86. A postavili chudá města

Slyšel jsem od svého otce a Učitele 3. den měsíce Š’vat v roce Tav-Šin-Alef (31. ledna 1941)

V knize Exodus (1) je řečeno, že Židé v Egyptě pro Faraona postavili chudá města (Arej Miskenot, ערי מסכנות) – Pitom a Ramses. Avšak proč je na jiném místě řečeno, že to byla velkolepá města? Vždyť „chudoba“ znamená nouzi a bídu a kromě toho i hrozbu (chudoba a hrozba, Anijot ve-Dalot, עניות ודלות – souzvučná slova ke slovům Arej Miskenot).

A ještě je nepochopitelné, že když se praotec Abrahám ptal Stvořitele: „Kde je jistota, že moji potomci zdědí velikou zemi?“ (Genesis, Lech Lecha 15, 8) Co řekl Stvořitel? Řekl Abrahámovi: „Věz, že tvoji potomci budou ve vyhnanství – budou trpět v otroctví a podstupovat ponížení 400 let.“

A jak to pochopit? Vždyť Abrahám chtěl jistotu pro budoucnost svých dětí – a Stvořitel mu pro ně neslíbil nic jiného než vyhnanství? Abrahám se nicméně s touto odpovědí opravdu spokojil.

Ale vždyť vidíme, že když se Abrahám přel se Stvořitelem o obyvatelích Sodomy, tento spor se vlekl dlouho. A pokaždé namítal: „Možná…“ Avšak zde, když Stvořitel řekl, že jeho potomci budou ve vyhnanství, byl okamžitě uspokojen a neměl žádné námitky – přijal to jako příslib dědictví země.

A je třeba pochopit tuto odpověď a také to, proč je řečeno, že Faraon přiblížil Židy ke Stvořiteli. Jak je možné, že chtěl sblížit Židy se Stvořitelem takový úplný hříšník jako Faraon?

Mudrci je řečeno, že v budoucnosti, na konci nápravy veškerého stvoření, Stvořitel přivede zlý počátek člověka (sklon ke zlu, Jecer ha-Ra, יצר הרע) a zabije ho před zrakem spravedlivých i hříšníků. Spravedlivým se zdá zlý počátek (sklon ke zlu) člověka velký a silný jako veliká hora a hříšníkům jako tenká nit. A jedni pláčou a druzí pláčou. Spravedliví vykřikují: „Jak jsme mohli zdolat tak vysokou horu?!“ a hříšníci křičí: „Jak to, že jsme nedokázali překonat tak tenkou nit?!“ (Traktát Suka 52, 71)

A řečené vyvolává několik otázek:

1. Pokud je již zabit zlý počátek člověka, jak to, že ještě existují hříšníci?

2. Proč pláčou spravedliví? Vždyť by se naopak měli radovat!

3. Jak mohou o zlém počátku člověka současně existovat dva tak protichůdné názory: od obrovské hory až k tenké niti, jestliže se jedná o stav úplné nápravy zlého počátku člověka, kdy se pravda stává každému jasná?

V Talmudu je řečeno, že zlý počátek člověka se zprvu jeví jako tenká nit pavučiny a poté jako silná oj. Jak je řečeno (Izajáš 5): „Běda vám, kteří vláčíte hřích na provazech lži a viny jako na ojích vozu!“

Je nutné vědět, že duchovní práce, jež je nám dána Stvořitelem, je založena na principu víry výše rozumu. A vůbec to není proto, že nejsme schopni dělat více a jsme donuceni vše přijímat pomocí víry. Nám se však tento princip zdá ponižující a bezcenný a člověk doufá, že se jednoho dne bude moci od víry výše rozumu osvobodit.

Ve skutečnosti je to však velmi vysoká a důležitá duchovní úroveň, která je nekonečně vznešená. Zdá se nám nízká jen v důsledku našeho egoismu. Egoistická touha se skládá z „hlavy“ a „těla“. „Hlava“ – to jsou znalosti a „tělo“ je přijímání. Proto vše, co je v rozporu se znalostmi, je námi pociťováno jako nízké a živočišné.

Z toho je pochopitelná otázka Abraháma ke Stvořiteli: „Kde je jistota, že moji potomci zdědí Svatou zemi (tj. vejdou do duchovního světa)?“ Vždyť jak mohou přijmout víru, je-li to v rozporu s jejich znalostmi? A kdo je schopen jít proti znalostem (výše znalostí)? A jak potom obdrží Světlo víry, na němž výhradně závisí dosažení duchovní dokonalosti?

A na to mu Stvořitel odpověděl: „Věz, že tvoji potomci budou ve vyhnanství.“ To znamená, že Stvořitel objasňuje Abrahámovi, že On již předem připravil nečistou sílu, hanebný a zlý počátek člověka, Faraona – Krále Egypta. Slovo „Faraon“ (Par’o, פרעה) se skládá ze stejných písmen jako „týl“ (Oref, ערף) a slovo Egypt (Micrajim, מצרים) je možné číst jako Mecar Jam (מצר ים, mořská šíje). Ari o tom píše v knize „Brána záměrů“ (Ša’ar ha-Kavanot) v kapitole o svátku Pesach, že se „Faraon“ přisává k člověku, k jeho „týlu“, a vysává pro sebe veškeré blaho, které k člověku sestupuje Shora, tím, že pokládá člověku otázku (Exodus 5, 2): „Kdo je Stvořitel, že bych měl poslouchat jeho hlas?“ Člověk v sobě slyší tuto otázku jako svoji vlastní. A jakmile ji v sobě uslyší, okamžitě se ocitne v moci Faraona, zlého, egoistického počátku člověka – o čem je řečeno: „Neuctívejte cizí bohy.“ Ale jen jedním tímto oslovením, jednou touto otázkou, okamžitě přestupujeme zákaz: „Neuctívejte…“

Egoistické touhy člověka, nazvané Faraon, si přejí vysávat Světlo z přání odevzdávat, a proto je řečeno, že Faraon přiblížil syny Izraele ke Stvořiteli. Ale jak je možné, aby nečisté síly pomáhaly nalézt Svatost? Vždyť musí člověka od Stvořitele oddalovat.

A Kniha Zohar vysvětluje, že se právě takto tvoří skrytý zločin – přesně jako úder hada, který okamžitě skryje hlavu ve svém těle. Vždyť není možné odvrátit tento tajný zločin, ve kterém je uzavřena síla hada, jenž kouše lidi a přináší na svět smrt, dokud zůstává v plné síle. Je jako had, který člověka kousne a okamžitě skryje svoji hlavu v těle – a pak není možné ho zabít.

A v Knize Zohar je také napsáno, že někdy had skloní hlavu a udeří svým ocasem. Takže umožňuje člověku, aby na sebe přijal břemeno víry, které se nazývá víra výše rozumu, což znamená „sklánění hlavy“. Ale zároveň „udeří ocasem“. „Ocas“ znamená „výsledek“. Tudíž sklání hlavu pouze proto, aby poté všechno získal pro své potěšení. Nejprve dá člověku povolení k tomu, aby na sebe přijal víru, ale jenom kvůli tomu, aby poté vše uchvátil pod svou vládu. Vždyť Klipa ví, že existuje jen jediný způsob přijímání Světla – na základě Svatosti – a jiný není.

V tom spočívá smysl řečeného, že Faraon přiblížil syny Izraele (ty, jež se chtějí duchovně pozvednout) ke Stvořiteli, aby poté mohl všechno uchvátit do své moci. A Ari o tom píše, že Faraon zadržoval veškeré Vyšší světlo, které sestupuje k nižším, a všechno zabíral pro své vlastní potěšení.

A v tom tkví smysl řečeného: „A postavili chudá města,“ jež byla chudá právě pro Jisra’el. Vždyť bez ohledu na to, kolik úsilí ve vyhnanství vynaložili, Faraon si vše zabíral pro sebe. A lid Izraele zůstával chudý.

Ve slově „chudý“ (Miskenot, מסכנות) je skrytý druhý význam ze slova „hrozba“ (Sakana, סכנה). Vždyť cítili velkou hrozbu, že by v tomto stavu mohli zůstat po celý zbytek svého života. Avšak pro Faraona byla práce Izraele plodná, jak je řečeno, že města Pitom a Ramses byla krásná a velkolepá. Proto je řečeno, že postavili chudá města – pro Jisra’el, a pro Faraona – krásná města Pitom a Ramses, protože vše, co Izrael odpracoval, padalo k nečistým silám, do Klipot. Jisra’el však neviděl ze své práce nic dobrého.

A když synové Izraele zvýšili své úsilí ve Svatosti, ve víře a odevzdání, jako důsledek úsilí se v nich zrodilo duchovní. Ale jakmile padli do znalostí a přijímání, okamžitě se ocitli v moci nečistých přání Faraona. A tehdy dospěli ke konečnému rozhodnutí, že otroctví musí být pouze ve formě víry výše rozumu a odevzdání.

Ale viděli, že nemají sílu, aby se samostatně vymanili z moci Faraona. Proto se říká: „A synové Izraele křičeli z této práce.“ Vždyť se obávali, že mohou zůstat ve vyhnanství navždy. A tehdy „Uslyšen byl jejich hlas Stvořitelem“, a proto se stali hodni odchodu z vyhnanství.

Ale dříve než spatřili, že jsou v moci Klipot, nečistých tužeb, a začalo je bolet a děsit, že tam mohou zůstat navždy, neměli potřebu se obrátit ke Stvořiteli, aby jim pomohl se vymanit z egoismu. Vždyť necítili újmu, kterou jim tyto egoistické touhy přinášejí, že jim překážejí ve sloučení se Stvořitelem. A jinak je pro člověka důležitější práce pro „vědění a přijímání“, zatímco práce ve formě „víry a odevzdání“ se mu jeví jako nízká a nehodná úcty. Proto člověk dává přednost „vědění a přijímání“, což mu ukládá jeho pozemský rozum.

Z toho důvodu připravil Stvořitel pro syny Izraele vyhnanství, aby pocítili, že se vůbec nepřiblížili ke Stvořiteli a že je veškerá jejich práce pohlcena nečistými touhami (Klipot) s názvem „Egypt“. A tehdy spatřili, že neexistuje žádná jiná cesta než na sebe přijmout nízkou a ve svých očích neúctyhodnou práci ve „víře výše rozumu“ a úsilí o odevzdávání. Jinak zůstanou v moci nečistých sil.

Ukazuje se, že přijali víru, protože viděli, že neexistuje jiná cesta. A jen proto souhlasili s touto ponižující prací. A toto se nazývá práce závislá na výsledku. Protože tuto práci přijali jenom kvůli tomu, aby nespadli do moci nečistých sil. Pokud by však tento důvod zmizel, jistě by zmizela i potřeba práce. To znamená, že v případě, že by zmizel egoismus, který neustále dodává nečisté myšlenky, na základě kterých padají do moci nečistých sil a porušují zákaz uctívání cizích bohů, pak by nebylo nutné vykonávat tuto pro ně ponižující práci.

Z toho pochopíme, co je řečeno mudrci: „Egoismus, zlý počátek člověka, je nejprve jako tenká nit pavučiny a nakonec se stává silný jako oj vozu.“

Je známo, že je možné zhřešit:

– z přinucení,

– omylem,

– ze zlého úmyslu.

V člověku se od prvopočátku nachází egoistická touha přijímat potěšení a ta se definuje jako přinucení, neboť není v silách člověka ji zrušit. A proto se nepovažuje za trestný hřích (Chet), ale za nedobrovolný hřích (Avon). Vždyť je člověk nedobrovolně přinucen, aby vykonával pokyny této touhy uvnitř sebe. Jak je napsáno: „Běda vám, kteří vláčíte hřích na provazech lži…“

Je nemožné tuto touhu od sebe odstrčit nebo ji začít nenávidět, protože ji člověk necítí jako zločin. Ale z tohoto malého prohřešku poté vyroste zločinný hřích o hmotnosti oje vozu. A z této egoistické touhy se potom rodí Klipot – celý systém nečistých světů, podobný a paralelní k čistému systému (jak je řečeno: „Jedno proti druhému stvořil Stvořitel“) – odkud také pochází zlý počátek člověka. To znamená, že se všechno zrodilo z touhy podobné tenké niti.

A poněvadž již se odhalilo, že je to hřích, stává se jasné, jak je nutné se střežit i před nejtenčí nití egoismu. A tehdy chápou, že pokud chtějí vstoupit do duchovního, neexistuje jiný způsob než na sebe přijmout ponižující práci ve víře a odevzdávání. Jinak vidí, že zůstanou pod nadvládou Faraona, Krále Egypta.

Ukazuje se, že je vyhnanství prospěšné. Vždyť v něm pocítili, že je egoistická touha hříchem. A tak se rozhodli, že neexistuje žádná jiná cesta než vynaložit veškeré úsilí na dosažení touhy po odevzdání. Proto Stvořitel odpověděl Abrahámovi na otázku, jak je možné mít jistotu, že jeho potomci zdědí Svatou zemi: „Věz, že tvoji potomci budou ve vyhnanství… trpět a podstupovat ponížení.“ Vždyť právě ve vyhnanství jim bude odhaleno, že je hříchem dokonce i tenká nit egoismu, a tehdy na sebe přijmou pravou práci, aby se odklonili od hříchu.

Rabi Jehuda o tom řekl, že v budoucnosti „Smrt zmizí navěky“. Protože Stvořitel zabije zlý počátek a nezůstane z něho více než na tloušťku vlasu, což není pociťováno jako hřích (vždyť tenký vlas není postřehnutelný zrakem). Ale stejně zůstanou hříšníci a spravedliví a všichni si pak budou přát splynout se Stvořitelem. Avšak hříšníci dosud nenapravili nečistou touhu tloušťky vlasu – zůstává v nich z doby, kdy byl pociťován veškerý zlý počátek člověka, a díky tomu existovala možnost jej cítit jako hřích.

A nyní, když zlý počátek zůstal jen ve velikosti vlasu, nemají hříšníci žádný důvod k tomu, aby tuto egoistickou touhu napravili na altruistickou, protože nečistá touha tloušťky vlasu není pociťována jako nečistá. Nicméně nemohou splynout se Stvořitelem kvůli rozdílu v jejich vlastnostech. Vždyť je řečeno: „Nemohu Já být na jednom místě s egoistou.“ Náprava hříšníků spočívá v tom, aby byli prachem u nohou spravedlivých: poněvadž je anulován zlý počátek, spravedliví nemají žádný důvod kráčet „vírou výše rozumu“.

A pokud není důvod, pak kdo je může donutit? A nyní spravedliví vidí, že hříšníci zůstali s egoismem tloušťky vlasu a nenapravili jej, dokud ještě existoval zlý počátek člověka a ještě bylo možné jej napravit. Vždyť byla odkryta veškerá zlá touha a byla pociťována jako hřích. Avšak nyní hřích pociťován není a stal se nepostřehnutelným jako vlas.

A jelikož není hřích pociťován, není možné jej napravit. Ale také není možnost splynout se Stvořitelem, protože zůstala zachována odlišnost vlastností. A veškerá náprava hříšníků spočívá v tom, že po nich budou kráčet spravedliví. Vždyť když je zřejmé, že není důvod se bát systému nečistých sil a zlý počátek člověka je zabit, tak proč by nyní měli pracovat ve „víře výše rozumu“? Ale vidí, že hříšníci nejsou schopni dosáhnout splynutí se Stvořitelem, neboť k tomu nemají důvod. Vždyť zlo se stalo nerozpoznatelné, avšak brání splynutí, protože vnáší rozdíl vlastností.

A vidouce to, spravedliví chápou, jak dobré to bylo, když měli příčinu pracovat pro odevzdání, ačkoliv se jim zdálo, jako kdyby pracovali pro odevzdávání jen proto, že existuje zlo. Nyní však vidí, že hřích, který jim překážel, byl v jejich prospěch a stěžejní smysl ve skutečnosti spočívá v této práci samotné, a nikoliv v tom, že pracovali ze strachu, aby se nedostali do moci nečistých tužeb. A jako důkaz vidí, že hříšníci, kteří nenapravili zlo tloušťky vlasu, zůstanou venku. Vždyť nyní nemají možnost dosáhnout splynutí se Stvořitelem.

Ukazuje se, že spravedliví obdrží sílu jít kupředu od hříšníků, kteří se stali prachem pod jejich nohama, a pohybují se díky hříchu, jenž v nich zůstal. A tehdy se odhaluje, že je tato práce důležitá sama o sobě a není vynucená, jak se jim zdálo dříve, kdy se v nich nacházel zlý počátek. A teď vidí, že stojí za to pracovat ve víře a odevzdání i bez zlého počátku.

A proto je řečeno: „A jedni pláčou a druzí pláčou.“ Je známo, že pláč je malý stav čili VaK a mezi GaR a VaK je rozdíl. Vždyť Světlo malého stavu (VaK) svítí z minulosti. To znamená, že dostávají životní sílu a Světlo z toho, co prožili v minulosti, zatímco světlo GaR svítí v přítomnosti a provádí Zivug (sloučení).

A proto plakali mudrci a říkali: „Jak se nám podařilo překonat takovou vysokou horu?“ Vždyť nyní vidí, co bylo před zničením zlého počátku, když jeho vláda byla ohromná, jak je řečeno: „Jedno proti druhému stvořil Stvořitel“ (Svatost proti nečistotám). A Stvořitel jim prokázal velké milosrdenství a dal jim sílu k vítězství ve válce s egoistickým počátkem. A nyní se veselí a radují ze zázraku, který se jim stal v minulosti – což znamená „Světlo malého stavu“ (Mochin de-Katnut).

Hříšníci pláčou proto, že nyní nemají možnost splynout se Stvořitelem, ačkoli vidí, že jejich zlý počátek je jako tenký vlásek. Ale jelikož teď žádný zlý počátek není, také nemají metodu, s jejíž pomocí by se Kli přijímání mohlo změnit na odevzdávání. Vidí jen to, že zůstali venku, a proto pláčou.

A jejich náprava spočívá v tom, aby se stali prachem pod nohama spravedlivých. Vždyť spravedliví vidí, že ačkoli teď není žádný zlý počátek, stejně nemohou být hříšníci odměněni splynutím. A tehdy spravedliví říkají: mysleli jsme si, že musíme kráčet cestou odevzdání kvůli zlému počátku, ale nyní vidíme, že se jedná o skutečné Kli, a dokonce i kdyby zlý počátek neexistoval, přesto je taková cesta – čili pravda a cesta víry – zázračná cesta.

A z toho pochop, proč zůstali hříšníci i po zničení zlého počátku. A všechno je z toho důvodu, že bylo nutné, aby se stali prachem pod nohama spravedlivých. A v případě, že by nezůstali žádní hříšníci, kdo by odhalil tu velikou pravdu, že cesta víry neznamená lásku závislou na odměně?! Takže je třeba kráčet cestou víry na základě lásky nezávislé na odměně, a nikoliv ze strachu před zlým počátkem. A ačkoliv již více neexistuje zlý počátek, přesto je možné se stát hoden sloučení se Stvořitelem jen prostřednictvím víry.

A ještě jsem jednou slyšel: proč potřebujeme právě víru? Pouze kvůli hrdosti, která v nás žije a nedovolí nám víru přijmout. A třebaže je víra vysoká a krásná vlastnost, jejíž důležitost a vyšší předurčení není dostupné pochopení nižším, v důsledku síly naší pýchy, což je egoistická touha, se nám jeví jako nízká a živočišná.

A jindy jsem slyšel: když vidíme, že nechceme přijmout víru, padáme z našeho stupně. A znovu a znovu se pozvedáváme a padáme, dokud se v srdci nerozhodneme, že neexistuje žádný jiný způsob než přijetí víry. A celá tato cesta byla jen kvůli nalezení víry. O čem je také napsáno: „A postavili Faraonovi chudá města (pro Izrael).“