72. Jistota – oděv Světla

Slyšel jsem 10. den měsíce Nisan v roce Tav-Šin-Zajin (31. března 1947)

Jistota je oděv Světla zvaný „život“. V souladu s pravidlem: není Světlo vně Kli. Proto Světlo, které je nazvané Světlem života, může svítit jen tehdy, když se oblékne do nějakého Kli (touhy). A touha plná Světla života se nazývá „jistota“, protože člověk vidí, že může uskutečnit každý, i ten nejtěžší čin.

Ukazuje se, že v tomto Kli jistoty je rozpoznáváno a cítěno Světlo. Z toho důvodu je míra života člověka určena mírou, v jaké pociťuje jistotu (tj. mírou Světla, které svítí v Kli), protože jistota, kterou cítí, v něm také určuje míru života.

Sám člověk tudíž může vidět, že mu po celou dobu, během níž cítí život, ve všem svítí jistota a on nevidí nic, co by mohlo narušit dosažení žádoucího. A to všechno proto, že mu svítí a dává mu sílu „výše lidské“ Světlo života čili síla Shora. Vždyť Vyšší světlo není omezeno ve svých možnostech jako materiální síly.

Když se však Světlo života z člověka vytratí, což je cítěno jako ztráta úrovně životní síly, člověk se stává chytrákem a filozofem a posuzuje každý svůj čin: zda má cenu to udělat, nebo ne. A stává se opatrným a rozumným, a není planoucí a vznětlivý jako předtím, když začínal sestupovat ze silné životní úrovně.

Ale nemá dost rozumu na to, aby pochopil, že veškerá jeho moudrost a šikovnost, s jejichž pomocí nyní posuzuje každou událost, vznikla právě proto, že se z něho vytratilo kdysi jej naplňující Světlo života. A proto si myslí, že se stal chytrým – není jako dříve před ztrátou Světla života, když byl prudký a ukvapený.

Je však nutné vědět, že veškerou moudrost, kterou dosáhl, obdržel z toho důvodu, že ztratil Světlo života, které ho naplňovalo dříve. Vždyť Světlo života, které mu Stvořitel dával předtím, bylo měřítkem všech jeho činů. A nyní, když se nachází ve stádiu propadu, mají k němu možnost přicházet nečisté egoistické síly (Sitra Achra) se všemi svými zdánlivě spravedlivými výhradami.

A zde je možné dát jedinou radu – člověk by si měl říci: Nyní nemohu mluvit se svým tělem a přít se s ním, protože jsem mrtvý. A čekám na vzkříšení tohoto mrtvého těla. A mezitím začínám pracovat „výše rozumu“ – tudíž svému tělu říkám, že má na všechny své nároky právo a podle rozumu nemám co namítnout. Ale doufám, že začnu znovu pracovat. A nyní na sebe přijímám břemeno Tóry a Přikázání (práci se záměrem „pro Stvořitele“) a stávám se Gerem¹, o kterém je řečeno: „Ger je podobný znovuzrozenému.“ A já čekám na spásu (z egoismu) od Stvořitele a věřím, že On mi jistě pomůže a já se znovu vrátím na přímou cestu k Němu.

A když opět získám duchovní sílu, budu mít pro tebe odpověď. Zatím však musím postupovat výše rozumu, protože nemám dostatek Svatého rozumu (ve prospěch Stvořitele a odevzdávání). Proto mne, moje tělo, můžeš v tomto stavu přemoci svým rozumem. Takže nemám žádnou jinou cestu než věřit v mudrce, kteří mi radí plnit Tóru a Přikázání (tj. nápravu odevzdáváním) vírou výše svého rozumu a přebývat v jistotě, že se silou víry stanu hoden pomoci Shora, jak je řečeno: „Tomu, kdo se přichází napravit, pomáhají.“