Rabaš

Jak může sestoupit z nebes něco špatného

Článek 15, 1984

Vysvětlíme si článek 14 (1984), ve kterém byla rozebírána slova Knihy Zohar (Pinchas, bod 78): „Pokud si to Izrael zasloužil, sestoupil by jako ohnivý lev, aby hubil svoje oběti. A kdyby si to nezasloužil, sestoupil by tam jako ohnivý pes.“ V souvislosti s tím se mudrci ptali: Jak může z výšin sestoupit něco tak záporného? Chápeme přece, že co přichází z nebe, se nazývá dobro. Ale když přichází něco ne pozitivního – jaká náprava z toho vzejde? Předpokládejme, že shora přišla podoba ohnivého psa – to přece není pozitivní.

Pochopit to nám pomůže podobenství. Syn jednoho muže onemocněl. Šel k lékaři a ten mu dal léky, ale nepomohlo to. Poté mu přátelé poradili, aby se obrátil na významného profesora: i když bere hodně peněz, přesto stojí za to navštívit ho, protože je to velký odborník. Přišli k němu a profesor po vyšetření nemocného syna řekl, že má nebezpečnou nemoc s určitým názvem.

Muž zaplatil profesorovi předem stanovenou částku a potom, když se vrátil domů, poslal pro přátele a řekl jim: „Poradili jste mi, abych šel za odborníkem, a řekli jste, že stojí za to mu zaplatit spoustu peněz. A nakonec řekl, že můj syn onemocněl ještě vážnější nemocí než je ta, kterou pojmenoval obyčejný lékař. A za to jsem musel zaplatit tak vysokou cenu – aby profesor mluvil o nebezpečné nemoci? Vždyť jdu k lékaři, aby pacienta uzdravil, a ne proto, aby řekl, že můj syn je vážně nemocen.“

Na to přátelé odpověděli, že lékař stanovil přesnou diagnózu a nyní, když odborník pojmenoval skutečnou nemoc, je jasné, jak ji vyléčit. K léčbě přece není potřeba velký odborník – na každý neduh je již znám lék. Hlavní věc je pochopit, jakou nemoc skutečně člověk má. To znamená, že platíme specialistovi více než běžnému lékaři právě pro přesnou diagnostiku onemocnění.

Z toho vyplývá, že nalezení vady jevící se jako negativní je v každém případě pozitivní. Jinými slovy, samotné znalosti o nemoci jsou nápravou, protože nyní člověk ví, co potřebuje napravit. Diagnostika onemocnění je tedy součástí jeho léčení. Není možné vyléčit nemoc bez znalosti její příčiny.

A proto sestup „ohnivého psa“, který ukazuje, že ti nižší, kteří se nacházejí pod vládou sobectví, jež „štěká“, jak se píše v Zoharu, jako pes – to je pozitivní. Teď už víme, co napravit – nic jiného než egoistická přání [nádoby přijímání].

Tím pádem obraz ohnivého psa přichází shora s cílem nápravy, a nikoli zkázy. Proto je to také pozitivní, a ne negativní. Cokoli přichází shůry, i když to v očích nižšího vypadá jako vada – při bližším pohledu nižší vidí, že vše je povoláno pro naše dobro, abychom věděli, v čem musíme napravit sebe.

Vysvětlení k článku 14 (1984), kde je řečeno, že materiální touha po potěšení je pouze polovičním stupněm touhy přijímat. Pouze přijímáním touhy po duchovním potěšení člověk plně čerpá svůj potenciál.

Z toho vyplývá, že když má člověk hmotnou touhu, není ještě tak špatný. Takže k čemu je mu duchovní touha? Aby mu bylo hůře? Teoreticky je lepší zůstat v hmotné touze. Jaký smysl má usilovat o získání duchovní touhy a cítit se hůře? Proč se vystavovat nebezpečí? Co když se to nepodaří docílit? Uvažujeme-li tímto způsobem, samo sebou, je lepší zůstat u hmotné touhy, kdy všechny tvé pohnutky směřují pouze k materiálním požitkům – a netoužit po duchovnu vůbec.

Je řečeno v Předmluvě ke Knize Zohar (bod 29): „V počátečním období je třeba získat nezměrnou touhu přijímat bez omezení, v celé její zkaženosti, pod vlivem vlády systému čtyř nečistých světů ABJA. Koneckonců, pokud nebudeme mít tuto zkaženou touhu přijímat, nebudeme schopni ji v žádném případě napravit, protože je nemožné napravit něco, co v tobě není.“

To znamená, že nemáme na výběr – jsme povinni vykonávat činy, které nám dovolí získat touhu po duchovním potěšení. Jednak ani toto není snadné. Člověk může získat touhu po duchovnu, nakolik je to závislé na víře: především musí věřit, že duchovno existuje a je důležitější než všechny materiální požitky – do takové míry, že stojí za to se jich vzdát, aby získal touhu po duchovním potěšení. Proto je zde zapotřebí spousta práce, které ne každý je schopen.

Ale zároveň se v této fázi člověk ještě stále považuje za „špatného“ – přece jen získal zkaženou touhu přijímat. Podstata je v tom, že z egoistického záměru Lo Lišma dojdeme k altruistickému záměru Lišma. Jinými slovy, nejprve musí člověk dosáhnout stadia Lo Lišma a pak může být napraven se záměrem odevzdávat – Lišma. Konečně, není možné vytvořit záměr bez činu. Pouze uskutečňováním činu lze vyvinout úsilí pro jeho vydání se správným směrem, který se nazývá „pro odevzdání“.

V souladu s výše uvedeným se práce člověka na cestě k dokonalosti, pro kterou byl stvořen, dělí do čtyř kategorií:

1. Přijímání pro přijímání.

2. Odevzdávání pro přijímání.

3. Odevzdávání pro odevzdávání.

4. Přijímání pro odevzdávání.

První kategorie – přijímání kvůli přijímání – je první úrovní, na které se rodí stvoření. Tady kromě sobectví nerozumí ničemu. Jinými slovy, v žádném případě nemají zájem konat dobro pro kohokoliv – naopak jsou ze své podstaty ponořena do touhy přijímat jen pro sebe. V této kategorii je celý svět bez rozdílu mezi lidmi.

Druhá kategorie je odevzdávání za účelem přijímání. Tato úroveň již přesahuje obecně obvyklý rámec jednání zaměřených pouze na získání pro sebe. Člověk vykonává činnost odevzdání, musí si však pro sebe najít omluvu – proč se chce odlišovat od obecně uznávaných norem a provádět činy namířené proti své přirozené povaze. Tehdy člověk říká svému tělu: „Věz, že odevzdáváním pak získáš více potěšení.“ Dává tělu na srozuměnou, že je to pro něj výhodné a ono musí věřit, že výdaje se vyplatí. Pokud tomu tělo věří, pak to člověku umožňuje jednat – v míře svého přesvědčení v to, že on mu vyplatí odměnu za odmítnutí přijímání pro sebe a práci pro odevzdání. To je záměr Lo-Lišma, ze kterého, jak řekli mudrci, přicházíme k Lišma.

Toto je odrazový můstek pro přechod z jednoho stavu do druhého: ze stavu „Lo Lišma“ do stavu „Lišma“. V kontextu činnosti jsou si oba rovny: není žádného rozdílu, který by dovoloval říci, že je třeba dodat něco – cokoliv k činu se záměrem Lišma. A jednou pro vždy jsou si rovny v jednání, veškerá práce se zde nevztahuje k jednání, ale pouze k záměru. Jinými slovy, musíme se starat pouze o to, zda nás skutečně posunují zákony dávání, předurčené Stvořitelem, které chceme naplnit, což je pro nás velká odměna sloužit Jemu, protože nám dal vědět, čím Mu můžeme sloužit.

A teď začíná analytická práce – skutečně je při realizaci principů vědy kabala záměr člověka zcela nasměrován na odevzdávání? Nebo má jinou kalkulaci vycházející ze sobectví – a podle nich tyto principy realizuje?

Když člověk vidí, nakolik je ještě dalek toho, aby se skutečně plně nasměroval k odevzdávání, tehdy potřebuje poctivou sebeanalýzu. Mnozí ji neprovádějí, protože spoléhají na to, že se doopravdy pozvedají k odevzdávání. I když ještě nemají stoprocentní záměr Lišma, nicméně se přesto obvykle cítí, jako by to bylo Lišma. Ve věci opravdového altruistického záměru je ještě mnohé ke splnění, jenže jim chybí potřebný cit – buď od přírody, nebo proto, že neměli dobrého učitele, který by jim vysvětlil, jak nepropadnout sebeklamu.

A proto nejsou schopni dospět k záměru Lišma. Nakonec, Lišma je pravda a Lo Lišma je lež. Mezi nimi je zapotřebí mezičlánek, odrazový můstek od lži k pravdě. A tím mezičlánkem je lež v pravdě.

Je to lež, ale ne skutečná, protože ji člověk považuje za pravdu. Jde cestou lži, ale myslí si, že je to cesta pravdy. V tom případě to není skutečná lež. Na druhou stranu, pokud člověk ví, že ve skutečnosti kráčí lživou cestou, pak jde cestou pravdy. Koneckonců on ví, že ve skutečnosti je to lež. V tomto případě má odrazový můstek a jen tak může skutečně dojít k pravdě a přejít od pravdivé lži ke skutečné pravdě.

Jestliže člověk neví, že jde špatnou cestou, nevidí potřebu něco změnit a přejít na jinou cestu – pokud si nepřiznal, že žije ve lži. Jakmile si přiznal, že ve skutečnosti lže, je schopen změnit kurz a vydat se cestou pravdy.

Z toho vyplývá, že jestliže se člověk již vydal cestou pravdy, jde k záměru Lišma, ale je stále uprostřed cesty. Například když se chce člověk dostat do Jeruzaléma, nasedne do auta, které ho podle dopravních značek odveze do Jeruzaléma. A i když už má za sebou osmdesát nebo devadesát procent cesty, stále není v Jeruzalémě. Teprve po příjezdu tam bude možné říci, že je na místě.

Tak je to i v duchovním. Předpokládejme například, že Jeruzalém se nazývá pravdou, tedy záměrem Lišma. A rozumějme, musíme přiznat, že před vstupem do Lišma, pravdy, je člověk stále ve lži – v záměru Lo Lišma, kterému se říká lež. Nehledě na to, že už ušel téměř celou cestu a stojí u samotných bran k pravdě, k záměru Lišma, je stále ještě mimo pravdu. To znamená, že člověk nemůže vědět, zda dosáhl záměru Lišma, dokud si nezaslouží vstoupit do něj.

Kdy může člověk usoudit, že již vystoupil na úroveň Lišma? Podle jakých ukazatelů může člověk vědět, že je nyní na úrovni pravdy?

Odpověď na to je napsána v Předmluvě k TES (bod 56): „Odtud jsou známa slova mudrců: ‚Co znamená návrat?‘ – ‚Dokud Ten, který zná tajemství, nedosvědčí, že se člověk více nevrátí ke své hlouposti.‘ Na první pohled zní tato slova divně. Že by se někdo pozvedl nahoru, aby vyslechl svědectví Stvořitele? A před kým by měl o tom Stvořitel svědčit? Cožpak nestačí to, že sám Stvořitel ví, že se člověk navrátil celým svým srdcem a nezhřeší více? Nicméně z toho, co bylo řečeno, je to docela jednoduché. Ve skutečnosti si člověk nemůže být absolutně jist, že více nezhřeší, dokud mu nebude dovoleno pochopit princip řízení odměny a trestu, to znamená odhalení tváře. A odhalení tváře je to, čemu Stvořitel říká ‚svědectví‘. Takto dali člověku jasné znamení: když o něm bude svědčit Ten, kdo zná tajemství.“

Z toho plyne, že když člověk dosáhne odevzdávání, zaslouží si odhalení tváře Stvořitele. Tím je i řečeno: „Ten, kdo zná tajemství, dokazuje to, že dosáhl Lišma.“ A to je třetí kategorie – odevzdávání pro odevzdávání. Jinými slovy, člověk již dosáhl Lišma – úrovně pravdy. A to se uskutečnilo díky odrazovému můstku, který umožnil dojít od záměru Lo Lišma k záměru Lišma. Ale samozřejmě se všemi podmínkami, které je nutné splnit, abychom nezůstali v Lo Lišma.

Když člověk dokončí úroveň odevzdávání pro odevzdávání, přichází čtvrtá úroveň – přijímání pro odevzdávání, stadium dokonalosti. Jinými slovy, člověk dosáhne úrovně, na které chce přijímat radost a potěšení, protože sám ví, že chce naplnit cíl tvoření. Vždyť Stvořitel stvořil stvoření z přání přinést dobro svým stvořením – a v souladu s tím chce člověk přijímat od Stvořitele dobro a potěšení, natolik je to Jeho vůle.

V tomto přání však není nic z egoismu, když již člověk dosáhl úrovně podobnosti vlastností, které se říká „odevzdávání pro odevzdávání“. Proto chce nyní naplnit vůli Stvořitele – Jeho přání přinést dobro Jeho stvořením.

Zde musíme vědět, že existují dva pojmy: cíl stvoření a náprava stvoření. Cíl stvoření – přinést dobro stvořením Stvořitele. Jde o to, aby stvoření dostávala dobro a potěšení. Tedy čím více potěšení dostávají, tím je to pro Stvořitele příjemnější. Proto ten, kdo je na stupni dokonalosti, vždy si přeje dostávat mnoho radosti a potěšení. Nakonec to je cíl stvoření – přinést dobro Jeho stvořením.

Na druhou stranu, pokud člověk dospěl do stadia odevzdávání pro odevzdávání, tedy splynutí a podobnosti vlastností, v každém případě je to jen náprava stvoření. Jinými slovy, stvoření se musí dostat do takového stavu, kdy stvoření dostanou dobro a potěšení – a přesto po tom všem zůstanou v odevzdávání. Tomu se říká přijímání pro odevzdávání.