<- Knihovna kabaly
Pokračovat ve čtení ->
Domácí stránka Kabalistické knihovny /

Baal HaSulam / Proč Stvořitel nenávidí těla (touhu se těšit ve svůj prospěch)

19. Proč Stvořitel nenávidí těla (touhu se těšit ve svůj prospěch)

Slyšel jsem v roce Tav-Šin-Gimel (1943) v Jeruzalémě

Kniha Zohar říká, že Stvořitel nenávidí těla, což je touha se těšit ve svůj prospěch, která se nazývá „tělo“. Ale vždyť Stvořitel stvořil svět pro Svou slávu, jak je řečeno: „Každého, kdo se nazývá Mým jménem, pro Svou slávu jsem Já vytvořil, stvořil a učinil,“ (Izajáš) a proto tělo potřebuje, aby bylo všechno jen pro něho, tudíž v jeho prospěch. Stvořitel však říká opak: že všechno musí být pro Stvořitele. A z toho důvodu mudrci řekli, že Stvořitel nemůže zůstat na jednom místě se samolibým.

Ukazuje se, že to hlavní, co odděluje člověka od splynutí se Stvořitelem, je jeho egoistická touha. A to je odhaleno, pokud přichází „hříšník“, tudíž touha se těšit ve svůj prospěch, a ptá se: „Proč chceš pracovat pro Stvořitele?“ Je možné si pomyslet, že se jedná o otázku člověka, který to chce pochopit svým rozumem. To však není pravda, protože se neptá, pro koho pracuje, což by byla rozumná otázka, která vzniká v každém, kdo má schopnost myslet.

Ale otázka hříšníka je otázka tělesná, neboť se ptá: „K čemu je ti tato práce?“ – to znamená: jaký přínos získáš z úsilí, které vynaložíš? Pokud nepracuješ pro svůj vlastní prospěch, tak co z toho získá tvoje tělo nazývané touhou se těšit pro sebe sama?

A protože se jedná o požadavky těla, je zbytečné mu oponovat, ale prostě „dát mu do zubů“. Vždyť je o něm řečeno, že „dokonce i kdyby tam byl (v době nápravy), stejně by nebyl spasen“, protože egoistické touhy nebudou napraveny ani v době vysvobození. Neboť při spasení veškerý zisk obdrží Kelim odevzdání, a nikoliv Kelim přijímání.

A touha se těšit ve svůj vlastní prospěch by měla vždy zůstat neuspokojena. Vždyť její naplnění by znamenalo skutečnou smrt, protože svět Jím byl stvořen jen pro Jeho slávu, ale s přáním těšit stvoření, a nikoliv Sebe. A právě když člověk říká, že je stvořen, aby proslavil Stvořitele, odkrývá se v těchto Kelim Myšlenka stvoření těšit stvořené.

A proto člověk vždy musí prověřovat sám sebe: jaký je cíl jeho práce? Přinášejí-li všechny jeho činy potěšení Stvořiteli, protože se Mu člověk chce stát podobný, aby „byly všechny jeho činy pouze pro Stvořitele“? A pracuje jenom se záměrem poskytnout potěšení Stvořiteli – Tomu, kdo ho stvořil?

Ale své egoistické touze musí říci: „Rozhodl jsem se, že nebudu přijímat žádné potěšení pro tvoje uspokojení, neboť mne tvoje touha odděluje od Stvořitele kvůli odlišnosti vlastností, jež vytvářejí propast a oddálení od Stvořitele.“

A člověk by neměl ztratit naději, i když nemá dost sil se osvobodit od nadvlády svého egoismu, a proto se neustále nachází hned na vzestupu, hned v propadu. Ale přesto věří, že přijde den a dočká se toho, že mu Světlo Stvořitele otevře oči a dá mu sílu k překonání, aby mohl pracovat pouze ve prospěch Stvořitele. O tom je napsáno: „O jediné prosím Stvořitele, jenom jediné hledám.“ (Žalm 27, 4) „Jediné“, to jest Svatou Šchinu: „abych přebýval v domě Stvořitele po všechny dny svého života“. Vždyť domem Stvořitele se nazývá Svatá Šchina.

A pochop, co je řečeno: „A vezměte si (plod etrogu1 atd.) první den odpočtu času v roce a veselte se.“ V čem spočívá radost z toho, že začíná odpočet času v roce? Potřebujeme však vědět, jak důležité je naše úsilí, které vede člověka ke kontaktu se Stvořitelem, když člověk cítí, jak nutně Stvořitele potřebuje. Vždyť když se dívá na veškerá svá úsilí, vidí, že kromě Stvořitele není na tomto světě nikdo, kdo by ho mohl zachránit ze stavu, do kterého spadl, a není v jeho silách odtud uniknout. A znamená to, že má pevné spojení se Stvořitelem, pouze když jsou všechny jeho myšlenky o Stvořiteli v naději, že mu Stvořitel pomůže; jinak vidí, že je ztracen.

V případě, že je mu uděleno Osobní vedení2 Stvořitele nad ním samotným a vidí, že všechno činí Stvořitel, jak je psáno: „Jenom On jediný koná a bude konat všechny skutky,“ člověk jakoby k nim neměl co přidat a není zde místo pro modlitbu, aby mu Stvořitel pomohl, poněvadž člověk vidí, že i bez jeho modlitby všechno činí Stvořitel. A proto nemá žádnou možnost uskutečňovat dobré skutky, poněvadž vidí, že i bez něho bude všechno vykonáno Stvořitelem. A pokud je to tak, pak nepotřebuje Stvořitele, který by mu pomohl něco učinit. Ale pak člověk nemá se Stvořitelem žádný kontakt, protože ho nepotřebuje natolik, že když mu Stvořitel nepomůže, bude ztracen.

Ukazuje se, že se Stvořitelem ztratil spojení, které existovalo, když člověk vynakládal úsilí. A podobá se to člověku, který se nachází mezi životem a smrtí a který prosí přítele, aby ho zachránil ze smrtelné postele. Jak tedy v takovém případě prosí? Samozřejmě, že prosí přítele ze všech svých sil, aby se nad ním slitoval a zachránil ho před smrtí. A nezapomene na modlitbu ani na okamžik – vždyť vidí, že jinak ztratí svůj život.

V případě, že člověk prosí svého přítele o nevýznamné věci, nemodlí se tak oddaně a vytrvale, aby přítel vyplnil jeho prosbu, aniž by na okamžik odvrátil pozornost. Znamená to, že pokud se nejedná o záchranu duše, prosící se příliš silně nepřimyká k dárci. Když však člověk cítí, že musí prosit Stvořitele, aby ho spasil před smrtí, tedy ze stavu nazvaného „hříšníci jsou během svého života považováni za mrtvé“, nastane trvalý kontakt člověka se Stvořitelem. Z toho důvodu je práce spravedlivého – potřeba pomoci od Stvořitele. Vždyť jinak cítí, že je ztracen. A to je to, o čem sní spravedliví: o možnosti pracovat tak, aby se vytvořilo těsné spojení se Stvořitelem.

A pokud jim Stvořitel dává příležitost pracovat, radost spravedlivých je veliká, a proto jsou rádi, že začíná nové odpočítávání času v roce, poněvadž vzniká místo pro jejich práci. Vždyť nyní potřebují Stvořitele a mohou s Ním dosáhnout těsného spojení – kdežto se nepatří přicházet do paláce Krále bez potřeby.

A o tom je napsáno: „A vezměte sami na sebe“ – právě „vy na sebe“, protože „vše je v rukou nebes, kromě strachu z nebes“. Znamená to, že Stvořitel může dát Světlo a hojnost, poněvadž On má Světlo! Ale temnota a nespokojenost, jež člověk cítí, nepodléhají Jeho moci.

Avšak bázeň před nebesy se rodí jen z pocitu nedostatku. A místo nedostatku se nazývá touha požívat a pouze v ní má člověk nad čím pracovat, neboť se brání a tělo se ptá: „Co ti dává tato práce?!“ A člověk na jeho otázku nemá žádnou odpověď a musí na sebe vzít břemeno vlády Stvořitele výše svého rozumu „jako vůl pod jhem a osel pod nákladem“ bez jakýchkoliv námitek. To znamená: „On řekl, a tak splníme jeho přání.“ A to je to, co se nazývá: „vy na sebe“. To znamená, že se tato práce týká právě vás a ne Mne, neboť ji člověku ukládá jeho touha po potěšení.

Jestliže mu Stvořitel dává nějaké Světlo Shora, pak se jeho egoismus skloní a člověk se anuluje stejně jako svíčka před pochodní. A v tom případě již nemá možnost, aby vynaložil úsilí, neboť nepotřebuje přijímat vládu Stvořitele s přemáháním přesně jako „vůl pod jhem a osel pod nákladem“. Jak je napsáno: „Vy, kdož milujete Stvořitele, musíte nenávidět zlo!“ poněvadž láska ke Stvořiteli se rodí pouze z centra zla. To znamená: jak silně člověk nenávidí zlo a vidí, jak mu jeho egoismus brání v dosažení cíle, v té míře cítí potřebu lásky ke Stvořiteli. A pokud v sobě zlo necítí, není schopen si zasloužit lásku ke Stvořiteli – vždyť ji vůbec nepotřebuje, poněvadž už má pocit uspokojení ze své práce.

Proto by si člověk neměl stěžovat, že je nucen pracovat nad svým egoismem, když překáží člověku v práci, a samozřejmě by chtěl, aby egoismus zmizel z jeho těla, neobtěžoval ho svými otázkami a nepřekážel mu v plnění Tóry a Přikázání.

Ale člověk musí věřit, že to Shora ukládají jeho egoismu, aby vytvářel překážky v práci, neboť mu tímto způsobem Stvořitel dává sílu, aby odhalil svou touhu po potěšení. A právě když se probouzí jeho egoismus, získává možnost pracovat na posílení spojení se Stvořitelem, aby člověku pomohl proměnit touhu po potěšení na záměr ve prospěch odevzdání.

A člověk by měl věřit, že poskytuje Stvořiteli radost, jestliže prosí, aby ho přiblížil ke spojení se Sebou, což znamená podobnost vlastností, anulování egoismu a práci pro odevzdávání. Stvořitel o tom řekl: „Moji synové mě překonali.“ To znamená: Já jsem vám dal touhu po potěšení a vy Mě prosíte, abych vám místo ní dal touhu odevzdávat.

A z toho pochop podobenství citované v Gemaře (Hulin s. 7): jednou se rabi Pinchas Ben Jair odebral vykoupit zajaté. A potok jménem Ginaj mu bránil v cestě. Rabi Pinchas mu řekl: „Rozestup svou vodu a nech mě projít.“ Potok mu odpověděl: „Jdeš splnit přání svého Pána a já svého. Ty možná splníš a možná ne. Já však bezpodmínečně splním.“

A vysvětlení je, že rabi Pinchas řekl potoku, jenž ztělesňuje egoistické touhy, aby mu umožnil jím projít a on se dostal do úrovně, na které splní přání Stvořitele – tudíž bude jednat pouze ve prospěch odevzdání a působit tím potěšení svému Stvořiteli. A potok čili egoismus mu odpověděl, že když už ho Stvořitel stvořil s takovou přirozeností, která touží přijímat potěšení a požitky, on svou přirozenost, kterou mu dal Stvořitel, změnit nechce. A začal s ním rabi Pinchas Ben Jair bojovat a snažil se z něho učinit touhu po odevzdání – a to znamená válku se stvořením, které Stvořitel stvořil s egoistickou přirozeností, jež chce mít potěšení. A v tomto je veškeré stvoření, které stvořil Stvořitel a které bylo nazváno „z ničeho“.

A věz, že když během práce egoismus předstoupí před člověka s námitkami, nemá smysl s ním vstupovat do jakéhokoli sporu a nepomohou žádné rozumné důvody, neboť si člověk myslí, že jsou jeho stížnosti oprávněné, a nikdy nebude schopen překonat své zlo. Jak je napsáno, prostě: „Dej mu do zubů!“ – to znamená: jednej a nepři se. A proto je zapotřebí nasbírat co nejvíce síly a jednat na základě přinucení, v čemž je skrytý smysl řečeného: „Nutí ho, dokud neřekne: já si přeji!“ Vždyť díky velkým úsilím se zvyk stane druhou přirozeností.

A pro člověka je nejdůležitější, aby získal silnou touhu dosáhnout odevzdání a překonat svůj egoismus. A síla touhy je měřena počtem zadržení a přerušení – to znamená: podle toho, kolik času uběhne mezi jedním překonáním a druhým, kdy ho člověk náhle v průběhu přeruší a zažije pád. A tento pád ho může zadržet na okamžik nebo na hodinu, den či měsíc. A pak znovu začne pracovat na překonávání svého egoismu a snaží se dosáhnout odevzdávání.

Silnou touhou se nazývá taková, kdy mu přerušení nezabere mnoho času a on se okamžitě znovu probudí k práci. Podobá se to člověku, který chce zlomit velký kámen a bere si na to velké kladivo. A buší do kamene celý den, učiní hodně úderů, ale všechny jsou slabé. To znamená, že nebuší do kamene s rozmachem, ale spouští své obrovské kladivo pomalu, zvolna. A pak si začíná stěžovat, že tato práce není pro něho a že k rozbití tohoto balvanu je zajisté zapotřebí hrdina. A prohlašuje, že se nenarodil tak silný, aby takový kámen dokázal zdolat.

Ale pokud člověk zvedá toto obrovské kladivo a buší do kamene silně a s rozmachem, tedy nikoliv pomalu a pozvolna, ale vloží do toho všechny své síly, kámen okamžitě povolí a rozpadá se pod kladivem.

A o tom je řečeno: „Jako silné kladivo rozbíjí skálu.“ Platí to i v duchovní práci, aby bylo přijímací Kli dovedeno do Svatosti, ačkoliv máme silné kladivo čili slova Tóry, která nám dávají dobré rady. Avšak v případě, že s ním člověk nebude pracovat rychle a vytrvale, nýbrž s dlouhými přestávkami, utíká z bitevního pole a říká, že se pro toto nenarodil a že je tady zapotřebí ten, kdo se narodil se zvláštními schopnostmi pro tuto práci.

Člověk však musí věřit, že každý může dosáhnout cíle a že se pouze musí snažit, aby pokaždé vynakládal stále více a více úsilí na překonání, a pak dokáže svůj kámen rychle rozbít.

Věz také: aby úsilí přivedla člověka ke kontaktu se Stvořitelem, je třeba splnit jednu velmi obtížnou podmínku: přijímat tato úsilí jako nejvyšší drahocennost, čili je považovat za nejdůležitější. Pokud si člověk svých úsilí neváží, nebude pracovat v radosti – tedy se radovat z toho, že nyní dosáhl spojení se Stvořitelem.

Právě to symbolizuje etrog, jak je o něm napsáno: „plod velkolepého stromu“, jehož čistota musí být výše než vůně.

Je známo, že existují tři kvality: (1) nádherný vzhled, (2) vůně, (3) chuť.

Chuť znamená, že Světla přicházejí Shora dolů, tedy pod ústa (Pe), v nichž se nachází patro a pociťuje se chuť – to znamená, že Světla směřují do přijímajících Kelim.

Vůně znamená, že se Světla pohybují zdola Nahoru, když se dostala do odevzdávajících Kelim, ve Svátosti: „přijímá, ale neodevzdává“ pod patrem a krkem, což znamená: „a vchází do něho duch bázně před Stvořitelem,“ (Izajáš) jak je řečeno o Mesiáši. Je známo, že vůně se vztahuje k nosu.

Velkolepost je krása, která je výše než nos; nemá tedy vůni. Není-li tam chuť ani vůně, tak co mu v tom případě umožňuje, aby se udržel ve svém stavu? Je v něm jenom velkolepost a to je to, co ho drží.

Vidíme, že je etrog velkolepý těsně předtím, než se stane vhodným k jídlu. Když se stává vhodným k jídlu, ztrácí svou nádheru. A to poukazuje na práci „prvního dne odpočtu času v roce“. Vždyť právě během práce s názvem „a vezměte sami na sebe“, což znamená, že na sebe přijímá břemeno vlády nebes, a když se tělo takové práci brání, vzniká radost z její významnosti. To znamená, že si v průběhu práce uvědomí její velkolepost a člověk se z této práce raduje. Vždyť si jí cení nejvýše ze všeho a nepohrdá jí.

Stává se, že člověk cítí k práci pro Stvořitele pohrdání a je to temný pocit, když vidí, že kromě Stvořitele není nikdo, kdo by ho z tohoto stavu zachránil, aby na sebe mohl přijmout Jeho vládu vírou výše rozumu právě jako „vůl pod jhem a osel pod nákladem“. A musí se radovat, že teď má co odevzdat Stvořiteli a že se Stvořitel tímto darem těší.

Ale člověk nemá vždy sílu říkat, že je to krásná práce, která má nejvyšší hodnotu, ale naopak se za tuto práci stydí. A je pro člověka velmi obtížné tuto podmínku splnit a být schopen říci, že upřednostňuje tuto práci více než práci „ve světle dne“, při které necítí během práce tmu a nachází v ní zalíbení, a když nemusí bojovat se svým egoismem a nutit ho na sebe přijmout vládu Stvořitele vírou výše rozumu.

A když překoná sám sebe a může říci, že je mu tato práce příjemná, protože teď plní Přikázání vírou výše rozumu a považuje tuto práci za překrásnou a nejcennější, pak se to nazývá radostí z Přikázání.

A proto je modlitba důležitější než odpověď na ni. Vždyť v modlitbě má člověk příležitost vynaložit úsilí, potřebuje Stvořitele a doufá v Jeho milosrdenství. A pak dosahuje opravdového kontaktu se Stvořitelem a dostane se do paláce Krále. A naopak, s odpovědí na modlitbu už opouští královský palác, protože již obdržel to, oč prosil.

A pochop z toho řečené: „S vůní olejů tvých ušlechtilých uniká aroma jména Tvého.“ (Píseň písní) Olejem se nazývá Vyšší světlo v době, kdy se rozlévá v hojnosti. Uniká – znamená, že je ukončena hojnost a zůstává vůně oleje. (Takže má člověk stále vzpomínku na to, co měl. Ale nádhera a nejvyšší hodnota jsou získány tehdy, když v něm nezůstane žádné lpění – to znamená, že ho nepoutají ani vzpomínky.)

A takovými jsou AtikArich Anpin. Doba, kdy se Světlo rozlévá v hojnosti, se nazývá Arich Anpin – je to úroveň Chochmy, tedy neskrývané vedení. Atik (עתיק) pochází ze slova „oddělit“ (va-Ja’atek, ויעתק), neboť se z něho vytratí Světlo a přestane svítit, což se nazývá ukrytím. A pak přichází doba vzepření se odívání Světla a to je doba získání královské koruny (Keter) nebo království (Malchut) Světel – to znamená království Stvořitele.

A o tom, jak je řečeno v Knize Zohar, hovoří Svatá Šchina k rabimu Šimonovi: „Je pro Mne nemožné se skrývat před tebou.“ Vždyť dokonce i v nejsilnějším ukrytí ze všech možných na sebe stejně s ohromnou radostí přijímá vládu Stvořitele, neboť následuje cestu odevzdání a všechno, co má, odevzdává Stvořiteli. A pokud mu Stvořitel dává více, více odevzdává. A jestliže nemá co odevzdat, pak se zastaví a zoufale křičí, přesně jako chycený pták, aby ho Stvořitel zachránil před zlými, bouřlivými vodami, a to znamená, že ani tehdy neztrácí kontakt se Stvořitelem.

A tato vlastnost se nazývá „starobylá“ (Atik), protože Atik je nejvyšší stupeň, neboť čím vyšší je jakákoliv vlastnost ve srovnání s oděvem, tím je považována za vyšší. A člověk má možnost pociťovat právě v nejabstraktnějším místě, jenž je nazýváno absolutní nulou, protože ruka člověka se tam nedotýká. To znamená, že se egoismus může přidržovat pouze toho, v čem se vyskytuje nějaké Světlo. A do té doby, než člověk vyčistí svoje Kelim, aby neublížily Světlu, je nemožné, aby přijal Světlo oděné do svých Kelim.

A pouze když se ubírá cestou odevzdání, kde nezbývá prostor pro jeho egoismus ani v rozumu, ani v srdci, může se tam objevit Světlo v naprosté dokonalosti a Světlo je odhaleno člověku jako pocit velikosti Vyššího světla.

Jestliže člověk ještě nenapravil svoje Kelim, aby sloužily ve prospěch odevzdání, pak v případě, že se do nich chce Světlo odít, je nuceno se zkrátit a může svítit pouze v míře čistoty Kelim. A pak se zdá, jako by Světlo omezilo samo sebe. Proto může Světlo zářit v naprosté dokonalosti a čistotě bez zkracování ve prospěch nižšího pouze v době, kdy není oděno do Kelim.

Ukazuje se, že je práce důležitá zejména v době, kdy člověk dospěje k absolutní nule – to znamená, když vidí, že anuluje veškerou svoji realitu i svoji osobnost a egoismus tudíž ztrácí veškerou moc – a teprve pak člověk může vstoupit do Svatosti.

Věz, že „Stvořitel stvořil jedno proti druhému“. To znamená, že v míře odhalení Svatosti se ve stejné míře probouzí i „nečistá síla“ (Sitra Achra, סטרא אחרא). A když člověk požaduje: „Všechno je moje“ a prohlašuje, že celé jeho tělo patří ke Svatosti, jako odpověď nečistá síla také požaduje, aby celé tělo sloužilo nečisté síle.

Proto by měl člověk vědět, že pokud jeho tělo potvrzuje, jako kdyby patřilo nečisté síle, a ze všech sil pokládá známé otázky: „Co?“ a „Kdo?“ pak je to příznak toho, že člověk kráčí cestou pravdy, což znamená, že veškeré jeho záměry jsou poskytovat potěšení Stvořiteli.

A právě proto se v tomto stavu odehrává nejdůležitější práce a člověk by měl vědět, že to je známka toho, že tato práce směřuje přímo k cíli. Znamená to, že bojuje a posílá svůj šíp přímo do hlavy hada, poněvadž křičí a namítá: „Co?“ a „Kdo?“ což znamená: „Co ti dává tato práce?“ – to jest, co vyhraješ, když pracuješ pouze ve prospěch Stvořitele, nikoliv sám pro sebe? A námitka „Kdo?“ je otázka Faraona, který se ptá: „Kdo je Stvořitel, že bych měl poslouchat Jeho hlas?“

A na první pohled se může zdát, že otázka „Kdo?“ je otázka rozumná, protože je v tomto světě zavedeno, že je-li člověk poslán pracovat pro někoho jiného, ptá se: „U koho?“ Z toho důvodu, když se tělo ptá: „Kdo je Stvořitel, že bych měl poslouchat Jeho hlas?“ jedná se o rozumnou stížnost. Ale poněvadž mysl sama o sobě neexistuje, nýbrž slouží pouze jako zrcadlo našich pocitů, které se v mysli odrážejí, je řečeno: „Soudí podle pocitů.“

Rozum soudí jen v souladu s tím, co mu říkají pocity, jež ho nutí hledat nějaké prostředky a lsti, aby byly uspokojeny požadavky pocitů. To znamená, že mysl usiluje o to, aby pocitům zaopatřila vše, co vyžadují. Sama o sobě nic neznamená a nic nevyžaduje. Z toho důvodu, když city člověka potřebují odevzdávat, mysl pracuje ve směru odevzdání a nebude klást žádné otázky, vždyť pouze slouží pocitům.

A rozum je podobný člověku, který se dívá do zrcadla a kontroluje, zda není špinavý, a pokud mu zrcadlo ukazuje, že se ušpinil, tak se jde umýt a očistit. Vždyť mu zrcadlo ukazuje, že jsou na jeho tváři takové ošklivé skvrny, které je třeba očistit.

Nejtěžší je však rozpoznat, co je považováno za ošklivost? Možná je to egoismus, v němž tělo vyžaduje vše dělat jen kvůli sobě samému? Nebo je ošklivost touha odevzdávat, která je pro tělo nesnesitelná? A není v silách rozumu tomu porozumět, přesně jako zrcadlo není schopno říci, co je ošklivé a co je krásné, a vše to závisí na pocitech a pouze oni vše určují.

Proto, když se člověk s přemáháním učí pracovat – pracovat v odevzdání, pak i rozum začne působit ve směru odevzdání a poté je zcela nereálné, aby se rozum zeptal: „Kdo?“ když si již veškeré city zvykly pracovat pro odevzdání. To znamená, že se pocity již člověka neptají: „Co ti dává tato práce?“ Vždyť už pracují ve prospěch odevzdání, a tudíž se samo sebou už ani rozum neptá: „Kdo?“

Ukazuje se, že nejdůležitější práce vzniká nad otázkou: „Co vám dává tato práce?“ a to, že člověk slyší, jak jeho tělo stále klade otázku „Kdo?“ je proto, že se tělo už nechce tak příliš ponižovat, a proto se ptá: „Kdo?“ takže se zdá, že je to otázka rozumu. Faktem však je, že nejdůležitější práce je práce nad otázkou: „Co?“


  1. Etrog (אתרוג‎‎) je plod citrusové rostliny zvané cedrát (Citrus medica). Používá se při rituálu mávání během židovského svátku Sukot. V bibli je označen jako Pri Ec Hadar, což bývá interpretováno jako „krásné ovoce“ nebo také „ovoce přetrvávající na stromě z roku na rok“.

  2. Vedení, též Prozřetelnost.