Světový kabalistický kongres, říjen 2025 – „V jedné modlitbě“
Lekce č. 4 „Modlitba výše rozumu“
Vybrané úryvky ze zdrojů

1. Rabaš. Článek 12 (1991) „Tyto svíčky jsou svaté“
Nejdůležitější – je modlitba. To znamená, že se člověk musí modlit ke Stvořiteli, aby mu pomohl kráčet výše rozumu. Musí tudíž pracovat v radosti, jako by se již stal hoden duchovního poznání. A jakou radost by pociťoval ze své práce – ve stejné míře musí prosit Stvořitele, aby mu dal tuto sílu a on mohl kráčet výše rozumu těla. Jinými slovy, navzdory tomu, že tělo s touto prací pro odevzdání nesouhlasí, stejně prosí Stvořitele, aby mohl pracovat v radosti jako ten, kdo slouží velkému Králi. Ale neprosí Stvořitele, aby mu ukázal Svou velikost, a tehdy bude pracovat v radosti. Nýbrž chce, aby mu Stvořitel dal radost v práci výše rozumu, aby to pro něho bylo stejně důležité, jako by již měl poznání. 

2. Rabaš. Článek 13 (1985) „Pevnost, bašta mé spásy“
Co může člověk dělat, když chce začít s chválou, ale jeho srdce je uzavřené a cítí se plné nedostatků a nemůže otevřít ústa, aby pronesl píseň a chválu? Rada zde zní jít výše rozumu a říkat, že toto vše je „skryté Chasadim“ (milosrdenství). To znamená, že by měl říci, že toto vše je milosrdenství „Chesed“, ale je to před ním skryté, protože ještě není schopen vidět dobro a potěšení, které Stvořitel připravil pro Svá stvoření.
A poté, co chválí Stvořitele, to znamená, že věří výše rozumu, že toto vše je dobro a milosrdenství, pak by se měl modlit, aby Stvořitel napravil jeho srdce, aby se stalo „domem mé modlitby“, což znamená, že se tam odhalí milosrdenství Stvořitele, a to se nazývá „otevřené Chasadim“.

3. Rabaš. Článek 25 (1987) „Co je vážnost v duchovní práci“
Je třeba vysvětlit slova: „Člověk se smí modlit pouze se vší vážností.“ Jinými slovy, naši mudrci nám radí, proč se člověk potřebuje modlit. Říkají nám: „Pouze se vší vážností.“ Jinými slovy, než se člověk modlí, musí vidět, co mu chybí, aby se modlil za tento nedostatek „Chisaron“, aby mu ho Stvořitel naplnil.
Proto se vyplatí, aby se člověk předtím prověřil, zda může na sebe vzít víru výše rozumu, což se nazývá „vážnost“. A teprve poté by se měl začít modlit, aby Stvořitel v jeho srdci upevnil víru. Protože pokud bude mít víru výše rozumu, má už vše, jak bylo řečeno výše, že malý se anuluje před velkým.

4. Rabaš. 638. „Zlý sklon člověka“
Víra je to, co je výše rozumu, tj. nad přirozeností, protože vše, co je v rozumu, se nazývá v přirozenosti poznání. Neboť co člověk chápe, to může udělat, pokud není náchylný k lenosti. Zatímco co je výše rozumu, to není schopen udělat. Proto se to, co je nad přirozeností, nazývá zázrakem.
A všechny zázraky se nazývají jménem Stvořitele, tj. je to považováno za probuzení shora, a nikoli za probuzení zdola, protože nižší není schopen udělat něco, co je nad přirozeností, ale aby se s ním stal zázrak, musí se člověk modlit, aby se s ním stal zázrak.

5. Rabaš. Článek 5 (1990) „Co znamená, že země nevydávala plody, dokud nebyl stvořen člověk, v duchovní práci?“
Musíme věřit, že „Ty slyšíš modlitbu všech úst“, jak říkáme v modlitbě, že „Ty slyšíš modlitbu všech úst“. V tom případě musí Stvořitel slyšet i tvoji modlitbu. A navíc, pokud neslyší modlitbu všech úst, proč se pak musíš modlit?
A když člověk dosáhne takového stavu, je to doba, kdy může říci, že jde výše rozumu. To znamená, že i přes skutečnost, že poznání je důležité a člověk vidí, že tělo mluví rozumem, musí si člověk říct, že musí jít výše rozumu. To znamená, že i když zde vidíme rozpory, například, že se mnohokrát modlil a na svou modlitbu nedostal žádnou odpověď, a pak, když překoná a jde výše rozumu, nazývá se to „víra výše rozumu“.

6. Rabaš. Článek 23 (1989) „Co znamená v duchovní práci: „Pokud spolkl Maror, nesplnil svou povinnost““
I když si člověk uvědomí, že mu Stvořitel může pomoci, a chápe, že skutečná rada spočívá pouze v modlitbě, tělo přichází a dává mu pochopit: „Podívej se, kolik modliteb jsi již pronesl a nedostal jsi žádnou odpověď shora. Proč se tedy modlíš, aby ti Stvořitel pomohl? Vždyť vidíš, že shora žádnou pomoc nedostáváš.“ V takovém případě není schopen se modlit. A zde je opět nutné překonat, tj. překonat s vírou – věřit, že Stvořitel skutečně slyší modlitbu všech úst a nezáleží Mu na tom, zda je člověk schopen, zda má ctnosti, nebo naopak. A musí překonat a věřit výše rozumu, přestože ho jeho rozum zavazuje říci – poté, co se mnohokrát pomodlil a stále nic shora neobdržel – v takovém případě, jak se může znovu modlit. A i pro toto je nutné překonání, tj. vynaložit úsilí výše rozumu a modlit se, aby Stvořitel pomohl, aby mohl překonat svůj rozum a stále se modlit.

7. Rabaš. 236. „Celá země je plná Jeho slávy“
Pokud člověk obrátí své srdce k tomu, aby se snažil kráčet ve vlastnosti víry výše rozumu, tímto způsobem se připravuje a napravuje na odhalení tváře. Jak je uvedeno v knize Zohar, že svatá Šchina řekla rabimu Šimonovi bar Jochaiovi: „Není místa, kde by bylo možné se před Tebou skrýt.“ Jinými slovy, v každém skrytí, které cítil, věřil, že tam je obsaženo světlo Stvořitele, a to ho připravovalo, dokud nedošel k odhalení tváře světla Stvořitele.
A to se nazývá velikost víry, která vede člověka z různých nízkých stavů a ​​skrytí, pokud je v ní člověk posiluje a prosí Stvořitele, aby se On odhalil.

8. Rabaš. Článek 6 (1989) „Co je „výše rozumu“ v duchovní práci“
Víra výše rozumu v práci znamená, že je nutné věřit, i když rozum nevidí, že je to tak, a má důkazy, že všechno je jinak, než by chtěl věřit. A to se nazývá víra výše rozumu. To znamená, že člověk říká, že věří, jako by to viděl uvnitř rozumu – a to je „víra výše rozumu“ v práci.
To je obrovská práce, kterou člověk přijímá na sebe – a to je proti jeho rozumu. To znamená, že tělo s tím nesouhlasí, ale člověk si to stále bere na sebe, jako by to bylo v jeho rozumu. A pro takovou víru je nutná pomoc Stvořitele. Proto, kvůli této víře se člověk musí modlit, aby mu Stvořitel dal sílu stát se Jemu podobný, jako by to již dosáhl ve svém vlastním rozumu. To znamená, že by se neměl modlit ke Stvořiteli, aby mu dal pochopení uvnitř rozumu, ale je nutné se modlit ke Stvořiteli, aby mu dal sílu, aby přijal víru výše rozumu, jako by to bylo v rozumu.

9. Rabaš. 266. „Myšlenky po víně“
Kdo věří ve Stvořitele – že On slyší modlitbu – i přes to, že když se modlí každý den, člověk nevidí, že Stvořitel slyší jeho modlitbu, přesto stále věří, že Stvořitel modlitbu slyší. Zároveň ten, kdo již byl hoden toho, že Stvořitel splní jeho prosbu o vše, o co žádá, už nemusí věřit, že Stvořitel slyší modlitbu, protože na vlastní oči vidí, že mu Stvořitel dává to, po čem touží.
Proto se místo, kde člověk musí věřit, nazývá tajemstvím. A místo odhalení se nazývá „víno Tóry“. A člověk se musí posílit ve vztahu k víře i v tom místě, kde může obdržet stav odhalení – že Stvořitel slyší modlitbu.

10. Rabaš. Článek 28 (1987) „Co je „nepřidávat ani neubírat“ v duchovní práci“
Člověk musí věřit výše rozumu a představovat si, že již získal víru ve Stvořitele, že Ho cítí ve svém těle, a vidí a cítí, že Stvořitel řídí celý svět jako Dobrý a Tvořící dobro. A také tehdy, když se člověk dívá uvnitř rozumu a vidí opak, musí stejně pracovat výše rozumu. Aby to v jeho očích vypadalo jako by již cítil ve svých orgánech, že je to opravdu tak, že Stvořitel řídí celý svět jako Dobrý a Tvořící dobro. 
A tady nachází důležitost cíle, odtud přijímá život, tj. radost z toho, že existuje sblížení se Stvořitelem. A člověk má místo, aby řekl, že Stvořitel je Dobrý a Tvoří dobro. A člověk cítí, že má sílu říkat Stvořiteli: „Ty jsi nás vybral ze všech národů, zamiloval sis nás a přál sis nás,“ protože má za co děkovat Stvořiteli. A v souladu s tím, nakolik cítí důležitost duchovního, velebí Stvořitele.