Rabaš, Dopis 43

Chanuka, 10. prosince 1958, Jaffa Tel Aviv

Mému příteli v Gatesheadu, ať žije.
Posílám pozdravy k Chanuce, kéž je Jeho přáním, abychom byli poctěni pocítit světlo Chanuky v našem srdci, aby byly osvíceny naše oči a srdce se potěšilo.

Napíšu také o tom, co jsem řekl o Chanuce: Je známo, že svíčky nemohou hořet, dokud nejsou splněny tři podmínky:
1. svíčka - nádoba, do které se nalije olej;
2. olej;
3. knot.
Teprve když se tyto tři věci spojí, je zde příležitost se potěšit jejich světlem.
A tyto tři aspekty je třeba vysvětlit z hlediska duchovní práce a systému morálního ponaučení.
Nádoba, do které je dán olej a knot, je tělo zvané svíčka.
Úsilí v Tóře a přikázáních a rozpory, které člověk cítí v řízení Stvořitele, ve věcech, které mu nejsou odhaleny, - že svět je řízen kategorií „Dobrý a tvoří dobro,“ - protože podle jeho rozumu a podle jeho názoru by Stvořitel měl řídit svět jiným způsobem, to znamená, aby Jeho dobré řízení bylo odhaleno všem, a ukazuje se, že toto vše je v rozporu s rozumem člověka – to se nazývá knot - od slova „křivolaký“ (proměnlivý) a ze slova „nesprávný“. A ukazuje se, že takové myšlenky jsou nesprávné (nevhodné). 
Vyjasnění a nadšení, které dává touhu po Tóře a duchovní práci, a dává pocítit sladkost a příjemnost, která je v Tóře a práci, se nazývá olej. 
A pokud alespoň jeden z nich chybí, pak neexistuje způsob, jak se potěšit jejich světlem. Stejné je to i zde. V době, kdy tělo vyvíjí úsilí a objeví se v něm vyjasnění – v té době ho odměňují dosažením světla Stvořitele, které se odhaluje pouze mezi dvěma. A poté, co olej a knot vyhoří – světlo nesvítí a přichází tma. A podobně - poté, co pominuly síly a pocit vyjasnění, už nemá světlo a opět přichází tma. 
Ale pokud chce člověk stále přijímat světlo, je nucen pokusit se vyvinout více úsilí, které se nazývá knot, a také energii, která se nazývá olej, protože světlo nemá žádnou energii, ze které se může rozhořet a začít znovu se pozvedat. A to znamená, že existuje pravidlo: „Podle utrpení je odměna.“
Hlavní síla vyjasnění, zvaná olej, je dosahována vírou. To se děje, když překoná svůj zlý počátek, který přináší potíže a rozpory vnějšího rozumu. A to se nazývá zkoušky v práci Stvořitele. 
Po takovém posílení je člověk poctěn obdržením světla Stvořitele, které svítí duši člověka, a poté již není prostor pro rozpory, co se nazývá světlo Chanuky. To znamená, že byl odměněn jasným vedením, když se řízení Stvořitele projevuje jako „Dobré a tvořící dobro pro stvoření“.
A zde je třeba vysvětlit, co říkají mudrci o Chanukové svíci - "a slunce zapadlo dřív, než (poslední) noha opustila tržiště" (Šabat 21), což nás odkazuje na tento způsob.
A slunce se nazývá jiskřící světlo. Noha, "regel" - je od slova vyzvědači (meraglim), což znamená, že jdou prověřovat Řízení Stvořitele. Jak řekli vyzvědači - "a viděli zemi, jaká je... je dobrá, nebo špatná". Jde o to vidět Vyšší Řízení světa jako dobré a přinášejícího dobro.
Tržiště - to je vláda, panování mnohých. Protože právě pod vládou mnohých se nacházejí vyzvědači. Je-li však člověk poctěn tím, že se dostane pod vládu Jediného, když už na světě není žádná síla kromě Jednoho Stvořitel, protože On Jediný dělá a bude dělat všechno, pak už pro špehy není místo.
A to je to, co bylo naznačeno: měli by přitahovat světlo Chanuky, aby se projevilo zjevné Řízení jako dobré a konající dobro - od západu slunce až do chvíle, kdy (poslední) noha opustí tržiště. Tedy od doby, kdy se ještě nacházejí ve tmě, až do doby, kdy se všichni vyzvědači dostanou zpod vlády mnohých, kdy už pro ně nebude místo a oni všichni zmizí ze světa.
A tak lze vysvětlit to, o čem se říká v písni "Bašta mé spásy": "Řekové se spojili proti mně, prorazili zdi věže a zničili veškerý olej." Slovo zdi (chomot) – je složeno ze stejných písmen jako slovo pečeť (chotem) a území (tchum). Věže – to je věž plná všech požehnání [Midraš Raba 88]. A zdi jsou ochrana, oplocení, aby cizinci nevstoupili do města a nevyplenili ho. 

Stejně tak zde: Aby nevešly cizí myšlenky a nezvané touhy, je také nutné postavit zeď, která by chránila před vnějšími. A tato zeď se nazývá víra, díky níž má člověk příležitost se zachránit od všeho výše uvedeného. A to se nazývá ohraničené území (tchum), a vnější mají možnost do něho vstoupit. A pokud vidí, že člověk nepřekračuje toto ohraničení, jdou (vnější) a vracejí se na svá místa. 

Podstata je v tom, že víra je přesně výše rozumu, a vláda Sitry Achry je uvnitř rozumu a vnější mysli a sama o sobě neexistuje žádné spojení a kontakt s člověkem. Řecká Klipa se projevuje tím, že národ Izrael se řídil právě vnějším rozumem - „nechvalnou“ filosofií. A to je proti víře zvané zeď. A v jaké míře jsou schopni vnutit Izraeli filosofii, v té samé míře věří, že prorazili zeď. 

To vysvětluje frázi „a prorazili zeď věže“, to znamená, zeď kolem věže plné všech požehnání s jejíž pomocí jsou poctění, aby pochopili odhalené řízení, že Stvořitel vládne světu jako Dobrý a Tvořící dobro. 

Kvůli proražení zdi „zničili veškerý olej“, to znamená, veškerá jasnost a životní síla, kterou získali díky víře, se před nimi zahalila, a „zničení“ vycházelo z nudy a uzavření, dokud nedošlo k zázraku a Stvořitel jim nepomohl, a nebyli odměněni opět odhalením Světla, které se nazývá Světlem Tváře.
A to, na co se můj přítel ptá ohledně významu rohu (šofaru), znamená, že Stvořitel přechází od míry soudu k míře milosrdenství. A z několika zdrojů vyplývá, že když se naráží na míru soudu, je to podobné, jako když utichnou zvuky šofaru atd.
V knize "Jarot dvaš" (doslova - Medová plástev) se vysvětluje, že stejně jako roh (šofar) probouzí soud, tak i člověk, pokud soudí sám sebe, tj. říká Stvořiteli, že chce přijmout trest pouze pod podmínkou, že se zbaví hříchu a očistí se od něj - tím člověk na sebe probouzí milosrdenství. A je jisté, že by člověk neměl zpochybňovat svatá slova autora knihy "Jarot dvaš".

A pozorně si přečti v Knize Zohar v kapitole Emor (str. 99), že Izrael v Soudný den netroubí na šofar, což bude v budoucnosti, protože je to vlastnost milosrdenství a ona splyne se soudem... Ukazuje se, že šofar - to je vlastnost milosrdenství.
A je třeba vysvětlit to, co on říká o troubení na šofar: když vylučují, jsou přeci vylučováni pod vládu soudu. A aby nad nimi nevládla moc soudu, musí na sebe probudit milosrdenství, což je mírou kombinace míry soudu a milosrdenství, a šofar je prostředkem k probuzení milosrdenství.
Totéž platí o větě "zatrubte na šófar na Siónu", to varuje národ před návratem. A protože pokud vidíme, že se projevuje vlastnost soudu, nedej Bože, musíme troubit na šofar, abychom probudili milosrdenství. V šófaru je prostředek k probuzení milosrdenství, a to dodá národu sílu vrátit se ke Stvořiteli.
Je to jako se strážcem na věži, který z dálky viděl vojsko, jež se blíží, aby bojovalo s obyvateli města a všechno zničilo. Zatroubí na roh, aby se lidé shromáždili a bojovali za záchranu města. Zdá se, že zde je šofar měřítkem soudu. Vyplývá to ze svaté knihy Zohar.
…
!!!! Dále bez korekce !!!!

A druhá otázka, na kterou mi napsal, se týká lásky ke Stvořiteli. K otázce lásky ke Stvořiteli: každý, kdo miluje druha, chce s ním být spojen, být mu nablízku, přátelit se s ním. Stejně tak v lásce ke Stvořiteli by měl mít člověk touhu být Stvořiteli nablízku, pociťovat potěšení z jeho blízkosti do té míry, že se s ním nechce rozloučit.
Rabín Šimon Rafael Hirsch vysvětluje, že láska ke Stvořiteli je touha dávat dary ze srdce, "obdarovat Stvořitele", jako v běžné lásce mezi lidmi, kdy milenec chce milovanému dávat. Stejně tak láska ke Stvořiteli znamená hlubokou touhu dávat a těšit Stvořitele z hloubi srdce.
A já bych rád dodal, že obojí je pravda, ale je třeba mezi nimi rozlišovat z časového hlediska. A vždy je třeba rozlišovat mezi realitou a existencí reality. Copak nevidíme, že když se narodí dítě, vidíme naprostou dokonalost: dítě je živé a existuje a má všechno. Zároveň, pokud novorozenci neposkytneme potřebnou výživu, samozřejmě veškerou realitu zrušíme. Bez výživy totiž dítě zemře. Je-li tomu tak, pak aby se realita zhmotnila, musí existovat výživa, díky níž by dítě rostlo a vyvíjelo se. A pokud se mu dostane nevhodné výživy nebo pokud se mu dostane výživy pro něj nedostatečné, bude velmi slabé.

Proto jsou v lásce Stvořitele nezbytné dvě věci:
1. Účel zkoumané skutečnosti. To je v podstatě láska a tato jednota a splynutí, kdy člověk chce zrušit sám sebe před Stvořitelem a v jeho životě není žádná jiná starost, než aby celé své srdce a všechny své myšlenky dnem i nocí obracel pouze ke Stvořiteli. A pro něj není na světě většího utrpení, než kdyby došlo, nedej Bože, k odcizení od této jednoty, jak je řečeno: "Kdyby člověk dal všechno dobro svého domu za lásku, bude poznamenán opovržením" (Píseň písní 8,7).

2. Existence skutečnosti. Aby láska nevyprchala a aby časem rostla a sílila, potřebujeme výživu. Smyslem toho je výživa, zvaná přikázání a dobré skutky. A v míře, v jaké se množí dobré skutky, ve stejné míře sílí láska mezi ním a Stvořitelem. Stvořitel pak také dává dary, jak je mezi milenci zvykem. Stvořitelovy dary znamenají odhalování tajemství Tóry, nazývaných Maase Merkava (Stvořitelův čin) a Maase Berešit (Prvotní čin).

Podle toho jsou oba výklady správné. A poté je člověk poctěn vyšším stupněm zvaným "nezávislá láska".

Kéž nám Stvořitel pomůže ctít lásku Stvořitele.