128. Z hlavy této padá rosa na Ze’ir Anpin

Slyšel jsem 3. den v týdnu Mišpatim v roce Tav-Šin-Gimel (27. února 1943)

„Z hlavy této padá rosa na Ze’ir Anpin.“ (Kniha Zohar) Každý vlas má pod bílým kořenem jamku, o čemž je řečeno (Jób 9): „Bouří mne On skolí“,¹ a proto se říká, že „odpověděl Stvořitel Jóbovi z bouře“. A v tom tkví smysl slov: „Každý přepisující, nechť vloží polovinu šekelu ke svatému šekelu“ – „jedna Beka (בקע, prohluběň) z hlavy – pro vykoupení jejich duší“ (Exodus).

Podstata vlasů se odkrývá z takových pojmů jako čerň a inkoust. Když člověk pociťuje oddálení od Stvořitele, protože ho překonaly myšlenky cizí duchovnímu, nazývá se to „vlasy“ (Se’arot). A „bílý kořen“ čili bělost vzniká v době, kdy naň působí Světlo Stvořitele, které ho k Němu přibližuje. A obojí společně se nazývá „Světlo a Kli“.

Veškerá práce začíná probuzením člověka k práci Stvořitele, když se stává hoden „bílého kořene“ a cítí v práci Stvořitele život a Světlo. A potom k němu přijde nějaká myšlenka, která je cizí duchovnímu, díky níž spadne ze svého stupně a vzdálí se od práce. Cizí myšlenka se nazývá bouře (Se’ara) a vlas (Sa’ara). A pod vlasem je jamka, která znamená nedostatek a otvor v hlavě.

Vždyť předtím, než ho navštívily cizí myšlenky, byla jeho hlava celá a dokonalá a on byl blízko ke Stvořiteli. Ale díky cizím myšlenkám se od Stvořitele oddaluje, což znamená, že je v jeho hlavě otvor a nedostatek. A svou lítostí, že se to stalo, otevírá z tohoto otvoru „vodní zdroj“. Tak se vlas stává kanálem pro šíření Světla, díky čemuž se člověk opět stává hoden bílého kořene vlasu.

A potom ho opět překonají cizí myšlenky a znovu ho oddalují od Stvořitele. A zase se vytvoří jamka pod vlasem, což je otvor v hlavě a nedostatek. A on toho lituje a znovu vytváří „vodní zdroj“, a pak se vlasy změní v kanál, který vede Světlo.

Tak to jde dál a dál a stejné stavy se opakují znovu a znovu – vzestupy a pády – dokud se tyto „vlasy“ nerozmnoží do plné míry. Vždyť pokaždé, když se člověk vrací a napravuje svůj stav, přitahuje Světlo. A toto Světlo se nazývá rosa, jak je řečeno: „Moje hlava je plná rosy“ (Píseň písní), poněvadž Světlo přichází k člověku ve střídajících se dávkách, pokaždé kapka po kapce. Když úplně dokončí svou práci „a nikdy více se nevrátí k hlouposti svojí“, pak „tato rosa oživuje mrtvé“ (Kniha Zohar).

A v tom tkví význam Beky (prohlubně), což znamená, že mu hlavu provrtávají cizí myšlenky. A to je podstata poloviny šekelu, protože člověk je napůl hříšný a napůl spravedlivý. A je třeba chápat, že tyto „dvě poloviny, půl na půl“, se nevyskytují současně a že v každém okamžiku musí být ukončený stav. Vždyť pokud člověk porušil jedno Přikázání a nesplnil ho, pak se již nepovažuje za napůl spravedlivého, ale považuje se za úplného hříšníka.

Jsou však dvě období. V jednom období je spravedlivý – to znamená, že se spojuje se Stvořitelem a je plně ospravedlněn. A pak k němu přichází pád a on se stává hříšníkem, jak je řečeno: „Svět byl stvořen pouze pro absolutní spravedlivé, nebo pro úplné hříšníky.“ A „polovinou“ se nazývá proto, že střídá dvě období.

Proto je řečeno: „Pro vykoupení jejich duší“ – zásluhou Beky (prohlubně) – když cítí, že jeho hlava není dokonalá. Vždyť pronikne-li doň nějaká cizí myšlenka, jeho rozum přestává být v dokonalosti a v souhlasu se Stvořitelem. A tím, že toho lituje, vykoupí svoji duši. A tak pokaždé, když lituje a vrací se ke Stvořiteli, přitahuje Světlo, dokud se Světlem nenaplní v plné míře, jak je řečeno: „Moje hlava je plná rosy.“