Světový kabalistický kongres, říjen 2025 – „V jedné modlitbě“.
Lekce č. 2 „Modlitba před modlitbou“
Vybrané úryvky ze zdrojů

1. Noam Elimelech. „Modlitba před modlitbou“
Kéž je Tvá vůle, Stvořiteli náš i našich předků, který slyšíš hlas volajících a milosrdně nasloucháš modlitbě Jisraele, Tvého lidu, abys obrátil naše srdce a naše myšlenky k Sobě a zvykal naše rty modlitbě. Naslouchej příznivě hlasu Svých služebníků, kteří k Tobě vzývají svou prosbu, volají o pomoc a jsou zlomeni na duchu.

2. „Zohar pro všechny“. „Předmluva ke knize Zohar“. Článek „Tóra a modlitba“
Před modlitbou se musíme podívat, co v Šchině chybí, abychom věděli, co je v ní třeba napravit a čím ji naplnit.
Všechny generace národa Jisrael jsou však zahrnuty do svaté Šchiny. A my již nemusíme napravovat všechny ty nápravy, které obdržela od generací před námi. Místo toho je musíme doplnit, abychom napravili to, co v ní po jejich nápravách stále chybí.

3. Rabaš. Článek 27 (1991) „Co znamená „žena, která počala první, porodí chlapce“ v duchovní práci“?
Když se člověk modlí ke Stvořiteli o pomoc, musí se nejprve připravit, prověřit a zjistit, co má a co mu chybí. A pak bude schopen vědět, o co má Stvořitele prosit, aby mu pomohl. A o tom je řečeno: „Z hlubin jsem k Tobě volal, Pane.“
„Z hlubin“ znamená, že člověk je na nejnižším bodě, jaký může být, jak je řečeno: „Na dně pekla“, tj. jeho Chisaron je dole a on cítí, že je nejnižší ze všech lidi.
To znamená, že cítí, jak daleko je od svatosti – více než všichni ostatní lidé. To znamená, že neexistuje nikdo, kdo by tak upřímně cítil, nakolik jeho tělo nemá vztah ke svatosti. A proto ti lidé, kteří nevidí pravdu, jak daleko jsou od svatosti, mohou být podle toho spokojeni se svou duchovní prací, zatímco on trpí tímto stavem, ve kterém se nachází.

4. Rabaš. Článek 17 (1986) „Řád shromáždění“
Jsme povinni pracovat na jednom bodě, a to: vážit si duchovního. A to se vyjadřuje v tom, že věnujeme pozornost tomu, „ke komu mluvím“, „čí přikázání plním“ a „čí Tóru se učím“. To znamená, že musíme zvážit rady [vysvětlující], jak si vážit Dárce Tóry.
A protože člověk ze své strany, než se mu dostane cti přijmout nějaké svícení shora, musí hledat lidi víceméně podobné sobě – kteří také hledají způsob, jak zvýšit důležitost alespoň nějakého kontaktu se Stvořitelem, ať už je jakýkoli, a protože v tom hraje roli názor mnohých, pak každý může přijmout pomoc od svého přítele.
Je však třeba vědět, že „minimální počet jsou dva“. To znamená, že pokud dva přátelé sedí spolu a přemýšlejí o tom, jak zvýšit důležitost Stvořitele, již mají sílu přijmout zvýšení velikosti Stvořitele ve smyslu probuzení zdola, a po tomto činu pak následuje probuzení shora.

5. Ba‘al HaSulam. Šamati. 122. Vysvětlení k Šulchan Aruch
Proto je zapotřebí příprava na modlitbu. Člověk si musí přivyknout na takovou modlitbu, při níž by srdce a slova byla jedním. A srdce může souhlasit, pokud si zvykne na porozumění, že přijímání představuje oddálení od Stvořitele a to nejdůležitější v životě je spojení se Zdrojem Života, odevzdávání.

6. Rabaš. Článek 13 (1988) „Co znamená, že vůdcem národa je sám národ, v duchovní práci“
Když člověk studuje Tóru nebo se věnuje přikázáním či modlitbě, musí soustředit své myšlenky na to, že za všechny své dobré skutky si přeje, aby mu Stvořitel dal jako odměnu dokonalou víru. A o tom je napsáno v modlitbě rabiho Elimelecha („Modlitba předcházející modlitbu“): „A upevni Tvou víru v našich srdcích navždy, bez přerušení, a ať se Tvá víra sjednotí v našich srdcích jako nezlomný základ.“

7. Rabaš. Článek 27 (1991) „Co znamená, že „žena, která počala první, porodí chlapce“ v duchovní práci?“
Člověk, který se chystá modlit, se musí na modlitbu připravit. A co je tato příprava? Jak je psáno: „Ať se obrací ke Stvořiteli, Jisrael“ (Šabat, 10). A uvádí tam, že pokud jde o přípravu, každý ji dělal podle svého chápání. A mělo by se vysvětlit, že se každý připravil, aby věděl, o co prosit. Protože člověk musí vědět, o co prosit, to znamená, že musí vědět, co mu chybí.
To znamená, že člověk má mnoho potřeb, o které může žádat, ale je zvykem prosit o to, co člověku nejvíc chybí. Protože ve světě je zvykem, že když je člověk ve vězení, stará se jen o to, aby ho Stvořitel z vězení propustil. A i když se někdy také stane, že člověk nemá příjem a tak dále, ale v každém případě pak člověk o příjem ani nežádá, ačkoli ho také potřebuje, protože jeho hlavní utrpení spočívá v tom, že je ve vězení. Člověk tedy žádá přesně o to, co nejvíce potřebuje.

8. Rabaš. Článek 10 (1986) „Ohledně modlitby“
Když se člověk chystá modlit a prosit Stvořitele, aby naplnil jeho Chisaron, musí být jeho modlitba samozřejmě jasná. To znamená, aby jasně poznal svůj Chisaron. Jinými slovy, když se chystá prosit Stvořitele, musí si představit, že právě mluví s Králem. A Král mu může jedním tahem požehnat, aby byl nejšťastnějším člověkem na světě, neboť v královském domě nic nechybí. V takovém případě si člověk musí před modlitbou nejprve řádně ověřit, co mu skutečně chybí, aby mu, pokud mu Král dá naplnění jeho Chisaronu, už nic nechybělo a byl nejdokonalejším člověkem na světě.

9. Ba‘al HaSulam. Dopis 18
A právě teď ráno, když se probouzí ze spánku, první okamžik zasvětí [člověk] splynutí se Stvořitelem a vylévá své srdce Stvořiteli, aby ho On chránil po celých 24 hodin denně, aby mu hlavou neproklouzla nečinná myšlenka, která by předstírala, že je to nemožné nebo výše přírody, či jako příroda, která postavila železnou oponu atd. A je žádoucí, aby člověk odstranil závoje přírody, které jsou pro něho opravdu skutečné. Zpočátku uvěří, že závoje přírody neoddělují Stvořitele, chraň Bůh, a pak se bude modlit celým svým srdcem - i za to, co je nad přáním jeho přirozenosti.
A vždy se to snaž pochopit, aby v kteroukoli hodinu, kdy budou přes něj sem i zpět procházet formy, které nejsou svatostí, ať se hned zastaví, jakmile se vzpamatuje, vynasnaží se ze všech sil vylít své srdce, aby ho od této chvíle Stvořitel chránil od přerušení splynutí s Ním. A postupně se jeho srdce smíří se Stvořitelem a zatouží s Ním skutečně splynout. A vůle Stvořitele v ruce Jeho se naplní.

10. Rabaš. Dopis 13
A vždy je třeba se snažit, aby pád způsobený překážkami nezabral ani nepohltil mnoho času, ale okamžitě se posílit, důvěřovat Stvořiteli a modlit se „z hloubi srdce“, tj. když jsem padnul do hluboké jámy: „Volal jsem k Tobě, Stvořiteli.“