„Ať člověk navždy prodá vše, co má, a ožení se s dcerou žáka mudrce“ (Žalm 49). To znamená, že všechen majetek, který svým úsilím nabyl, je povinen celý prodat, tedy vše odevzdat a všeho se vzdát, a vzít si na oplátku dceru žáka mudrce.

Z toho vyplývá, že pokud si člověk nevezme dceru žáka mudrce, pak veškeré úsilí, které v životě vynaložil na cestě odevzdání, zůstane nedokončené. Pouze tím, že se ožení s dcerou žáka mudrce, dosáhne dokonalosti. Proto mudrci říkali, že člověk by měl prodat vše, co má. To znamená, že stojí za to prodat všechno kvůli dceři žáka mudrce. A proto je třeba pochopit, co znamená pojem dcera žáka mudrce.

Ba’al HaSulam řekl, že „žák mudrce“ je ten, kdo se učí od moudrého a v tomto případě se nazývá „žákem“. A „mudrcem“ je nazýván Stvořitel, kterému je vlastní pouze dávání. Každý, kdo se od Něj učí odevzdávat, je nazýván „žákem mudrce“.

Proto mudrci chápou: „Ať člověk navždy prodá vše, co má, a ožení se s dcerou žáka mudrce.“ Jinými slovy, vzdá se veškerého úsilí vynaloženého při dodržování pravidel Tóry a na oplátku obdrží schopnost odevzdávat.

Člověk tak ve svém srdci vytvoří novou povahu, místo vrozené egoistické touhy obdrží jinou přirozenost – touhu po odevzdávání. Pak budou všechny jeho myšlenky, slova a činy vybízet pouze k odevzdávání Stvořiteli, neboť v tom je celý člověk. Jinými slovy, pouze této úrovně by měl člověk dosáhnout a pouze nádoby – touhy bychom měli získat. Na druhé straně hojnost, která je naplněním nádob, pochází od Stvořitele, protože „ještě víc, než chce tele jíst, kráva ho chce krmit“. Proto nám chybí pouze síla odevzdávání.

To je vysvětleno v knize Zohar (Pinhas, str. 78, bod 218): „Pokud si to Izrael zasloužil, sestoupil jako ohnivý lev, aby pohltil své oběti. Ale když si to nezasloužili, tak tam sestoupil jako ohnivý pes.“

Je známo, že lev znamená Chesed [milosrdenství], tedy pravou stranu vyššího systému Merkava. Zásluha [zchut – זכות] znamená čisté [zach – זך] – vlastnost odevzdávání. Jinými slovy, ukazuje se nám jedna vlastnost proti druhé: shora také přichází vlastnost lva – milosrdenství se rozšiřuje na ty nižší, a pak mají bohatou hojnost.

„Nezasloužili si“ – to znamená, že se nezabývali odevzdáváním, ale pouze sebeláskou. Tehdy to shora přitáhlo vlastnost psa, o které mluví Zohar a vysvětluje slova Knihy přísloví: „Pijavice má dvě dcery, které štěkají jako psi: ‚Dej nám bohatství tohoto světa a dej nám bohatství světa, který přijde!‘ Chtějí pouze přijímat, ne dávat. Posílejte hojnost dolů. To se nazývá ‚jedna vlastnost proti druhé‘.“

Z toho vyplývá, že nejdůležitější v naší práci je pouze zasloužit si a získávat nádoby, které jsou připraveny přijímat hojnost – nádoby odevzdávání. Proto by měl člověk soustředit veškeré své úsilí pouze na jedno – na „nádoby odevzdávání“. Nechť je to odměna, kterou chce získat z duchovní práce. Tak dosáhne splynutí se Stvořitelem, což je cílem člověka.

Kniha Zohar také vysvětluje slova: „hanba pokolení – špatnost“ – „všechno dobré, co dělají, dělají pro sebe.“ To znamená, že veškeré milosrdenství, tedy jejich dobré skutky, nevybízí k odevzdávání, ale k jejich vlastním potřebám. Jinými slovy, chtějí za to získat odměnu, ale jinak nejsou schopni konat pro odevzdávání.

Na druhou stranu, národ Izrael je schopen konat pro odevzdávání. A musíme pochopit, proč tomu tak je.

A měli byste také pochopit, proč lidé, kteří začali studovat kabalu, říkají, že dříve pro ně bylo snazší konat pro odevzdávání, ale poté, co začali studovat kabalu, se to pro ně stalo obtížnějším.

Abychom tomu porozuměli, musíme si připomenout princip, který známe: člověk se nazývá „stvoření“ pouze proto, že má egoistickou touhu. Bylo to stvořeno jako „existence z ničeho“. Člověk tedy ze své podstaty není schopen žádného odevzdávání, pokud za to neobdrží nějakou odměnu. Navíc odměnou nemusí být něco, co dostane za své úsilí. Může se stát, že člověk obdrží nějaké ujištění: probudí se v něm například lítost k druhému a svědomí mu nedá pokoj natolik, aby byl nucen pomáhat. To se také počítá jako odměna.

Pokud se prostě snaží udělat něco příjemného pro druhého, pak se člověk ptá sám sebe: „Co z toho budu mít?“

Na druhou stranu národ Izrael díky zvláštní síle Tóry a duchovní práci dokáže místo vrozené egoistické touhy získat jinou podstatu – a jednat pouze pro odevzdávání. Dosahuje toho díky této síle, která do něj vnáší jiskry odevzdávání, nesoucí touhu stát se podobní svému kořenu. A naopak, bez síly Tóry a duchovní práce se člověk nedokáže vymanit ze své egoistické podstaty a není schopen žádného odevzdávání bez odměny.

Z toho je jasné, proč lidé poté, co začali studovat kabalu, říkají, že dříve měli více síly k tomu, aby jednali pro odevzdávání, ale nyní mají pocit, že je to pro ně těžší.

Odpověď se nachází v Předmluvě ke Knize Zohar (body 29-30): „Od narození je egoistická touha člověka zaměřena pouze do hmotného světa. A přestože před 13. rokem získá nadměrnou touhu po potěšení, její potenciál nevyčerpává. Tato touha dosahuje svých skutečných rozměrů pouze v duchovnu. Až do 13 let chtěl člověk vstřebat veškeré bohatství a slávu tohoto hmotného světa, otevřeného pro všechny, který se v jeho očích zdál prchavý a pomíjivý pro každého. Když však člověk získal nadměrnou duchovní touhu po potěšení, chce pro potěšení přijmout dobro a bohatství budoucího věčného světa, který se mu zdá být věčným majetkem. Touha po potěšení se tedy skutečně vyčerpává pouze v duchovních touhách.“

Z toho vyplývá, že dokud se lidé nezačali zabývat kabalou, měli hmotnou touhu, ještě ne tak velkou, a proto pro ně bylo snazší jednat pro odevzdávání. Když začali studovat kabalu, jejich touha vzrostla na duchovní úroveň a samozřejmě to se pro ně stalo obtížnější, protože nyní získala větší sílu ve srovnání s touhou hmotnou, kterou měli dříve. Proto předtím, než začali studovat kabalu, měli ještě málo síly na to, aby jednali v odevzdávání, ale nyní, když získali duchovní touhu po potěšení, je pro ně obtížnější věnovat se odevzdávání.

To znamená, že nelze říci, že se nyní stali horšími nebo že ti, kdo studují kabalu, jsou horší než ostatní, protože je pro ně obtížnější jednat pro odevzdávání. Prostě touha po potěšení vzrostla, a proto bylo těžší ji překonat.

Například před tím, než člověk získal duchovní touhu po potěšení, bylo jeho zlo 30 procent, a poté, když tuto touhu získal, bylo k jeho zlu přidáno dalších 70 procent. Člověk proto nyní potřebuje více síly, aby to překonal.

Nelze však říci, že by nyní člověk zeslábl a otočil se zpět. Naopak, nyní se potřebuje uchýlit k prostředku, který mu umožní porazit nabyté negativní síly. A tento prostředek spočívá v realizaci principů vědy kabaly se záměrem, aby „ho světlo v ní skryté vrátilo ke Zdroji“.

Člověk na cestě vpřed tedy našel více zla, aby ho napravil. Ale každý začátek je těžký, a proto se mu zdá, že se teď zhoršil. Měl by však vědět, že pokaždé je mu dáno více zla k nápravě, dokud vše nenapraví.

[Další vysvětlení v dalším článku.]