108. Když Mě opustíš na den, opustím tě na dva dny

Slyšel jsem v roce Tav-Šin-Gimel (1943) v Jeruzalémě

Každý člověk je vzdálen od Stvořitele proto, že touží přijímat.

Ale pokud člověk usiluje pouze o potěšení tohoto světa, a nikoliv o duchovní, považuje se za vzdáleného od Stvořitele na jeden den. Tudíž na vzdálenost jednoho dne – pouze na jednu kvalitu, která jej vzdaluje od Stvořitele kvůli tomu, že je ponořen do touhy přijímat potěšení tohoto světa.

Avšak přibližuje-li se člověk ke Stvořiteli způsobem, že anuluje svůj egoismus ohledně potěšení tohoto světa, nazývá se blízkým ke Stvořiteli. Ale pokud se poté odtrhne a ztratí svou duchovní úroveň, jelikož si začal egoisticky přát požitky budoucího světa, pak je považován za vzdáleného od Stvořitele, neboť si přeje získat duchovní potěšení ve svůj prospěch. A tolik padá také proto, že má touhu přijímat pozemská potěšení, potěšení tohoto světa. Z toho důvodu se nyní považuje za vzdáleného od Stvořitele na dva dny:

1. touhou přijímat potěšení tohoto světa, kam ve svých tužbách znovu spadl;

2. touhou přijímat duchovní potěšení – potěšení z duchovního, budoucího světa. Vždyť protože vykonával duchovní práci, zavazuje Stvořitele, aby mu za jeho úsilí v Tóře a Přikázáních zaplatil odměnu.

Ukazuje se, že zpočátku šel člověk jeden den a přiblížil se k práci Stvořitele. A poté šel jakoby dva dny nazpátek – to znamená, že se od Stvořitele vzdálil na základě dvou druhů přijímání:

1. přijímáním z tohoto světa,

2. přijímáním budoucího světa.

A proto došlo k tomu, že šel opačným směrem.

A východisko je jen jedno – vždy kráčet cestou Tóry, tudíž cestou odevzdání. Pořadí musí být takové, že je ze začátku nutné, aby byl člověk opatrný a dodržoval dva principy:

1. vykonával samu činnost Přikázání,

2. cítil potěšení z Přikázání díky víře v to, že má Stvořitel potěšení z toho, že plní Přikázání.

Člověk je tedy povinen dodržovat Přikázání v činech a také věřit, že je Stvořitel potěšen, když nižší plní Jeho přikázání. Přičemž neexistuje žádný rozdíl mezi velkým Přikázáním a malým – to znamená, že Stvořitele těší dokonce i nepatrný čin, který je vykonáván pro Něho.

A poté je třeba prověřit výsledek své činnosti a to nejdůležitější, co musí člověk shledat, je prožívání potěšení z toho, že poskytl radost Stvořiteli. A tato práce člověka má stěžejní důležitost, o čemž je řečeno: „Pracujte pro Stvořitele v radosti.“ A jeho odměnou za práci musí být to, že cítí potěšení z toho, že se stal hoden potěšit Stvořitele.

Proto je v Tóře řečeno: „A Ger, jenž se nachází uvnitř tebe, pozvedne se nad tebou stále výš a výše. Bude ti půjčovat a ty mu nevracej.“

Ger (ten, jenž přestoupil na judaismus; proselyta) je egoistická touha po potěšení v době, kdy se člověk zapojuje do duchovní práce a začne pracovat pro Stvořitele. A předtím se nazývá Gój¹.

„Půjčuje“ – znamená, že egoismus poskytuje člověku sílu k duchovní práci, ale dává ji ve formě úvěru, půjčky. Pokud den pracuje v Tóře a Přikázáních, i když nedostane odměnu hned na místě, věří, že mu později zaplatí za všechno, co do této práce vložil. Z tohoto důvodu přichází po pracovním dni k člověku a vyžaduje navrácení dluhu: tudíž slíbenou odměnu za to, že tělo vyvinulo úsilí při plnění Tóry a Přikázání. Ale člověk mu odmítne zaplatit. Tehdy Ger začne křičet: „Co je to za práci, za kterou nevyplácejí odměnu?!“ A poté již člověku, jenž si přeje pracovat jako Jisra’el, nechce dávat sílu pro vykonávání duchovní práce. „Ale nevracej mu zpět.“ – Jestliže mu dáš výživu a přijdeš k němu prosit, aby ti dal sílu k práci, odpoví, že vůči tobě nemá žádnou povinnost, že nemá žádný dluh, aby vracel za výživu. Vždyť ti již dříve dal sílu k práci. A bylo to za podmínky, že mu vrátíš, co ti dal, ale ve formě, kterou si přeje, což znamená, že za tuto sílu koupíš to, co si přeje. A nyní, namísto toho, aby zaplatil, člověk přichází znovu a ještě jednou žádá o dluh.

Proto se egoistická touha uvnitř něho stane moudřejší a již předem vykalkuluje, nakolik je pro ni výhodné, aby se podílela na záměrech člověka. Občas se stává skromnou a říká, že se chce omezit pouze na to, co je nezbytné, a stačí jí to, co má. A proto člověku nechce dávat sílu pro duchovní práci. Jindy zase člověku říká, že cesta, kterou jde, je nebezpečná cesta a on nejspíš zbytečně plýtvá silami. Nebo tvrdí, že úsilí mnohonásobně převyšuje odměnu, a proto nesouhlasí s dáváním sil pro práci.

A pokud si člověk přeje získat od svého těla (své touhy) sílu následovat cestu Stvořitele čili pracovat v odevzdání, aby všechny jeho činy vedly ke zvyšování velikosti Stvořitele, tělo mu řekne: „A co z toho budu mít já?“ To znamená, že pokládá známé otázky: „Kdo?“ a „Co?“ Přesně jako námitka Faraona: „Kdo je Stvořitel, že bych měl poslouchat Jeho hlas?“ a námitka hříšníka: „Co vám dává tato práce pro Stvořitele?“

Ze strany těla, egoistické touhy člověka, jsou tyto otázky naprosto opodstatněné; vždyť ve skutečnosti takové byly jeho podmínky. Z toho důvodu, nenaslouchá-li člověk hlasu, který je vůlí Stvořitele, tělo si vždy bude stěžovat, proč nejsou splněny jeho podmínky, proč nic nedostává.

Avšak člověk musí poslouchat hlas Stvořitele. Jakmile opět cítí nějaké odchýlení z duchovní cesty, musí se se Stvořitelem znovu začít sbližovat, což se nazývá, že byl v duchovním propadu, vystoupil z duchovního a začíná duchovní vzestup, vstup do duchovního (a to se s ním opakuje mnohokrát). A on svému tělu musí říci: „Věz, že si přeji vstoupit do duchovní práce a mým záměrem je pouze odevzdávat a nic nepřijímat, a ty nemáš důvod doufat, že za své úsilí něco získáš, a věz, že všechno půjde pouze na odevzdání.“

A pokud se tělo ptá: „Co budu mít z této práce?“ To znamená: „A kdo ve skutečnosti obdrží plody této práce, na kterou musím vynakládat tolik úsilí?“ Nebo se ptá ještě jednodušeji: „Pro koho bych měl tak tvrdě pracovat?“ Pak je nutné mu odvětit, že věřím v mudrce, kteří odhalili a předali mi, že je třeba věřit prostou vírou, vírou výše rozumu, že nám Stvořitel přikázal, abychom na sebe vzali víru v to, že On nám přikázal plnit Tóru a Přikázání. A člověk musí věřit, že Stvořitele těší, když plní Tóru a Přikázání vírou výše rozumu, a radovat se, že svojí prací poskytuje Stvořiteli potěšení.

Ve výsledku vidíme, že zde jsou čtyři podmínky:

1. Věřit mudrcům, že nám předali pravdu.

2. Věřit, že Stvořitel přikázal plnit Tóru a Přikázání pouze vírou výše rozumu.

3. Stvořitel má radost z toho, že stvoření plní Tóru a Přikázání na základě víry.

4. Člověk by měl mít radost a potěšení z toho, že se stal hoden Stvořiteli poskytovat potěšení, přičemž hodnota a důležitost práce člověka je měřena mírou radosti, kterou člověk během práce cítí, a to závisí na velikosti víry v tyto čtyři podmínky.

Z toho vyplývá, že pokud plníš podmínku: „Když uslyšíš hlas Stvořitele…“ – to znamená, že když budeš vykonávat to, co řekl Stvořitel – pak všechny síly, které od svého těla obdržíš, nebudou pokládány za přijaté ve formě úvěru, který jsi povinen vrátit, „…pokud nebudeš poslouchat hlas Stvořitele“. A jestliže se tělo ptá, proč je povinno dávat sílu k duchovní práci, když mu nic neslibuješ na oplátku, musíš mu odpovědět, že kvůli tomu je vlastně stvořeno a že se nedá nic dělat, když ho nenávidí Stvořitel, jak je řečeno, že Stvořitel nenávidí těla.

A navíc je v Knize Zohar řečeno, že Stvořitel obzvlášť nenávidí těla těch, kteří pro Něho pracují, protože si přejí získat věčnost – odměnu nejen v tomto světě, ale především odměnu duchovní, věčnou.

Proto je také právě zde podmínka: „…půjčuje, ale ty nevracej“. To znamená, že svému tělu nemusíš nic vracet za energii a úsilí, které vynaložilo k vykonávání duchovní práce.

Ale pokud mu vrátíš nějaké potěšení, musí být pouze ve formě půjčky, nikoliv odměny nebo navracení. To znamená, že ti za to musí dát sílu k práci. Avšak v žádném případě mu není možné dávat jakékoliv potěšení zdarma.

A tělo je povinno ti dávat energii k práci neustále a úplně zadarmo. Ty mu však žádnou odměnu nedávej a neustále od něho požaduj, aby ti zajistilo sílu k práci, jak to vyžaduje od dlužníka ten, který dává na dluh. A tehdy bude tělo vždy otrokem a ty jeho pánem.