59. Hůl a Had

Slyšel jsem 13. den měsíce Adar v roce Tav-Šin-Chet (23. února 1948)

„A Mojžíš odpověděl: ‚Ale vždyť oni mi neuvěří…‘ I řekl mu Stvořitel: ‚Co je to v ruce tvojí?‘ A odpověděl: ‚Hůl.‘ I řekl Stvořitel: ‚Hoď ji na zem.‘ A hodil ji a ta se proměnila v Hada. A utíkal Mojžíš od ní.“ (Exodus, Šemot 4)

Existují pouze dva stavy: buď Svatost (čistota, odevzdání, „ve prospěch Stvořitele“), anebo nečistá síla Sitra Achra (egoismus, „ve svůj prospěch“). A uprostřed mezi nimi není žádný stav a stejná Hůl se přeměňuje na Hada, pokud ji hodí na zem.

Abychom to pochopili, musíme nejprve porozumět tomu, co je řečeno mudrci, že Šchina (přítomnost Stvořitele) sestupuje na „stromy a kameny“, což znamená, že se odhaluje právě v jednoduchých a skromných ​​přáních, která v očích člověka nejsou považována za tak důležitá.

Proto se Stvořitel zeptal Mojžíše: „Co je to v ruce tvojí?“ „Ruka“ znamená odhalení. Vždyť mít v rukou znamená dosáhnout a přijmout. A odpověděl: „Hůl“ (Mate, מטה). To znamená, že všechno, čeho dosáhl, je postaveno na nízkých věcech (Mata, מטה) podle své důležitosti a významu – tudíž na „víře výše rozumu“. Vždyť víra je v očích rozumného člověka něco nedůležitého a nízkého. Váží si všeho, co se opírá o znalosti a fakta; v očích člověka je tudíž důležitá „víra uvnitř rozumu“.

Pokud lidský rozum není schopen něco pochopit, neboť je postihované v rozporu s jeho chápáním, pak musí říci, že je pro něho víra důležitější a výše znalostí, porozumění i vědomí.

Ukazuje se, že tím snižuje význam svého rozumu a říká, že pokud jeho chápání oponuje cestě Stvořitele, pak je pro něho víra důležitější než vědění. Protože vše, co odporuje cestě Stvořitele, je bezcenné a nemá v jeho očích žádný význam, jak je řečeno: „Oči mají – nevidí, uši mají – neslyší.“ To znamená, že člověk anuluje vše, co vidí a slyší, všechno, co se neshoduje s cestou Stvořitele. A toto je nazýváno kráčet „vírou výše rozumu“. Ale v očích člověka to vypadá jako nízký, nedůležitý, nedostatečně rozvinutý a nezralý stav.

Kdežto Stvořitel neoceňuje víru jako nedůležitý stav. To jenom člověku, který nemá jinou možnost a je povinen následovat cestu víry, se víra zdá nedůležitá. Ale Stvořitel by nemusel nastolit svou božskou přítomnost (svoji Šchinu) na stromech a kamenech. Avšak On si vybral jako základ právě cestu „víry navzdory vědění“, protože je to pro duchovní cestu to nejlepší. Proto není pro Stvořitele víra nedůležitá, ale naopak: právě na této cestě jsou četné výhody. Ale stvoření to považují za nízké.

A pokud člověk hodí Hůl na zem a chce pracovat s tím, co je pro něho vyšší a důležitější – to znamená uvnitř znalostí – a tuto cestu výše rozumu zanedbává, protože se mu tato práce zdá nedůležitá, pak se okamžitě z Tóry a jeho práce stává had, ztělesnění prvorozeného Hada.

Proto je řečeno: „Každému pyšnému říká Stvořitel: nemůžeme být pospolu.“ Příčina tkví právě v tom, že Šchina spočívá „na stromech a kamenech“.¹ Proto, když člověk hodí Hůl na zem a povyšuje sebe sama pro práci s vyšší vlastností, to již je pýcha, což je Had. A není nic jiného kromě Hada – Svatosti nebo Hada – nečistoty, protože celá Tóra a práce se stávají Hadem, jsou-li nízko v očích člověka.

Ale je známo, že nečisté síly nemají Světlo, proto egoismus nemá ani v materiálním nic kromě touhy, která nemá žádné naplnění. Egoistické touhy vždy zůstanou nenaplněné. A proto ten, kdo přijal 100, touží po 200 atd. A „umírá člověk před dosažením poloviny kýženého“, jež pochází z Vyšších kořenů.

Kořen nečisté síly, Klipy – touha přijímat potěšení. V průběhu celých 6 000 let (období nápravy) tyto touhy nemohou být napraveny tak, aby do nich bylo možné přijmout Světlo, a tak mají zákaz Prvního zkrácení (Cimcum Alef, CA).

Poněvadž v těchto touhách není naplnění, lákají a podněcují člověka, aby k jejich stupňům přitáhl Světlo. A tehdy nečisté (egoistické) touhy odebírají veškerou životní sílu, všechno Světlo, které člověk přijímá z čisté strany za svoji práci v odevzdání. V důsledku toho získají nad člověkem nadvládu tím, že mu dají v tomto stavu výživu, a nedovolí mu, aby se dostal ven.

Kvůli této moci Klipy nad sebou člověk není schopen jít vpřed, protože nemá potřebu se pozvednout nad svůj současný stav. A protože nemá žádnou touhu, nemůže se pohnout a nemůže udělat ani sebemenší pohyb.

V tomto případě není schopen pochopit, zda kráčí ke Svatosti, nebo na opačnou stranu, jelikož mu nečistá strana dává stále víc a více síly k práci. Vždyť se nyní nachází „uvnitř vědění“, pracuje rozumem a svoji práci nepovažuje za nízkou a nedůležitou. A z toho důvodu může člověk zůstat v zajetí nečisté síly navždy.

Ale aby zachránil člověka z moci nečisté síly, stvořil Stvořitel zvláštní nápravu, která spočívá v tom, že když člověk opustí stav „Hůl“, okamžitě spadne do stavu „Had“ a v tomto stavu se mu nic nedaří. A není schopen tento stav překonat a zbývá mu jen na sebe znovu vzít cestu víry (v nízkých, nedůležitých stavech, Hůl). Ukazuje se, že samotné nezdary člověka opět přivedou k tomu, aby na sebe přijal práci na všech nových stupních „víry výše rozumu“.

Proto Mojžíš řekl: „Ale oni mi neuvěří“ – to znamená, že si nebudou přát přijmout cestu víry výše rozumu. Ale Stvořitel mu odpověděl: „Co je to v ruce tvojí?“ – „Hůl“ – „Hoď ji na zem“ – a Hůl se okamžitě proměnila v Hada. To znamená, že mezi Holí a Hadem není žádný prostřední stav. A to je proto, aby člověk mohl přesně vědět, v jakém stavu se nachází: zda ve Svatém, nebo nečistém.

Ukazuje se, že není žádná jiná cesta kromě té, že na sebe přijme cestu víry výše rozumu, která je nazývaná Hůl. A tato Hůl musí být v ruce a nelze ji hodit na zem. Proto je řečeno: „A rozkvetla Hůl Árona“ – vždyť celý rozkvět, kterého se stal hoden v práci Stvořitele, byl založen právě na Holi Árona.

A je to proto, aby nám to sloužilo jako znamení, zda člověk kráčí správnou cestou, nebo ne, aby měl možnost poznat, jaký je základ jeho duchovní práce: výše, nebo níže rozumu. Pokud je jeho základ Hůl, je na cestě nápravy a Svatosti, avšak je-li jeho základ uvnitř vědění, nemůže dosáhnout Svatosti.

Ale v samotné práci, tudíž v jeho Tóře a modlitbě, není žádný příznak, zda pracuje pro Stvořitele, nebo pro sebe sama. A navíc, je-li jeho základ uvnitř vědění – to znamená, že je práce založena na znalostech a přijímání – pak tělo (touhy) poskytuje sílu k práci a on se může učit a modlit s velkým zápalem a vytrvalostí; vždyť jedná v souladu s rozumem.

Kdežto když jde člověk cestou nápravy (Svatosti), která je založena na víře a odevzdání, potřebuje velkou a zvláštní přípravu, aby mu svítila Svatost. A jenom tak, bez přípravy, mu jeho tělo nedá sílu k práci.

A on musí neustále vynakládat úsilí! Vždyť jeho přirozeností je přijímat potěšení a přijímat uvnitř vědění.

Z toho důvodu, pokud je jeho práce na materiálním základě (pro sebe sama), nikdy v ní necítí žádné nesnáze. Ale v případě, že je jeho práce založena na odevzdání a je výše rozumu (znalostí), musí neustále vynakládat úsilí, aby nespadl do práce pro sebe sama, jež je založena na přijímání, a nikoliv na odevzdávání.

A toto riziko nemůže ani na okamžik ztratit ze zřetele, jinak okamžitě spadne do kořene tužeb materiálního (pro sebe sama) prospěchu, označovaného jako „prach a popel“, jak je řečeno: „Neboť prach jsi a v prach se obrátíš.“ (Genesis 3, 19) To se stalo po hříchu Stromu poznání.

Člověku je dána možnost analýzy a ověření, kráčí-li správnou cestou ve Svatosti (odevzdání), nebo naopak: „Jiná síla, jiný bůh, je neplodný a nenese ovoce“. Toto znamení nám poskytuje Kniha Zohar. Právě na základě víry, jež se nazývá Hůl, se člověk stává hoden znásobit plody své práce v Tóře. Proto je řečeno: „Rozkvetla Hůl Árona,“ což jasně ukazuje, že rozkvět a zrod ovoce přicházejí právě cestou Hole.

Každý den v době, kdy člověk vstává ze svého lůžka, umyje se a očistí své tělo od nečistot. Stejně tak se musí očistit od nečistot duchovních, od Klipot – to znamená ověřit, zda je jeho cesta Hole dokonalá. A toto ověřování v sobě musí provádět neustále.

A když se z této analýzy byť jen na chvíli vytrhne, ihned se ocitne v moci nečistých sil (Sitra Achra) nazvaných „touhy se těšit ve svůj prospěch“ a okamžitě se stává jejich otrokem. Vždyť v souladu s pravidlem: „Světlo vytváří Kli“, nakolik člověk pracuje kvůli přijímání pro sebe sama, ve stejné míře se pro něho stane nutností směřovat pouze k egoistickému přijímání a vzdaluje se od odevzdávání.

Z toho můžeme pochopit, co je řečeno mudrci: „Buď velmi velmi skromným!“ A proč je tak zvučně řečeno: „Velmi velmi“?

Jde o to, že se člověk stává závislým na svém okolí v tom, aby od nich přijímal pocty, úctu a uznání.

A i když to dokonce zpočátku nepřijímá kvůli potěšení, ale například „v zájmu úcty k Tóře“, a je si jistý, že nemá po uznání vůbec žádnou touhu, a proto může přijímat pocty – vždyť nepřijímá pro sebe – navzdory tomu člověk pocty přijímat nemůže, neboť „Světlo vytváří Kli“.

Proto poté, co obdržel pocty, už po nich začíná toužit, takže se již nachází v moci cti. A je velmi těžké se od cti osvobodit. A v důsledku toho je člověk oddělen od Stvořitele a je pro něho těžké se před Stvořitelem sklonit.

Ale aby bylo možné dosáhnout splynutí se Stvořitelem, člověk se musí před Stvořitelem úplně anulovat (všechny své osobní touhy). Proto je řečeno „velmi velmi“, kde první „velmi“ znamená, že není možné přijímat uznání pro vlastní potěšení. A druhé „velmi“ je přidáno proto, že i když to dokonce není pro sebe sama, stejně je zakázáno přijímat pocty.