191. Období pádu

Slyšel jsem 14. den měsíce Sivan v roce Tav-Reš-Cadi-Chet (13. červen 1938)

Je těžké si představit stav duchovního pádu, když se vytratí chuť duchovní práce i úsilí, jež člověk vyvíjel po celou dobu od počátku své duchovní práce až k pádu. Jako kdyby nikdy necítil chuť duchovní práce; jakoby to všechno bylo vně něho. Z toho je zřejmé, že se duchovní pád děje pouze těm, kdož se již nacházejí na vysokých duchovních stupních. Zatímco obyčejní lidé nemají s takovými stavy absolutně nic společného. Vždyť se snaží pouze o naplnění pozemských tužeb, kterými je ovinut celý náš svět.

Je však třeba si uvědomit, nač jsou člověku stavy pádu? Vždyť se na základě jeho souhlasu či nesouhlasu nic nezmění v systému vesmíru, který řídí dobrý Stvořitel absolutním dobrem. Jaký je tedy prospěch z těchto stavů?

Jedná se však o to, že stav pádu přichází k člověku proto, aby odhalil velikost Stvořitele – neumožňuje jeho srdci ztvrdnout a probouzí v něm strach a chvění před velikostí Stvořitele. Vždyť začíná poznávat, jak nekonečně je od Stvořitele vzdálen – natolik, že rozumu není dostupné, aby pochopil možnost spojení a splynutí člověka se Stvořitelem.

Během duchovního pádu člověk cítí nemožnost jakéhokoli spojení a sloučení se Stvořitelem, protože svou příslušnost „k“ duchovnímu vnímá jako něco, co je naprosto cizí tomuto světu. A opravdu tomu tak je. Avšak: „Společně s pocity velikosti Stvořitele člověk odhaluje Jeho skromnost“ a je to zázrak, který je výše přírody, že Stvořitel člověku věnoval jako dar možnost dosáhnout spojení a sloučení s Ním.

Proto, když člověk znovu dosahuje spojení se Stvořitelem, musí si neustále připomínat stav svého pádu, aby si uvědomil, ocenil a povznesl stav sloučení se Stvořitelem – aby věděl, že se nyní stal hoden zázraku spásy Shora.