231. Náprava touhy po sebepotěšení

Slyšel jsem v měsíci Tevet v roce Tav-Reš-Pej-Chet (leden 1928) v Jeruzalémě (Givat Ša’ul)

Je třeba dbát na to, aby s každým potěšením člověk pociťoval lítost z toho, že se těší tělo, protože když se těší, on se vzdaluje od Stvořitele. Vždyť potěšení dává Stvořitel. A pokud člověk přijímá potěšení, pak se stává protikladným ke Stvořiteli. Rozdíl ve vlastnostech určuje oddálení od duchovního, a proto se člověk nemůže spojit se Stvořitelem.

A jak splnit zákon: „Splyň s Ním“?

Pokud člověk při přijímání potěšení cítí utrpení z toho, že je přijímající, pak utrpení anuluje potěšení. Je to podobné člověku, který má vřed na hlavě a je nucen česat bolestivé místo, z čehož má potěšení, i když chápe, že se tím zvětšuje vřed a zhoršuje se nemoc až do stavu, který již nelze vyléčit. To znamená, že když cítí potěšení, ve skutečnosti se jím netěší, ačkoliv se není schopen udržet před jeho přijetím.

Přesně tak se člověk musí dívat na potěšení, které přijímá, aby bylo potěšení doprovázeno pociťováním utrpení z toho, že těší-li se, vzdaluje se od Stvořitele. Až k pocitu, že nemá cenu přijímat potěšení, neboť je nesrovnatelné se ztrátou, kterou z toho zakouší. A taková práce se nazývá práce srdce.

(Svatost – vše, co člověka přibližuje k práci Stvořitele, se nazývá Svatost.

Nečistota – vše, co vzdaluje člověka od práce Stvořitele, se nazývá nečistota.)