54. Cíl duchovní práce - 1

Slyšel jsem 16. den měsíce Š’vat v roce Tav-Šin-Alef (13. února 1941)

Je známo, že to základní je poskytovat potěšení Stvořiteli. Ale co znamená odevzdání? Vždyť jsou na toto slovo všichni tak zvyklí a zvyk otupuje chuť. Proto se člověk musí dobře vyznat v tom, co znamená slovo „odevzdání“.

Jde o to, že se odevzdávání člověka účastní jeho touha získat potěšení (to znamená, že touha po potěšení může být použita, pokud je napravena). Vždyť bez toho nemůže nastat žádné spojení mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Dávajícím a přijímajícím. Nemůže vzniknout partnerství, když jeden dává a druhý mu nic nevrací nazpět. Protože jenom tehdy, když si oba vzájemně, jeden druhému, projevují lásku, je mezi nimi spojení a přátelství. Ale pokud jeden projevuje lásku a druhý neodpovídá, neopětuje ji, pak taková láska nemůže existovat.

A mudrci hovoří o slovech: „I řekl Stvořitel Sionu: ‚Můj národ jsi ty!‘“ (Izajáš 51) což je nutné číst nikoliv jako „národ jsi ty!“ ale „s kým jsi?“ A to znamená: „S kým jsi v partnerství?“ (Zohar Berešit s. 5) A to označuje, že stvoření musí být partnerem Stvořitele. Proto, když si člověk přeje odevzdávat Stvořiteli, také od Něho musí přijímat – pak se jedná o partnerství. Vždyť jak dává Stvořitel, tak dává i člověk.

Ale touha člověka by měla směřovat ke splynutí se Stvořitelem, k přijímání Jeho světla a života. Vždyť Cílem stvoření je těšit stvoření. Avšak v důsledku rozbití Kelim ve světě Nekudim se touhy dostaly pod nadvládu egoismu, Klipot. A z toho se v touze, v Kli, zrodily dvě hlediska (Bchinot):

– touha po potěšení v odtržení od Stvořitele – úměrně tomu se práce na vymanění se z moci této Klipy nazývá „očistění“ (Tahara, טהרה);

– oddálení se od duchovních potěšení, které spočívá v tom, že se člověk vzdaluje od duchovního a nemá po duchovním žádnou touhu – náprava toho se nazývá „Svatost“ (K’duša) a dosahuje se úsilím o odhalení velikosti Stvořitele. Protože tehdy Stvořitel v těchto úsilích o pociťování velkoleposti Stvořitele člověku svítí.

Avšak je nutné vědět, že ve stejné míře, v jaké má člověk čisté Kelim (Kelim de-Tahara), jež definují jeho „nenávist ke zlu“ (egoismu), může pracovat ve Svatosti, jak je řečeno: „Milující Stvořitele nenávidí zlo.“

Ukazuje se, že existují dvě hlediska (Bchinot):

– očištění,

– Svatost.

Svatostí se nazývá Kli, příprava na přijetí hojnosti Stvořitele v souladu s Jeho záměrem „těšit stvoření“. Ale toto Kli patří ke stvoření, neboť jeho náprava je v rukou člověka, tudíž je v jeho silách, aby směřoval k dobrému tím, že znásobí své úsilí v odhalování velikosti Stvořitele a v analýze své vlastní nicotnosti a nízkosti.

Kdežto Světlo, které se v tomto Kli Svatosti musí odhalit, je v moci Stvořitele. Stvořitel vylévá Svou hojnost na člověka a není v moci člověka, aby to ovlivnil. A toto se nazývá: „Tajemství vesmíru náleží Stvořiteli.“

A protože Myšlenka stvoření, zvaná „těšit stvoření“, má počátek ve světě Nekonečna, modlíme se tak, že se obracíme ke světu Nekonečna čili ke spojení Stvořitele se stvořeními. Z toho důvodu Ari¹ řekl, že je nutné se modlit ke světu Nekonečna, a nikoli k Acmutu, protože Acmuto nemá se stvořeními žádný vztah. Vždyť počátek spojení Stvořitele se stvořeními nastává ve světě Nekonečna, kde se nachází Jeho jméno, Kli, Kořen stvoření.

Proto se říká, že se ten, kdo se modlí, obrací ke Jménu Stvořitele. Toto Jméno, Kli ve světě Nekonečna, se nazývá „věž plná hojnosti“. Z toho důvodu se modlíme k Jeho jménu, abychom přijali všechno, co se v něm nachází. Vždyť je to pro nás připraveno od samého počátku.

Proto se Keter nazývá přáním těšit stvoření. A samotná hojnost se nazývá Chochma. Z toho důvodu se Keter nazývá „Nekonečno“ a „Stvořitel“. Ale Chochma se prozatím nenazývá stvořením, protože ještě nemá Kli, a definuje se jako Světlo bez Kli. Proto je světlo Chochma definováno také jako Stvořitel, jelikož není možné pochopit Světlo vně Kli. A veškerý rozdíl mezi Keterem a Chochmou tkví v tom, že v Chochmě se více odhaluje Kořen stvoření.