64. Z Lo Lišma přejdou k Lišma

Slyšel jsem v týdnu VaJechi, 14. den měsíce Tevet v roce Tav-Šin-Chet (27. prosince 1947) při ranní hostině

Z Lo Lišma (pro sebe) přejdou k Lišma (pro Stvořitele).

Pokud se podíváme pozorně, zjistíme, že období duchovní práce, když člověk ještě pracuje se záměrem „pro sebe“, je mnohem důležitější, protože v něm je možné snadněji propojit své činy se Stvořitelem. Vždyť v Lišma člověk říká, že vykonává tuto dobrou činnost, protože plně pracuje pro Stvořitele a všechny jeho skutky jsou „ve prospěch Stvořitele“. Znamená to, že je pánem svých činů.

Kdežto když se zabývá duchovní prací v Lo Lišma – se záměrem „pro sebe“, nedělá dobré činy pro Stvořitele. Proto se nemůže obracet na Stvořitele s požadavkem, že mu náleží odměna. To znamená, že se Stvořitel v jeho očích nestává dlužníkem. Ale proč člověk vykonal dobrý skutek? Jenom proto, že mu dal Stvořitel možnost, aby egoistická přání donutila člověka to vykonat.

Když například k němu domů přijdou lidé a on se stydí, že sedí bez práce, vezme si knihu a ukazuje, že studuje Tóru. Ukazuje se, že se Tóru neučí „kvůli Stvořiteli“, nikoliv proto, že On mu uložil se ji učit, nikoliv kvůli plnění Přikázání, aby se zalíbil Stvořiteli, nýbrž aby se zalíbil svým hostům. Ale jak je poté možné požadovat odměnu za studium Tóry od Stvořitele, když se jí zabýval kvůli hostům? Ukazuje se, že se Stvořitel nestává jeho dlužníkem, může však požadovat odměnu od hostů, aby si ho vážili za to, že studuje Tóru. Ale v žádném případě ji nemůže požadovat od Stvořitele.

A když analyzuje své činy a říká, že se stejně zabývá Tórou, a vyřadí důvod, kvůli kterému se jí věnoval, čili hosty, a je rozhodnutý se Tórou od té chvíle zabývat pouze kvůli Stvořiteli, pak je okamžitě povinen říci, že vše přichází Shora a že ho Stvořitel zatoužil napravit a poskytnout mu ke studiu Tóry pravý důvod. Ale protože není hoden přijmout pravdu, Stvořitel mu posílá falešný důvod, aby se zabýval Tórou s pomocí tohoto falešného důvodu.

To znamená, že vše dělá Stvořitel, a nikoliv člověk. Proto je povinen velebit Stvořitele, který ho nenechává napospas ani v tak nízkých stavech a dává mu sílu a energii, aby se chtěl zabývat Tórou.

A když člověk pečlivě zkoumá, co se s ním děje, zjišťuje, že je Stvořitel jediný, kdo koná, jak je řečeno: „On jediný koná a bude konat všechny činy,“ a člověk svými dobrými skutky žádné činy neuskutečňuje. Vždyť ačkoli plní Přikázání, nedělá to kvůli Přikázání, ale z jiného, postranního důvodu.

Pravda spočívá v tom, že je Stvořitel pravou příčinou, která vyvolává všechny činy člověka. Avšak Stvořitel se kvůli člověku obléká do různých šatů, ale ne do Přikázání – kvůli strachu, nebo lásce k něčemu jinému, a nikoliv ke Stvořiteli. Ukazuje se, že ve stavu Lo Lišma (když nepracuje pro Stvořitele) je snazší přičíst Stvořiteli své dobré činy, říci, že dobré skutky dělá Stvořitel, a nikoliv sám člověk. Vždyť člověk nechtěl tyto činy uskutečnit kvůli Přikázání, ale z jiného důvodu.

Zatímco ve stavu Lišma člověk ví, že pracuje ve prospěch Přikázání – to znamená, že sám zatoužil plnit Přikázání. Tudíž nikoliv proto, že mu Stvořitel vložil do srdce přání splnit Přikázání, ale proto, že si to sám vybral.

Pravdou je, že všechno vykonává Stvořitel, ale stupeň Osobního vedení není možné postihnout předtím, než člověk porozumí stupni nápravy „odměnou a trestem“.