203. Povýšenost ponižuje člověka

Slyšel jsem 2. polosváteční den svátku Sukot v roce Tav-Reš-Cadi-Tet (12. října 1938)

„Povýšenost ponižuje člověka“, vede k jeho pádu. Je známo, že člověk je stvořen jako nejnižší. Ale pokud nízký zná svou úroveň, netrpí tím, že je nízký, protože zaujímá své místo. Stejně jako nohy, které necítí své ponížení kvůli tomu, že šlapou na nečistotu a jsou povinni na sobě nosit celé tělo. Nejsou tím, čím je hlava, která je vždy nahoře. A poněvadž nohy znají své předurčení, necítí žádné ponížení a netrpí svým nízkým stavem.

Ale jestliže by se chtěly pozvednout nahoru a byly donuceny zůstat dole, pak by pocítily utrpení. Z toho důvodu „povýšenost ponižuje člověka“. Vždyť kdyby člověk chtěl zůstat na nízké pozici, v tom případě by tu pozici necítil jako nízkou – to znamená, že by necítil žádné utrpení z toho, že se narodil tak nízký, jak je řečeno: „Divokým oslem se rodí člověk.“ Ale jelikož chce být sám na sebe pyšný, cítí svou nicotnost, a proto trpí.

Utrpení a pocit nicotnosti jsou vzájemně neoddělitelné, protože pokud člověk netrpí, nepovažuje se za poníženého. A to přesně odpovídá míře jeho pýchy, když si přeje vysokou pozici, ale nemá ji – a proto pociťuje svůj stav jako nízký.

Tento pocit nicotnosti je poté nahrazen hrdostí, jak je řečeno: „Stvořitel kraluje, oděl se do velikosti.“ (Žalm 93) Protože pokud člověk dosáhne splynutí se Stvořitelem, pak je podle slov modlitby poctěn hrdostí a velikostí: „Hrdost a velkolepost – pro Stvořitele“. Vždyť člověk, který dosáhl sloučení se Stvořitelem, je velice hrdý. A ve stejné míře, ve které cítí svou nicotnost a trpí tím, se stává hoden se odít velikostí Stvořitele.