85. Plod velkolepého stromu

Slyšel jsem v polosváteční den svátku Sukot v roce Tav-Šin-Gimel (27. září 1942)

Je napsáno: „A vezměte si prvního dne plod velkolepého stromu, větve palmové, výhonky stromu listnatého a říční vrby.“ (Levitikus 23, 40)

Co je to „plod velkolepého stromu“? „Strom“ znamená spravedlivého, jenž se nazývá „strom v poli“. Plody jsou to, co se rodí ze stromu; jsou to plody spravedlivých – jejich dobré skutky. A musí být ozdobou jeho stromu rok co rok – to znamená v průběhu celého roku: „šest měsíců v myrhovém oleji a šest měsíců ve vůni kadidla“ (jak je řečeno v Megilat Ester) a to je dostatečné pro toho, kdo rozumí.

Zatímco hříšníci jsou jako „odpad unášený větrem“.

Palmové větve (palmové ruce), dvě dlaně – jsou dvě písmena jména Stvořitele HaVaJaH. První Hej (Bina) a druhé Hej (Malchut), pomocí kterých se stávají hodni „Zlaté nádoby plné kadidla“.

Větve, dlaně (Kafot, כפות) – ze slova násilí (Kfija, כפיה), když na sebe člověk násilím přijímá vládu Stvořitele. To znamená, že ačkoliv s tím jeho rozum nesouhlasí, on stejně kráčí „výše rozumu“ a to se nazývá „násilné spojení“.

Palmy (Tmarim, תמרים) – ze slova strach (More, מורא), což znamená chvění (Jir’a, יראה) – jak je řečeno: „Stvořitel učinil tak, aby se před Ním chvěli.“ A proto je palmová větev nazývána Lulav (לולב).

Vždyť dokud se člověk nestane hoden splynutí se Stvořitelem, má dvě srdce, což se nazývá Lo Lev (לא לב, bez srdce) a znamená to, že své srdce nezasvěcuje Stvořiteli. A když se stane hoden obdržet vlastnost Lo (לו, Jemu), z čehož vzniká „srdce pro Stvořitele“ (לה’ לב),¹ nazývá se Lulav.

A člověk také musí říci: „Když se moje činy stanou podobné činům mých otců,“ v důsledku čehož se stává hoden být „větví stromu Svatých praotců“ (totéž slovo znamená „výhonek stromu listnatého“) – tři větve myrty, zvané Hadasim (הדסים).

Současně je však nutné dosáhnout stavu „větve říční vrby“, které jsou zbaveny chuti i vůně. A z takového stavu v práci Stvořitele je třeba být šťastný a radovat se, i když v ní člověk necítí chuť ani vůni. Pouze v této formě se práce nazývá „Písmeny Jediného jména“, protože díky ní jsou odměňováni úplným splynutím se Stvořitelem.