20. Lišma

Slyšel jsem v roce Tav-Šin-Hej (1945)

Lišma je záměr pro Stvořitele. A pro dosažení záměru Lišma musí být člověk hoden obdržet pomoc Shora ve formě Vyššího světla. Avšak lidský rozum nemůže pochopit, jak to je možné, a vědí to pouze ti, kteří již pomoc obdrželi, a ti říkají ostatním: „Zkuste a uvidíte, jak překrásný je Stvořitel.“

Proto, když se člověk chystá na sebe přijmout duchovní zákony, které se nazývají „břemeno vlády nebes“, musí být toto rozhodnutí absolutní, to znamená úplně pro odevzdání, a nikoliv pro přijímání. A pokud člověk vidí, že s tímto rozhodnutím nesouhlasí všechny jeho touhy (duchovní orgány), není nic jiného, co by mu mohlo pomoci kromě modlitby, aby v modlitbě vyznal Stvořiteli všechny tužby svého srdce a prosil o pomoc, aby jeho tělo souhlasilo, že se stane otrokem Stvořitele (to znamená, aby jeho touhy souhlasily, že se stanou stejné jako touhy Stvořitele).

Ale neříkej, že když je Lišma dar Shora, pokud vše závisí pouze na Stvořiteli, je zbytečné všechno úsilí člověka a všechny nápravy, které uskutečnil ve snaze dosáhnout odevzdání. Vždyť právě o tom je mudrci řečeno: „Nemá člověk právo se osvobodit z této práce a je povinen dosáhnout takové vlastní potřeby a touhy po Lišma, aby se mohla stát modlitbou, neboť bez modlitby toho není možné dosáhnout.“

Avšak opravdová modlitba v něm nemůže uzrát, dokud nepochopí, že bez ní není možné dosáhnout Lišma. Proto v něm zásluhou všech úsilí, která vynakládá ve snaze dosáhnout Lišma, vzniká skutečná touha (napravené Kli) po získání vlastnosti odevzdání. A po všem svém úsilí již může přistoupit k pravé modlitbě, protože vidí, že mu všechna jeho úsilí nijak nemohou pomoci. Teprve tehdy se v něm rodí pravá modlitba z hloubi srdce a Stvořitel tuto modlitbu slyší a dává mu jako dar vlastnost odevzdání – Lišma.

Také je nutné vědět, že když člověk nachází vlastnost Lišma, zabíjí svůj egoistický záměr „pro sebe sama“ s názvem „zlý počátek“, protože zlý počátek znamená „přijímání pro sebe“. A když je člověk hoden obdržet vlastnost odevzdání, anuluje záměr „pro sebe sama“. A tak zabíjí svůj egoismus – to znamená, že již více nepoužívá svůj záměr „pro sebe sama“. A ten se poté, co se stal nežádoucí a je zbaven své role, stane mrtvým.

Ale pokud si člověk uvědomí, co v důsledku svého veškerého úsilí získal, spatří, že není již tak těžké se podřídit Stvořiteli ze dvou důvodů:

1. Vždyť tak či onak, ať chce nebo nechce, stejně v tomto světě musí stále pracovat.

2. Avšak, pracuje-li v Lišma, pro Stvořitele, získává potěšení z práce samotné.

A při této příležitosti vzpomenu příklad Magida z Dubna, který vysvětlil výrok: „Nikoliv Mne jsi volal, Jákobe, neboť jsi byl Mnou sužován, Jisra’eli“, vždyť člověk, který pracuje pro Stvořitele, neprožívá v průběhu své práce obtíže, nýbrž potěšení a povzbuzení.

Ale ten, kdo pracuje pro jiný cíl, nikoliv pro Stvořitele, nemůže k Němu přijít a žádat o odpověď, proč mu Stvořitel během jeho úsilí nepomáhá, proč mu neposílá sílu a povzbuzení. Vždyť pracuje pro jiný cíl. A jenom na toho, pro koho pracuje, se může obracet se žádostí, aby mu dal během práce energii a potěšení. A pro takového člověka je řečeno: „Nechť podobnými jim budou jejich bohové a všichni, kdo se na ně spoléhají.“ (Žalm 115)

Ale nepodivuj se, proč v době, kdy na sebe člověk přijímá vládu Stvořitele, což znamená, že si pro Něho přeje pracovat, nepociťuje žádné nadšení a inspiraci, pocit života a potěšení, aby jej toto vše zavazovalo přijmout záměr „pro Stvořitele“. Ale naopak, člověk je povinen přijmout tuto podmínku „pro Stvořitele“ proti své vůli, aniž by z toho cítil cokoliv příjemného, když tělo naprosto nesouhlasí s takovým otroctvím – proč v tomto případě Stvořitel člověku nedává příjemný pocit?

A jedná se o to, že je to obrovská pomoc ze strany Stvořitele. Vždyť pokud by egoismus člověka souhlasil se záměrem „pro Stvořitele“, nikdy by nemohl dosáhnout Lišma a navždy by uvízl v záměru „pro sebe sama“. Je to podobné tomu, jako když zloděj běží před davem a nejhlasitěji ze všech křičí: „Chyťte zloděje!“ a není vůbec jasné, kdo je zloděj, aby ho chytili a odebrali mu to, co ukradl.

Ale když zloděj čili egoismus necítí žádné potěšení v záměru „pro Stvořitele“ a není připraven na sebe přijmout jeho vládu, tělo si zvyká pracovat proti svým touhám a člověk pak má prostředky, které jsou schopné ho přivést k záměru „pro Stvořitele“, aby měl jen jediný cíl: poskytnout potěšení Stvořiteli. Předtím byla všechna jeho úsilí nasměrována proti touhám, a když si zvykl pracovat pro odevzdání, „pro Stvořitele“, dosahuje potěšení z práce samotné. A to znamená, že jeho potěšení je také pro Stvořitele.