Lekce č.1: Desítka jako podmínka splynutí
Článek k lekci: Rabaš, článek 28 (1986): Není společnost menší než deset

Další výňatky ze zdrojů jako příprava na 1. lekci

1. Rabaš. Článek 1, část 2 (1984) „Cíl skupiny – 2“

Je zapotřebí společnost, aby všichni společně byli velkou silou a abychom mohli společně pracovat na anulování touhy přijímat, nazývané zlem, protože nám nedovoluje dosáhnout cíle, kvůli němuž byl člověk stvořen.
Proto se společnost musí skládat z jednotlivců, kteří se jednomyslně shodnou, že je třeba tohoto cíle dosáhnout. A tehdy ze všech těchto jednotlivých lidí vzniká jedna velká síla, která umožňuje bojovat se sebou samým, neboť každý v sobě zahrnuje všechny. Vyplývá z toho, že každý se opírá o velkou touhu, spočívající v tom, že chce dosáhnout cíle.
A aby docházelo ke vzájemnému zahrnutí jednoho do druhého, musí se každý anulovat před druhým. A to se děje díky tomu, že každý vidí přednosti svého přítele, a ne jeho nedostatky. Ten však, kdo si myslí, že je o něco výše než přátelé, se s nimi již nemůže spojit.

2. „Maor va-Šemeš“. Kapitola Ekev

Je známo, že v deseti lidech přebývá Šechina, neboť to je celá duchovní úroveň, a celá úroveň má hlavu (roš), ruce, nohy i paty. To je známo. Vyplývá z toho, že pokud se každý bude ve skupině považovat za „nic“, bude se považovat ve vztahu ke skupině za patu, zatímco oni pro něj představují hlavu, tělo a vyšší orgány. A když každý takto přemýšlí o sobě, jednají tak, aby jim On otevřel brány vyšší hojnosti a veškerého dobra na světě. A to hlavní je přitahováno člověkem, který se dokáže přivést do stavu „nic“ více než ostatní – díky němu je přitahováno veškeré dobro.

3. Rabaš. Článek 30 (1988) „Co požadovat od shromáždění přátel“

Přátelé by mezi sebou měli především mluvit o velikosti Stvořitele. Protože podle míry velikosti Stvořitele, jakou si člověk představuje, v té samé míře se přirozeně anuluje před Stvořitelem. […]
Z toho vyplývá, že když přátelé hovoří o velikosti Stvořitele, probouzí se v nich touha anulovat se před Stvořitelem, protože začínají pociťovat touhu a silné přání spojit se se Stvořitelem. A je třeba pamatovat, že nakolik jsou přátelé schopni ocenit důležitost a velikost Stvořitele, natolik musí vždy kráčet vírou výše rozumu.
To znamená, že Stvořitel je výše, než si člověk dokáže představit ve svém rozumu, a je třeba říci, že musíme věřit vírou výše rozumu, že On řídí svět dobrým vedením. Pokud člověk věří, že Stvořitel chce lidem pouze dobro, začne Stvořitele milovat, až dosáhne stavu „miluj Stvořitele svého celým svým srdcem i duší“. A toto musí člověk získat od svých přátel.

4. Rabaš. 251. „Ohledně minjanu“

Naši mudrci řekli: „Vy jste nazýváni člověkem, a ne národy světa“ – neboť veškerý jejich záměr je pouze v přijímání pro sebe.
A to je smysl slov: „Když Stvořitel přichází do domu shromáždění a nenachází tam deset“ – to znamená, že tam není nikdo, kdo by se modlil za vlastnost „deset“, tedy za Šechinu, aby se pozvedla ze svého vyhnanství, neboť tím, že se zabýváme touhou odevzdávat, pozvedáme Šechinu z prachu. Avšak když se každý stará o své osobní potřeby, „Stvořitel se hněvá“.
A on (tj. rabi Jochanan) přináší důkaz z verše, v němž je řečeno: „Proč jsem přišel – a není zde žádný člověk?“ – kdo by se staral o potřeby vztahující se k vlastnosti „člověk“, zatímco každý se stará pouze o naplnění potřeb vztahujících se k živočišné úrovni. Místo toho by se měl člověk neustále prověřovat, komu věnuje svůj čas a pro koho se namáhá – vždyť by se neměl starat o nic jiného než o společnou potřebu.

5. Rabaš. Článek 28 (1986) „Není shromáždění menší než deset“

Mudrci řekli: „V každých deseti přebývá Šechina.“ Je známo, že Malchut se nazývá „desátá“. Je také známo, že přijímající nádoba se rovněž nazývá jménem Malchut – desátá sfira, která přijímá vyšší hojnost. Nazývá se „touhou přijímat“ a všechna stvoření pocházejí pouze z ní.
Proto není shromáždění menší než deset, neboť jelikož všechny hmotné větve pocházejí z vyšších kořenů, podle zásady „není světla, ve kterém by nebylo deset sefirot“, není shromáždění v hmotném považováno za něco významného, pokud v něm není deset lidí, podle příkladu duchovních stupňů.

6. Rabaš. Článek 21 (1986) „Ohledně ‚výše rozumu‘“

Skrze spojení s přáteli lze dosáhnout nových vlastností, díky nimž budou schopni dospět ke splynutí se Stvořitelem. A to vše lze říci tehdy, když člověk vidí přednosti přátel. Tehdy lze mluvit o tom, že se bude učit z jejich činů. Když však vidí, že je schopnější než oni, v takové situaci už od přátel nemůže nic získat.
Proto mudrci řekli, že když se objeví zlý počátek a ukazuje člověku nízkost přátel, musí jít výše rozumu. Avšak není pochyb, že by bylo lepší a úspěšnější, kdyby dokázal vidět v rozumu, že přátelé stojí na vyšším stupni než on. Tak lze pochopit modlitbu, kterou pro nás sestavil rabi Elimelech, kde je řečeno: „Dej našemu srdci schopnost, aby každý viděl přednosti přátel, a ne jejich nedostatky.“

7. „Maor va-Šemeš“. Kapitola Vajechi

Nejdůležitější při shromáždění je, aby byli všichni v jednotě a společně prosili jen o jedno – nalézt Stvořitele, neboť v každých deseti je přítomna Šechina. A samozřejmě, je-li jich více než deset, je zde větší odhalení Šechiny. Ať se každý spojí s přítelem, přiblíží se k němu, aby od něho slyšel něco o práci pro Stvořitele a o tom, jak nalézt Stvořitele, a ať se anuluje před přítelem, a přítel před ním, a tak učiní všichni.
A tak či onak, když se shromáždění koná s tímto záměrem, platí, že více než tele chce sát, kráva ho chce nakrmit. V každém případě Stvořitel se k nim přibližuje, přebývá s nimi a na shromáždění Izraele sestupuje velké milosrdenství a zjevná laskavost, patrná pro všechny.

8. Rabaš. Dopis 40

Díky tření srdcí, i kdyby to byla srdce hrdinů, každý vyzařuje teplo ze stěn svého srdce a toto teplo vytváří jiskry lásky, dokud se z nich nevytvoří oděv lásky. Tehdy se oba přikryjí jednou přikrývkou – to znamená, že jedna láska je obklopí a zakryje oba, neboť je známo, že splynutí spojuje dva objekty v jeden.
A když člověk začne pociťovat lásku přítele, okamžitě se v něm probouzí radost a potěšení. […] To, že ho přítel miluje, je pro něj něčím novým, neboť vždy věděl, že jen on sám se staral o své zdraví a blaho. Avšak v okamžiku, kdy odhalí, že se o něj stará přítel, probouzí to v něm nepopsatelnou radost a člověk už není schopen starat se pouze o sebe.

9. Degel Machane Efrajim („Prapor tábora Efrajima“). Kapitola Va’etchanan

Je řečeno: „Stvořitel je Jeden a Izrael – oni jsou jedno“, a proto jsou spojeni se Stvořitelem, neboť je příjemné, aby Jeden splýval s jedním. A kdy k tomu dojde? Když je Izrael jednotný a spojený v úplné jednotě, tehdy jsou považováni za jedno a Stvořitel bude mezi nimi přebývat – i On je Jeden.
Avšak když jsou jejich srdce rozdělená a jsou od sebe odděleni, nemohou být ve splynutí s Jedním a není tam přítomnosti Stvořitele. Tehdy je tam místo pro cizí bohy. A o tom hovoří výraz „a vy jste spojeni“ – to znamená, když budete spojeni a sjednoceni jeden s druhým, tehdy „všichni budete živi“. A když jsou v jednom sjednocení, je příjemné, aby Jeden splýval s jedním, a uprostřed nich přebývá Stvořitel – Jeden.

10. Ba’al HaSulam. „Článek na závěr knihy Zohar“

Tak jako Stvořitel nemyslí na Sebe – zda existuje, nebo zda řídí Svá stvoření, ani o podobných pochybnostech – tak ani ten, kdo chce dosáhnout podobnosti formy, nesmí o těchto věcech přemýšlet. Je mu totiž jasné, že Stvořitel o nich nepřemýšlí, neboť není většího rozdílu ve formě než toto.
Proto každý, kdo o těchto věcech přemýšlí, je zjevně oddělen od Stvořitele a nikdy nedosáhne podobnosti formy. A proto naši mudrci řekli: „Ať jsou všechny tvé činy pro Nebesa“, jinými slovy – pro splynutí s Nebesy. Nedělej nic, co nevede k tomuto cíli splynutí. To znamená: ať jsou všechny tvé činy zaměřeny na odevzdávání a pomoc bližnímu. A tehdy dosáhneš podobnosti formy s Nebesy, neboť tak jako u Stvořitele jsou všechny Jeho činy pouze pro dávání a pomoc bližnímu Svému, tak i u tebe budou všechny tvé činy pouze pro odevzdávání a pomoc bližnímu svému – a to je úplné splynutí.