„Nelegitimní“ (Mamzer, ממזר) pochází ze slova El-Zar (אל־זר, cizí bůh). Jestliže člověk porušuje zákaz a obrací se k jiným silám (svým egoistickým touhám vládnout nad tím, co se děje), rodí se v něm nelegitimní (Mamzerim, ממזרים), jež se obracejí k jiným bohům, silám. (To znamená, že se spojuje s nečistou silou, se svým egoismem, a chce naplnit své egoistické touhy.) Nečistá síla se nazývá Erva (ערוה), neslušné místo. Proto se v tomto případě předpokládá, že člověk přišel k Ervě a ona s ním počala nelegitimního.

A „Názor lidu země¹ je protikladný k názoru Tóry“. Proto jsou lidé země protikladní k mudrcům Tóry a je propastný rozdíl, rodí-li člověk „nelegitimního“. Vždyť žák mudrce bere v úvahu, že to je také od Stvořitele a stav, který si nyní představuje a který je nazýván „nelegitimní“, je k němu také poslán Stvořitelem (to znamená, že se Stvořitel postaral, aby se z jeho úsilí narodil „nelegitimní“).

Kdežto hříšník říká, že je to pouze myšlenka cizí Svaté, cizí Stvořiteli, myšlenka, která k němu přišla jako důsledek jeho minulého hříchu. A proto potřebuje pouze napravit svůj hřích. Mudrc je však schopen věřit, že i tento stav musí vidět v celé jeho pravé podobě, a zároveň jej také přijmout a uznat nad sebou vládu Stvořitele až do sebeobětování.

To znamená, že dokonce když nastane to, co se jemu zdá naprosto nedůležité, a to tak dalece, že na světě není nic více bezcenného, zbytečného a skrytého, stejně je nutné tento stav přičíst Stvořiteli a pochopit, že mu tyto situace vytváří Stvořitel, že On před ním kreslí tento obraz reality, který je nazvaný „cizí myšlenky o vedení“. A na tak malou důležitost duchovního musí reagovat výše rozumu a pracovat, jako kdyby mu byla odhalena veškerá nekonečná důležitost duchovní práce.

Nejvyšší kněz (Kohen Gadol, כהן גדול, dosl. Velký Kohen) je ten, kdo pracuje pro Stvořitele a plní Tóru a Přikázání natolik, že v jeho práci není žádná chyba (tudíž mu nic nechybí). Avšak jestliže na sebe člověk přijímá podmínky duchovní práce, pak je její zákon takový, že nelegitimní žák mudrce má přednost před Velkým Kohenem.

To znamená, že přijímá svůj stav „nelegitimního“ jako žák mudrce. Mudrcem (Chacham, חכם) se nazývá Stvořitel a ten, kdo se u Stvořitele učí (Talmid, תלמיד) být Mu podobný, se nazývá žákem mudrce, Talmid Chacham (תלמיד חכם). A pouze žák mudrce může říci, že všechno, co ve světě přijímá a pociťuje během své duchovní práce, pochází přímo od Stvořitele.

Kdežto Kohen, pokud zůstává lidem země, i když dokonce pracuje pro Stvořitele a vynakládá značné úsilí v Tóře a Přikázáních, ale dosud se nestal hoden toho, aby se učil práci od Stvořitele, se učedníkem mudrce nenazývá. Z toho důvodu v tomto stavu nikdy nemůže dosáhnout skutečné dokonalosti. Vždyť sdílí názor lidu země. A názor Tóry získá jen ten, kdo se učí u Stvořitele. A pouze žák mudrce zná pravdu, že vše, co k němu přichází, sestupuje od Stvořitele.

Proto je v Tóře řečeno, že rabi Šimon Ben Menasia věnoval Tóře veškerý čas, ve dne i v noci zvyšoval své úsilí více než ostatní, dokud se nezastavil. Pak již nebyl schopen svoje úsilí dále zvyšovat, čili dosáhl bodu, kdy nemohl nic přidat, ale jakoby naopak.

Veliký komentátor Tóry Raši vysvětluje, že samo jméno Ben Menasia (מנסיא) vypovídá o tom, že „chápe na ústupu“ (Hevin et Hamenuse, הבין את המנוסה) – to znamená, že když ustupuje z cesty, rozumí (Mevin, מבין), zná pravdu i to, jaké jsou jeho skutečné kvality. Ale v tomto případě se zastaví a nemůže se hnout z místa, dokud nepřijde rabi Akiva a neřekne, že je nutné znásobit žáky mudrců (Talmidej Chachamim, תלמידי חכמים).

A podporu může člověk získat pouze prostřednictvím sblížení s žáky mudrců. Tuto pomoc mu může poskytnout pouze žák mudrce, a nikdo jiný. Vždyť ať by byl v (tradiční) Tóře jakkoli veliký, stejně se zkrátka nazývá lidem země, není-li hoden se učit od samotného Stvořitele. Z toho důvodu je povinností člověka, aby se před žákem mudrce snížil a přijal to, co mu dá žák mudrce bez jakýchkoli diskusí nebo pochybností, výše svého rozumu a porozumění.

Je řečeno: „Tóra je delší než země.“ To znamená, že Tóra začíná za hranicemi Země, a proto není možné cokoliv začít z prostředka. Vždyť se začátek nachází za hranicemi Země, tedy nad hmotou, egoismem. Z toho důvodu je Nejvyšší kněz nazván jedním z lidu země. Vždyť ačkoliv dělá velkou práci, pokud ještě nebyl odměněn Světlem Tóry, nachází se na úrovni země, ve svém egoismu.

Abychom se dostali do stavu Lišma, pro Stvořitele, je třeba hodně studovat a vynakládat úsilí ze stavu Lo Lišma, pro sebe. To znamená, že vynakládáním úsilí ve stavu „pro sebe“ člověk dosáhne pravdy: vidí, že si vše přeje jenom egoisticky. Avšak pravdu není možné spatřit bez vyvinutí obrovského úsilí.

A jindy Ba’al HaSulam řekl, že se člověk musí hodně učit Tóře Lišma, aby se stal hoden spatřit pravdu a pochopil, že se učí v Lo Lišma, sám pro sebe. Práce Lišma spočívá v Odměně a trestu a vztahuje se k Malchut a Tóra Lo Lišma se nazývá Ze’ir Anpin, Osobní vedení.

Proto se všichni králové Izraele, kteří dosáhli úrovně odhalení svého Osobního vedení Stvořitelem, zastavili na tom, že neměli dále co dělat a co přidat k tomu, co bylo učiněno. Z toho důvodu je řečeno, že nad králi Izraele nevládne žádný soud ani soudce a že nemají žádný díl v budoucím světě, protože nic nedělají; vždyť vidí, že všechno dělá Stvořitel.

Z tohoto důvodu je v Tóře vzpomenuto jméno manželky Achaba – Isabely (איזבל), z i-Zevel (אי־זבל, kde je odpad?), která se zeptala: „Kde je ve světě odpad?“ Vždyť viděla, že je vše v pořádku. A její muž byl Achab (אחאב, ze slov Ach-Av, אח־אב – bratr-otce), tedy bratr Stvořitele. Kdežto krále domu Davida soudí, protože králové domu Davida mají sílu sjednotit Stvořitele se Šchinou, ačkoli to jsou dvě různé věci: odhalení a ukrytí, Osobní vedení a Vedení odměnou a trestem.

A v tom tkví síla velkých spravedlivých, kteří jsou sto sjednotit Stvořitele a Šchinu – to znamená Osobní vedení s Odměnou a trestem. A uvědomují si, že pouze ze spojení jich obou se zrodí nejvyšší dokonalost, kterou si přejí.

Lidem země se nazývají ti, kteří se ještě nacházejí ve svých pozemských, tudíž egoistických touhách.↩