201. Duchovní a materiální

Slyšel jsem 1. den Chanuky v roce Tav-Reš-Cadi-Tet (18. prosince 1938)

Proč vidíme, že kvůli materiálním ziskům mnoho lidí pracuje v potu tváře, a to i tam, kde je to životu nebezpečné? Ale práce ve prospěch nabytí duchovního v každém vyvolává mnoho otázek a pochybností.

A více než to: kvůli materiálnímu je člověk ochoten pracovat i za nepatrnou odměnu, zatímco s duchovní prací nesouhlasí, pokud si není zcela jist, že obdrží v plné míře to, s čím počítá.

Rozumu je však naprosto jasné, že tělo, tudíž všechno materiální, nemůže mít žádnou hodnotu, protože je každému zřejmý jeho konec i to, že z něho nic nezbyde. Proto je tak snadné jím opovrhovat. Vždyť stejně není věčné. Zatímco v duchovním stojí na straně těla a jeho existence egoistické záměry, nazývané Klipot, a proto jím je obtížné opovrhovat.

Proto člověk, který žije pouze materiálním, snadno opovrhuje svým tělem a necítí v tom žádnou obtíž. Ale v duchovním tomu tak vůbec není. A tato obtížnost se odloučit od přání těla (egoistických záměrů člověka, záměrů „pro sebe“) je opačná strana (AChaP) budoucích čistých přání (záměrů „pro Stvořitele“).

Tyto čisté touhy se nazývají „sebeobětování“ (Mesirut Nefeš, מסירות נפש). Právě díky nim a v nich se člověk stává hoden Světla Stvořitele. A předtím, než je plně připraven se zcela obětovat, není možné dosáhnout jakéhokoliv duchovního stupně.