53. Omezení

Slyšel jsem večer o Šabatu 1. den měsíce Sivan v roce Tav-Šin-Gimel (4. června 1943)

Omezení spočívá v ohraničení sebe samého, svého stavu, aby člověk netoužil po nadbytečném (velkých stavech – Gadlut), nýbrž aby byl připraven zůstat navěky právě ve stavu, v němž se nachází. A toto se nazývá věčné sloučení. A nezáleží na tom, jak velkého stavu dosáhl. Vždyť se dokonce může nacházet v nejnižším stavu, ale pokud ten svítí věčně, je považován za věčné spojení, kterým byl odměněn. Zatímco touha po větším se nazývá touha po nadbytku.

„A veškerý zármutek bude zbytečný.“ Zármutek navštěvuje člověka jenom v důsledku jeho touhy po nadbytku. Proto je řečeno, že když Jisra’el dospěl k přijetí Tóry, Mojžíš je shromáždil na úpatí hory¹. To znamená, že je Mojžíš přivedl k nejhlubším myšlenkám a porozumění na nejnižším stupni.

A teprve poté bez váhání a pochybností souhlasili, že zůstanou v tomto stavu a půjdou v něm, jako kdyby se již nacházeli v největším a nejdokonalejším stavu, a přitom vyjádří opravdovou radost, jak je řečeno: „Pracujte pro Stvořitele v radosti.“ Vždyť ve velkém stavu (Gadlut) se od člověka nevyžaduje pracovat na tom, aby byl v radosti, protože v té době se radost projevuje sama od sebe. A pouze ve stavu nedostatku (Katnut) je nutné pracovat, aby byl člověk v radosti, navzdory pocitu nicotnosti svého stavu. A to je velká práce.

Vytvoření tohoto malého stavu (Katnut) je základní pro zrod stupně a tento stav musí být věčný. A velký stav (Gadlut) přichází pouze jako doplněk. A je nutné usilovat o základní, a nikoliv o doplňující.