109. Dva druhy masa

Slyšel jsem 20. den měsíce Chešvan

Obvykle se rozlišují dva druhy masa: maso zvířat a rybí maso. Oba mají známky nečistoty a Tóra nám dala tato znamení proto, abychom věděli, od čeho se máme vzdálit, abychom nespadli do nečistoty.

V rybě jsou známky čistoty – přítomnost ploutví a šupiny. A pokud člověk tyto příznaky vidí, už ví, jak si dát pozor a nespadnout do nečistých přání.

Ploutve (Snapir, סנפיר) – ze slov Sone-Pe-Or (שונא־פה־אור, ústa nenávidící Světlo). Malchut se nazývá Pe (פה, ústa). A od ní přichází do Parcufu veškeré Světlo (אור, Or). Vždyť Malchut znamená víru.

A když člověk pociťuje víru jako něco nicotného, podobného prachu země, je to doba, stav, ve kterém jasně ví, že musí napravit své činy a pozvednout se ze stavu „Šchina v prachu“.

A co znamenají šupiny (Kaskeset, קשקשת)? Když člověk překoná stav Snapir, tedy stav, kdy vůbec nemohl pracovat, začínají ho napadat neodbytné myšlenky – překážky (Košija, קושיא‬) o Vyšším řízení, které se nazývají Kaš (sláma, קש‬, ze slova Koši, קושי‬ – nesnáz, obtíž). A pak opouští práci Stvořitele. Ale poté začne vynakládat úsilí ve víře výše rozumu a přichází k němu další překážka – myšlenka o nesprávném řízení světa Stvořitelem.

Takže se ukazuje, že už má dva krát Kaš (קש‬), z čehož vzniká slovo šupiny (Kaskeset, קשקשת).¹ A pokaždé, když člověk vírou výše rozumu překonává další špatné myšlenky o řízení Stvořitele, pozvedne se a poté klesá. A tehdy člověk vidí, že není schopen překonat bezpočet překážek a že ze svého stavu nemá jiné východisko než pouze křičet ke Stvořiteli, o čem je řečeno: „A křičeli synové Izraele z této práce a Stvořitel je uslyšel a vyvedl je z Egypta“ – to znamená, že je zachránil před veškerým utrpením.

Je řečeno mudrci, že Stvořitel říká: „Já nemohu být pohromadě se samolibým,“ protože jsou jeden ke druhému protikladní svými vlastnostmi. Vždyť jsou v člověku dva druhy těl: vnitřní a vnější.

Do vnitřního těla se odívá duchovní potěšení čili víra a odevzdání, které se nazývá Mocha (מוחה, rozum) a Liba (ליבה, srdce).

Do vnějšího těla se odívá materiální potěšení, které se nazývá znalosti (Jedi’a, ידיעה) a přijímání (Kabala, קבלה).

Uprostřed, mezi vnitřními a vnějšími orgány, je střední tělo, které nemá jméno, ale když člověk dělá dobré skutky, tudíž činnosti odevzdání, přimyká se jeho prostřední tělo k vnitřnímu. A jestliže člověk dělá špatné činy – to znamená činnosti přijímání – pak se jeho prostřední tělo přimyká k vnějšímu. Prostřední tělo tedy přijímá životní sílu: buď duchovní z odevzdávání, nebo materiální z přijímání.

A protože jsou vnitřní a vnější těla vůči sobě navzájem protikladná vlastnostmi, pokud je prostřední tělo připojeno k vnitřnímu, stává se příčinou smrti vnějšího těla. A naopak, pokud je prostřední tělo připojeno k vnějšímu, stává se příčinou smrti vnitřního těla. Vždyť veškerá svoboda volby člověka spočívá pouze v tom, kam přesunout prostřední tělo: pokračovat ve sloučení se Svatostí, nebo naopak.