241. Volejte Ho, dokud je blízko

Slyšel jsem

„Volejte Ho, dokud On je blízko.“ (Izajáš 55, 6) A jak pochopit: „dokud je blízko“? Vždyť je řečeno, že „Celá země se plní Jeho slávou“. Znamená to, že je stále blízko. A co tedy značí „dokud“? Jako kdyby se stávalo, že je doba, kdy On je vzdálený.

Jde o to, že jakékoliv stavy jsou vždy hodnoceny z hlediska člověka, který je postihuje a cítí. A pokud člověk necítí, že k němu je Stvořitel blízko, pak mezi nimi žádná blízkost nevzniká. Vždyť se vše určuje pocity člověka. A může to být tak, že jeden člověk cítí, že svět je plný dobra, ale druhý necítí, že tento svět je dobrý. A pak nemůže říci, že existuje dobrý svět, ale soudí podle svého pocitu – to znamená, že vidí svět plný utrpení.

A před tímto varuje Prorok: „Volejte Ho, dokud On je blízko!“ Přichází a říká: „Vězte, že pokud vás Stvořitel volá, znamená to, že je blízko.“ Takže je vám nyní dána možnost: máte-li citlivé srdce, pocítíte, že je k vám Stvořitel blízko. A to je příznak přiblížení Stvořitele a potvrzení, že to tak je. Vždyť je známo, že člověk podle své přirozenosti není schopen splynout se Stvořitelem. Je to proti jeho přirozenosti, jelikož byl stvořen s jediným přáním – přijímat potěšení. Sloučení však nastává pouze v odevzdání. Ale díky tomu, že Stvořitel člověka volá, rodí se v něm druhá přirozenost a on si přeje svou původní přirozenost anulovat a přimknout se ke Stvořiteli.

Proto by měl člověk vědět, že když pronáší slova Tóry a modlitby, je to jenom zásluhou Stvořitele. A nechť ho ani nenapadne říci, že mu pomáhá „jeho vlastní síla a jeho pevná ruka“ (Deuteronomium), poněvadž to je opravdu nad jeho síly. A podobá se to člověku, který zabloudil v hlubokém lese a nevidí žádný způsob, jak se dostat ven k lidskému obydlí. A tehdy ztratí veškerou naději a nikdy si ani nevzpomene na návrat domů. Ale ve chvíli, kdy v dáli vidí nějakého člověka nebo slyší lidský hlas, okamžitě se v něm probudí vášnivá touha po návratu do svého rodiště a začne křičet a prosit, aby někdo přišel a zachránil ho.

A také, pokud se člověk vzdálí z dobré cesty a ocitne se na špatném místě a přivykne-li si na život mezi divokými a dravými zvířaty, pak se kvůli svému egoismu nikdy nezamyslí, že se musí vrátit tam, kde sídlí rozum a Svatost. Avšak slyší-li hlas, který ho volá, probouzí se v něm pokání. A volá ho hlas Stvořitele, a nikoliv jeho vlastní hlas. Pokud však ještě nedokončil svou práci na cestě nápravy, není schopen pocítit a uvěřit, že je to hlas Stvořitele – a myslí si, že je za vše zavázán pouze vlastní síle a pevnosti své ruky. Proto je Prorokem dána výstraha, že člověk musí přemoci své vlastní názory a myšlenky a plně věřit, že to je hlas Stvořitele.

Z toho důvodu, když chce Stvořitel vyvést člověka z temného lesa, ukáže mu v dálce nějaké Světlo a člověk sebere zbytek svých sil a vrhá se tam, kde se ukazuje Světlo, aby se k němu dostal. Ale pokud nespojuje toto Světlo se Stvořitelem a neříká, že ho takto volá Stvořitel, pak se mu Světlo ztratí a on znovu zůstane stát uprostřed hlubokého lesa. To znamená, že nyní pozbyl možnosti otevřít celé své srdce Stvořiteli, aby On přišel a zachránil ho z temného místa, tudíž z jeho egoismu, a přivedl ho na místo, kde přebývá rozum a jež je určeno lidem (synům Adama), což značí „podobný Vyššímu“ (Adame la-Eljon, אדמה לעליון) – čili touze po odevzdání a sloučení se Stvořitelem. A to znamená, že nevyužívá svou šanci a zůstává nadále stejný jako předtím.