110. Pole požehnané Stvořitelem

Slyšel jsem v roce Tav-Šin-Gimel (1943)

V Genesis (Berešit) je řečeno: „Pole požehnané Stvořitelem…“ Šchina se nazývá polem. Někdy se pole (Sade, שדה) stává lží (Šeker, שקר‬). Písmeno Hej (‬ה) se skládá ze dvou písmen, písmene Vav (‬ו) a písmene Dalet (‬ד). Písmeno Vav uvnitř písmene Hej označuje duši a písmeno Dalet označuje Šchinu. A když se duše člověka odívá do Šchiny, vzniká písmeno Hej. Ale pokud chce člověk přidat k víře znalosti a přijímání, prodlužuje tím písmeno Vav dolů čili k nečistým silám a z písmene Hej vzniká písmeno Kuf (ק‬) a písmeno Dalet se stává písmenem Reš (‬ר‬).

Vzhledem k tomu, že písmeno Dalet, které označuje vlastnost Dal (דל, chudý), není spokojeno s vírou a přeje si přidat, tato vlastnost se mění z Dalet na Reš, jak je řečeno: „A tento, ačkoliv panující, se narodil chudý.“ (Kohelet, Kazatel) A slovo Dal (chudý) se stává slovem Raš (רש, ubohý, bídný), protože do sebe vnáší zlé oko jak do rozumu, tak i do srdce, o čemž je řečeno: „A hryže ho kanec lesní.“ (Žalm 80) A toto oko je „závislé“, protože se vrací k rozdělení, když se zlý duch stává andělem Svatosti.

A v tom tkví smysl řečeného: „Požehnán buď Stvořitel navěky!“ Poněvadž člověk přichází do stavu, kdy ho opustí veškerá životní síla, ale pokaždé se posílí a tehdy se stane hoden být jako „pole požehnané Stvořitelem“. A zlé oko se změní na dobré.

A z toho důvodu je oko nazýváno závislé; vždyť se nachází v pochybnosti, má-li být dobré, nebo zlé. A proto se vrací k rozdělení, o kterém je řečeno: „Jeden je hoden druhého,“ a také jak je řečeno: „Neexistovala větší radost než v ten den, kdy Stvořitel stvořil nebesa a zemi.“

A proto se nakonec vyplní řečené: „Bude Stvořitel jediný a jméno Jeho jen jedno,“ v čemž také „spočívá“ smysl Stvoření. A ve svém napraveném konečném stavu se všechno stává jedním celkem, protože ve Stvořiteli jsou minulost, současnost i budoucnost spojeny a jsou rovnocenné. Proto se Stvořitel dívá na konečnou podobu stvoření, jakým se stane na konci své nápravy, když jsou v něm zahrnuty všechny duše ve světě Nekonečna ve své dokonalosti a bez veškerého nedostatku.

Ale stvoření zatím stále pociťují nepřítomnost dokonalosti a zdá se jim, že je nutné ještě přidat a napravit v sobě to, co jim bylo uloženo, což se nazývá: „To, co Stvořitel stvořil k vyplnění“. To znamená, že jsou všechny nedostatky a hněv (jak je řečeno: „Ve zlostném člověku není nic jiného než hněv“) pravou formou projevování egoismu a všechny nápravy směřují pouze k tomu, aby jej přeměnily na odevzdání. A v tom tkví veškerá práce člověka.

Vždyť před stvořením světa se všechno nacházelo v Jediném Stvořiteli, jak je řečeno: „On a Jeho jméno jsou jedno.“ To znamená, že ačkoli z Něho Jeho jméno vychází a odhaluje se venku a již se nazývá Jeho jménem, stejně jsou jedním. A v tom tkví smysl slov: „Jeden je hoden druhého“.