Lekce 5: Modlitba z nitra Desítky
Článek lekce: Rabaš, článek 15, 1986, Modlitba mnohých > >

Další úryvky ze zdrojů jako příprava na Lekci 5

1. Rabaš. Článek 17, část 2 (1984) – „Pravidla shromáždění skupiny“

Především, když se scházejí, je třeba vzdát chválu přátelům, vyzdvihnout důležitost každého z přátel. A do té míry, do jaké člověk oceňuje velikost skupiny, je schopen si jí vážit. Poté se má modlit. To znamená, že každý musí sám sebe prověřit, nakolik vynakládá úsilí pro skupinu. A tehdy, když vidí, že nemá sílu udělat pro skupinu byť jen něco málo, je tu místo pro modlitbu, aby mu Stvořitel pomohl a dal mu sílu a touhu zabývat se láskou k bližnímu.

2. Rabi Nachman z Breslavi – „Sbírka zákonů“

Dům modlitby se nazývá domem shromáždění, protože se v něm prostřednictvím modlitby shromažďují všechny duše, když se tam modlí. Modlitba je totiž vlastností duše (nefeš). Proto je hlavní modlitba v domě shromáždění a ve společenství. Neboť podstata vyvýšení duše a její zdokonalení spočívá v tom, že se všechny duše navzájem zahrnují a stávají se jedním celkem – tehdy se totiž pozvedají ke svatosti, protože svatost je jedna. A proto modlitba, tedy vlastnost duše, závisí především na sjednocení duší.

Proto je třeba před modlitbou přijmout na sebe plnění přikázání „miluj bližního svého jako sebe samého“, protože vyslovit slova modlitby je možné jedině skrze mír, když se sjednotíme se všemi dušemi Jisraele. Proto je hlavní modlitba ve společenství, a ne o samotě, aby nebyl každý sám za sebe, což je protikladem svatosti. Je třeba spojit svaté společenství dohromady, aby se stalo jedním celkem. To je modlitba ve společenství, právě v domě shromáždění, kde se duše scházejí a sjednocují – a v tom spočívá dokonalost modlitby.

3. „Brány koloběhů“ – Předmluva, odst. 38

Můj učitel mě i všechny mé přátele, s nimiž jsme byli v jedné skupině, důrazně nabádal, abychom na sebe přijali plnění přikázání „miluj bližního svého jako sebe samého“ a aby si každý ve svém srdci předsevzal milovat každého z Jisraele jako svou vlastní duši. Díky tomu se jeho modlitba pozvedne spolu s celým společenstvím Jisraele, bude moci vystoupit nahoru a vykonat nápravu nahoře. Co se týče lásky mezi našimi přáteli, každý z nich se má zahrnout do ostatních, jako by byl jedním orgánem jejich těla. A v tomto ohledu mě můj učitel velmi důrazně varoval a napomínal.

4. Rav Menachem Mendel z Kosova – „Láska ke světu“

Člověk, který se modlí za svého přítele, se stává kanálem světla, skrze nějž se světlo předává příteli. A jelikož skrze něj světlo prochází, on sám automaticky obdrží odpověď jako první. Odtud je srozumitelné rčení: „Kdo žehná, je požehnán“, protože ten, kdo žehná, se stává kanálem světla, a proto je i on požehnán. […]

Neboť „Bracha“ – požehnání – pochází ze slova „bricha“, nádrž, rezervoár, tedy jakýsi kanál dobrých vlivů. A to platí právě tehdy, když se žehnající a ten, komu je žehnáno, navzájem milují a mezi nimi panuje pravá jednota a dokonalost. Tehdy probouzejí Vyšší kanál, aby mohl skrze spravedlivého odevzdávat, a to je „cesta“ (hebr. ha-švil).

5. Rabaš. Článek 15 (1986) – „Modlitba mnohých“

Pochopme, v čem spočívá důležitost modlitby mnohých, jak je řečeno: „Uprostřed svého lidu přebývám“, o čemž kniha Zohar praví: „A proto se člověk nikdy nemá oddělovat od lidu, neboť milosrdenství Stvořitele vždy spočívá nad celým lidem společně.“ Smysl toho je, že když člověk prosí Stvořitele, aby mu dal kelim odevzdávání, jak řekli naši mudrci: „Jak je On milosrdný, buď i ty milosrdný“, musí se modlit za celé společenství. Tehdy je totiž zřejmé, že jeho záměrem je, aby mu Stvořitel dal kelim čistého odevzdání.

Jak bylo řečeno výše: „Milosrdenství Stvořitele vždy spočívá nad celým lidem společně.“ Je známo, že „shora se nedává polovina“, což znamená, že když shora sestupuje dobro, je určeno pro celé společenství.

6. Rabaš. Článek 15 (1986) – „Modlitba mnohých“

Rada spočívá v tom, aby člověk prosil za celé společenství jako celek, tj. vše, co cítí, že mu schází, a za co prosí naplnění. Nemá říkat, že je výjimkou ze společenství, tedy že mu náleží více než tomu, co má celé společenství. Vždyť „uprostřed svého lidu přebývám“. To znamená: prosím za celé společenství, protože chci dospět ke stavu, kdy se nebudu starat o nic pro sebe, ale pouze o to, aby bylo potěšení Stvořitele.

7. Ba’al HaSulam – „Teď není čas shromažďovat stádo“

A v tom spočívá smysl modlitby ve společenství: jednotlivec nesmí opustit společenství a prosit za sebe, dokonce ani se záměrem přinést potěšení svému Stvořiteli, nýbrž může prosit pouze za celé společenství. […] Neboť ten, kdo opustí společenství, aby prosil za svou soukromou duši, nebuduje, ale naopak přivádí svou duši k rozkladu, jak je řečeno: „Každý pyšný…“

Neboť nelze si představit, že by někdo opustil společenství bez oděvu pýchy. A běda tomu, kdo přivádí ke zkáze svou vlastní duši.

8. Rabaš. Článek 7 (1986) – „Důležitost modlitby mnohých“

Modlitba společenství vystupuje ke Stvořiteli a Stvořitel se touto modlitbou zdobí. Neboť vystupuje mnoha cestami: jeden prosí o milost (Chasadim), druhý o sílu a přísnost (Gvurot), třetí o milosrdenství (Rachamim). Obsahuje v sobě několik stran, totiž pravou, levou a střední…

A protože zahrnuje několik druhů a stran, stává se korunou a je položena na hlavu spravedlivého, který oživuje světy – totiž Jesod, jenž předává všechna vysvobození Nukvě, a od ní pak celému společenství.

9. „Zohar pro všechny“ – Předmluva knihy Zohar, článek „Tóra a modlitba“

Modlitba, kterou pozvedáme, je nápravou svaté Šchiny, aby k ní přitáhla naplnění dobrem, které ji osvobozuje od všech nedostatků. Právě proto jsou všechny žádosti vyjadřovány v množném čísle, například: „A obdaruj nás svým poznáním“, „a vrať nás, Otče náš, ke Tvé Tóře“.

Modlitba se totiž pozvedá za společenství Jisraele, a vše, co je ve svaté Šchině, je zároveň v celém Jisraeli, a vše, co jí chybí, chybí celému Jisraeli. Když se tedy modlíme za celý Jisrael, modlíme se zároveň za svatou Šchinu, protože je to totéž. Proto před modlitbou musíme vidět, co Šchině chybí, abychom věděli, co je třeba v ní napravit a čím ji naplnit.

10. Rabaš. Článek 7 (1986) – „Důležitost modlitby mnohých“

Když se člověk přichází očistit, tedy když chce, aby ho Stvořitel k Sobě přiblížil a dal mu kli odevzdání, díky němuž si zaslouží splynutí, ukazuje se, že všechno, co si přeje je, aby se Vyšší dobro odhalilo pro odevzdání. Chce tedy, aby mu shora byly dány síly, aby měl schopnost vždy setrvávat ve svatosti, což je stav splynutí.

Tehdy se jeho modlitba stává korunou, královskou korunou, neboť je uznána důležitost Krále. A v tom spočívá smysl toho, co kniha Zohar říká: že modlitba „se stává korunou a je vložena na hlavu spravedlivého, který oživuje světy“, tj. Jesod, která předává všechna vysvobození Nukvě, a od ní pak celému společenství. Díky modlitbě se totiž Vyšší dobro předává nižším a tehdy se odhaluje dobro a potěšení. To je označováno jako koruna, královská koruna, důležitost Krále.