122. Vysvětlení k Šulchan Aruch

Slyšel jsem večer o Šabatu Nicavim, 22. den měsíce Elul v roce Tav-Šin-Bet (4. září 1942)

Je třeba pochopit, o co se jedná v díle Šulchan Aruch,¹ kde se říká, že by se člověk měl vrátit k četbě modliteb těchto hrozných dnů, aby byl již zkušený a zvyklý na modlitbu, když nastane čas se modlit.

Jde o to, že je modlitba pocit, jenž se zrodil v srdci jako důsledek předchozí práce, která byla vykonána v srdci. To znamená, že srdce musí souhlasit s vyslovovanými slovy (jinak se to nazývá podvod a modlitba je neupřímná; vždyť člověk to, co to říká, necítí v srdci). Proto si v měsíci Elul člověk musí zvyknout na ohromnou práci. Nejdůležitější je, aby mohl prosit Stvořitele: „Připiš nás k životu,“ a srdce s tím souhlasilo, aby nebyl pokrytecký, ale jeho srdce a slova byla jedním. Vždyť člověk vidí to, co vidí jeho oči, a Stvořitel vidí to, co se děje v srdcích.

A člověk prosí Stvořitele, aby ho připsal k životu, a život je proň splynutí se Stvořitelem a on si přeje k tomu dospět prostřednictvím toho, aby veškerá jeho práce byla pouze pro odevzdání a on neměl vůbec žádné myšlenky na své vlastní potěšení.

Je však období, kdy člověk cítí, že se jeho srdce může polekat toho, o čem hovoří; dostat strach, že jeho modlitba může být přijata a jemu pak nezůstane žádná touha pro sebe sama. A má představu, že opouští veškerá potěšení tohoto světa a spolu s nimi všechny přátele, příbuzné a veškerý svůj majetek a odchází do pouště, kde není nic jiného kromě divé zvěře a nikdo o něm a jeho existenci nic neví. Zdá se mu, že rázem mizí celý jeho svět, a cítí, že ztrácí svět plný radosti ze života, jako kdyby ve vztahu k němu umíral. A v době, kdy si představuje takový obraz, má pocit, jako kdyby ztratil rozum. A jindy mu nečistá síla (Sitra Achra) pomáhá namalovat jeho stav v takových černých barvách, že jeho tělo tuto modlitbu odstrkuje. A ukazuje se, že jeho modlitba nemůže být přijata; vždyť on sám nechce, aby ji přijali.

Proto je zapotřebí příprava na modlitbu. Člověk si musí přivyknout na takovou modlitbu, při níž by srdce a slova byla jedním. A srdce může souhlasit, pokud si zvykne na porozumění, že přijímání představuje oddálení od Stvořitele a to nejdůležitější v životě je spojení s Ním, odevzdávání. A vždy musí vynakládat úsilí v práci Malchut, což se nazývá „dopis“ inkoustem za soumraku před úsvitem, když neusiluje o to, aby byla jeho práce „jasná a srozumitelná“ (jako souzvučná jména „Libní a Šimeí“ z kapitoly Šemot – Jména, Exodus). To znamená, že člověk musí poslouchat Tóru a Přikázání nejen tehdy, když je Světlo, nýbrž se nimi musí zabývat bez veškerých podmínek, bez rozlišování mezi černou a bílou, aby požadavky Tóry a Přikázání plnil v každém případě.