25. Vycházející ze srdce

Slyšel jsem 5. den měsíce Av v roce Tav-Šin-Dalet (25. července 1944) na hostině na počest dokončení Knihy Zohar

„Vycházející ze srdce vchází do srdce.“ Ale proč vidíme, že dokonce i v případě, když vstoupilo do srdce člověka, stále duchovně padá ze svého stupně?

Jde o to, že když člověk slyší slova Tóry od svého Rava, okamžitě s ním souhlasí a přijímá na sebe povinnost vykonávat to, co slyšel, celým srdcem a duší. Ale pak, když se dostane do jiného prostředí, mísí se s touhami a myšlenkami většiny, která se zabývá hloupostmi. A pak on, jeho myšlenky, touhy a srdce podléhají většině. A protože člověk nemá sílu k tomu, aby nachýlil celý svět na stranu zásluh, svět ho podřizuje sobě a on se mísí s jejich přáními.

A tehdy je jako „stádo vedené na jatka“. Nemá na výběr: je nucen přemýšlet, přát si a požadovat stejnou věc, kterou požaduje většina. V tomto případě si vybírá cizí myšlenky, touhy a nízké vášně, jež jsou protikladné k duchu Tóry, a nemá žádnou sílu k tomu, aby odolával vlivu většiny.

V tomto případě pro něho existuje jediná rada: připoutat se na vnitřní úrovni ke svému Ravu a knihám, což se nazývá „živit se z knih a od jejich autorů“. A pouze pomocí spojení s nimi může člověk změnit své myšlenky a touhy k lepšímu. A žádné spory a triky mu v tomto případě nepomohou změnit jeho myšlenky. Spása je jenom ve splynutí, poněvadž splynutí je zázračným prostředkem, který navrací ke Zdroji.

A jen tehdy, když se nachází ve Svatosti, může se přít sám se sebou a krásně hovořit o tom, že mu rozum ukládá, aby vždy kráčel cestou Stvořitele. Ale po všech svých argumentech a mudrování, s jejichž pomocí očekává vítězství nad nečistými touhami (Sitra Achra), je důsledně povinen si uvědomit, že to vše je k ničemu a není to zbraň, se kterou může vyhrát válku s egem. Protože všechny tyto rozumné argumenty jsou pouze důsledkem výše zmíněného splynutí.

Veškeré jeho rozumné argumenty, pomocí kterých vytváří své závěry, že je třeba vždy následovat cesty Stvořitele, jsou založeny na jeho sloučení s Ravem. A jakmile je tento základ ztracen, veškerá síla těchto argumentů zmizí. Vždyť o co se nyní bude opírat? Proto člověk v žádném případě nemůže důvěřovat svému rozumu, ale znovu se „připoutat“ ke knihám a k Ravu. Pouze to mu může pomoci, a nikoliv rozum ani přemoudřelost, protože v nich není žádný duch života.