121. Podobná lodím obchodním
Slyšel jsem
Je řečeno: „Podobná je lodím obchodním, jež přivážejí svůj chléb zdaleka.“ (Kniha přísloví) V době, kdy se člověk hájí: „Všechno je moje!“ – když požaduje, aby byly všechny jeho touhy zasvěceny Stvořiteli, tehdy se probudí a postaví se proti němu nečistá síla (Sitra Achra, סטרא אחרא) a také požaduje: „Všechno je moje!“
A začínají smlouvat… Obchod znamená, že si člověk chce koupit nějakou věc a kupující se s prodavačem pře o její hodnotu. To znamená, že každý trvá na tom, že je spravedlnost na jeho straně. A pak tělo zkoumá, koho je pro něho výhodnější poslechnout: přijímajícího, nebo sílu odevzdání, když oba prohlašují: „Všechno je moje“? A člověk vidí svoji nízkost. Vždyť se v něm probouzejí záblesky nesouhlasu s tím, aby vykonával duchovní práci, byť i tu nejmenší, jež se nazývá „na samotný koneček písmene Jud“, a celé jeho tělo požaduje: „Všechno je moje!“
A tehdy „přivážejí svůj chléb zdaleka“ – v důsledku oddálení se od Stvořitele. Vždyť pokud člověk vidí, nakolik je od Stvořitele vzdálen, lituje toho a prosí Stvořitele, aby ho přiblížil, zásluhou čehož „přiváží svůj chléb“. „Chléb“ znamená víru, a tak je odměněn silnou vírou: vždyť „Stvořitel učinil tak, aby se před Ním chvěli“. To znamená, že sám Stvořitel přináší člověku všechny tyto stavy, ve kterých člověk cítí svoje oddálení od Stvořitele, proto, aby cítil potřebu chvění před nebesy.
A v tom tkví smysl řečeného: „Vždyť nejen samotným chlebem živ je člověk, nýbrž vším, co vychází z úst Stvořitele.“ To znamená, že životní síla Svatosti přichází k člověku nejen z přiblížení se ke Stvořiteli a ze vstupu do duchovního čili vstoupení do Svatosti, ale také v důsledku odchodů odtud – to znamená v důsledku oddálení se od Stvořitele. Když nečistá síla pronikne do těla člověka a spravedlivě požaduje: „Všechno je moje!“ – jestliže člověk takové stavy překoná, dosahuje pevné víry.
Musí přičíst Stvořiteli vše, co nastává, a pochopit, že od Něho pocházejí dokonce i odchody z duchovního. A když je odměněn pevnou vírou, pak vidí, že naprosto vše, počínaje odchodem z duchovního až po vstup do něho, přichází pouze od Stvořitele.
Proto je povinen být skromný. Vždyť vidí, že vše činí pouze Stvořitel, a to jak pády z duchovního, tak i vstupy do něho. A z tohoto důvodu je o Mojžíši řečeno, že byl skromný a trpělivý. Vždyť člověk musí přijmout svou nízkost. To znamená, že na každém stupni musí posilovat uvědomění si své nicotnosti, neboť v okamžiku, kdy ho ztratí, ihned pro něho zmizí celý stupeň „Mojžíš“, kterého již dosáhl, a to je dostatečné pro toho, kdo rozumí…
Vyžaduje to trpělivost, protože každý chápe svoji nicotnost, avšak každý necítí, že je dobré být nicotným, a proto se s tím nechce smířit. Zatímco praotec Mojžíš byl se skromností vyrovnaný, a proto byl nazván skromným – to znamená, že se radoval ze svého nízkého stavu.
A existuje zákon: „Tam, kde není radost, nemůže zavládnout Šchina (Boží přítomnost)“. Proto není v období nápravy možná přítomnost Božské Šchiny, ačkoliv je náprava nezbytná. (Jako například místo, kam je člověk nucen jít na záchod, i když chápe, že to zajisté není královský palác.)
A v tom spočívá význam slov „požehnání“ a „prvorozenství“, která se skládají ze stejných písmen (Bracha, ברכה, a Bchora, בכורה). „Prvorozenství“ znamená GaR. A nečistá síla si přeje Světlo GaR, ale bez požehnání. Vždyť požehnání je oděv světla Mochin. A Ezau chtěl své prvorozenství bez oděvu, ale světlo Mochin je zakázáno přijímat bez oblečení. Proto řekl Ezau otci: „Opravdu jsi mi nezanechal ani jedno požehnání?“ „Ani jedno požehnání“ – znamená protiklad k požehnání, tedy prokletí. O čemž je řečeno: „Miloval prokletí a ona nastala. Neměl rád požehnání.“