233. Odpuštění, pokání a vykoupení

Slyšel jsem

Odpuštění (Mechila, מחילה) – ze slov „připojit ke ctnosti“. Jinými slovy, právě díky návratu z lásky, kdy se zlé úmysly mění na zásluhy, „připojuje“ je člověk ke ctnosti, to znamená k zásluhám.

Pokání (Slicha, סליחה) – ze slov „odehnat svůj dobytek“ (ve-Šalach et-Be’iro, ושלח את־בעירה, po nahrazení písmene Samech písmenem Šin). (Exodus, Šemot 22, 4) Jinak řečeno, člověk od sebe odhání trestné úmysly a rozhodne se, že od tohoto dne a nadále bude dělat jen to, co se proň stane zásluhami. Toto je považováno za návrat ze strachu, když se pro něho zlé úmysly stanou pochybeními.

Vykoupení (Kapara, כפרה) – ze slov: „A očistí i oltář“ (ve-Kiper et ha-Mizbe’ach, וכפר את־המזבח, Levitikus 16, 33), což znamená, že „musí obdržet vykoupení prostřednictvím tohoto člověka“. Vždyť když člověk ví o své nečistotě, nemá sílu a opovážlivost vstoupit do paláce Krále. Z toho důvodu, když člověk vidí a vzpomíná si na své zlé činy, které jsou v rozporu s přáním Krále, je pro něho obtížné se učit Tóru a Přikázání – tím spíše požádat Krále o povolení se k Němu přimknout a spojit se s Ním.

Vykoupení je nutné proto, aby neviděl svůj bídný stav a naprostou nicotnost a zapomněl na své postavení, ale mohl pocítit radost, že se může zabývat Tórou a duchovní prací. Pokud se začne radovat, bude mít možnost požádat o spojení s Králem. Vždyť Šchina vládne pouze tam, kde je radost.

A z toho důvodu je především nutné vykoupení. A poté, co uskuteční návrat kvůli rozechvění a strachu, se člověk stává hoden pokání. A po pokání uskuteční návrat z lásky a zaslouží si odpuštění.

Je třeba věřit, že vše, co se v našem světě děje, je důsledkem Vyššího řízení a že neexistují žádné náhody. A také je nutné vědět, že všechna varování, která pro nás byla napsána, tudíž že všechna prokletí, která se na nás sesypou, „pokud nebudeme poslouchat“, jsou strašná utrpení. Avšak nikoliv tak, jak si myslí lidé, když někteří z nich říkají, že to není prokletí, nýbrž požehnání. A uvádějí jako důkaz Magida z Kozince, který vždy říkal zvláštní modlitbu „Vystupování k Tóře“ (Alija la-Tora)¹, když četl kapitolu Tochachot (varování). A říkal, že to jsou opravdová prokletí a neštěstí.

A sami také vidíme, že tato prokletí skutečně existují – to znamená, že v tomto světě cítíme trpkost strašného a nesnesitelného utrpení. Musíme však věřit, že je třeba veškeré toto utrpení přičítat působení Vyššího řízení a že všechno určuje Stvořitel. Praotec Mojžíš vzal tato prokletí a spojil je se Stvořitelem, o čemž je řečeno: „A nebylo proroka jemu rovného ve všech hrůzách, které se vyplnily.“

A když v to člověk věří, věří také, že „Je soud a je Soudce“. Proto Magid vykonával „Vystupování k Tóře“ po kapitole obsahující varování. Vždyť pouze on mohl spojit tato prokletí a utrpení se Stvořitelem, poněvadž věřil, že „Je soud a je Soudce“. Zásluhou toho vyrůstala ze všech těchto prokletí pravá požehnání: „Vždyť učinil Stvořitel tak, aby se před Ním chvěli“.

A v tom tkví smysl řečného: „Obvaz léčí samu ránu.“ To znamená: „Stejnou cestu, na které hříšníci klopýtnou, spravedliví projdou.“ Vždyť jakmile se ocitnou na místě, kde není žádná opora, okamžitě se tam uchytí nečistá síla (Sitra Achra, סטרא אחרא) a hříšníci klopýtnou. Hříšník, který není schopen kráčet vírou výše rozumu, padá, ocitne-li se bez veškeré opory. A pak zůstane mezi nebem a zemí, poněvadž hříšníci mohou pracovat pouze uvnitř poznání, mají „zlé oko, domýšlivý pohled“.

Kdežto spravedliví, kteří „nehledí zvysoka dolů a nejsou povýšení v srdci“, touto cestou projdou. Ukazuje se, že se to přemění v požehnání. Neboť díky tomu, že člověk všechna utrpení spojuje s Vyšším řízením a přijímá vše vírou výše rozumu, získává Kelim připravené přijmout požehnání.