205. Moudrost zvedá svůj hlas na ulici

Slyšel jsem v roce Tav-Reš-Cadi-Chet (1938)

„Moudrost volá na ulici, na náměstích předkládá svůj hlas. Kdo je hloupý, nechť sem zabočí. Řekla bezcitnému…“ (Kniha přísloví)

Když se člověk stává hoden splynutí se Stvořitelem, samotné odhalení Stvořitele, nazývané Šchina, mu řekne, že pokud byl předtím donucen jednat jako hlupák, navzdory rozumu (vírou výše rozumu), není to proto, že by to byla skutečně pravda, ale proto, že mu chybělo „srdce“. A to je důvod, proč říkáme: „A všichni věří, že Stvořitel je Bůh víry.“

Ale nyní, když se stal hoden skutečného splynutí se Stvořitelem (Dvekut), již nelze říci, že se chová jako hlupák, to znamená jednající „vírou výše rozumu“ z přinucení. Naopak, musí pracovat a věřit, že vykonává svou práci výše rozumu navzdory tomu, že všemi svými smysly vidí a cítí, že pracuje uvnitř rozumu. Což je úplný opak toho, co viděl dříve: že ho rozum nezavazuje k otroctví Stvořiteli. Nehledě na to byl povinen pracovat výše rozumu a říkat, že v tom je pravé poznání.

To znamená, že věří, že toto otroctví je skutečná realita.

A poté je to naopak: zavazuje ho veškerá jeho práce i jeho rozum – to znamená, že sloučení se Stvořitelem (Dvekut) zavazuje k otroctví. A člověk věří, že vše, co je proň viditelné uvnitř poznání, je všechno výše rozumu. Kdežto předtím přijímal jako vnitřní znalosti vše, co je výše rozumu.