99. Hříšník, nebo spravedlivý – není řečeno

Slyšel jsem 21. den měsíce Ijar v Jeruzalémě

Rabi Chananja ben Papa řekl: „Jméno anděla zodpovědného za těhotenství – Noc (Lajla). Vezme kapku semene, představí ji Stvořiteli a ptá se: ‚Pane světa, co vznikne z této kapky: hrdina, nebo slaboch; mudrc, nebo hlupák; boháč, nebo chudák?‘ Ale bude-li hříšníkem, nebo spravedlivým – neříká.“ (Traktát Nida 16, s. 2)

Zpravidla se však hlupák nemůže stát spravedlivým. Vždyť je mudrci řečeno: „Nezhřeší člověk, dokud se v něm neusídlí duch hlouposti.“ A tím spíše ten, kdo strávil celý svůj život jako hlupák. Ukazuje se, že pokud se člověk narodí hloupým, nemá na výběr, neboť je odsouzen k hlouposti. A proč je tedy zdůrazněno, že není řečeno, zda bude spravedlivý, nebo hříšník, jako kdyby mu byla ponechána volba? Vždyť jaký má smysl neukazovat, je-li spravedlivý, nebo hříšník, je-li mu souzeno být hlupákem, což je rovnocenné ortelu být hříšníkem?

A rabi Jochanan řekl: „Uviděl Stvořitel, že jsou spravedliví ojedinělí – a vzal je a rozmístil je do všech pokolení,“ „vždyť Stvořitel vytvořil pilíře země a založil na nich celý svět.“ A Raši vysvětluje: „A založil na nich celý svět“ – znamená, že je rozptýlil do všech generací, aby sloužili jako základ pro existenci světa. (Joma 38b)

„Jsou ojedinělí“ – znamená, že je jich stále méně a celkem mizí. A co udělal On, aby zvýšil počet spravedlivých? Vzal je a rozmístil je do všech generací. A ptá se: v čem spočívá prospěch z rozptýlení spravedlivých do všech generací? Cožpak se jich na základě toho stane více? Jaký je rozdíl v tom, zda budou všichni spravedliví v jedné generaci, nebo v různých, a proč Raši vysvětluje, že se spravedliví znásobí, když se objeví v každé generaci?

A aby to bylo možné pochopit, je nutné doplnit a vysvětlit, co bylo mudrci řečeno o tom, že Stvořitel završí nad kapkou semene, bude-li člověk moudrý, nebo hloupý, tudíž takový, kdo se narodí slabý, bez síly k překonání svojí zlé přirozenosti, a kdo se narodí se slabou touhou a bez nadání. Vždyť dokonce již v přípravné fázi, když člověk začíná s duchovní prací, musí být schopen přijmout Tóru a moudrost kabaly, jak je napsáno: „Dává On moudrost rozumným.“ Ačkoli vyvstává otázka: pokud již jsou tak rozumní, nač jim je ještě moudrost? Nebylo by vhodnější dát moudrost těm, jež jsou hloupí?

A jedná se o to, že se moudrým nazývá ten, kdo o moudrost usiluje, přestože dosud moudrost nenalezl. Ale poněvadž má takovou touhu a touha se nazývá Kli, dochází k tomu, že člověk, jenž má snahu a touhu po moudrosti, má nádobu (Kli), ve které moudrost může zářit. A ten, kdo je hloupý – to znamená, že o moudrost neusiluje a všechny jeho touhy směřují jen ke svému prospěchu – není vůbec schopen odevzdání.

Jak je potom možné, aby člověk, který se narodil s takovými vlastnostmi, dosáhl stupně spravedlivého? Ukazuje se, že nemá na vybranou. Ale proč má smysl neukazovat, bude-li hříšníkem, nebo spravedlivým, jako kdyby mu byla ponechána volba? Vždyť když se narodil slabý nebo hloupý, už je zbaven jakékoli volby, protože není schopen žádného překonání a úsilí o moudrost Stvořitele.

Ale proto, aby měl na výběr dokonce i hlupák, učinil Stvořitel nápravu, o které je mudrci řečeno: „Uviděl Stvořitel, že jsou spravedliví ojedinělí – a vzal je a rozmístil je do všech pokolení.“ A nyní pochopíme, jaký to přináší prospěch.

Je známo, že není možné se sdružovat s hříšníky, dokonce i když nejednáš podobně jako oni. Vždyť je řečeno: „Neseď ve společnosti posměšných.“ Ukazuje se, že člověk hřeší již tím, že se nachází ve společnosti neseriózních lidí, i když tráví čas studiem Tóry a plní Přikázání. A jinak by řekli, že má zakázáno neplnit Tóru a Přikázání. Avšak zakázána je mu právě taková společnost, protože člověk přebírá myšlenky a touhy lidí, kteří jsou mu příjemní.

A naopak, v případě, že sám člověk nemá sílu touhy a záměr k duchovnímu, ale je mezi lidmi, kteří o duchovní usilují, a tito lidé jsou mu příjemní, pak od nich přijímá sílu k překonání a je naplněn jejich přáními, touhami a ideály, navzdory tomu, že ve svých vlastnostech nemá taková přání, touhy a sílu ducha. Ale právě díky náklonnosti a úctě k těmto lidem získává nové touhy a síly.

Z toho pochop řečené: „Stvořitel viděl, že jsou spravedliví ojedinělí…“ To znamená, že každý není schopen být spravedlivý, protože mu chybí potřebné vlastnosti; vždyť se narodil hloupý nebo slabý. Ale musí mít na výběr, ačkoliv to nemůže řešit vlastními silami. A kvůli tomu Stvořitel „rozmístil spravedlivé do všech pokolení“. Proto má člověk svobodu volby k tomu, aby se vypravil na místo, kde jsou spravedliví, a podřídil se jejich vedení. A tehdy od nich obdrží síly, které mu chybí ze strany své vlastní přirozenosti.

A v tom tkví prospěch z toho, že jsou spravedliví rozmístěni do všech generací, aby bylo v každé generaci ke komu se obrátit a přimknout, a získat tak od nich sílu potřebnou k vystoupení na úroveň spravedlivých. A díky tomu se sám člověk stává spravedlivým.

Ukazuje se, že není řečeno, zda bude člověk spravedlivý, nebo hříšník, jelikož má na výběr. Vždyť se může vydat ke spravedlivým, přimknout se k nim a oni se stanou jeho rádci. A on od nich obdrží sílu, aby se sám později stal spravedlivým. A kdyby všichni spravedliví byli ve stejné generaci, pak by v žádném případě nebylo možné, aby se hloupí a slabí lidé přiblížili ke Stvořiteli – to znamená, že by neměli na výběr. Ale vzhledem k tomu, že jsou spravedliví rozmístěni do všech pokolení, má každý člověk možnost se vydat ke spravedlivým a přimknout se k nim, neboť jsou přítomni v každé generaci. Jinak by se Tóra pro něho stala smrtelným jedem.

A pochop to na materiálním příkladu. Když dva lidé stojí proti sobě, jeden proti druhému, tak se pravá strana jednoho nachází proti levé straně druhého a levá strana jednoho proti pravé straně přítele. A existují dvě cesty: jedna – pravá – to je cesta spravedlivých, kteří se starají jen o odevzdávání. A levá je cestou těch, kdož se starají jen o své vlastní dobro, a tím se oddělují od Stvořitele, který jenom dává. Proto jsou odděleni od skutečného života. A to je důvod, proč se hříšníci během svého života nazývají mrtvými.

Ukazuje se, že dokud se člověk ještě nestal hoden splynutí se Stvořitelem, jsou dva. A když se člověk učí Tóru, která se nazývá pravou cestou, tím více stojí proti levé straně Stvořitele. To znamená, že studuje Tóru kvůli sobě a to ho odděluje od Stvořitele. Proto se proň Tóra stává smrtelným jedem a ponechává ho v odloučení od Stvořitele. Vždyť chce na úkor Tóry přijmout naplnění pro své tělo – to znamená zvětšit s její pomocí svůj vlastní egoistický zisk. Takže se pro něho mění na smrtelný jed.

Když se člověk spojuje se Stvořitelem, zachová se pouze Jedna moc a člověk se sloučí se Stvořitelem do jednoho celku. A tehdy se jeho pravá strana stane pravou stranou Stvořitele a tělo se stává oděvem pro duši. A prověřit, kráčí-li pravdivou cestou, může podle toho, věnuje-li se potřebám svého těla jen do té míry, nakolik to potřebuje jeho duše.

A pokud se mu zdá, že přijímá více, než je nezbytné pro oblečení jeho duše, vnímá to jako člověk, který si obléká nevhodný oděv. A tehdy se stará o to, aby oděv nebyl příliš dlouhý ani široký, ale přesně padl na tělo. Stejně tak se musí starat i člověk, jenž pečuje o své tělo, aby požadavky těla nepřevyšovaly potřeby jeho duše – to znamená, aby se tělo obléklo na duši.

Avšak ke Stvořiteli se nemůže přiblížit každý, kdo si s Ním přeje splynout. Vždyť to je proti přirozenosti člověka, který se narodil s egoistickou touhou a je schopen milovat jen sám sebe. Proto tak nutně potřebujeme spravedlivé ve všech generacích. Pak se člověk může uchýlit ke skutečnému Ravu, jenž touží jenom odevzdat. A člověk cítí, že není schopen dobrých skutků – to znamená, že nemá záměr odevzdávat Stvořiteli. Ale díky tomu, že se přimkl k pravému Ravu a chce si zasloužit jeho náklonnost, tudíž dělá to, co miluje Rav, a nenávidí, co Rav nenávidí, může se svým Učitelem splynout a získat od něho sílu, kterou nebyl sám obdařen při narození. A s tímto cílem jsou spravedliví rozmístěni ve všech generacích.

Ale vzniká otázka, proč museli být spravedliví rozmístěni do všech generací, aby pomáhali hloupým a slabým, pokud je možné, aby hloupí lidé nebyli stvořeni? Kdo nutí Stvořitele završit nad kapkou semene, že z něho vzejde hloupý nebo slabý člověk? Cožpak by On nemohl všechny stvořit jako mudrce?

Jde o to, že jsou hloupí také potřební, neboť jsou nositeli egoistické touhy. Ale vidíme, že nemají žádnou možnost, aby se přiblížili ke Stvořiteli vlastními silami, jak je napsáno: „Až vyjdou, spatří mrtvá těla lidí, kteří se Mne zřekli, neboť jejich červ neumírá a jejich oheň neuhasne, a budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.“ (Izajáš 66, 24) A stanou se „prachem pod nohama spravedlivých“, díky čemuž spravedliví budou moci spatřit, jaké dobro pro ně Stvořitel učinil, když je stvořil jako mudrce a hrdiny a takovým způsobem je k Sobě přiblížil. A tehdy budou mít spravedliví možnost za to Stvořiteli prokázat chválu a vděčnost, neboť uvidí, v jaké nízkosti je možné být. Toto se nazývá prach pod nohama spravedlivých, kteří budou moci jít kupředu, protože oslavují Stvořitele.

Je však nutné vědět, že jsou nízké stupně rovněž nezbytné a nízký stav stupně nemůže být nazýván zbytečný a není možné říci, že by bylo lepší, kdyby se malé stupně hned rodily velkými. Vždyť je to podobné pozemskému tělu, které má samozřejmě důležitější orgány, jako jsou oči a rozum, a má i méně důležité orgány, jako je žaludek a střeva, prsty na rukou a nohou. Ale nemůžeme říci, že je nějaký orgán zbytečný, protože hraje druhotnou roli, ale naopak, důležité jsou všechny orgány. A naprosto stejně i v duchovním nutně potřebujeme jak hloupé, tak i slabé.

Proto Stvořitel říká: „Vraťte se ke Mně a tehdy se Já vrátím k vám.“ Stvořitel řekl: „Vraťte se!“ a Jisra’el tvrdí opak: „Vrať nás k Sobě a tehdy se vrátíme.“ To znamená, že když člověk vypadne z duchovní práce, zprvu Stvořitel říká: „Vraťte se!“ a díky tomu k člověku v práci Stvořitele přichází vzestup. A tehdy člověk začne křičet: „Vrať nás!“

Zatímco během pádu člověk nekřičí „Vrať nás,“ ale naopak, od této práce utíká. Proto bychom měli vědět, že když křičí: „Vrať nás!“ – je to díky probuzení Shora, protože mu dříve Stvořitel řekl: „Vrať se!“ A na základě toho se člověk pozvedl a nyní může křičet: „Vrať nás!“

A o tom je řečeno: „A když se bárka vydávala na cestu, řekl Mojžíš: ‚Povstaň, Pane, a Tvoji nepřátelé budou rozptýleni.‘“ „Když se vydávala na cestu“ – znamená během práce Stvořitele, což je vzestup, a tehdy řekl Mojžíš: „Povstaň!“ Teprve když se zastavil, řekl: „Vrať se, Stvořiteli!“ Ale během přerušení práce Stvořitele je nutné, aby Stvořitel řekl: „Vraťte se!“ – což znamená: „Vraťte se ke Mně!“ a to vyjadřuje, že Stvořitel dává probuzení. Proto musíme vědět, kdy říci: „Povstaň!“ a kdy: „Vrať se!“

A v tom tkví smysl řečeného v kapitole Ekev: „A pamatuj si celou tuto cestu, kterou tě vedl Stvořitel, abys poznal, co je v tvém srdci: budeš-li zachovávat Jeho přikázání, nebo ne.“ „Zachovávat Jeho přikázání“ znamená „vrátit se“ k Němu. A „nebo ne“ znamená „povstat!“ A je nezbytné jak jedno, tak i druhé. A Rav ví, kdy „povstat“ a kdy se „vrátit“, protože tyto „přechody“ jsou vzestupy a pády, které v duchovní práci mají proběhnout.