe nebere v potaz, protože na sebe vůbec nemyslí. Spíše jsou všechny jeho myšlenky určeny pouze Stvořiteli.

To se nazývá "země Izraele", což znamená, že má touhu směřující přímo ke Stvořiteli. To znamená, že netouží po sebelásce, ale po lásce k druhým, a pro sebe samého - tedy, aby si sám užíval života - nemá vůbec žádnou touhu. Jediné, po čem touží, je mít prostředky k odevzdávání Stvořiteli, a veškerá výživa, kterou dává svému tělu, je jen proto, aby měl sílu pracovat pro odevzdání.

Je to podobné člověku, který má koně a dává mu žrádlo a vodu. To znamená, že vše, co koni dává, nedává proto, že by ho miloval, ale proto, že s ním musí pracovat. Proto všechny jeho myšlenky na to, aby koně potěšil, nevychází z lásky, ale jednoduše proto, že chce koně používat ke svému vlastnímu prospěchu, a vůbec nemyslí na prospěch koně. Tomu se říká "země Izraele", což znamená, že všechny jeho myšlenky jsou pouze Eretz [země], Ratzon [touha], aby vše bylo směřováno přímo ke Stvořiteli.

U země národů tomu tak není. Je to země, touha po sebelásce, která se nazývá "národy země". To znamená, že všechna jejich přání jsou pouze přáními lidí, jejichž záměrem není vůle Stvořitele, ale vůle lidí, tedy vůle tvorů, kteří se nazývají "národy". Zatímco Stvořitel je Ten, kdo stvořil národ. Také je řečeno (Ki Tavo): "a všechny národy světa uvidí, že je vzýváno Hospodinovo jméno, a budou se tě bát". A také je psáno (Chajej Sára): "Abraham vstal a poklonil se před lidmi země, syny Hetovými". To znamená, že neznají a necítí nic jiného než lidi, což je sebeláska, a jen tu považují za stvoření.

Lid Izraele však takový není. Chtějí anulovat sami sebe a své bytí, které je touhou přijímat, která byla stvořena jako něco z ničeho. Proto říkáme v Kiduš [posvěcení] dobrého dne: "který nás vyvolil ze všech národů".

Tyto dvě vlády nemohou být spolu. Buď vládne touha odevzdávat, nebo touha přijímat. Obě nemohou existovat společně, protože jedna odporuje druhé a dva protiklady se nemohou nacházet ve stejném předmětu.

Odtud pramení válka sklonů, že člověk by měl bojovat sám se sebou, aby si podmanil srdce, do něhož se tyto touhy odívají, vyhnal nadvládu touhy přijímat a dal plnou vládu touze odevzdávat Stvořiteli. Když člověk začne pracovat na svatém díle, které spočívá v tom, že veškerou svou práci směřuje ke Stvořiteli, začnou války mezi těmito dvěma touhami. Pak je člověk díky velké práci odměněn překonáním a v této válce vítězí. Tehdy do jeho srdce vstoupí vláda touhy odevzdávat Stvořiteli a člověk může říci: "Má moc a síla mé paže, mi zajistila toto bohatství", a pouze díky své práci zdědil člověk srdce, které se nyní nazývá "země Izraele", protože jeho touha směřuje přímo ke Stvořiteli.

V této souvislosti přichází verš, který nám říká: "Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává." To znamená, že jsi ji nedobyl vlastními silami, ale "že ti ji Hospodin, tvůj Bůh, dává", což znamená, že jakmile člověk vynaložil dostatečné úsilí, aby dobyl srdce prostřednictvím válek, které vedl s národy světa, a porazil je, zdědil srdce, které se nyní nazývá "země Izraele", a nikoli "země národů". Přesto by měl věřit, že zemi nedobyl on, ale "že ti ji Hospodin, tvůj Bůh, dává", a "nikoli moje síla a moc mé paže mi získala toto bohatství".

Podle toho bychom měli chápat, co je na tom těžkého, že Stvořitel slíbil Abrahamovi, jak je psáno (Lech Lecha): 'a řekl mu: “Já jsem Hospodin, který tě vyvedl z Uru Kaldejského, abych ti dal tuto zemi za dědictví"'.

Proč tedy nejprve dal zemi národům světa a pak přišel izraelský lid, který s nimi musel bojovat a vyhnat je z jejich země, a celý svět si stěžuje: "Proč jste dobyli zemi, která nikdy nebyla vaše, a nyní jen díky tomu, že jste ji dobyli válkou, říkáte, že je to vaše země?" Každý chápe, že by bylo jistě lepší, kdyby tuto zemi národům světa nedal, protože pak by národům světa nechyběla místa, kde by se mohly usadit. Vždyť poté vznikly nové země a Stvořitel mohl zařídit, aby se národy neusadily na tomto místě.

To se však nestalo. Spíše se zde nejprve usadilo sedm národů a také ostatní králové a izraelský lid s nimi musel bojovat a vyhnat je a všechny národy světa na izraelský lid křičí: "Jste lupiči! Dobyli jste země sedmi národů!" K čemu jsou mi tyto potíže? Raši uvádí výklad našeho mudrce (Berešit, kapitola 1): "Jaký je důvod, že se začíná Berešit [na začátku]? Kvůli moci Svých činů řekl Svému lidu, že jim dá dědictví národů, neboť kdyby modloslužebníci chtěli Izraeli říci: 'Jste lupiči, ukradli jste země sedmi národů', řeknou jim: “Celá země patří Stvořiteli. On ji stvořil a dal ji tomu, komu se Jemu zlíbí. Ze Své vůle jim ji dal a ze Své vůle jim ji vzal a dal ji nám."

To je matoucí. Proč je třeba toto pořadí událostí, což znamená, že než ji dal nám, dal ji nejprve národům světa, a teprve když se usadily, řekl nám, jděte: "Vyžeňte je z této země, neboť jsem ji zaslíbil Abrahamovi"?

Prostřednictvím kořene a větví můžeme celou tuto záležitost vyložit. Je známo, že Eretz [země] se nazývá Malchut, což jsou kořeny stvoření, kterým se říká "přijímání pro přijímání". To je kořen, což znamená první přijímající, nazývaný svět Ein Sof [nekonečno]. Později byly provedeny nápravy, aby se nepřijímalo kvůli přijímání pro sebe sama, ale proto, že nižší chce odevzdávat Stvořiteli. To znamená, že si přeje, aby touha přijímat pro sebe sama byla anulována, což znamená, aby ji nepoužíval. A veškerá jeho práce bude spočívat pouze v přinášení potěšení Stvořiteli.

Z výše uvedeného vyplývá, že i v uspořádání stvoření tělesného světa by měl být stejný řád jako v duchovnosti. To znamená, že nejprve je tato země dána národům světa, a pak, prostřednictvím dobývání a válek, jsou národy světa z této země vyhnány a lid Izraele ji dobývá a dědí místo národů světa.

Je tomu tak proto, že kořen národů světa je tím středobodem, na němž bylo provedeno zkrácení. To znamená, že od prvního rozlišení, které se objevilo ve světě, musel být přijímající nasměrován pro přijímání, neboť jinak nelze říci, že by omezoval sám sebe, aby nepřijímal, protože překonání se vztahuje k místu, kde je touha a usilování k přijímání, a on překonává svou žádostivost a přeje si rovnocennost vlastností.

Proto národy světa musely nejprve obdržet tuto zemi jako kořen, kde se prvně objevila touha přijímat, což je podstata stvoření, a pak lze říci, že je tam třeba provést nápravu. Proto jakmile národy světa přijaly tuto zemi, přišel lid Izraele a napravil ji, aby byla zcela pro Stvořitele. Říká se jí "země Izraele", jak je psáno (Ekev): ' "Je to země, o níž pečuje Hospodin, tvůj Bůh; “oči Hospodina, tvého Boha, jsou stále obráceny k ní, od počátku roku do jeho konce.'

Měli bychom rozumět tomu, co je napsáno, že země Izraele je nazývána "zemí, ke které jsou oči Hospodina, tvého Boha, stále obráceny, od počátku roku do jeho konce". Znamená to, že na ní spočívá Stvořitelovo vedení, tedy výslovně na zemi Izrael. Stvořitelovo vedení je však po celém světě, jak říká básník, "oči Hospodinovy bloudí všude". Jak tedy můžeme říci, že jeho vedení spočívá pouze na zemi Izrael?

Měli bychom vyložit, co je to země Izrael. Znamená to, že země již vyšla z moci národů světa a vstoupila pod vládu Izraele. To se nám verš snaží sdělit a naznačit, abychom věděli, zda se nacházejí v zemi Izraele, nebo stále ještě v zemi národů.

Znamením pro to je, jak je psáno, "země, o níž pečuje Hospodin, tvůj Bůh". Verš nám říká, co je to země Izraele. Říká, že musíme vědět, že Stvořitel o ni vždy pečuje. A jak o ni pečuje? Verš dále říká: "oči Hospodina, tvého Boha, jsou stále obráceny k ní, od počátku roku do jeho konce", neboť vedení Stvořitele se nazývá "oči Hospodinovy". Pokud tedy člověk vidí Jeho vedení od počátku času, který se nazývá "počátkem roku", až do konce roku, což znamená, že vidí neomezené Stvořitelovo vedení, nazývá se to "země Izraele".

Země národů však znamená, že pouze Stvořitel ví, že bdí nad celým světem, ale národy světa to nevidí. Proto nám dal znamení, abychom věděli, zda se nacházíme v zemi Izraele, nebo je země, kde přebýváme, stále ještě zemí národů světa.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že nejprve mají národy světa vstoupit do této země, což znamená touhu přijímat, tedy místo, kde se nejprve narodí, a pak vedou válku s touhou přijímat, aby ji podřídili vládě svatosti, což znamená, že vše co bude dělat, bude v souladu s přáním Stvořitele.

Podle toho, co je vysvětleno ohledně slov: "A stane se, že až přijdeš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh," to znamená, že člověk by po všech válkách se zlým sklonem neměl říkat, že ho musel vždy překonávat každý den a neměl by si myslet, že dosáhl toho, čeho dosáhl, svou vlastní silou. Spíše Stvořitel ho nechal tuto válku vyhrát.

To je význam slov "že On ti dává". Ve slovech "On ti dává" musíme rozlišovat dvě věci:

1) Micvu [přikázání], což je víra. Tomu se říká "Tfilin pro ruku". Ohledně Tfilin na ruku naši mudrci řekli: "a ať je to pro tebe jako znamení, a ne jako znamení pro druhé". Kvůli tomu by měl být Tfilin na ruce zakrytý, což znamená, že víra se nazývá "buď pokorný před Hospodinem, svým Bohem", což znamená výše rozumu.

2) Tóru, což je Tfilin na hlavě. Ohledně Tfilin nošených na hlavě naši mudrci řekli verš (Ki Tavo): "A všechny národy země uvidí, že je na tebe vzýváno jméno Hospodinovo, a budou se tě bát." Jedná se o Tfilin pro nošení na hlavě, což znamená, že je tam napsáno: "a všechny národy země uvidí", neboť hlavové Tfiliny by měly být zjevné všem. To se rozeznává jako "Tóra" a Tóra se vyslovuje přesně tak, jak byla zjevena.

Ale Tfilin na ruce má být zakrytý, což znamená výše rozumu. Proto nemůžeme k druhému promlouvat slovy, protože všechno, co lze druhému říci, se uskutečňuje pouze rozumem, a u něčeho co je výše rozumu, slova neexistují. Proto se říká: "pro tebe jako znamení, a nikoliv pro ostatní." Z toho vyplývá, že toto darování - že Stvořitel dal lidu Izraele zemi - je proto, aby z ní přinesl plody.

Jak jsme vysvětlili výše, když mluvíme o práci, země znamená "srdce" a Stvořitel dal do srdce dvě rozlišení: 1) víru a 2) Tóru. A člověk dosahuje plnosti prostřednictvím obou z nich. A přestože obojí přichází skrze mne, měli bychom stále vědět, že obojí pochází od Stvořitele, a člověk by neměl říkat: "moje síla a moc mojí paže vytvořila toto bohatství."

Tím pochopíme to, na co se ptali vykladači: 'Proč je o prvorozených napsáno: “a odpovíš a nahlas řekneš”, ale při čtení zpovědi desátku je napsáno: “a řekl jsi”, a není napsáno: “a odpověděl jsi”, jak je to psáno u prvorozených?' Proto se zpověď desátku říká tichým hlasem.

Desátek je považován za Micvu [přikázání], která je nebeským královstvím, a v tom je záležitost pokory, což je Tfilin na ruce, o němž naši mudrci řekli "pro tebe jako znamení, a nikoli jako znamení pro jiné". Proto se u desátku, který znamená Micvu, píše pouze: "a řekl jsi", což je tichým hlasem, který není slyšet venku, protože to se považuje za pokoru.

Prvorozenství však značí Tfilin na hlavě, což je Tóra, o níž je psáno: "a všechny národy země uvidí, že je na tebe vzýváno jméno Hospodinovo, a budou se tě bát." Proto je o prvorozeném napsáno: "a Ty odpovíš a řekneš." To znamená, že by to mělo být zvučným hlasem, což je Tóra, která by měla být zjevena všem, což znamená, že konání dobra jeho stvořením by mělo být odhaleno celému světu.