Lekce č. 3: Co nám brání v opravdovém sjednocení?
Článek k lekci: Rabaš. Článek č. 9 (1984). A člověk prodá střechu svého domu > >  

Další úryvky ze zdrojů jako příprava na lekci 3

1. Ba’al HaSulam. Šamati, 172. „Překážky a nesnáze“

Všechny překážky a nesnáze, které jsou vidět a otevírají se před našima očima, nejsou ničím jiným než znamením přiblížení se ke Stvořiteli, což svědčí o tom, že si nás Stvořitel přeje k Sobě přiblížit. A všechny tyto překážky nás vedou pouze ke sblížení. Jinak by neexistoval vůbec žádný způsob, jak se k Němu přiblížit. Vždyť ze strany přírody nás nic nemůže více oddělit od vznešené výšky Stvořitele než ten materiál, který do nás byl založen při stvoření. A člověk může posoudit propast, která je rozděluje, teprve tehdy, když se začíná přibližovat ke Stvořiteli. A každá překážka, kterou překoná, mu tuto cestu zkracuje.

Vždyť pokud si člověk zvykne kráčet v oddálení, pak i když znovu a znovu cítí, jak je od Stvořitele vzdálen, nemůže v žádném případě svůj pohyb přerušit, poněvadž je mu předem známo, že jde zdaleka. A vzdálenost mezi ním a Stvořitelem je bezpochyby obrovská. Ale nehledě na to, že pokaždé cítí, že je oddálení ještě větší, než si myslel, stejně ho to nezastaví.

2. Antologie rabiho Nachmana. Poslední vydání, článek 48

Když člověk vstoupí do duchovní práce, obvykle mu dají pocítit oddálení a zdá se mu, že je odstrkován shora a není mu dovoleno zahájit práci Stvořitele. Ve skutečnosti je však veškeré oddálení pouze přiblížení. A je zapotřebí velmi velkého posílení, aby člověk neztratil odvahu, když vidí, že uplynulo mnoho dní a let, kdy vynakládá velké úsilí v duchovní práci, ale doposud je od ní stále velmi vzdálen a ještě ani nezačal vstupovat do bran svatosti. .. 

A zdá se mu, že Stvořitel si ho vůbec nevšímá a vůbec nechce jeho práci. Koneckonců vidí, že pokaždé, když křičí, žádá a prosí Stvořitele, aby mu pomohl v práci, je navzdory všemu od ní stále velmi daleko. Proto se mu zdá, že Stvořitel se na něj vůbec nedívá a nevěnuje mu pozornost, protože Stvořitel ho nechce. Ukazuje se, že je zapotřebí velké vytrvalosti, aby se člověk správně posílil a nepřisuzoval tomu všemu důležitost, protože ve skutečnosti je celé oddálení pouze přiblížení. A všichni spravedliví si tím také prošli.

3. Ba’al HaSulam. Šamati, 15. „Co znamenají „jiní bozi“ v práci‘“

Odpor těla se projevuje tím, že v člověku vznikají cizí myšlenky a on začne pokládat známé otázky: „Kdo?“ a „Co?“ (Kdo je váš Stvořitel? Co vám dává tato práce?) A v důsledku těchto otázek člověk říká, že mu všechny tyto otázky určitě posílá Sitra Achra (nečisté síly), aby ho vyrušila z práce. 

Pokud člověk říká, že myšlenky přicházejí od nečistých sil, porušuje napsané: „Nevytvářejte jiné bohy před tváří Mojí.“

A smysl tkví v tom, že by měl člověk věřit, že tyto otázky přicházejí od Svaté Šchiny, protože „Není nikoho jiného kromě Něho“. A Svatá Šchina odhaluje člověku jeho pravý stav a ukazuje, kráčíli po cestě Stvořitele, prostřednictvím toho, že mu posílá tyto otázky, které se nazývají cizí myšlenky. To znamená, že pomocí těchto cizích myšlenek Šchina vidí, jak člověk odpovídá na tyto otázky, které jsou považovány za cizí myšlenky. A toto vše musí člověk vědět a musí pochopit svůj skutečný stav v práci, aby věděl, co má dělat.

4. Rabaš. Článek 29 (1986) „Lišma a Lo Lišma“

Když člověk vidí, že je vzdálen duchovnímu, zamýšlí se: „Co se ode mne vlastně chce? Co je mi uloženo? Jakého cíle mám dosáhnout?“ Vidí, že nemá vůbec žádnou sílu k práci, a vidí se jako „zavěšený mezi nebem a zemí“. Posílit se může pouze tím, že jen Stvořitel mu může pomoci, zatímco sám je ztracen.

O tom je řečeno: „Ti, kdo doufají ve Stvořitele, obnoví svou sílu.“ „Ti, kdo doufají ve Stvořitele“, jsou lidé, kteří vidí, že na světě není nikdo jiný, kdo by jim mohl pomoci pokaždé znovu nabrat nové síly.

Z toho plyne, že tento pád je právě vzestupem. Jinými slovy, když ho zakoušejí, umožňuje jim vystoupit o stupeň výš. Neboť není světla bez kli.

5. Ba’al HaSulam. Šamati, 1. „Není nikoho jiného kromě Něho“

Jako příklad je třeba si představit, že ať by člověka bolel jakýkoliv malý orgán, bolest je vždy cítěna převážně v rozumu a v srdci, protože srdce a rozum jsou podstatou člověka. A samozřejmě nelze srovnávat sílu pocitu jednotlivého orgánu se silou pocitu organismu jako celku, v němž je v podstatě bolest cítěna.

Je to stejné jako bolest, kterou člověk cítí kvůli tomu, že je daleko od Stvořitele. Vždyť člověk je pouze jednotlivý orgán Svaté Šchiny, poněvadž Svatá Šchina je společenství duší Izraele. A proto není pocit dílčí bolesti srovnatelný s pocitem celkové bolesti. To znamená, že Šchina trpí, jsou-li od Ní odděleny Její orgány a Ona nemůže všem Svým orgánům poskytovat výživu.

(A je třeba připomenout, co je o tom řečeno mudrci: „V době, kdy člověk lituje, co říká Šchina? – Hanba na Moji hlavu, hanba za Moji pravou ruku.“) A protože nepřičítá lítost z oddálení na svůj vrub, je zachráněn před pádem pod nadvládu vůle přijímat pro sebe sama – do vlastnosti, která odděluje od Svatosti.

6. Ba’al HaSulam. Dopis 4

Nemáš v ničem nedostatek, [zbývá jen] vyjít na „pole, které požehnal Stvořitel“, shromáždit všechny ty odpadlé části, které se oddělily od tvé duše, a spojit je v jedno tělo. A do tohoto dokonalého těla Stvořitel navěky vloží svou Šchinu bez jakéhokoli přerušení. A pramen velké moudrosti Tvuny a Vyšší řeky světla budou jako nevyčerpatelný zdroj.

7. Zohar pro všechny. Kapitola Tecave. Článek „Na poušti, kde jsi viděl“, odst. 86

Neexistuje jiné světlo než to, které vychází z temnoty. Neboť když je ona strana podrobena, Stvořitel se pozvedá a Jeho sláva roste. A služba Stvořiteli může být pouze z temnoty a dobro může být pouze ze zla. A když člověk vstoupí na špatnou cestu a opustí ji, tehdy se Stvořitel vyvyšuje ve Své slávě. Proto je dokonalost všeho –  dobro i zlo společně, aby se poté obrátili k dobru. Není dobra, které by nevzešlo ze zla, a právě v tomto dobru se vyvyšuje sláva Stvořitele. To je dokonalá služba.

8. Ba’al HaSulam. „Předmluva k Učení Deseti Sefirot (TES)“, odst. 133

A pouze hrdinové mezi nimi, jejichž míra trpělivosti obstála, přemohli strážce a otevřeli bránu, a okamžitě si zasloužili spatřit tvář Krále, který každého ustanovil na jemu odpovídající místo. A od té chvíle a dále už neměli nic společného s těmi strážci, kteří je rozptylovali a mátli a činili jejich život hořkým po několik dnů či let, kdy přicházeli k bráně a znovu odcházeli. Neboť se zasloužili pracovat a sloužit před nádherou světla tváře Krále uvnitř jeho paláce.

9. Rabaš. Článek 9 (1984) „Člověk má vždy prodat trámy svého domu“

Musíme věřit, že vše, co nám Stvořitel dává, je k našemu dobru. Ačkoli se máme modlit za každé neštěstí, které by k nám přišlo, aby nám Stvořitel tato neštěstí odebral, přesto musíme vědět, že modlitba je jedna věc a odpověď na modlitbu je věc druhá. Jinými slovy, pokud jsme udělali to, co jsme udělat měli, pak Stvořitel činí to, co je pro nás dobré, jak je řečeno ve výše uvedeném podobenství. A o tom je řečeno: „A Stvořitel učiní to, co je dobré podle Jeho vůle.“

10. Rabaš, 337. „Šťastný je člověk“

„Šťastný je člověk, kterého sužuješ Ty, Stvořiteli.“ A lze se ptát: vždyť cílem stvoření je „potěšit Svá stvoření“, a v takovém případě je to přece opak cíle? Lze to však vysvětlit tak, že – jak je známo – každá větev se chce podobat svému kořeni, jak je řečeno v „Předmluvě ke Knize Zohar“: všichni lidé milují klid. Je to však podobné člověku, který drží v ruce hůl a bije všechny, aby pracovali. Proto je každý člověk povinen vzdát se odpočinku, aby se tím zbavil utrpení způsobeného tím, že ho bijí holí.

A tou holí jsou utrpení, když člověk cítí, že mu něco chybí. Proto když má člověk nedostatek, spočívající v tom, že nemá co jíst, je povinen vynaložit úsilí, aby utišil muka hladu apod. A pokud je nedostatek větší, musí vynaložit větší úsilí, dokud nezbytně nedosáhne toho, po čem touží.

Proto když mu Stvořitel dává utrpení spočívající v tom, že nemá nic duchovního, tato utrpení nutí člověka vynakládat velké úsilí, dokud nezbytně nepostihne duchovní, které – jak cítí – mu chybí.