22. Tóra „Lišma“

Slyšel jsem 9. den měsíce Š’vat v roce Tav-Šin-Alef (6. února 1941)

Podstatou Tóry „Lišma“ (pro Tóru, pro Stvořitele) je takové studium Tóry, kdy se člověk učí, aby dospěl k dokonale přesnému poznání a porozumění, a to bez jakýchkoliv pochybností o pravdivosti svého vědění, že „je soud a je soudce“.

„Je soud“ znamená, že skutečnost vidíme takovou, jaká se objevuje před našima očima, čili zjišťujeme, že když pracujeme ve víře a odevzdání, rosteme a den ode dne se pozvedáváme, protože pokaždé vidíme změnu k lepšímu.

A naopak, pracujeme-li kvůli přijímání a kvůli vědomostem, vidíme, že den ode dne klesáme až do nejnižšího stavu, který je vůbec možný.

A když se díváme na tyto dva stavy, vidíme, že je soud a je soudce, protože pokud neplníme zákony pravé Tóry, okamžitě dostáváme trest. A proto chápeme, že existuje spravedlivý soud. To znamená, že vidíme, že je to nejlepší způsob, který je schopen a hoden nás dovést k pravdě.

A proto se soud nazývá spravedlivý. Vždyť jen takovým způsobem lze dosáhnout stanovené dokonalosti. To znamená, že chápeme v poznání, při plném a absolutním uvědomění, které již nemůže být vyšší, že Cíle stvoření je možné dosáhnout pouze vírou a odevzdáním.

Pokud se tedy učíme pro dosažení tohoto Cíle, čili chceme pochopit, že je soud a je soudce, nazývá se to Tóra Lišma. A v tom tkví význam řečeného: „Veliké je učení, které vede k činu.“ Na první pohled by bylo třeba říci: které vede k činům, a nikoliv k činu – v množném čísle, a nikoliv v jednotném – to znamená, že je možné uskutečnit velké množství činů.

Jde však o to, že by studium mělo člověka přivést pouze k jedinému – k víře. A víra je nazývána „jediným Přikázáním“, které „sklání na stranu zásluh misku vah soudu nad celým světem“. Víra se také nazývá „čin“, protože každý, kdo něco dělá, k tomu musí mít důvod, který zavazuje k uskutečnění tohoto činu v souladu se znalostmi. A to je spojení mezi rozumem a činem.

Ale pokud jde o to, co je výše rozumu, když znalosti nedovolují člověku uskutečnit čin, ale právě naopak, je třeba připustit, že v takovém činu absolutně chybí rozum a jedná se pouze o čin. A v tom tkví smysl řečeného: „Ten, kdo splní jedno Přikázání, je šťasten, že nachýlil sebe i celý svět na stranu zásluh,“ což znamená: „veliké je učení, které vede k činu,“ tedy k činnosti bez znalostí, jež se nazývá „výše rozumu“.